EXPLICITNOST A IMPLICITNOST VYJADŘOVÁNÍ

Základní

V textové lingvistice a stylistice konkurenční vztah mezi výslovným vyjádřením významů (explicitnost) a vyjádřením, z něhož musí být dané významy vyvozovány (implicitnost). V komunikaci se uplatňuje řada stupňů od vysoké míry explicitnosti vyjadřování (e.v.) až po silnou míru implicitnosti vyjadřování (i.v.) „Explicitní je takové vyjádření, které pojmenovává všechny podstatné složky sdělovaného obsahu, které lze pojmenovat“ (AGSČ, 2013:31). Zároveň je ovšem e.v. vždy pouze relativní, jako celek sdělení nemůže nebýt „mezerovité“; jak uvádí ✍Eco (1997:9): „kdyby měl text sdělit vše, co má jeho příjemce pochopit, nikdy by neskončil“. Naproti tomu v případě i.v. jsou určité podstatné prvky vypuštěny n. nejsou ztvárněny přímo a zřetelně; je tak třeba, aby recipient pro náležité porozumění aktivizoval své znalosti jazyka, logických vztahů, široce chápaného kontextu a rovněž věcné poznatky a zkušenosti (Ecova „encyklopedie“, srov. ✍Eco, 2004:284–286); důležitou úlohu v procesu interpretace získávají ↗inference, ↗presupozice a ↗entailment. V komunikaci se zpravidla vychází z předpokladu společné znalostní a zkušenostní báze, která umožňuje identifikaci toho, co je vyjádřeno jen implicitně.

Na důležitost vztahu mezi e.v.i.v. upozornil v č. lingvistice ✍Hausenblas (1972), přetištěno v TaST, 1996, soustavně se jejich vzájemnou konkurencí zabýval Jelínek (v PMČ, 1995; ✍Jelínek, 1999; ✍Jelínek, 2002). Problematiku i.v. rozsáhle zpracovala fr. badatelka ✍Kerbrat-Orecchioni(ová) (1986), ✍Kerbrat-Orecchioni(ová) (19982), z rozmanitých hledisek je probírána v rámci psycholingvistiky a pragmatiky.

Vztah e.v.i.v. se projevuje v oblasti pojmenování, syntaxe i celkové sémantické výstavby výpovědí a textů. Jelínek ve svých příspěvcích zdůraznil, že některé způsoby e.v.i.v. mají jazykově systémový charakter, jiné jsou podmíněny kontextem a rozhodnutím mluvčího/pisatele o tom, které z potenciálních věcných informací do sdělení zařadí. Další důležitý aspekt (zdůrazněný Štíchou) je spojen s tím, že se různé jaz. liší v tom, co se obvykle vyjadřuje explicitně a co implicitně; nemůžeme proto paušálně tvrdit, že vypustitelné je vše, co lze vyvodit z kontextu: „obsah běžné české věty Jdi otevřít, v níž je implikován předmět dveře, se v angličtině zpravidla vyjadřuje tak, že tento objekt se explicitně pojmenuje: Go and open the door“ (AGSČ, 2013:32).

V případě pojmenování (jednoslovných a víceslovných) jde o to, jaké množství podstatných rysů předmětu postihují. ✍Mitter (2007/2008:44) ukazuje, že „nejvyšší míru explicitnosti vyjádřeného obsahu mají víceslovná pojmenování, následují kompozita, deriváty, nejnižší míru explicitnosti vyjadřují naopak zkratky a zkratková slova“; srov. např. školní budovaškola; hodnotit známkou, opatřovat známkamiznámkovat; dřevorubecdřevař; Univerzita Karlova – UK. Rys i.v. se zvýrazňuje při užití pojmenování významově nadřazeného (↗hyperonymum), např. výrazu květina pro označení růže, n. při užití pojmenování obrazného: rodinné stříbro místo důležitý podnik s dlouhou tradicí.

V syntaxi se konkurence e.v.i.v. týká zvláště míry osvětlování vzájemných vztahů mezi větnými členy a větami prostřednictvím atributů, předložek, spojek apod.: onemocnění způsobená obezitouonemocnění z obezity; sbírka ve prospěch uprchlíkůsbírka pro uprchlíky; zavřeno z důvodu nemocizavřeno pro nemoc; nemohl přijet, protože se mu rozbilo auto – nemohl přijet, rozbilo se mu auto. Celkově platí, že kondenzované syntaktické konstrukce jsou implicitnější než konstrukce nekondenzované: až dělníci provedou opravy / až provedeme opravy – po provedení oprav; viz ↗kondenzace. Jak dobře známo, kondenzované vyjádření a nekondenzované vyjádření je důležité pro stylistiku, pracující s nimi jako s výrazy z hlediska komunikace ekvivalentními; pro analýzu gramatické struktury a z ní interpretovaného významu obou výrazů je to pozice „mírná“. Např. i.v. Petr slíbil přesto přijít včas vyjadřuje (kromě jiného) nutně, že ten, kdo slíbil, a ten, kdo přijde včas, jsou jedna a táž osoba, zatímco e.v. Petr slíbil, že přesto přijde včas to nutně nevyjadřuje; dobře to ukazují např. obě struktury s pretextem Pavel má zítra do šesti trénink; viz např. ✍Karlík (2006).

V rámci výpovědí a textů se i.v. spojuje s uplatněním neurčitosti a nepřímosti pojmenování, ↗ironií, ↗elipsami a vůbec s faktem, že některé významy potřebné pro porozumění nejsou výslovně zahrnuty do realizované formulace, ale jsou pojímány jako známé n. vyvoditelné. V souvislosti s tím se v rámci pragmatiky vymezují tzv. konvenční a konverzační implikatury (přehled u ✍Hirschové, 2013:195–211). Zatímco ↗konvenční implikatury se automaticky navrstvují na vyjádřené významy (např. se podle povahy dějů ztvárněných v souřadně spojených výpovědích rozlišuje, zda jsou tyto děje simultánní, n. následné), ↗konverzační implikatury představují proces konstituování významů, které nejsou přímo vyjádřeny a platí jen v určitém aktuálním kontextu: Např. z výpovědi Je tu špatný vzduch můžeme v určité situaci vyvodit implicitní výzvu „otevři okno“. Rozdíl mezi i.v.e.v. téže informace, podmíněný kontextem, může být velmi značný, např. Jana už mluvila může odpovídat sdělení Profesorka Jana Volná přednesla na mezinárodní konferenci o syntaxi v Brně referát věnovaný neprojektivním konstrukcím.

Podle převažujícího uplatnění e.v. nebo i.v. lze rozlišovat explicitní stylimplicitní styl. Požadavek e.v. je spojen zvláště s texty vědeckými, administrativními, se zákony a právními předpisy, naproti tomu v běžné komunikaci a v uměleckých textech zaujímá podstatné místo i.v.

V kulturních studiích se rozlišují „kultury s vysokým / nízkým kontextem“, přičemž tzv. kultury s vysokým kontextem jsou implicitnější ve výrazu (✍Hall, 1976). Češtině se ve srovnání s němčinou přisuzuje role jazyka s vysokým kontextem (✍Schroll‑Machl(ová) & Nový, 2007), lingvisticky nebyla tato teze rozpracována. Viz také ↗podtext, ↗kontext, ↗kondenzace, ↗nominalizace.

Rozšiřující
Literatura
  • AGSČ, 2013.
  • ČS, 1992, 51–52, 217–224.
  • Eco, U. Šest procházek literárními lesy, 1997.
  • Eco, U. Meze interpretace, 2004.
  • Hall, E. T. Beyond Culture, 1976.
  • Hausenblas, K. Explicitnost a implicitnost jazykového vyjadřování. SaS 33, 1972, 98–105.
  • Hirschová, M. Pragmatika v češtině, 2013.
  • Jelínek, M. Konkurence mezi komunikací explicitní a implicitní. In Gajda, S. (ed.), Kształcenie porozumiewania się, 1994, 17–22.
  • Jelínek, M. Volba mezi explicitností a implicitností ve verbální komunikaci. In Čechová, M. & D. Moldanová (eds.), Jinakost, cizost v jazyce a v literatuře, 1999, 11–17.
  • Jelínek, M. Implicitnost a explicitnost komunikace a stylu. Stil 1, 2002, 45–53.
  • Karlík, P. Co může syntax nabídnout stylistice? In Hoskovec, T. & O. Šefčík ad. (eds.), Teorie a empirie. Bichla pro Krčmovó, 2006, 123–139.
  • Kerbrat-Orecchioni, C. LʼImplicite, 1986.
  • Kerbrat-Orecchioni, C. LʼImplicite, 1998.
  • Mitter, P. K funkčně-strukturní charakteristice kompozit. Češtinář 18, 2007/2008, 37–44.
  • PMČ, 1995, 744–752.
  • Schroll-Machl, S. & I. Nový. Perfekt geplant und genial improvisiert, 2007.
  • TaST, 1996, 46–53.
  • Viz též Kondenzace, Nominalizace.
Citace
Petr Mareš (2017): EXPLICITNOST A IMPLICITNOST VYJADŘOVÁNÍ. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/EXPLICITNOST A IMPLICITNOST VYJADŘOVÁNÍ (poslední přístup: 21. 1. 2021)

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka