Ve stylistice uspořádání textu, při němž se sdělení po tematické i výrazové (především jaz.) stránce rozčleňuje na počáteční, střední a závěrečnou část; zejména střední část je/bývá dále bohatě členěna. K h.č.t., které se tradičně chápe jako lineární, patří také rámcové složky textu (titulek, podtitulek, někdy též dedikace, motto; na konci závěr; v připravených mluvených projevech zastupuje titulek např. oslovení n. pozdrav, závěr poděkování za pozornost, event. rozloučení a pozdrav). Tyto části textu mohou být formalizovány (srov. stavbu dopisů, hlavně administrativních), samo členění může být zvýrazněno mezititulky, desetinným tříděním n. jinými textovými orientátory. H.č.t. nutně existuje ve všech typech textů, propracované je však jen u textů připravených, zejména obsahově závažných; např. vědecká monografie obsahuje často titulek vystihující téma, anotaci a klíčová slova v jazyce textu a jazyce světovém, předmluvu, úvod, teoretickou část výkladu, stanovení hypotéz, prezentaci metod získání materiálu a jeho rozbor s diskusí, která ověří platnost hypotézy, shrnutí, závěr a doslov, bibliografii předmětu, event. přílohy (viz např. ✍Meško & Katuščák a kol., 2006); dříve se místo anotace užívalo cizojazyčné resumé. Další vnitřní členění vyjádření odpovídá rozvržení tématu ‒ kapitoly jsou monotematické a nemusí být mezi nimi přímá návaznost, vztahy myšlenek se vyjadřují odkazy. Monotematické jsou v takovém textu i odstavce, v konečné fázi jde o rozdělení informací do souvětí a vět, mezi nimiž se souvislost odráží v ↗aktuálním členění a jiných prostředcích ↗koheze. V nekontextových žánrech (slovník, kompendium, encyklopedie apod.) se h.č.t. projevuje v uspořádání hesel, které může být abecední, tedy vzhledem k tematice náhodné, n. věcné. V žurnalistických žánrech roste význam titulku, často se uplatní i perex (zvýrazněný první odstavec). V textu uměleckém může být h.č.t. aktualizováno narušením souvislosti mezi věcným a jazykovým členěním informace (přesahy mezi kapitolami, kontrast délky kapitol a odstavců s jejich tematickou nasyceností apod.); viz ↗aktualizace. Pro interpretaci smyslu uměleckého textu má význam také členění v poezii na jednotlivé verše, a to jak ve verši vázaném, tak volném. Pouhá časová linie se uplatní u horizontálního uspořádání textu prostě sdělovacího, i když i tu ve společenské konverzaci existují zahajovací n. ukončující formulace – analogie úvodu a závěru.

Existují však i další možnosti. Specifické h.č.t. mají komplexy komunikátů, kde se společná informace rozděluje mezi více vzájemně propojených relativně samostatných textů (↗dialog, polemika, ve vědecké komunikaci i referát a koreferát, text navazující na předcházející zpracování tematiky apod.; viz ✍Hausenblas, 1984). Tu uspořádání nejen přesahuje rámec jediného textu, ale rozkládá se i v čase. V současnosti se pro h.č.t. ve specifických žánrech (zejm. poster) uplatní i uspořádání na ploše. Nová média přinesla také existenci hypertextu (např. www stránky). Hypertextové odkazy směřují k jinému psanému (graficky provedenému – tabulky, mapy, grafy, …) textu n. k sdělení pojatému multimediálně (zvuk, obraz, text, hudba). Takto se od základního textu odvíjejí textové linie nabízející postupně detailnější informace podle potřeb příjemce; horizontální členění tu přechází ve ↗členění vertikální, neboť sama existence hypertextu tok informace na ploše ruší a navazující linie jsou obsahově závislé. Vazby se uskutečňují přechodem na jinou úroveň výkladu, event. k jiným, opět horizontálně uspořádaným textům a mohou fungovat obousměrně, od vyšší úrovně k nižší i naopak. Viz také ↗vertikální členění textu.