FRAZÉM A IDIOM

Základní

Jev ve své podstatě známý, a přesto, zvláště kvůli své periferii, různě vymezovaný. Tradiční a rozšířené vymezení f.i. jakožto ustáleného a reprodukovatelného spojení slov, jehož význam je zčásti n. zcela neodvoditelný z významu jeho komponentů, nevyhovuje, protože nepokrývá všechny typy ani všechny roviny. V zásadě však platí, že analyzuje‑li se kombinatorický útvar formálně, z hlediska formálních rysů, mluví se o frazému, zatímco analýza sémantická, z hlediska relevantních sémantických rysů, opravňuje užití názvu idiom. f.i. pak lze postihnout takto: je to taková jedinečná ustálená kombinace minimálně dvou prvků, z nichž některý (popř. žádný) nefunguje stejným způsobem v žádné jiné kombinaci n. více kombinacích, resp. vyskytuje se v takové funkci pouze ve výrazu jediném, popř. několika málo. Toto vymezení je založeno především syntagmaticky a má zároveň operacionalistickou povahu, kterou lze využít i k testování neznámých výrazů a identifikaci f.i. Jednotlivé jeho složky jsou minimálně tyto: struktura, prvky a jejich povaha, kombinace, ustálenost, počet prvků a funkce prvků, zpravidla vždy různě anomální povahy (↗anomálnost). Pro bližší vymezení f.i. je třeba posuzovat tyto aspekty z hlediska formálního, sémantického a kolokačního, resp. funkčního, u posledního aspektu pak z hlediska jeho anomálních transformací.

F.i., který je základní jednotkou ↗frazeologie a idiomatikyjaz., bývá lidově a nespecificky, resp. v různém a kolísavém smyslu, občas dosud nazýván na rovině nevětných slovních kombinací rčení, popř. úsloví, obrat apod., na rovině větné pak přísloví či pořekadlo. Značná část typů f.i. však žádné tradiční označení nemá; odborný úzus je proto zpravidla vymezuje funkčně jako f.i. té které roviny, popř. i podle formálního subtypu uvnitř každé z nich, např. ukázat někomu paty je ↗frazém kolokační, a to verbo‑nominálního typu (podle struktury V S). Funkčně a s důrazem na aspekty paradigmatické lze f.i. vymezit jako takové nemodelové a ustálené syntagma prvků, z nichž (aspoň) jeden je z hlediska druhého členem extrémně omezeného a zavřeného paradigmatu, a to formálně a většinou i sémanticky. Prvky, které do frazeologických kombinací formálně vstupují jako komponenty, jsou vždy různé podle členské roviny, kam patří, zvl. morfémy (kořeny n. afixy), lexémy, kolokace a klauze/věty (propozice). Přitom se vyskytují vždy (kromě komponentů transformovatelných) pouze v určitém tvaru, zpravidla však nikoliv v podobě lemmatu. Výsledné kombinace, frazeologické celky, patří funkčně vždy na úroveň vyšší. Srov. např. frazém lexikální a jeho komponenty pře‑střelit (proti pravidelnému pře‑hodit apod.), frazém kolokační a jeho komponentní lexikální tvary mít strejčka (proti pravidelnému mít tetičku apod.) n. frazém propoziční a jeho komponenty To je slovo do pranice (proti pravidelnému To je slovo do diskuze apod.).

Frazeologické útvary nelze interně z důvodů nemožnosti jejich objektivní analýzy a mnohostranné anomálie určit a místo takové analýzy se zpravidla vnímá jen jejich vnější podoba; v tomto smyslu mají jako celek vždy svou vnější strukturu, pro jejíž určení si lze vypomáhat vnější podobností komponentů se slovními druhy, pokud je jasná. Struktura je pak takto vytvářena prototypickou a invariantní kombinací forem různých slovních druhů (včetně dalšího druhu monokolokabilního) v daném sledu (pořadí) spolu s relátorem (pokud je přítomný), který je spojuje (pokud není přítomný, je relace mezi nimi jen implicitní), a ↗valencí. Srov. takto vzít nohy na ramena a zápis struktury V S prep S n. mít na někoho spadenoV na Vpart, mít préV mono či utíkat, {až se za ním prášilo}V ‒ Kl (klauzi lze podle potřeby ovšem rozepsat). Ve strukturním vztahu je takto pojatá základní a zobecněná struktura frazému k jeho odvozené struktuře, založené na záměně některých komponentů substituty. Substituty (zastupující subst.adj.) jsou num.pron., srov. mít na to V ‒ prep ‒ pron, dát si dvacet V ‒ num. Poukaz na přítomnost substitutů je užitečný hlavně při posuzování obecné souvztažnosti kombinatorického typu, resp. struktury f.i. s podtypy (substituční případ je pak podtypem) a při klasifikaci, srov. případ V ‒ prep ‒ pron, který je takto substitučním podtypem obecné struktury V ‒ prep ‒ S. Vedle konstitutivních komponentů zahrnuje zápis struktury též relační prvky (zvláště prep.konj.) a vnější valenci. Např. kolokační frazém mít z něčeho těžkou hlavu (V ‒ A ‒ S ‒ prep) se formálně skládá ze tří komponentů (mít, těžkou, hlavu), jednoho relačního prvku (z), vyjadřujícího explicitně vztah mezi nimi (jindy může chybět), a valenčního prvku (něčeho), realizovaného a konkretizovaného v kontextu; ten je v systému zastoupen jen obecně a potenciálně. Za komponenty lze tedy považovat na této úrovni členy čtyř hlavních autosémantických slovních druhů, tj. subst., adj., verb a adv. Pokud frazémy tohoto subtypu obsahují pron.n.num., považují se v nich podle své funkce za substitutysubst. či adj., nikoliv za další komponenty, srov. umět to s někým (V ‒ pron ‒ prep), páté kolo u vozu (num ‒ S ‒ prep ‒ S). Substitut, relační či valenční prvek může být u frazému přítomný n. chybět (i když jsou obecně společné všem typům); v závislosti na své úrovni a subtypu může i povaha komponentů být různá, srov. např. frazém kolokační složený z komponentů pouze synsémantických co do (pron ‒ prep), co když (pron ‒ konj), že jo? (konj ‒ int) n. z komponentů smíšených od oka, pro tentokrát, n. frazém polypropoziční, složený z komponentů propozičních, resp. větných Jak si kdo ustele, tak si lehne (PROP ‒ PROP) apod. Příklady výše představují všechny specifické idiomatické kombinace dvou až tří komponentů (nejčastější struktury), vytvářené různými tvary prvků, resp. slov slovníku; prvků, resp. komponentů idiomatické kombinace může být ovšem víc než dva, srov. být někomu věrný až za hrob. Ustálenost těchto kombinací, která umožňuje i jejich opakované užívaní, tj. reprodukovatelnost, se projevuje v tom, že do kontextu vstupují jako pevný celek, syntakticky nečlenitelný, ale konkrétně i v tom, že mají zpravidla pevné pořadí, slovosled svých komponentů, srov. např. zpravidla obtížnou přijatelnost zkusmých obměn *těžkou hlavu z toho má, *to s ním umí, *u vozu kolo páté, *do co, *jo že, *Tak si lehne, jak si kdo ustele atd. Nemožnost takovýchto slovosledných transformací je jednou z typických anomálností frazému. Nejzjevnějším anomálním rysem f.i. je však anomálnost funkční, a tedy nemožnost paradigmatické záměny některého komponentu analogickým jiným ve stejné, resp. obdobné funkci, srov. např. *mít z něčeho lehkou/obtížnou hlavu, *mít z něčeho těžké tělo/břicho/koleno, *umět toto/tohle s někým, *šesté/třetí kolo u vozu, *co od/pro/k, *jestli/zda jo, *Jak si někdo odestele, tak si lehne atd. Vzhledem k povaze f.i. se však anomálnost může projevit i v samotném statutu komponentů. Řada frazémových komponentů nemá totiž analogickou obdobu vůbec v žádném tvaru ani slovním druhu v pravidelném jaz. a vyskytuje se pouze ve frazeologii. Jde o monokolokabilní prvky (↗monokolokabilita), jejichž volné kombinatorické možnosti jsou v pravidelném jaz. zrušeny, srov. unikátní výskyt komponentů jako holičkách, pré, namále, jakž, takž ve frazému nechat někoho na holičkách, mít pré, mít namále, jakžtakž ap. Anomálních rysů je ovšem mnoho druhů, a lze je proto využít pro funkční klasifikaci f.i.

Výše zmíněná zdánlivá dvoukolejnost (tj., že v souvislosti s formální analýzou kombinatorického útvaru mluvíme o frazému, zatímco při analýze sémantické o idiomu) není zbytečná: jednak je metodologicky často nutné všímat si zvlášť stránky sémantické n. stránky formální pro jejich nápadnou odlišnost, jednak nemají obě stránky stejný rozsah. Vzhledem ke klesajícímu stupni a počtu anomálií a při přechodu k periferii frazeologie a idiomatiky je sémantická stránka zpravidla silně oslabená, nejasná a pak převažuje, resp. prakticky zůstává pro analýzu pouze stránka formální. Taková je situace např. u kvazifrazémů verbonominálních typu věnovat pozornost, prepozičních typu na rozdíl od či termínů jako zlatý déšť. Z praktických důvodů se však poněkud zjednodušeně mluví o všech typech relevantních kombinací pouze jako o frazémech.

Formální typologie frazému vychází z rovinné příslušnosti a typologie komponentů (též ↗frazeologie a idiomatika). Funkčně jsou frazémy kolokační (nejvýznamnější typ f.i.) ekvivalenty všech slovních druhů, přičemž početně nejbohatší jsou frazémy s funkcí verbální. Komponenty kolokačních frazémů pocházejí ze všech slovních druhů (apelativ i proprií), v této své platnosti se však zpravidla nezapojují. Z hlediska motivačního patří k nejnápadnějšímu, tradičnímu a zřejmě univerzálnímu typu frazémy somatické, založené především na subst. názvech částí lidského těla, u kterých se výrazně projevuje antropomorfický princip jazyka, srov. vzít si něco do hlavy, být někomu v patách apod. (nejčastější komponent ruka se objevuje v několika stovkách f.i.). Řada somatických frazémů se užívá také k označení gesta, srov. mávnout nad něčím rukou, ty pak mají i dvojí denotát a dva odlišné významy („vlastní gesto“ × „nedbání, nezájem“); viz paralingvistický frazém.

F.i. mají významy velmi různého druhu, ne však libovolné. Svou sémantickou a denotativní vágností, spojenou často s expresivitou, stojí v přímém protikladu k exaktně vymezitelným významům termínů a vykazují vysokou míru potenciálnosti významu, srov. ve frazému dát někomu co proto základní jádro významu ʻsilně nepříjemně zapůsobitʼ a možné (jakkoliv vágní) a dále rozšiřitelné odstíny významu jako ʻvynadat, potrestat, vytrestat, zbít, prohnat, donutit k výkonuʼ. Velmi častým a charakteristickým rysem je i evaluativní složka (↗evaluativnost) významu, projevující se jako pragmatický aspekt hodnocení. Srov. negativní, neutrální a pozitivní složku evaluativní u frazémů hodit něco za hlavu, vypadlo mu to z hlavy, pustit něco z hlavy. F.i. jsou v jaz. a lexikonu obecně zásobárnou hodnotících výrazů ustálených. Základním a obecným rysem f.i. je však abstraktní povaha jejich významu i denotátu (přestože je valná část f.i. vytvářena komponenty povahy konkrétní).

Sémioticky jsou f.i. kolokační sekundární symboly, ikony i indexy, tj. vyskytují se jen ve (skrze komponenty) zprostředkované podobě; nejrozsáhlejší jsou sekundární symboly (srov. vzít si něco do hlavy); f.i. propoziční jsou jednak propozice n. argumenty (polypropoziční intersubjektové, v širším útvaru) v Peircově klasifikaci a jednak také na nižší úrovni symboly (srov. symbol zrovna a index to ve frazému To zrovna!).

Přes svou obvykle diskrétní formu je f.i. funkčně i sémanticky integrálním celkem, který nelze synchronně dělit, analyzovat do komponentů; není tedy prostou sumou významů svých komponentů. Všechny tradiční a opakující se pokusy o sémantickou analýzu (a ovšem i syntaktickou, na rozdíl od analýzy diachronní) jsou nesmyslné, protože zůstávají vždy dílčí, srov. frazém leje jako z konve (zhruba: ‘prší hodně’) a pokusy vyčleňovat z něj význam ‘prší’ pro komponent leje. V nedomyšlené „logice“ tohoto přístupu, který není nikdy dováděn do konce, pak jako z konve by mělo znamenat ‘hodně’, což není průkazné a jaz. toto spojení v tomto údajném smyslu neužívá (srov. *snědl toho jako z konve, *spí jako z konve). Takto je pak i lépe pochopitelné, proč jsou komponenty frazému pouze tvary formálně shodné, homonymní s tvary lexémů známých z lexikonu, a ne samotné lexémy. Případy typu leje jako z konve je tedy třeba chápat jako jen kvazimotivované. Většina f.i. však neumožňuje ani takto částečnou pseudoanalýzu. Tím je zároveň zřejmé, že f.i. nejsou svými komponenty přímo a měřitelně motivovány.

F.i., mj. i díky tomu, že nejsou preskriptivně kodifikovány, odrážejí proměnlivost svého vývoje věrně a nezkresleně ve svých variantách. Lze odhadovat, že až každý čtvrtý frazém má nějakou formální variantu, srov. být/stát na výši doby, nasadit někomu veš (do kožichu), v zásadě však vždy, na rozdíl od transformací, zachovávají identitu frazému, tj. nemění podstatně jeho význam a funkci. Varianty jsou v zásadě paradigmatické (1) n. syntagmatické povahy (2) či smíšené z obou typů, srov. (1) do bílého rána/dne, prohnat si hlavu kulí/prohnat si kuli hlavou; (2) dostat (jich) nepočítanejch, nasadit (vlastní) krk. Od variant je třeba lišit funkčně diferenční transformace frazémů, které jsou, jsou-li ustálené, vždy samostatnými frazémy.

Funkce f.i. jako jaz. jednotky je obecně stejná jako každé jiné jednotky jaz. Tím, že f.i. je v textu víceslovným a ustáleným jaz. pojmenováním, založeným sémioticky a psychologicky, plní základní nominativní funkci a tím, že je komponentem, částí širší textové struktury, plní druhou základní jaz. funkci strukturní, resp. komunikativní. Takto má např. nominální frazém kámen úrazu nominativní funkci pojmenování druhu obtíže, analogickou subst., zatímco z hlediska strukturního např. ve větě Karlův doplněk k návrhu se stal kamenem úrazu má funkci predikátovou, tj. tvoří součást jejího přísudku. Podobně verbální frazém hodit něco za hlavu je nominativně obvykle pojmenováním druhu negativní reakce a strukturně obvykle přímo predikátem. Zatímco nominativní funkce má povahu paradigmatickou, je funkce strukturní syntagmatická a slouží i k funkční klasifikaci f.i. K nejobjektivnější klasifikaci však slouží funkce strukturní spolu s typologií transformačních anomálií f.i. Volněji se někdy mluví i o dalších funkcích, funkci estetické (řada f.i. vyjadřuje např. zvláště podařenou či vtipnou metaforu, obraz), ekonomické (nominativně je f.i. obvykle velmi ekonomický, „krátký“ a doslovný opis, pokud ho vůbec má, je vždy delší), popř. i evaluativní (většinově jsou f.i. prostředky výrazného hodnocení v systému co do počtu prostředků vůbec nejbohatší), kterou je však třeba uvažovat v rámci pragmatiky.

Některé strukturní typy frazémů dostaly zvláštní názvy. V oblasti kolokačních frazémů jsou to v suboblasti autosémantických kombinací především binomiály (ve dne v noci) a přirovnání (mít hlad jako vlk), v oblasti kombinací smíšených především víceslovná synsémantika, zvl. prepozice a partikule (bez ohledu na, kdyby tak). V oblasti propoziční a polypropoziční to jsou zvláště přísloví, pranostiky a různé formule. Též ↗frazeologie a idiomatika, ↗kolokační frazém, ↗lexikální frazém, ↗polypropoziční frazém intersubjektový a ↗polypropoziční frazém monosubjektový. Viz také ↗idiom v generativní gramatice.

Rozšiřující
Literatura
  • Bibl. frazeologie: euralex.org/publications, europhras.org.
  • Bibl. přísloví: deproverbio.com/bibliographies.
  • Bittnerová, D. & F. Schindler. Česká přísloví. Soudobý stav konce 20. století, 1997.
  • Bozděchová, I. František Čermák. Frazeologie a idiomatika česká a obecná (František Čermák. Czech and General Phraseology and Idiomatics). International Journal of Lexicography 21, 2008, 198–202.
  • BREWER’s Dictionary of Phrase and Fable, 1974.
  • Büchmann, G. Geflügelte Worte und Zitatenschatz, 1920.
  • Burger, H. & D. Dobrovoľskij ad. (eds.) Phraseologie. Phraseology 1-2, 2007.
  • Čelakovský, F. L. Mudrosloví národu slovanského v příslovích, 1949.
  • Čermák, F. Víceslovná pojmenování typu verbum – substantivum v češtině. Příspěvek k syntagmatice tzv. abstrakt. SaS 34, 1974, 287–306.
  • Čermák, F. Idiomatika, frazeologie a lexikografie. SaS 39, 1978, 40–54.
  • Čermák, F. Idiomatika a frazeologie češtiny, 1982.
  • Čermák, F. Funkce v idiomatice a frazeologii. In Basaj, M. (ed.), Z problemów frazeologii polskiej i slowianskiej 3, 1985, 55–71.
  • Čermák, F. On the Substance of Idioms. FL 22, 1988, 413–438.
  • Čermák, F. Universals, Typology and Idioms. In Palek, B. & P. Janota (eds.), Proceedings of LP’ 90 Conference Linguistics and Phonetics: Prospects and Applications, 1991, 261–269.
  • Čermák, F. Funkce frazémů a idiomů. In Česká slavistika 1993. České přednášky pro XI. mezinárodní sjezd slavistů, 1993a, 331–336.
  • Čermák, F. Povaha univerzálního ve frazeologii a idiomatice. In Ďurčo, P. & E. Krošláková (eds.), Frazeológia vo vzdelávaní, vede a kultúre, 1993b, 45–52.
  • Čermák, F. Czech Idiom Dictionary. In Martin, W. & W. Meijs ad. (eds.), Euralex 94. Proceedings of the Sixth International Congress, 1994a, 426.
  • Čermák, F. Idiomatics. In Luelsdorff, P. A. (ed.), The Prague School of Structural and Functional Linguistics, 1994b, 185–195.
  • Čermák, F. On the Nature of Universality in Phraseology and Idiomatics. In Basaj, M. & D. Rytel-Kuc (eds.), Z problemów frazeologii polskiej i słowiańskiej 6, 1994c, 15–19.
  • Čermák, F. Frazeografie. In Čermák, F. & R. Blatná (eds.), Manuál lexikografie, 1995, 116–136.
  • Čermák, F. Frazeologie novinového úvodníku: úzus, funkce a aktualizace. SaS 57, 1996, 81–90.
  • Čermák, F. Frazeologie a biblická etika. Kolokabilita lexémů dobrýzlý a povaha přísloví. In Ďurčo, P. (ed.), Frazeologické štúdie 2, 1997, 5–17.
  • Čermák, F. Identificación de las expresiones idiomáticas. In Durán J. de Dios & A. Pamies Bertrán, Léxico y fraseología, 1998a, 1–18.
  • Čermák, F. Usage of Proverbs: What the Czech National Corpus Shows. In Ďurčo, P. (ed.), Europhras '97. Phraseology and Paremiology, 1998b, 37–59.
  • Čermák, F. Linguistic Units and Text Entities: Theory and Practice. In Fontenelle, T. & P. Hiligsmann ad. (eds.), Actes Euralex 98 Proceedings, I–II, 1998c, 281–290.
  • Čermák, F. Somatic Idioms Revisited. In Eismann, W. (ed.), Europhras '95. Europäische Phraseologie im Vergleich: Gemeinsamens Erbe und kulturelle Vielfalt, 1998d, 109–119.
  • Čermák, F. Idiomatismos y lexicografía: en busca de criterios. In Durán J. de Dios & A. Pamies Bertrán (eds.), Léxico y fraseología, 1998e, 133–138.
  • Čermák, F. Combination, Collocation and Multi-Word Units. In Heid, U. & S. Evert ad. (eds.), Proceedings of The Ninth Euralex International Congress 2000, 2000, 489–495.
  • Čermák, F. Termín a frazém. Případ překrývání dvou nominativních oblastí. In Žemlička, M. (ed.), Termina 2000. Sborník příspěvků z II. konference 1996 a III. konference 2000, 2001a, 31–36.
  • Čermák, F. Propoziční frazémy a idiomy v češtině. In Balowski, M. & W. Chlebda (eds.), Frazeografia słowiańska, 2001b, 93–101.
  • Čermák, F. Dictionary of Czech Phraseology and Idiomatics. In La lessicographia storica e i grandi dizionari delle lingue europee. Atti della Giornata di studi Firenze, 2001c, 77–86.
  • Čermák, F. Substance of Idioms: Perennial Problems, Lack of Data or Theory? International Journal of Lexicography 14, 2001d, 1–20.
  • Čermák, F. Syntagmatika slovníku: typy lexikálních kombinací. In Č-US 3, 2001e, 223–232.
  • Čermák, F. Paremiological Minimum of Czech: The Corpus Evidence. In Burger, H. & A. Häcki Buhofer ad. (eds.), Flut von Texten – Vielfalt der Kulturen. Ascona 2001 zur Methodologie und Kulturspezifik der Phraseologie, 2003a, 15–31.
  • Čermák, F. Onomaziologické systémy u propozic a proverbií. In Parémie národů slovanských, 2003b, 47–54.
  • Čermák, F. Propositional Idioms. In Palm-Meister, Ch. (ed.), Europhras 2000, 2004a, 15–23.
  • Čermák, F. Jazyková variabilita: případ přísloví. In Č-US 5, 2004b, 99–109.
  • Čermák, F. Text Introducers of Proverbs and Other Idioms. In Földes, C. & J. Wirrer (eds.), Phraseologismen als Gegenstand sprach- und kulturwissenschaftlicher Forschung, 2004c, 27–46.
  • Čermák, F. Collocations, Collocability and Dictionary. In Corino, E. & C. Marello ad. (eds.), Atti del XII Congresso Internazionale di Lessicografia. Torino 69 settembre 2006. Proceedings XII Euralex International Congress, 2006a, 929–937.
  • Čermák, F. Kolokace v lingvistice. In Čermák, F. & M. Šulc (eds.), Studie z korpusové lingvistiky 2. Kolokace, 2006b, 9–16.
  • Čermák, F. Statistical Methods for Searching Idioms in Text Corpora. In Häcki Buhofer, A. & H. Burger (eds.), Phraseology in Motion I. Methoden und Kritik, 2006c, 33–42.
  • Čermák, F. Statistické metody hledání frazémů a idiomů v korpusech. In Čermák, F. & M. Šulc (eds.), Studie z korpusové lingvistiky 2. Kolokace, 2006d, 94–106.
  • Čermák, F. Frazeologie a idiomatika česká a obecná. Czech and General Phraseology, 2007a.
  • Čermák, F. Idioms and Morphology. In Burger, H. & D. Dobrovoľskij ad. (eds.), Phraseologie. Phraseology 1–2, 2007b, 20–26.
  • Čermák, F. Frazeologie a idiomatika. In Pleskalová, J. & M. Krčmová ad. (eds.), Kapitoly z dějin české jazykovědné bohemistiky, Praha 2007c, 243–248.
  • Čermák, F. Proverbs: Linguistic and Lexicographic Approaches versus Etnographic, Logical, Onomasiological and Other. In Soares, R. & O. Lauhakangas (eds.), 1st Interdiciplinary Colloquium on Proverbs, 2008, 197–207.
  • Čermák, F. Binomials: Threir Nature in Czech and in General. In Korhonen, J. (ed.), Phraseologie global – areal – regional, 2009a, 309–315.
  • Čermák, F. Česká přirovnání. In SČFI 1, 2009b, 483–507.
  • Čermák, F. Frazémy gramatické povahy. In SČFI 2, 2009c, 495–499.
  • Čermák, F. Identification of Idioms and Phrasemes. In Yagi, K. & T. Kanzaki (eds.), Phraseology, Corpus Linguistics and Lexicography: Papers from Phraseology in Japan, 2009d, 101–118.
  • Čermák, F. Verbální frazémy a idiomy. In SČFI 3, 2009e, 1217–1247.
  • Čermák, F. České frazémy a idiomy propoziční. In SČFI 4, 2009f, 1239–1267.
  • Čermák, F. What One Can Do with Proverbs in Text. In Földes, C. (ed.), Phraseologie disziplinär und interdisziplinär, 2009g, 307–321.
  • Čermák, F. Jazyk a jeho kombinace. JA 47, 2010a, 2–22.
  • Čermák, F. The Paremiological Minimum of English. In Malá, M. & P. Šaldová (eds.), ... for thy speech bewrayeth thee. A Festschrift for Libuše Dušková, 2010b, 57–71.
  • Čermák, F. Frequent Proverbs and Their Meaning: A Proposal of a Linguistic Description (The Core and Paremiological Minima Described). In Soares, R. & O. Lauhakangas (eds.), 3. Colóquio Interdisciplinar sobre Proverbios. 3rd Interdisciplinary Colloquium on Proverbs. Actas ICP Proceedings, 2010c, 40–65.
  • Čermák, F. Lexikon a sémantika, 2010d.
  • Čermák, F. Fifteen Commandments of a Phraseologist. In Kuiper, K. (ed.), Yearbook of Phraseology 1, 2010e, 179–182.
  • Čermák, F. Animal Phraseology: The Case of Dog and Cat (a Corpus-Based Study). In Pamies, A. & J. M. Pazos Bretaňa ad. (eds.), Phraseology and Discourse: Cross Linguistic and Corpus-Based Approaches, 2012a, 55–65.
  • Čermák, F. Lexical Foundations of Proverbs, Based on Data from English, German, French and Czech. In Soares, R. & O. Lauhakangas (eds.), 5. Colloquio Interdisciplinar sobre Proverbios – Actas, 5th Interdisciplinary Colloquium on Proverbs, 2012b, 203–217.
  • Čermák, F. Frazeologie v českých slovnících, lexikografie a lexikon. In Čmejrková, S. & J. Hoffmanová ad. (eds.), Čeština v pohledu synchronním a diachronním. Stoleté kořeny Ústavu pro jazyk český, 2012c, 377–382.
  • Čermák, F. Phraseology and Idiomatics: Substance and Vagaries of Views. In Jesenšek, V. & D. Dobrovol´skij (eds.), Phraseologie und Kultur. Phraseology and Culture, 2014, 41–62.
  • Čermák, F. & J. Hronek. Heslo frazeologického slovníku a systémové souvislosti. AUC-Philologica 4–5, SlavPrag 25, 1982, 231–237.
  • Čermák, F. & H. Lindroos. Dog and Cat Proverbs: A Comparison of English, Czech, Finnish and Other Languages. In Soares, R. & O. Lauhakangas (eds.), Proceedings of 4th Colóquio Interdisciplinar sobre Provérbios. 4th Interdisciplinary Colloquium on Proverbs. Associãçao International de Paremiologia, 2011, 131–140.
  • Člex, 1985.
  • Flajšhans, V. Česká přísloví. Sbírka přísloví, průpovědí a pořekadel lidu českého v Čechách, na Moravě a ve Slezsku I. Přísloví staročeská A–N, O–Ž, 1911–1913, 2. vyd., 2013.
  • Fraser, B. Idioms within a Transformational Grammar. Foundations of Language 6, 1970, 22–42.
  • Henschel, H. Die Phraseologie der tschechischen Sprache. Ein Handbuch, 1993.
  • Klégr, A. František Čermák (ed. in chief) ad. Slovník české frazeologie a idiomatiky I–IV (Dictionary of Czech Phraseology and Idiomatics). International Journal of Lexicography 23, 2010, 477–486.
  • Klötzerová, P. Hranice frazeologie se posouvají. SaS 59, 1998, 277–280.
  • Malkiel, Y. Studies in Irreversible Binomials. Lga 8, 1959, 113–160.
  • Mieder, W. Proverbs. A Handbook, 2004.
  • Mieder, W. International Bibliography of Paremiology and Phraseology 1–2, 2009.
  • Moon, R. Fixed Expressions and Idioms in English. A Corpus–Based Approach, 1998.
  • Paczolay, G. European, Far–Eastern and Some Asian Proverbs, 1996.
  • Permjakov, G. L. Ot pogovorki do skazki, 1970.
  • Rundell, M. (ed.) Macmillan Collocations Dictionary, 2010.
  • Saussure, F. de. Course de linguistique générale: Edition critique par Rudolf Engler, 1967.
  • SČFI 1–4, 2009.
  • Schindler, F. Das Sprichwort im heutigen Tschechischen. Empirische Untersuchung und semantische Beschreibung, 1993.
  • Vinogradov, V. V. Ob osnovnych tipach frazeologičeskich jedinic. In Vinogradov, V. V. Izbrannyje trudy. Leksikologija i leksikografija, 1977, 140–161.
  • Weinreich, U. Problems in the Analysis of Idioms. In Puhvel, J. (ed.), Substance and Structure of Language, 1969, 23–28.
  • Zaorálek, J. Lidová rčení, 1963.
  • Zich, O. Lidová přísloví z logického hlediska, 1956.
Citace
František Čermák (2017): FRAZÉM A IDIOM. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/FRAZÉM A IDIOM (poslední přístup: 21. 5. 2019)

Další pojmy:

frazeologie a idiomatika

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka