KLASIFIKACE ILOKUČNÍCH SLOVES  (klasifikace ilokučních funkcí)

Základní

Kategorizace sloves pojmenovávajících ↗ilokuce a v návaznosti na tato pojmenování také funkce výpovědí s nimi; viz také ↗klasifikace komunikačních funkcí. Klasifikace komunikačních/ilokučních funkcí/aktů se vždy do značné míry opírala o kategorizaci sloves pojmenovávajících ilokuce – záměry mluvčího realizované řečovým jednáním (viz ↗ilokuční sloveso). Ilokuční síla výpovědi může být explicitně indikována (performativně použitelnými slovesy, např. Žádám tímto o odklad platby, a také substantivy od nich odvozenými, srov. nadpisy Žádost, Poděkování, Protest; viz ↗performativum) n. může být výpovědi přisouzena jako výsledek interpretace (při referování), popř. se na ni lze ptát. Ilokuční slovesa se uplatňují zvláště při referování o uskutečněných promluvách n. při zjišťování jejich smyslu („jak to myslíš?“). U Austina se vymezení (klasifikace) „ilokučních sil“, tedy postulovaných typů/variant komunikačních záměrů mluvčího a z nich vyplývajících typů řečového jednání, původně vázalo právě na ilokuční slovesa (rozlišoval výpovědi s tvarem 1. os. sg. préz., performatives – Slibuji, že přijdu ve dvě; a výpovědi bez takového tvaru, constatives – Přijdu ve dvě); ty první jsou ve větách, v nichž nejde o to, zda jsou pravda/nepravda, v těch druhých o to jde. Posléze však Austin dochází k názoru, že klasifikace ilokučních sil by měla být samostatná (✍Austin, 1962:148–149)). Přesto v ní slovesa hrají významnou roli. Zatímco klasifikace ✍Austinova (1962:147–163)verdictives (vynášení rozhodujících soudů, hodnocení), exercitives (vykonávání pravomocí – jmenování do funkce, určování něčeho, vydávání nařízení), commissives (vytvářejí pro mluvčího závazek něco vykonat), behabitives (konvenční společenské výpovědi – omluvy, blahopřání, kondolence), expositives (výpovědi organizující diskurs – zahájení, reagování, vyjadřování předpokladů, argumentování, formulování závěrů) přesná kritéria klasifikace neuvádí a omezuje se na více či méně podrobný popis příkladů fungování jednotlivých tříd, opět s využitím indikujících sloves, ✍Searle (1976) pracuje se čtyřmi kritérii: (a) (ilokuční) záměr mluvčího, (b) vztah propozičního obsahu výpovědi k mimojazykové skutečnosti, (c) vyjádřený psychický stav mluvčího (tzv. podmínka upřímnosti), (d) zobecněný propoziční obsah výpovědi. Uplatněním jejich kombinací dochází k pěti třídám ilokučních aktů – akty informování/sdělování (asertivy), výzvy v nejširším smyslu (výzvy // direktivy), závazky, sliby apod. (závazky // komisivy), konvenční vyjádření pocitů jako poděkování, blahopřání apod. (expresivy) a výpovědi‑skutky v užším smyslu, měnící mimojazykovou skutečnost – soudní výroky, formule křtu, zahajování a ukončování akcí apod. (deklarativy). Další existující klasifikace se od této příliš neliší, rozdíly se týkají např. interpretace otázek (u Searla patří k direktivům, jinde chápány samostatně) n. rozsahu tzv. aktů deklarativních. Obecně uznávány jsou akty sdělovací, direktivní a závazkové. Výjimkou je řešení ✍Wierzbické (1991), která pracuje s 27 třídami. ✍Grepl (1998) má oproti Searlovi navíc akty interogativní, akty permisivní a koncesivní (dovolení a nedovolení) a akty varovací. Srovnání známých (a vlivných) klasifikací viz ✍Hirschová (2013).

Kritikové Searlovy klasifikace nejčastěji namítají, že nejdůležitější kritérium, ilokuční záměr, bylo stanoveno intuitivně předem, nikoli vyvozeno z analýzy řečového jednání, a že další kritéria jsou pak jen podporou pro toto primární rozdělení. Další závažnou námitkou je, že klasifikace je tak obecná, že sice umožňuje klasifikovat každou jazykovou výpověď, neřekne však mnoho o podstatě takových ilokučních funkcí, jako je „přesvědčování“, „lákání“, „vyhrožování“ apod. Další námitky zpravidla uvádějí, že subsumace otázek pod direktivy představuje značné zjednodušení (jiná řešení však vytvářejí komplikace nového druhu), dále, že vyjadřování vůle (v rámci psychických stavů (c)) je ve vztahu k ostatním jinou kategorií, která se může projevovat i např. v rámci tvrzení (jako vůle adresáta přesvědčit), a také že neumožňuje klasifikovat lež (tedy případy, kdy podmínka upřímnosti není splněna). Podle Searla se nesplnění podmínky upřímnosti projevuje až na rovině perlokuční, na ilokuční rovině je nerozeznatelné. Často se také upozorňuje na prostupnost asertivů a komisivů – výpovědi slibuji, že p / dávám své slovo, že p / sděluji vám, že mám v úmyslu p mohou být funkčně ekvivalentní, ale pouze první z nich obsahuje explicitní signál „závazkovosti“ – performativně použitelné sloveso. Více ke kritice z novějších prací zejm. ✍Vanparys (1996), ✍Schmitt (2000). K dalším výhradám patří neúplnost, nedostatečná názornost, nestejná závažnost klasifikačních kritérií, a opět směšování ilokučních sil a ilokučních sloves. Nedostatečná názornost se u Searla projevuje uváděním jen malého množství materiálu, který je navíc (což některým vadí) málo autentický. Z klasifikačních pokusů, které Searla neodmítají, stojí za zmínku doplnění klasifikace o řečové akty závazkově direktivní (commissive directives), které obsahují jak složku závazkovou, tak složku direktivní, navíc předpokládají součinnost, „spolupráci“ mluvčího a adresáta (srov. ✍Hancher, 1979). Řadí se sem především nabídky, pozvání a sázky. Prototypický případ představuje akt nabídky; u č. ilokučního (a performativně použitelného) slovesa nabízím může být explicitně vyjádřena jak propozice, jejímž subjektem je mluvčí (převažuje ilokuční záměr závazkový), tak i propozice, jejímž subjektem je adresát (převažuje ilokuční záměr výzvový): Nabízím (ti), že o tom s otcem promluvím. – Nabízím ti, abys do toho projektu vstoupil také. V souvislosti s přesunem pragmalingvistického zkoumání ke specifičtějším aspektům řečového jednání (především v rámci konverzační analýzy, kde se upozorňuje na vyjednávání funkce; srov. ✍Auer, 1999) diskuse o klasifikaci ilokučních aktů v poslední dekádě ustaly, resp. týkají se např. filozofických otázek teorie n. kulturní relativity řečového jednání (✍Sbisa(ová), 2009; ✍Sbisa(ová), 2012), popř. osvojování ilokučních aktů dítětem (✍Ervin‑Tripp(ová), 2012).

Rozšiřující
Literatura
  • Alston, W. P. Illocutionary Acts and Sentence Meaning, 2000.
  • Auer, P. Sprachliche Interaktion: Eine Einführung anhand von 22 Klassikern, 1999 (č. překlad Jazyková interakce, 2014).
  • Austin, J. L. How to Do Things with Words, 1962 (č. překlad Jak udělat něco slovy, 2000).
  • Daneš, F. Verba dicendi a výpovědní funkce. In Barnet, V. & V. Hrabě ad. (eds.), Studia Slavica Pragensia, 1973, 115–124.
  • Ervin-Tripp, S. Pragmatics as a Facilitator for Child Syntax Development. In Meeuwis, M. & J.‑O. Östman (eds.), Pragmaticizing Understanding, 2012, 77–100.
  • Hancher, M. The Classification of Cooperative Illocutionary Acts. Language in Society 8, 1979, 1–14.
  • Hirschová, M. Česká verba dicendi v performativním užití, 1988.
  • Hirschová, M. Pragmatika v češtině, 2013.
  • Leech, G. Principles of Pragmatics, 1983.
  • Lyons, J. Semantics 1, 2, 1977.
  • , 1998.
  • Sbisa, M. Speech Act Theory. In Verschueren, J. & J.‑O. Östman (eds.), Key Notions for Pragmatics, 2009, 229–244.
  • Sbisa, M. Classifying Illocutionary Acts, or, a Tale of Theory and Praxis. In: Meeuwis, M. & J.‑O. Östman (eds.), Pragmaticizing Understanding, 2012, 39–52.
  • Searle, J. R. A Classification of Illocutionary Acts. Language in Society 5, 1976, 1–23.
  • Schmitt, H. Zur Illokutionsanalyse monologischer Texte, 2000.
  • Vanparys, J. Categories and Complements of Illocutionary Verbs in a Cognitive Perspective, 1996.
  • Wierzbicka, A. Cross-Cultural Pragmatics, 1991.
Citace
Milada Hirschová (2017): KLASIFIKACE ILOKUČNÍCH SLOVES. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/KLASIFIKACE ILOKUČNÍCH SLOVES (poslední přístup: 14. 8. 2020)

Další pojmy:

pragmatika

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka