KARDINÁLNÍ VOKÁLY  (cardinal vowels)

Základní
Rozšiřující

Množina referenčních vokálů sloužící pro popis vokálů v jazycích světa. Každý vokál v konkrétním jaz. lze popsat z hlediska jeho podobnosti k určitému k.v. Např. č. dlouhé [iː] ve slově pít má nejblíže k.v. [i], který je definovaný jako nejvyšší a nejpřednější možný vokál (srov. ↗vokoid). Ačkoliv je použit stejný transkripční symbol (kromě délky), č. hláska není tak přední a vysoký vokál jako kardinální [i], má však ze všech k.v. k němu nejblíže. K.v. nejsou vokály určitého jaz., ale jen systém, pomocí něhož lze kvalitu vokálů porovnávat. Jsou zaznamenávány do lichoběžníkového schématu, jehož vrcholy a body na hranách odpovídají jednotlivým k.v. (viz schémata 1a a 1b). Zmíněné body představují limity vokalických možností a konkrétní vokály jsou definovány ve vztahu k nim podle podobných auditivních a akustických vlastností. Pojem zavedl anglický fonetik Daniel Jones a jeho výslovnost jednotlivých k.v. si lze poslechnout zde: https://youtube.com/watch.

Schéma 1a: Primární k.v.

Schéma 1b: Sekundární k.v.

Myšlenka k.v. vyplývá z faktu, že poloha a tvar jazyka je při artikulaci vokálů značně variabilní a tvoří kontinuum, které je však určitým způsobem ohraničeno, a to jak anatomickými možnostmi, tak možnostmi, kdy je ještě možné vyslovit vokál. Dva, popř. tři k.v. lze definovat jako krajní body vokalické artikulace. K.v. [i] odpovídá nejvyšší a nejpřednější poloze jazyka, tedy takové poloze, kdy ještě vytvoříme vokál. Posunutí jazyka výše či více dopředu by způsobilo takové zúžení prostoru mezi jazykem a patrem, jež by se akusticky projevilo jako šum, tedy jako konsonant (vznikla by tak palatální frikativa [ʝ]). Podobně k.v. [ɑ] odpovídá nejzadnější a nejnižší poloze jazyka, kdy ještě vytvoříme vokál, a další posunutí by opět vedlo ke vzniku šumu (vyslovili bychom faryngální frikativu [ʕ]). Artikulačně bývá někdy definován i k.v. [u], a to jako nejvyšší nejzadnější vokál, který je zároveň zaokrouhlený. K.v. [e], [ɛ] a [a] jsou pak definovány jako přední vokály, které auditivně odpovídají stejným vzdálenostem mezi [i] a [ɑ] (tzn. kontinuum mezi [i] a [ɑ] je pravidelně rozděleno podle sluchového dojmu; hovoří se o „auditivních ekvidistantních krocích“). K.v. [ɔ], [o] a [u] jsou definovány jako zadní vokály, které pokračují od [ɑ] ve stejných intervalech (krocích), opět podle sluchového dojmu. Tyto vokály jsou nejen postupně vyšší, ale také se u nich rty více zaokrouhlují. Lichoběžníková schémata 1a a 1b proto jen částečně odpovídají horizontální a vertikální poloze jazyka. Z velké části spíše odrážejí auditivní a akustické vlastnosti vokálů (např. to, co se tradičně označuje jako přednost/zadnost vokálů, odpovídá vzdálenosti mezi formantem 2 a formantem 1; srov. ↗akustické vlastnosti českých vokálů).

Dosud zmíněné vokály patří mezi primární k.v. K nim se přiřazují sekundární k.v., které se od nich liší jen zaokrouhleností, resp. nezaokrouhleností. Sekundární k.v. [y], [ø], [œ], [ɶ], [ɒ] jsou zaokrouhlené protějšky předních a nízkých primárních k.v. [i], [e], [ɛ] a [a], kdežto sekundární k.v. [ʌ], [ɤ], [ɯ] jsou nezaokrouhlené protějšky zadních vokálů [ɔ], [o] a [u] (transkripce je v systému ↗IPA). Důvod, proč je u zadních vokálů zaokrouhlenost primární, vyplývá z faktu, že z globálního hlediska je zaokrouhlování rtů u předních a nízkých vokálů méně časté, zatímco zadní vokály bývají zpravidla zaokrouhlené (to je mj. případ č.). Mezi sekundární k.v. se zařazují i vysoké střední vokály [ɨ] a [ʉ], které se nacházejí ve stejné vzdálenosti od [i] (resp. [y]) a [u] (resp. [ɯ]). Vokál [ɨ] je nezaokrouhlený a [ʉ] je jeho zaokrouhlený protějšek.

Vokály v jednotlivých jaz. lze popsat a navzájem porovnat tak, že je na základě jejich auditivních a akustických charakteristik zaznačíme do prostoru vymezeného vokalickým lichoběžníkem a k.v. Ve schématu 2 je uvedeno takové zobrazení pro vokály typické pro Čechy (vlevo) a Moravu (vpravo). Je zjevné, že např. č. [a], ačkoliv je zapisováno jako k.v. [a], není s tímto vokálem totožné. K.v. [a] je přední nízký, zatímco č. [a] je neutrální vůči rozdílu mezi předními a zadními vokály.

Schéma 2: Vokály typické pro Čechy (vlevo) a Moravu (vpravo); podle ✍Šimáčková & Podlipský ad. (2012)

Literatura
  • Jones, D. An Outline of English Phonetics, 1912.
  • Ladefoged, P. & K. Johnson. A Course in Phonetics, 2014.
  • Šimáčková, Š. & V. J. Podlipský ad. Czech Spoken in Bohemia and Moravia. Journal of the International Phonetic Association 42, 2012, 225–232.
Citace
Aleš Bičan (2017): KARDINÁLNÍ VOKÁLY. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/KARDINÁLNÍ VOKÁLY (poslední přístup: 25. 11. 2020)

Další pojmy:

fonetika

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka