JAZYKOVÝ SVAZ

Základní

Skupina nejméně tří nepříbuzných jazyků, které v důsledku vzájemného působení a s tím spjaté konvergence (sblížení) v rámci jednoho areálu ve své stavbě a zčásti i slovní zásobě vykazují společné rysy a prvky. U více jazyků tvoří některé z nich jádro svazu. Pojem se užívá v areální lingvistice a typologii a v ↗kontaktové lingvistice.

Nejznámější je balkánský j.s. (✍Havránek, 1933; ✍Reiter, 1994), diskutuje se i j.s. baltský (✍Stolz, 1991; ✍Dahl & Koptjevskaja-Tamm, 2001), jihoasijský, etiopský či alpský. Společné je těmto příkladům ↗adstrátový typ vzájemného jazykového kontaktu mezi jazyky na stejné úrovni, tj. absence mocenské vertikály. Ze slavistického kontextu vzešla typologie jazykových svazů (✍Gutschmidt, 1990). V některých pracích argumentujících tzv. duchem jazyka ztrácí pojem j.s. lingvistickou konkrétnost (✍Becker, 1948; ✍Décsy, 1973, aj.), jiné studie rozpracovávají pouze jeden rys či jednu jazykovou rovinu (pro euroasijský j.s. srov. např. ✍Jakobson, 1931). O j.s. má přitom smysl mluvit teprve tam, kde ho lze ohraničit svazkem ↗izoglos vymezujících hranici dosahu více jazykových jevů. V souvislosti s č. se z různých pohledů diskutuje j.s. centrální (✍Lewy, 1942), středoevropský (např. ✍Skalička, 1935; ✍Skála, 1992; ✍Nekula, 1993; ✍Nekula, 2003; ✍Kurzová, 1996b; ✍Newerkla, 2002a; ✍Newerkla, 2002b; ✍Thomas, 2008) či podunajský (✍Décsy, 1973; ✍Skalička, 1968), přičemž jádrem středoevropského jazykového areálu je vedle češtiny a němčiny slovenština a maďarština, podle ✍Lewyho (1942) němčina a maďarština, podle ✍Skály (1992) čeština a němčina. Je ovšem otázka, nakolik jsou jazyky ve střední Evropě na stejné úrovni, tj. bez mocenské vertikály. Čeština se reflektuje i v rámci ↗SAE.

Pojem j.s. byl součástí tezí ↗Pražského lingvistického kroužku (PLK) z roku 1929 a formoval se v rámci strukturalistické typologie, která ve vymezení vůči historicko-srovnávací jazykovědě a pojmu ↗jazykové rodiny zaměřila pozornost na finální, synchronní stav jazyků. Zkoumání bezprostřední příčiny konkrétní jazykové změny v důsledku jazykového kontaktu se v rámci mnohojazyčného kulturního či politického areálu Habsburské, Osmanské nebo Ruské říše jevilo spekulativní, resp. z hlediska popisu jazykového systému irelevantní. To koresponduje s tím, že např. při výkladu paralel mezi češtinou a němčinou, které mohly vzniknout v důsledku jazykového kontaktu, kladly strukturalistické práce důraz na interní faktory imanentního jazykového vývoje (shrnuto v ✍Nekulovi, 2003; k Jakobsonovu pojetí srov. ✍Schaller, 1997). Kritika vyvozování jazykového svazu bezprostředně z jazykového kontaktu upozorňuje jak na možnost paralelního imanentního vývoje, resp. problematičnost exaktního doložení příčin jazykové změny (srov. např. ✍van Pottelberge, 2001), tak na fakt, že situace v mluvených varietách je často jiná než ve standardním jaz. – viz též ↗SAE. J.s. přitom nepředpokládá jen aktivně osvojené rysy, ale i rysy pasivní, jejichž uchování jazykový kontakt podpořil, zatímco v  příbuzných jazycích sledovaného jazyka došlo v daném případě k jazykové změně.

Podle Trubeckého (✍Trubetzkoy, 1929) jde v případě j.s. o takovou skupinu jazyků, jež vykazují velké množství společných kulturních slov, vnějškovou podobnost hláskového systému, shody v syntaktické oblasti a základech morfologické stavby. Naproti tomu „geneticky“ příbuzné jazyky v rámci jedné ↗jazykové rodiny, které vznikly divergencí (rozrůzněním), podle Trubeckého vykazují množství společných slov základní slovní zásoby, hláskové korespondence ve slovech obdobného významu, resp. v morfémech vztahujících se k subkategoriím gramatických kategorií – obdobné jsou tím ovšem i samotné kategorie. Na jedné straně je tedy kladen důraz na strukturní paralely, na druhé straně na společný jazykový materiál.

Paralel mezi jazyky, které se diskutují v souvislosti s j.s., si již dříve povšimly studie zabývající se ↗jazykovým kontaktem či ↗míšením jazyků (s ohledem na jazyky balkánského j.s. už B. Kopitar či F. Miklošić, s ohledem na češtinu a němčinu mj. již A. Schleicher, H. Schuchardt n. J. Gebauer) a jsou diskutovány i v rámci historické a kontaktové lingvistiky (s ohledem na češtinu a němčinu mj. B. Havránek, P. Trost, J. Povejšil, E. Skála, Z. Masařík, T. Berger či M. Giger). Pro středoevropský jazykový svaz lze vedle vrstvy společných kulturních a konverzačních slov (srov. ✍Newerkla, 2011) argumentovat odkazem na systémové paralely ve fonologickém systému. Skalička k nim počítá mj. pevný dynamický přízvuk na první slabice, systémové paralely v konsonantismu zřetelné navzdory materiálním rozdílům konkrétních fonémů jako ř (k odbourání binární opozice měkkosti ve prospěch znělosti/neznělosti srov. např. ✍Berger, 2003), trojúhelníkový systém vokálů (neplatí pro slovenštinu, přičemž ä se odbourává) či systémovou korelaci kvantity u vokálů. Nejde přirozeně o přesné kopie, při bližším pohledu jsou v rámci těchto systémových paralel zřetelné rozdíly, ale tak tomu je i u paralel mezi příbuznými slovanskými jaz. Zřetelná je konvergence jazyků ve středoevropském areálu zvláště u přízvuku, v němž se čeština a slovenština vydělují ze slovanských jaz. a odlišují se od polštiny (přízvuk na penultimě) i jazyků jihoslovanských (původně intonační a pohyblivý přízvuk) a východoslovanských (pohyblivý přízvuk), zatímco u němčiny došlo k vazbě na první slabiku v kořeni slova až později. Východisko této inovace pro č. vidí ✍Berger (2008) v kontaktu maďarštiny se slovanskými dialekty v panonském areálu. Tento vývoj byl pak podpořen i situací v germánských dialektech v kontaktu s pračeštinou, které tuto inovaci podpořily a upevnily.

V souvislosti s gramatikou zmiňuje Skalička trojstupňovitý systém kategorie (absolutního) času. Sblížení kategorie času se vnucuje zvláště v souvislosti s dotvořením subkategorie budoucího času a formy futura, které se v němčině, češtině, slovenštině i maďarštině vyjadřuje pomocí analytické konstrukce nemodálního pomocného slovesa (viz ↗auxiliár) a původního infinitivu (viz ↗futurum). Tím se němčina odlišila od ostatních germánských jaz., v nichž se pro vyjádření futura gramatikalizovalo modální sloveso, zatímco čeština a slovenština se zde odlišily od jihoslovanských jazyků, v nichž se v dané funkci rovněž gramatikalizovalo modální sloveso; balkánský j.s. navíc vyznačuje absence původního infinitivu. ✍Leiss(ová) (1985) je přesvědčena, že tato inovace vzešla z českého areálu, o čemž se vedla další obsáhlá diskuze, přičemž ve slovanských jaz. analytické futurum přesahuje středoevropský areál (srov. ✍Křížková, 1960). Futurum a další časy v jazycích středoevropského areálu diskutuje v souvislosti s latinou ✍Kurzová (1996a). Lokální paralely jsou i mezi německým perfektem s významem préterita a českým analytickým préteritem (✍Berger, 2014), resp. rezultativem a slovesným rodem (✍Giger, 2009; ✍Giger, 2012) aj. Ty jsou přítomné i v oblasti modálních sloves (srov. např. ✍Hansen, 2000), kde ovšem opět přesahují středoevropský areál, resp. v rámci modality obecně, a to včetně vzniku tzv. deadverbiálních ↗částic, kde v češtině v kontaktu s němčinou v průběhu 18. a 19. stol. vymizely původní ↗enklitické částice a rozvinul se v ní systém ↗modifikačních částic (srov. ✍Nekula, 1996; ✍Nekula, 2010). Zobecnění s ohledem na středoevropský j.s. zůstává u morfosyntaxe otevřeným úkolem také proto, že chybí cílené srovnání s maďarštinou.

Vliv němčiny na češtinu v oblasti oslovení, jenž v češtině podpořil mj. i rozvinutí onikání a onkání, sledoval ve své monografii ✍Betsch (2000). 3. osoba se přitom při oslovení užívá i v maďarštině, kde se ovšem neformální a formální oslovení nerozlišuje singulárem a plurálem, ale lexikálně – ve formálním ön a v neformálním maga. Obdoby ve frekvenci užívání nominálního oslovení s titulem v rakouské němčině a češtině, které lze postulovat i pro slovenštinu, doložil ✍Ehlers (2004), přičemž srovnání s maďarštinou chybí. Jiným směrem obrátil pozornost ✍Skála (1992), který pro češtinu a němčinu jako jádro zmíněného j.s. s odkazem na „slovesa pohybu“ deklaruje obdobné strukturování tohoto slovního pole i jednotlivých významů a vyslovuje se takto i o frazeologii.

Komplexní studie k středoevropskému j.s. přes řadu podnětných dílčích studií (✍Thomas, 2008) dosud chybí, což má více důvodů. Předně se postulát takového j.s. jeví problematický tím, že němčina je v tomto areálu jednoznačně dominantním jazykem, a nejde tedy o ↗adstrátový jazykový kontakt, jak je tomu u jazyků balkánského j.s. Důležitým argumentem pro středoevropský j.s. by zde pak byl právě vývoj systému absolutních časů, kde podle všeho nejde o jednosměrný vliv němčiny na češtinu, ale v případě futura o ↗výpůjčku z češtiny do němčiny. Téma j.s., který byl součástí tezí PLK, byl v případě středoevropského svazu stranou pozornosti možná i proto, že humanitní vědy ve svém výzkumu reagují na společenskou poptávku. Už iniciační práce Trubeckého (✍Trubetzkoy, 1923) a ✍Jakobsona (1931) k euroasijskému j.s. by bylo možno vidět v širším kontextu intelektuálního hnutí eurasianismu ve 20. letech 20. stol. (viz ✍Toman, 1995; ✍Nekula, 2003), jež ve vztahu k fragmentované Ruské říši – jen zčásti transformované v Sovětský svaz – vykazovalo restaurační prvky. S ohledem na možné restaurační implikace se naopak téma středoevropského j.s. v rámci Československa, vyčleněného z Habsburské říše, mohlo jevit jako méně podstatné. Lewyho spojení jádra centrálního j.s. s němčinou a maďarštinou bylo podpořeno spíš dobovým politickým diskursem než lingvistickými argumenty. Prokázaný jazykový kontakt češtiny a němčiny, jež jsou pravděpodobnějším jádrem středoevropského j.s., nebyl ovšem z politických důvodů bezprostředně po druhé světové válce nejústřednějším tématem lingvistického bádání. Otázka ↗míšení jazyků a tím i ↗jazykového kontaktuj.s. se na vedlejší koleji ocitla i v důsledku stalinské kritiky ↗marrismu.

Rozšiřující
Literatura
  • Becker, H. Der Sprachbund, 1948.
  • Becker, H. Zwei Sprachanschlüsse, 1948.
  • Křížková, H. Vývoj opisného futura v jazycích slovanských, zvláště v ruštině, 1960.
  • Berger, T. Gibt es Alternativen zur traditionellen Beschreibung der tschechischen Lautgeschichte? In Eichler, E. (ed.), Selecta Bohemico-Germanica. Tschechisch-deutsche Beziehungen im Bereich der Sprache und Kultur, 2003, 9–37.
  • Berger, T. Überlegungen zur Geschichte des festen Akzents im Westslavischen. In Berger, T., Studien zur historischen Grammatik des Tschechischen, 2008, 7–19.
  • Berger, T. The Convergence between Czech and German between the Years 900 and 1500. In Besters-Dilger, J. & C. Dermarkar ad. (eds.), Family Effects in Language Contact. Modeling Congruence as a Factor in Contact Induced Change, 2014, 184–198.
  • Betsch, M. Diskontinuität und Tradition im System der tschechischen Anredepronomina (1700-1850), 2000.
  • Dahl, Ö. & M. Koptjevskaja-Tamm. (eds.) Circum-Baltic Languages: Past and Present, 2001.
  • Décsy, G. Die linguistische Struktur Europas, 1973.
  • Ehlers, K.-H. Zur Anrede mit Titeln in Deutschland, Österreich u. Tschechien. Ergebnisse einer Fragebogenerhebung. Brücken – Germanistisches Jahrbuch, N.F. 11, 2004, 85–116.
  • Giger, M. Aspekte des Sprachkontakts bei Genus verbi und Resultativ im Westslavischen. In Scholze, L. & B. Wiemer (eds.), Von Zuständen, Dynamik und Veränderung bei Pygmäen und Giganten. Festschrift für Walter Breu zu seinem 60. Geburtstag, 2009, 111–127.
  • Giger, M. The „Recipient Passive“ in West Slavic: A Calque from German and its Grammaticalization. In Wiemer, B. & B. Wälchli ad. (eds.), Grammatical Replication and Borrowability in Language Contact, 2012, 559–588.
  • Gutschmidt, K. Zur Typologie von Sprachbünden. In Bahner, W. & J. Schildt ad. (eds.), Proceedings of the Fourteenth International Congress of Linguistics. Berlin/GDR, August 10 – August 15, 1987, 1990, 1704–1706.
  • Hansen, B. The German Modal ‘müssen’ and the Slavonic Languages – Reconstruction of a Success Story. Scando-Slavica 46, 2000, 77–93.
  • Havránek, B. Zur phonologischen Geographie. Proceedings of the (first) International Congress of Phonetic Sciences, 1933, 28–34.
  • Jakobson, R. K charakteristike jevrazijskogo jazykovogo sojuza, 1931a.
  • Jakobson, R. Les unions phonologiques des langues. MS 8, 1931b, 371–378.
  • Jakobson, R. Über die phonologische[n] Sprachbünde. TCLP 4, 1931c, 234–240.
  • Jakobson, R. Symbiose des langues. In Actes du quatrième congrès international des linguistes tenu à Copenhague du 27 Aoûl au 1er Septembre 1936, 1938, 48–59.
  • Kurzová, H. The Future in Central European Languages and Latin Futures and Imperfects: Ingressivity and Imperfectivity. LF 119, 1996a, 4–18.
  • Kurzová, H. Mitteleuropa als Sprachareal. GP 13, 1996b, 57–73.
  • Leiss, E. Zur Entstehung des neuhochdeutschen analytischen Futurs. Sprachwissenschaft 10, 1985, 250–273.
  • Lewy, E. Der Bau der europäischen Sprachen, 1942.
  • Nekula, M. Sprachbund. Zur Geschichte eines Begriffs. GP 11, 1993, 113–124.
  • Nekula, M. System der Partikeln im Deutschen und Tschechischen: Unter besonderer Berücksichtigung der Abtönungspartikeln, 1996.
  • Nekula, M. Sprachbund und Sprachtyp. In Nekula, M. (ed.), Prager Strukturalismus: Methodologische Grundlagen. / Prague Structuralism. Methodological Fundamentals, 2003, 79–103.
  • Nekula, M. Grammatikalisierung und Marginalisierung „enklitischer Partikeln“ im Tschechischen. Linguistik online 44, 2010 (https://bop.unibe.ch/linguistik-online/).
  • Newerkla, S. M. Sprachliche Konvergenzen in Mitteleuropa. In Pospíšil, I. (ed.), Crossroads of Culture: Central Europe, 2002a, 211–236.
  • Newerkla, S. M. Středoevropský jazykový areál a rakouská monarchie. In Krausová, A. & M. Slezáková (eds.), Setkání s češtinou, 2002b, 72–87.
  • Newerkla, S. M. Sprachkontakte Deutsch – Tschechisch – Slowakisch: Wörterbuch der deutschen Lehnwörter im Tschechischen und Slowakischen: historische Entwicklung, Beleglage, bisherige und neue Deutungen, 2011.
  • Reiter, N. Grundzüge der Balkanologie. Ein Schritt in die Eurolinguistik, 1994.
  • Schaller, H. W. Roman Jakobson´s Conception of “Sprachbund”. In Sériot, P. (ed.), Jakobson entre l´Est et l´Ouest, 1915-1939. Cahiers de l´ILSL 9, 1997, 207–212.
  • Skála, E. Deutsch und Tschechisch im mitteleuropäischen Sprachbund. Brücken – Germanistisches Jahrbuch, NF 1, 1992, 173–179.
  • Skalička, V. Zur Charakteristik des eurasischen Sprachbundes. AO 6, 1934, 272–274.
  • Skalička, V. Zur mitteleuropäischen Phonologie. ČMF 21, 1935, 151–154.
  • Skalička, V. Zum Problem des Donausprachbundes. UAJ 40, 1968, 3–9.
  • Thèses, TCLP 1, 1929, 7–29.
  • Stolz, T. Sprachbund im Baltikum? Estnisch und Lettisch im Zentrum einer sprachlichen Konvergenzlandschaft, 1991.
  • Thomas, G. Exploring the Parameters of a Central European Sprachbund. Canadian Slavonic Papers / Revue Canadienne des Slavistes 50, 2008, 123–153.
  • Toman, J. The Magic of Common Language, 1995 (č. překlad: Příběh jednoho moderního projektu. Pražský lingvistický kroužek, 1926–1948, 2011).
  • Trost, P. Balkánský model jazykového svazu. In Studia Balcanica Bohemo-Slovaca, 1987, 215–220.
  • Trubetzkoy, L. N. Vavilonskaja bašnja i smješenije jazykov. Jevrazijskij vremennik 3, 1923, 107–124.
  • Trubetzkoy, L. N. Abstracts zur Vorlesung über Sprachgruppen. In Actes du premier congrès international des linguistes à la Haye, 1929, 17–18.
  • Trubetzkoy, L. N. Diskussion. In Actes du premier congrès international des linguistes à la Haye du 10-15 Avril 1928, 1930, 81–83.
  • Trubetzkoy, L. N. Phonologie und Sprachgeographie. TCLP 4, 1931, 228–234.
  • van Pottelberge, J. Sprachbünde: Beschreiben sie Sprachen oder Linguisten? Linguistik online 8, 2001 (https://bop.unibe.ch/linguistik-online/).
Citace
Marek Nekula (2017): JAZYKOVÝ SVAZ. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/JAZYKOVÝ SVAZ (poslední přístup: 21. 9. 2019)

Další pojmy:

kontaktová lingvistika

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka