KOMUNIKAČNÍ SITUACE

Základní

Soubor okolností, za nichž a v nichž se odehrává řečová činnost (komunikace, řečové jednání, jazyková interakce) a které tuto činnost spoluvytvářejí a ovlivňují. Rozdíly jsou v šíři a komplexnosti chápání k.s. v tom, do jaké míry se počítá s typizací k.s., a v podobách této typizace. Při charakterizaci k.s. se zpravidla vybírá z dvojic rysů, jejichž vzájemné vztahy však nabízejí více možností hierarchizace: (komunikace) „verbální – neverbální“, „interpersonální – masová“, „veřejná – soukromá“, „institucionální – neinstitucionální“, „psaná – mluvená“, „v jednom kódu (jazyce) – více než v jednom kódu“ (vícejazyčná nebo obsahující neverbální prvky) aj., bere se v úvahu prostředí, v němž ke komunikaci dochází (zde jde především o možnost výskytu šumů), prostorové a časové okolnosti komunikace („tváří v tvář“ – „distantní“ aj.). Za relevantní součást k.s. se pokládá taky kontext jazykový, neboť každá výpověď svým obsahem a komunikační funkcí mění znalosti komunikantů a jejich postoje.

Uvedené rysy je vhodné chápat jako krajní body, charakteristiky jednotlivých k.s. jsou umístěny na ose mezi nimi. V neposlední řadě je k.s. charakterizována osobami komunikantů, jejich rolemi a vzájemnými vztahy v dané komunikační události, tedy např. jejich věkem, vzděláním, pohlavím, sociálním postavením, pozicí v relevantní instituci, známostí či neznámostí apod. Mezi komunikanty se v jednotlivých k.s. konstituují proměnlivé hierarchické vztahy, v nichž postojově‑hodnotící aspekt podléhá častým změnám. Dalším diferenciačním prvkem k.s. je užívání × neužívání zprostředkujících technických zařízení (telefon, e‑mail, Skype), mezi nimi pak z toho hlediska, zda umožňují komunikaci pouze mluvenou (vnímanou auditivně), n. psanou či obrazovou (vnímanou vizuálně), resp. zda mohou simultánním přenosem zvuku a obrazu tyto složky kombinovat (telekonference). Výchozím bodem charakterizace k.s. je nejčastěji rozlišení komunikace masové a interpersonální, které pak podmiňuje výskyt dalších rysů. Rozlišení veřejné vs. soukromé komunikační interakce připadá v úvahu jen u komunikace interpersonální (masová komunikace je veřejná vždy), naopak kombinování verbální a neverbální komunikace (tón hlasu, intonace, gesta, mimika, body language, užití grafických a obrazových materiálů) se objevuje téměř ve všech situacích, má však jinou podobu u soukromého rozhovoru tváří v tvář, telefonického rozhovoru, e‑mailu, televizního interview, při vizuálně založeném dorozumívání osob na velkou vzdálenost pomocí smluvených gest n. např. u komunikátů reklamních (ať už tištěných, n. ve formě televizního spotu); viz také ↗tělo v komunikaci. Především profesně a institucionálně ukotvené k.s. jsou vymezeny poměrně jednoznačně. Je u nich vysoký stupeň typizace a prediktability (ta se týká nejen průběhu komunikační události, ale i stránky obsahově‑tematické), komunikační aktivity v nich dokonce bývají předmětem nácviku. Zásadním rysem takových k.s. je, že do nich vstupují mluvčí, kteří už zkušenost s jinými, nikoli institucionalizovanými k.s. mají. Pro takové uživatele jazyka jsou institucionálně ukotvené k.s. záměrně získaným rozšířením jejich komunikační kompetence, srov. např. komunikaci lékař – pacient, prodavač – nakupující, učitel – žák, sudí – sportovec. Předvídatelné rysy má rovněž komunikace prostřednictvím elektronické pošty a SMS, tam však jde o rysy (omezení n. naopak rozšiřující možnosti) determinované fungováním užitého komunikačního zařízení. Jiné k.s., zejména v soukromé interpersonální komunikaci, se vyznačují velkou variabilitou a možnosti jejich typizace končí u rysů velmi obecných. Vytvoření vyčerpávajícího, hierarchicky uspořádaného a důsledně strukturovaného (nerozporného) popisu soustavy k.s. je problematické, detailní repertoár k.s. vůbec nelze popsat. Typ k.s. působí jako filtr při výběru prostředků ↗situační deixe, zejm. sociální deixe (viz ✍Hirschová, 2006). O vlivu zakotvenosti výpovědí v k.s. na jejich formálně syntaktickou podobu viz ↗výpovědní modifikace.

Rozšiřující
Literatura
  • Barnet, V. Komunikativní situace a výpověď. In OSS 4/I, 1979, 69–75.
  • Hausenblas, K. K základním pojmům v oblasti řečové (verbální komunikace). In Barnet, V. & V. Hrabě ad. (eds.), Studia Slavica Pragensia, 1973, 21–27.
  • Hirschová, M. Sociální deixe a komunikační situace. SPFFBU A 54, 2006, 167–183.
  • Honzák, R. Komunikační pasti v medicíně, 1999.
  • Kořenský, J. & J. Hoffmannová ad. Komplexní analýza komunikačního procesu a textu, 1999.
  • Pala, K. O komunikační situaci. In Mayenowa, M. R. (ed.), Semiotyka i struktura tekstu, 1973, 49–61.
  • Watzlavik, J. & J. B. Bavelas ad. Pragmatics of Human Communication: A Study of Interactional Patterns, Pathologies and Paradoxes, 1967 (č. překlad: Pragmatika lidské komunikace, 1999).
Citace
Milada Hirschová (2017): KOMUNIKAČNÍ SITUACE. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/KOMUNIKAČNÍ SITUACE (poslední přístup: 6. 8. 2020)

Další pojmy:

pragmatika

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka