INTERPRETACE TEXTU

Základní

Proces porozumění textu, během něhož se konstituuje jeho smysl; v užším pojetí soustavný výklad smyslu textů, zvláště literárních, filozofických, vědeckých nebo právnických (k psaným textům viz ↗čtenář). Výraz i. pochází z lat. slova interpretātiō ‘výklad, porozumění, překlad’, jež představuje ekvivalent řec. hermeneía ‘výklad’. Od ciceronské doby byl jako interpretace označován filologický, a především právní výklad textů, v 19. stol. se rozšířilo chápání interpretace jako metodického výkladu struktury a sémantiky literárního díla (✍Spree, 2007:169).

Viz též ↗interpretace jako proces sémanticko-pragmatický a ↗princip plné interpretace↗transformační generativní gramatice.

Rozšiřující

Obecné koncepce i.t. jsou velmi početné a různorodé, v č. prostředí se rozvíjejí hlavně od 80. let 20. stol. (např. AUC‑Slav Prag 32, 1988). ✍Hausenblas (1988), přetisk ✍Hausenblas (1996), pojímá interpretaci jako fázi či složku recepce textu, která následuje po vnímání materiálních nositelů znaků a skládá se z identifikace znakových jednotek a vlastní i., při níž „příjemce postupně vytváří ve své mysli obsahově‑sémantický komplex, […] smysl komunikátu, textu“; text dává svou strukturací podklad k interpretaci, avšak různí příjemci mohou jeho smysl interpretovat odlišně. ✍Daneš (1988), přetisk ✍Daneš (1999), rozlišuje interpretační operace na úrovni sémantické (konstrukce propozic a makropropozic), tematické (konstrukce tematických jednotek), kompoziční (konstrukce vztahů mezi jednotkami textu), referenční (vztažení složek textu ke skutečnosti), na úrovni ilokučních funkcí a na úrovni evaluační (uplatnění hodnotících názorů a postojů); viz ✍Daneš (1999:342). Za hlavní postup při i.t. pokládá Daneš uplatnění ↗inferencí, které se sice opírají o textová „vodítka“, avšak jsou do velké míry subjektivní; i.t. je tak v zásadě mentální konstrukcí podloženou recipientovými znalostmi, schopnostmi a postoji; viz ✍Daneš (1999:345–349). ✍Bílek (2003) později charakterizuje i.t. jako mentální akt, „který vychází z impulsů daných jednak předchozí zkušeností s jazykem a jeho používáním […], jednak z impulsů nabídnutých rozpoznáním pravidel daného textového světa“; i.t. je „poznávacím procesem, racionalizací zážitku z četby, poslechu či vizuálního vnímání“ a představuje vyjádření „konceptuální reprezentace textu v paměti“; v souvislosti s tím získávají důležitost takové kategorie, jako je jazykem strukturovaný význam, reference a smysl vyrůstající z propojení významu, reference a kontextu.

Jak naznačují zmíněné koncepce, v souvislosti s i.t. vystupuje do popředí jednak otázka jejích fází či složek, jednak relace mezi textem a recipientem. Starší pojetí, podle něhož je smysl už obsažen v textu (resp. je dán intencí původce textu; srov. ✍Hirsch, 2003) a recipient jej během i. „nalézá“, bylo nahrazeno přístupy, které zdůrazňují, že při i.t. smysl vzniká na základě vzájemné interakce mezi textem a recipientem, či je dokonce v plné míře recipientem vytvářen (k tomu např. ✍Iser, 2001:40–42, 59–62; ✍Jacko, 2014:98–145). Pro postižení šíře možných i.t. navrhl ✍Eco (2004:52–72), ✍Eco (2010) rozlišení mezi intentio operis („záměrem díla“) a intentio lectoris („záměrem čtenáře“). Intentio operis představuje soubor textových instrukcí, který vymezuje množinu přijatelných interpretací a umožňuje falzifikovat ty, jež instrukcím neodpovídají, intentio lectoris pak do interpretací vnáší i náhodné asociace či individuálně podložené předpoklady a inference (srov. mj. ✍Kubíček & Hrabal ad., 2013:217–221). Naproti tomu např. ✍Rorty (1995) tvrdí, že interpretace je vždy použitím textu, jež je determinováno kontextem a aktuálními cíli recipienta.

I když je i.t. procesem, který se týká všech textů, její průběh se velmi diferencuje podle míry složitosti výstavby a sémantické náročnosti textů a podle poměru mezi žánrově standardními a originálními prvky. Jestliže může recipient pojímat text jako realizaci relativně pevného a jednoduchého ↗textového vzorce (např. předpověď počasí, smuteční oznámení, pozvánka na přednášku), přiřazuje ho na základě dosavadní komunikační zkušenosti k obdobným textům, které už interpretoval, a spontánně aplikuje internalizovaná schémata porozumění. Realizuje se tak přirozená, resp. prereflexivní interpretace. Komplikovaněji a nepředvídatelně strukturované texty naopak podněcují interpretaci reflexivní, která je založena na uvědomované formulaci hypotéz o významové platnosti složek textu, modifikaci a případném odmítnutí dřívějších hypotéz a – při přijetí předpokladu ↗koherence a celistvosti textu – snaze skloubit jednotlivé hypotézy do nerozporného celku. Takový způsob i.t. je příznačný zvláště pro texty umělecké, ale i pro četné texty vědecké, filozofické n. právnické (někdy jsou jako i.t. brány jen takovéto případy). V uvedených oblastech se také uplatňují explicitní či implicitní normy i.t., tedy pravidla, jak při i.t. postupovat (viz ✍Hausenblas, 1996:39), jež ovšem jsou, zvláště v případě textů uměleckých či filozofických, rozrůzněny podle zásad rozmanitých interpretačních škol (k interpretaci umělecké literatury srov. např. ✍Popovič a kol., 1981; ✍Hoffmannová, 1997:26–33; ✍Newton, 2008). Zároveň zde bývá i.t. jako mentální akt a kognitivní aktivita sekundárně převáděna do produkce interpretačních textů, které podávají soustavný výklad smyslu textu východiskového, resp. představují interpretátorovu konstrukci tohoto smyslu (např. ✍Staiger, 1955; ✍Hausenblas, 1978; ✍Kožmín, 1986; ✍Zeman a kol., 1986; ✍Hruška & Machala ad. (eds.), 2008).

Přitom se ovšem především v rámci literární vědy i.t. chápe též úže jako takový výklad (uměleckého) textu, který se soustřeďuje na nové a důmyslné propojení jeho složek do koherentního a autonomního celku (srov. ✍Kubíček & Hrabal ad., 2013:15–16). Takto pěstovaná i.t. byla někdy odmítána (✍Sontagová, 1994; k tomu ✍Newton, 2008:83–99) a byly proti ní stavěny odlišné přístupy, jako je analýza výstavby textu a produkce významu, zasazení textu do historického kontextu apod. Na druhé straně ve zcela obecném pojetí je i. chápána jako „provedení něčeho v jiném kontextu, nežli byl ten dosavadní, zařazení onoho jevu do něj“ (✍Cílek, 2008:120). Z tohoto hlediska je i.t. též např. překlad, adaptace do jiného média, ale i třeba výklad přírodních jevů jako věšteb a znamení (✍Cílek, 2008:123–126), jenž je přisouzením významu proměňuje v text, resp. jeho části.

Literatura
  • Bílek, P. A. Hledání jazyka interpretace (k modernímu prozaickému textu), 2003.
  • Cílek, R. Příroda a kultura. Svět jevů a svět interpretací, 2008.
  • Daneš, F. Předpoklady a meze interpretace textu. SlavPrag 32, 1988, 85–109.
  • Daneš, F. Předpoklady a meze interpretace textu. In Daneš, F. Jazyk a text I., díl 2, 1999, 341–354.
  • Eco, U. Meze interpretace, 2004.
  • Eco, U. Role čtenáře aneb Interpretační kooperace v narativních textech, 2010.
  • Hausenblas, K. K celkové stylistické charakteristice textů (J. Neruda, U tří lilií – styl a smysl povídky). In Havránek, B. (ed.), Československé přednášky pro VIII. mezinárodní sjezd slavistů v Záhřebu. Lingvistika, 1978, 169–178.
  • Hausenblas, K. Interpretace textu a její druhy v současné komunikaci. SlavPrag 32, 1988, 13–24.
  • Hausenblas, K. Interpretace textu a její druhy v současné komunikaci. In Mareš, P. & A. Macurová (eds.), Od tvaru k smyslu textu – stylistické reflexe a interpretace, 1996, 34–40.
  • Hirsch, E. D. Objektivní interpretace. Aluze 7, 2003, 150–165.
  • Hoffmannová, J. Stylistika a… Současná situace stylistiky, 1997.
  • Hruška, P. & L. Machala ad. (eds.) V souřadnicích volnosti. Česká literatura devadesátých let dvacátého století v interpretacích, 2008.
  • Iser, W. Apelová struktura textů. In Sedmidubský, M. & M. Červenka ad. (eds.), Čtenář jako výzva. Výbor z prací kostnické školy recepční estetiky, 2001, 39–61.
  • Jacko, T. Autor a čtenář jako představy. Koncepty autora a čtenáře v moderním a postmoderním myšlení, 2014.
  • Kožmín, Z. Interpretace básní, 1986.
  • Kubíček, T. & J. Hrabal ad. Naratologie. Strukturální analýza vyprávění, 2013.
  • Newton, K. M. Jak interpretovat text. Kritický úvod do teorie a praxe literární interpretace, 2008.
  • Popovič, A. a kol. Interpretácia umeleckého textu, 1981.
  • Rorty, R. Púť pragmatistu. In Eco, U. & R. Rorty ad., Interpretácia a nadinterpretácia, 1995, 89–107.
  • Sontagová, S. Proti interpretaci. Kritický sborník 14, 1994, 1–6.
  • Spree, A. Interpretation. In Braungart, G. & H. Fricke ad. (eds.), Reallexikon der deutschen Literaturwissenschaft 2, 2007, 168–172.
  • Staiger, E. Die Kunst der Interpretation. Studien zur deutschen Literaturgeschichte, 1955.
  • Zeman, M. a kol. Rozumět literatuře 1. Interpretace základních děl české literatury, 1986.
Citace
Petr Mareš (2017): INTERPRETACE TEXTU. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/INTERPRETACE TEXTU (poslední přístup: 26. 1. 2021)

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka