JAZYK TYPU AUSBAU – JAZYK TYPU ABSTAND

Základní

Příspěvek k typologii jazyků z pohledu ↗sociolingvistiky: Koncepty zavedené do lingvistiky ✍Klossem (1967), ✍Klossem (1978) definují jazyky na základě jejich vzájemné strukturní distance (v němčině Abstand neboli ‘odstup’ mezi jazyky) nebo míry jejich elaborovanosti (v němčině Ausbau neboli ‘propracovanost’ či ‘rozvinutost’ jazyka). Dva idiomy tak představují různé jazyky, jestliže jsou buď vzájemně strukturně dostatečně odlišné bez ohledu na množství a žánry literatury v nich napsané, anebo jestliže jsou dostatečně elaborované a užívají se v co největším spektru domén k pokrytí komunikačních funkcí na všech úrovních. Např. baskičtina představuje samostatný jazyk, protože je strukturně – na všech rovinách jazykového systému od hláskové po syntaktickou – dostatečně odlišná od jiných jazyků. Naproti tomu jsou si čeština a slovenština strukturně natolik blízké, že by mohly být obecně pokládány za variety jednoho idiomu n. přímo za variety ve vztahu standard‑dialekt. Protože však je slovenština elaborovaná a disponuje písemnictvím v mnoha rozmanitých žánrech pokrývajících komunikační potřeby uživatelů slovenštiny, jedná se o samostatný j.t.Ausbau.

Rozšiřující

Asi čtyři pětiny jazyků světa (srov. ✍Haarmann, 2004) lze klasifikovat jako samostatné jazyky podle kritéria distance, tj. jako j.t.Abstand. Ty nemusejí být elaborovány pro užití v písemné podobě v mnoha doménách. Tyto jazyky výlučně typu Abstand mohou být z ideologických či psychologických důvodů považovány za dialekty jiných elaborovaných jazyků (např. kašubština ve vztahu k polštině, sardinština ve vztahu k italštině, regionální jazyky ve Francii ve vztahu k francouzštině s odkazem na tzv. mentalitu patois jejich mluvčích). ✍Kloss (1967), ✍Kloss (1978) je klasifikuje jako zdánlivě dialektalizované j.t.Abstand (scheindialektisierte Abstandsprachen). Přibližně pětina jazyků na světě je klasifikovatelná jako samostatné jazyky podle obou kritérií, tj. jako j.t.AbstandAusbau současně (např. čeština ve vztahu k finštině). Jazyky se standardizovanými varietami logicky jazyky výlučně typu Abstand být nemohou. Ne každý elaborovaný jazyk, který není j.t.Abstand, musí být výlučně j.t.Ausbau. V takových případech se může jednat o jazyky pluricentrické. Politicky a společensky nejožehavější je klasifikovatelnost jazyků jako samostatných výlučně podle kritéria jejich elaborovanosti (makedonština ve vztahu k bulharštině nebo moldavština ve vztahu k rumunštině). Rozhodování o statusu těchto idiomů (makedonštiny a moldavštiny) jako samostatných jazyků je v těchto případech v zásadě politické povahy a odráží mocensko‑politické pozice zúčastněných aktérů. Lingvistické argumenty týkající se strukturní distance mezi makedonštinou a bulharštinou, resp. mezi moldavštinou a rumunštinou, mohou hrát jen okrajovou roli.

Za nejvýznamnější z kritérií jazykové distance se pokládá distance v oblasti slovní zásoby, kterou lze odvozovat od míry vzájemné srozumitelnosti idiomů pro jejich uživatele. Existují případy jazyků s minimální distancí v základní slovní zásobě, avšak s významnou distancí ve slovní zásobě náboženství, vědy a kultury (hindština a urdština).

Rozhodující žánry, které slouží k poměřování elaborovanosti jazyků, nachází Kloss pod souborným konceptem Sachprosa (věcná próza). Ten definuje nejen jako literaturu faktu v užším smyslu, přinášející věcné informace, nýbrž obecněji ex negativo jako jakoukoli jinou než uměleckou literaturu. S odkazem na č. stylistiku tak lze pod věcnou prózu zařadit žánry teoretického i praktického ↗odborného stylu, ↗stylu publicistického i ↗stylu prostě sdělovacího. Důvod pro toto vymezení spatřuje Kloss v tom, že autoři umělecké literatury mohou v lyrice, epice i dramatu vytvářet jazyk pro svou vlastní uměleckou potřebu, aniž by tento jazyk byl většinou uživatelů vůbec recipován nebo aniž by byl pro tuto většinou uživatelů srozumitelný. Může se tedy stát, že se v jazyce jen málo elaborovaném náhle objeví významný básník (např. Mistral v okcitánštině). Ale na to, aby někdo v takovém jazyce mohl publikovat věcné informace z oborů strojírenství, botaniky a mnoha dalších, je zapotřebí terminologie a čtenářů, kteří jsou zvyklí a ochotni o těchto tématech ve svém jazyce komunikovat.

Elaborace jazyka představuje proces a výsledek ↗jazykového plánování (korpusového). Kloss explicitně upozorňuje na neadekvátnost přístupu, podle něhož se jazyk vyvíjí a elaboruje zdánlivě sám jako důsledek přirozené jazykové změny (Sprachwandel). Velmi významným projevem elaborace je zavádění psacích soustav u jazyků v psané podobě dosud neužívaných. V psané podobě se přitom užívá jen asi pětina jazyků na světě (srov. ✍Haarmann, 2004). V souvislosti s tím dále elaboraci vyvolávají procesy modernizace společnosti, které generují potřeby nových žánrů v doménách veřejné správy. Pro elaboraci slovní zásoby nacházejí ✍Kloss & McConnell (1978) čtyři strategie: (a) užití slovotvorných prostředků ve vlastním jazyce, (b) přejímání slov z latiny, řečtiny a angličtiny, (c) přejímky z dalších jazyků geneticky příbuzných a (d) přejímky z dalších jazyků geneticky nepříbuzných. Z hlediska ↗teorie jazykového managementu se elaborace odráží ve fázi adjustment design, v níž jsou formulována řešení jazykových (lexikálních i jiných) problémů v odpověď na ne zcela uspokojivé pokrytí komunikačních funkcí v tom kterém jazyce.

Elaborací lze strukturní distanci cílevědomě a systematicky zvětšovat, což se nezřídka využívá k politickým účelům (zdůrazňování odlišností v identitách národů odvozovaných od odlišností v jazycích: podle Klosse např. elaborace slovenštiny vůči češtině, makedonštiny vůči bulharštině, rozpad srbochorvatštiny a divergentní elaborace chorvatštiny a srbštiny).

Nejelaborovanější jsou ty jazyky, které disponují prostředky pro komunikaci o tématech přírodních věd a technologií v žánrech badatelské prózy (tj. na úrovni vysokého školství). Nejméně elaborované jsou naproti tomu jazyky, které se užívají pouze v žánrech lidové prózy v komunikaci o tématech nejbližších základním každodenním potřebám rodin/rodů (tj. na úrovni základního školství). Kontinuum mezi těmito dvěma póly znázorňuje ✍Kloss (1987) celkem devíti fázemi, jejichž číslování schematicky vystihuje postupnou elaboraci analyzovanou těmito parametry:

Toto znázornění je relevantní i pro dialekty, u nichž lze rovněž srovnávat jejich elaborovanost (v němčině Ausbaudialekt✍Kloss, 1978). Typický příklad představují dlouhodobé diskuse o současné švýcarské němčině (✍Baur, 1983), kterou se souborně označuje suma alemanských dialektů v protikladu ke švýcarskému standardu. Tyto dialekty jsou do té míry elaborované, že se běžně používají v mluvené podobě na úřadech veřejné správy, v církvích, médiích, kultuře atd. V psané podobě se však např. v žánrech odborného stylu (zvláště teoretického) neužívají. Existují však i dialekty, které nejsou zastřešené žádnou elaborovanou (standardizovanou) varietou. Jako příklad se uvádí alsaština na východě Francie. Neexistuje konsenzus v tom, zda alsaština představuje jeden z běžných alemanských dialektů, které jsou jinak zastřešené německým standardem.

Elaborace je integrována do analýz standardizace jazyků. ✍Haugen (1966) ji ve svém čtyřfázovém modelu umísťuje jako fázi poslední. Elaborací, která navazuje na maximální rozšíření kodifikovaných norem, a tedy na jejich faktickou akceptaci naprostou většinou uživatelů jazyka ve smyslu geografickém, sociálním i stylistickém, se cyklus standardizace uzavírá. Elaborací se daří pokrývat nové komunikační potřeby a funkce, což je v odborném jazyce (Klossovy fáze 7,  8 a 9) zvlášť patrné.

Specifickým fenoménem posledních dvou desetiletí se v souvislosti s procesy elaborace jazyků stala digitalizace. Je otázkou, jestli lze digitalizaci v Klossově schématu zařadit do 9. fáze n. zda se jedná o fázi zcela novou. Mediálním nosičem digitalizace ve smyslu sémantiky a syntaxe programovacích jazyků se stala angličtina, která v digitalizaci dominuje ještě zřetelněji než v žánrech badatelské prózy přírodních věd a technologií.

Literatura
  • Baur, A. Was ist eigentlich Schweizerdeutsch?, 1983.
  • Deumert, A. & W. Vandenbussche. (eds.) Germanic Standardizations. Past to Present, 2003.
  • Haarmann, H. Abstandsprache – Ausbausprache. In Ammon, U. & N. Dittmar ad. (eds.), Handbücher zur Sprach- und Kommunikationswissenschaft, Bd. 3. 1, Soziolinguistik, 2004, 238–250.
  • Haugen, E. Dialect, Language, Nation. American Anthropologist 68, 1966, 922–935.
  • Kloss, H. Abstand Languages and Ausbau Languages. Anthropological Linguistics 9, 1967, 29–41.
  • Kloss, H. Die Entwicklung neuer germanischer Kultursprachen seit 1800, 1978.
  • Kloss, H. Abstandsprache und Ausbausprache. In Ammon, U. & N. Dittmar ad. (eds.), Handbücher zur Sprach- und Kommunikationswissenschaft, Bd. 3. 1, Soziolinguistik, 1987, 302–308.
  • Kloss, H. & G. D. McConnell. (eds.) The Written Languages of the World 1, 1978.
Citace
Vít Dovalil (2017): JAZYK TYPU AUSBAU – JAZYK TYPU ABSTAND. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/JAZYK TYPU AUSBAU – JAZYK TYPU ABSTAND (poslední přístup: 21. 9. 2019)

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka