ENANTIOSÉMIE

Základní

Výsledek sémantického vývoje vedoucího ke vzniku dvou protikladných (opozitních, antonymních) významů buď (1) u jednoho polysémního lexému v jednom jazyce, n. (2) u příbuzných lexémů v rámci jedné ↗jazykové rodiny, odvozených od jednoho společného kořene. Z historického hlediska je vznik dvou protikladných významů vysvětlitelný z jednoho původního, etymologického významu. Jde o proces, při němž se původní obecný význam lexikální jednotky v závislosti na různých okolnostech hodnocení denotátu daného slova konkretizoval, a lexikální jednotka tak získala speciální významy odvozené z významu etymologického. Ty se za jistých podmínek mohly vyvinout až ve významy protikladné, antonymní. Protikladnost přitom závisí na kontextu, v němž je daný lexém zasazen, na jeho lexikálním okolí a na jeho syntaktických vazbách s jinými lexémy; viz ✍Pisárčiková (1980:214). Tomuto jevu byla v indoevropských i neindoevropských jaz. věnována pozornost už od dob výzkumu a popisu jejich gramatik, soustavný materiálový výzkum však zatím proveden nebyl, a dosavadní poznatky jsou tedy výsledkem analýzy omezeného materiálu. Podle staršího názoru souvisí vznik významové ambivalentnosti se stupněm vývoje jednotlivých jaz. a byl charakteristickým rysem především raných stádií jejich vývoje (viz ✍Šercl, 1883; ✍Abel, 1884). Podle jiného názoru je e. častější v jaz. s rozvinutou homonymií (např. v angličtině, francouzštině aj.) a jsou navrhovány i generalizace jako: čím nižší je v jazyce výskyt homonymie (např. v arabštině), tím vzácnější jsou i případy e. (viz např. ✍Gorelov, 1986). Podle některých autorů je vznik e. spjat (v odkazu na Freudovu psychoanalýzu) s psychikou člověka, vycházejí přitom z nápadné podobnosti mezi snovým procesem a jaz. vývojem (viz např. ✍Terebessy, 1999; ✍Larue-Tondeur, 2011). Názor, že v současnosti jde jen o ojedinělý jaz. jev (např. Člex, 1985), se nepotvrdil, je však zřejmé, že výskyt lexémů s opozitními významy je v jednotlivých jaz. různý.

Některé typické důvody vzniku e.:

(a) Rozdílné vnímání smyslových vjemů. Např. p. wonieć znamená ʻvonětʼ a hovorově (o nepoctivém obchodě apod.) ʻzavánět, smrdětʼ, podobně sch. vònjati ʻvydávat vůni nebo zápachʼ (oba významy vycházejí z neutrálního ʻbýt cítitʼ); lat. tepidus ʻteplýʼ i ʻchladnýʼ (východiskem obou významů je ʻmající určitou teplotuʼ).

(b) Různé morální hodnocení určitých vlastností. Např. lat. pudor označuje ʻstudʼ a má též speciální významy, a to jednak ʻúcta k někomuʼ, ʻmravnost, počestnostʼ (implikující pozitivní chápání této vlastnosti vzhledem k osobám, věcem nebo dějům), ale i ʻhanba, potupa, ostudaʼ (jakožto negativní chápání této vlastnosti); lat. sacer znamená ʻzasvěcený božstvu, a proto nedotknutelný, posvátný, svatý, zasvěcený někomuʼ, ale vyskytuje se i v antonymním významu ʻbožstvu propadlý, prokletý, daný do klatbyʼ (viz ✍Jakubowicz(ová), 2010).

Vymezení pojmu e. nemá dosud přesné kontury:

(1) Nejčastěji se e. chápe jako typ vnitroslovné antonymie, týkající se jednoho a téhož lexému v identických podmínkách. Někdy se v této souvislosti mluví o tzv. enantiosémii úplné. Klasickým příkladem je lat. adj. altus, které má významy ʻvysokýʼ a ʻhlubokýʼ. Vznik antonymních významů u tohoto adj. lze vyvodit z jednoho významu obecnějšího +ʻodchylující se od horizontální roviny, a to po vertikální ose buď směrem nahoru, nebo směrem dolůʼ. Protikladné významy dokládá dále např. č. dial. dýnko ʻdno nádoby (též dno ošatky, putny, krabičky apod.)ʼ a ʻpoklička, poklopʼ (původní význam tohoto deminutiva od substantiva dno je ʻspodek nádobyʼ, tedy to, co nádobu uzavírá zespodu, sekundárně pak přeneseno i na to, co nádobu uzavírá shora; v současné č. došlo k významové specializaci na ʻdno pokrývky hlavy‘), shodně slk. dial. dienko/dience; dále slk. dial. šanec/šianec ʻjáma, příkop, výkopʼ (původně ʻuměle vyhloubený útvarʼ) a ʻnásyp, val, hrázʼ (původně ʻvyvýšený útvar vzniklý z materiálu získaného při hloubení tohoto výkopuʼ); č.arch. a dial. cenit se znamená jednak ʻ(silně) plakatʼ, jednak ʻsmát seʼ (oba významy vycházejí z původního významu slovesa cenit ʻodhalovat, ukazovat zubyʼ). Opozitní významy konverzivního typu má např. stč.č.arch. a dial. kupec, a to ʻprodávajícíʼ i ʻkupujícíʼ, shodně např. i p. kupiec (v současné č. převážil význam ʻkupující, zákazníkʼ, v kompozitu knihkupec naopak význam ʻprodávajícíʼ). Enantiosémní jsou i lexémy, které implikují jak původce děje, tak příjemce: např. stp. straszliwy ʻvzbuzující strach, hrůzuʼ i ʻlekavý, bojácnýʼ; něm. erschrecken ʻpolekat seʼ i ʻpostrašitʼ; p. kochanek ʻten, kdo milujeʼ i ʻten, kdo je milovánʼ aj.

Enantiosémní významy lze registrovat rovněž uvnitř jednoho jazyka u lexikálních jednotek téže slovní čeledi, lišících se však svou slovnědruhovou příslušností: např. stč. adv. zevňutř ʻzevnitřʼ a adj. zevňutřní ʻvnějšíʼ. ✍Nejedlý (2014:183) vysvětluje tento jev následovně: „adverbiální výraz [zevňutř] vázaný těsně na sloveso akcentuje procesuální složku vyjádřenou i slovotvornou strukturou – spřežkou „ze vnitř“, kdežto odvozené adjektivum [zevňutřní] syntakticky vázané na substantivum označuje výsledek tohoto procesu ʻvyšlý z vnitřku, tj. jsoucí již vněʼ“.

(2) Výsledkem sémantického vývoje je někdy vznik opozitních, antonymních významů u příbuzných slov odvozených od jednoho společného kořene. Mluvíme pak o tzv. mezijazykové enantiosémii. Známým příkladem tohoto typu je dvojice sloves v češtině a ruštině: č. páchnout ʻvonět nevábně, smrdětʼ a r. пáхнуть ʻvonětʼ. Obě slovesa jsou pokračováním psl. +pachnǫti s neutrálním významem ʻbýt nějakým způsobem cítitʼ. V r. převážila pozitivní interpretace toho významu, kdežto v č. negativní (č.arch. ovšem i ʻvonětʼ); podobně též např. č. vonět ʻvydávat vůniʼ a r. вонять ʻsmrdětʼ (jde o denominální slovesa utvořená od substantiva, jež se rekonstruuje jako psl. +von’ь, resp. +von’a, v č. vůně). Opozitní významy jsou doloženy např. i v rodině slov odvozených od psl. +užasъ, +(u)žasnǫti: č. úžas ʻpřekvapení, údivʼ, kdežto b., r. ýжас, ukr. ужáх ʻhrůza, zděšení, děsʼ, č. úžasný ʻbudící úžasʼ, ʻneobyčejně velký, ohromnýʼ, ʻbezvadný, vzbuzující nadšení, radostʼ, r. yжáсный ʻhrozný, strašnýʼ apod. Na této slovní rodině jsou dobře vidět enantiosémní posuny významu na hodnotové ose od neutrálního ʻvzbuzovat překvapení, údivʼ k negativnímu ʻvzbuzovat strachʼ na jedné straně a k antonymnímu pozitivnímu ʻvzbuzovat nadšeníʼ na straně druhé. Významové rozdíly u přejatých slov vyplývají z rozdílné integrace dané výpůjčky v jednotlivých jazycích: např. č. kriminalista, r. криминалúст ʻkdo se vědecky zabývá kriminalistikou nebo prakticky pracuje na základě jejích metodʼ, kdežto p. kryminalista ʻtrestanec, zločinecʼ (jde o výpůjčky lat. crīminālis ʻtrestníʼ < crīmen ʻzločinʼ, a to něm. prostřednictvím).

Opozitní významy se někdy předpokládají i u některých ie. kořenů. Např. význam ie. kořene +megh‑ se rekonstruuje jako ʻvelký, malýʼ (< +ʻmající určitou velikostʼ) vzhledem k významům příbuzných slov v různých ie. jazycích, která by podle názoru některých etymologů mohla tento kořen obsahovat: stind. mahānt‑, ř. μέγας, lat. magnus aj., vše s významem ʻvelkýʼ, proti např. lit. mãžas, lot. mazs ʻmalý, drobnýʼ, stsl. mězinьcь ʻnejmladší (tedy nejmenší) synʼ, b. dial. mizínec, sln. mezȋnec, r. мизúнец aj., vše ʻposlední, nejmladší dítěʼ, stč. mězenec, měděnec ʻmalík, prsteníkʼ. Jako jiný příklad tohoto typu se někdy uvádí ie. kořen +ḱel‑ s opozitními významy ʻstudený, teplýʼ (< +ʻmající určitou teplotuʼ) např. v lit. šáltas ʻstudenýʼ a lat. calidus ʻteplý, horkýʼ. Někteří jazykovědci odmítají pojem mezijazyková e., protože srovnávané lexémy fungují v rozdílných jaz. systémech a různých vnějších podmínkách, a nesplňují tedy základní předpoklady e. vnitrojazykové (tj. identický systém, čas i prostor).

(3) Protikladné významy u prefigovaných slov mohou být důsledkem opozitních významů, jejichž nositelem je určitý, zpravidla polysémní, prefix. Mluví se pak někdy o enantiosémii morfémové. Vlivem takového prefixu se opozitní významy mohou vyskytovat jak u jednoho lexému v jednom určitém jaz., tak u příbuzných lexémů v příbuzných jaz. Ve slovanských jaz. je to v některých případech (jak uvádí ✍Pisárčiková, 1980:217) např. prefix o‑: slk. obiť ʻpokrýt na povrchu něco něčímʼ (= něco někam přidat) a ʻotlouct povrch něčehoʼ (= ʻzbavit něco něčehoʼ). Jiným příkladem je č. prefix pře‑ v č. přehlédnout ʻprohlédnout, prozkoumat, zrakem obsáhnoutiʼ a ʻnespatřit, nevšimnouti si, pominout, nevěnovat pozornostʼ, podobně slk. pre‑ ve slovesu prezrieť. V rodině slov vztahujících se k psl. +mьněti ʻmysletʼ mají lexémy prefigované prefixem za‑ v některých případech antonymní významy: sloveso zapamiętać v polštině znamená ʻpamatovat siʼ, kdežto ve staré polštině ʻzapomenoutʼ, nebo p. zapomnieć, č. zapomenout, obě s významem ʻzapomenoutʼ, proti r. запóмнить ‘zapamatovat siʼ.

Antonymní významy u jednoho a téhož slovesa mohou být dokladem jeho dřívější prefixace. Prefixy, jimiž bylo dané sloveso prefigováno a které určitým způsobem modifikovaly jeho význam, zanikly, ale deprefigované sloveso si tyto významy ponechalo. Typickým příkladem slovesa s protikladnými významy je stsl. sloveso lǫčiti s významy ʻslučovat, spojovatʼ (po zániku prefixu sъ‑ v prefixátu sъlǫčiti) a ʻrozlučovat, oddělovatʼ (po zániku prefixu otъ‑ n. raz‑ v slovesech otъlǫčiti, resp. razlǫčiti). ↗Deprefixací se obvykle vysvětluje i význam ʻbrátʼ u psl. slovesa +bьrati, které má pokračování ve všech slovanských jaz. (v č. mu odpovídá sloveso brát). Tento význam je opozitní k původnímu významu ie. kořene +bher‑ ʻnéstʼ (dobře doloženému mimo sl. areál, srov. např. stind. bhárati‑, ř. φέρω, lat. ferō aj., vše ʻnéstʼ). Předpokládá se, že sémantický vývoj ʻnéstʼ > ʻbrátʼ proběhl už v psl. období v celém psl. areálu a do základního slovesa se dostal deprefixací zřejmě prefixu od‑, resp. u‑: tedy z původního ʻodnést, unéstʼ vzniklo na slovanské půdě ʻvzít, brátʼ (původní význam ie. kořene zůstal zachován u psl. substantiva +bermę ʻbříměʼ).

(4) Vznik opozitních významů u jednoho lexému může být v jistých případech projevem tabuové antifráze: r. dial. благóй ʻdobrýʼ, ale i ʻšpatnýʼ (✍Večerka a kol., 2006:181).

(5) V konkrétním řečovém projevu se někdy e. využívá jako stylistický prostředek ↗ironie: No ty jsi šikovný! ʻvelmi nešikovnýʼ. Někdy se v souvislosti s konkrétní řečovou situací mluví o enantiosémii situační. Typickým příkladem je č. děkuji, p. dziękuję aj., znamenající přijetí n. zamítnutí nabídky, pozvánky ap. v závislosti na intenci mluvčího (viz např. ✍Jakubowicz(ová), 2010:26). Ve slanzích n. v jazyku mládeže jsou na e. založeny i projevy ↗dysfemismu: to je krutý! ʻskvělé, výborné, obdivuhodnéʼ, moje stará ʻmoje dívkaʼ aj.

e. nelze hovořit v případě, kdy jsou opozitní významy založeny na různých syntaktických vazbách lexikální jednotky: přijít k něčemu ʻzískatʼ × přijít o něco ʻpozbýtʼ; připravit někomu něco ʻzpůsobit, aby někdo něco mělʼ × připravit někoho o něco ʻzpůsobit, aby někdo něco nemělʼ; ani tehdy, kdy je významová protikladnost založena na rozdílu nereflexivní – reflexivní sloveso: půjčit ʻdát někomu něco k užívání na určitý časʼ × půjčit si ʻvzít si od někoho něco k užívání na určitý časʼ.

Rozšiřující
Literatura
  • Abel, K. Ueber den Gegensinn der Urworte, 1884.
  • Bunčić, D. Enantiosemija vnutrijazykovaja i mežjazykovaja kak problema kommunikacii, 2001.
  • Člex, 1985, 132.
  • Gorelov, I. N. Enantiosemija kak stolknovenije protivorečivych tendencij jazykovogo razvitija. VJa, 1986/4, 86–96.
  • Jakubowicz, M. Zjawisko enancjosemii na przykładzie słownictwa wartościującego estetycznie w językach słowiańskich. In Bednarczuk, L. (ed.), Językoznawstwo historyczne i typologiczne. W 100-lecie urodzin Profesora Tadeusza Milewskiego, 2008, 516–523.
  • Jakubowicz, M. Enancjosemia – próba przedstawienia podstawowych problemów. Język Polski 40, 2010, 23–31.
  • Jakubowicz, M. Enancjosemiczny rozwój przymiotnika czeskiego sporý. In Čmejrková, S. & J. Hoffmannová ad. (eds.), Čeština v pohledu synchronním a diachronním. Stoleté kořeny Ústavu pro jazyk český, 2012, 103–109.
  • Karlíková, H. K významovým změnám z pohledu etymologie. In Rusinová, E. (ed.), Přednášky a besedy ze XLVI. běhu Letní školy slovanských studií, 2013, 86–92.
  • Larue-Tondeur, J. Ambivalence et énantiosémie, 2011.
  • Nejedlý, P. Enantiosémie jako výsledek vývojových procesů. SaS 75, 2014, 181–192.
  • Ondrejovič, S. Ku kategórii enantiosémie. In Ološtiak, M. (ed.), Lexikálna sémantika a derivatológia, 2007, 125–130.
  • Pisárčiková, M. Vnútroslovná antonymia. Jazykovedné štúdie 15, 1980, 213–219.
  • Plotnikov, B. Vidove leksikalni otnošenija meždu ednokorenni dumi v slavjanskite ezici. Săpostavitelno ezikoznanie, 1979/2, 31–35.
  • Ripka, I. Enantiosémia v nárečovej lexike. Kultúra slova 26, 1992, 144–150.
  • Ripka, I. O niektorých atribútoch nárečovej enantiosémie. SlSlov 35, 2000, 161–168.
  • Šercl, Č. Z oboru jazykozpytu I, 1883, 321–335.
  • Terebessy, K. Jazyk, kultúra a hlbinná psychológia, 1999.
  • Večerka, R. a kol. K pramenům slov. Uvedení do etymologie, 2006, 167–199.
Citace
Helena Karlíková (2017): ENANTIOSÉMIE. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/ENANTIOSÉMIE (poslední přístup: 17. 8. 2018)

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka