BOHEMIA

Základní
Rozšiřující

Č. území se dočkalo prvního historického jména ve ✍Strabónově (1909) díle Geographika z počátku 1. stol. po Kr., a to v podobě Βουίαιμον [VII, 1.3]:

Ἐνταῦθα δ᾽ ἐστὶν ὁ Ἡρκύνιος δρυμὸς καὶ τὰ τῶν Σοήβῶν ἔθνη, τὰ μὲν οἰκοῦντα ἐντὸς τοῦ δρυμοῦ, ἐν οἷς ἐστι καὶ τὸ τοῦ Μαροβόδου βασίλειον, εἰς ὃν ἐκεῖνος τόπον ἄλλους τε μετανέστησε πλείους καὶ τοὺς ὁμοεθνεῖς ἑαυτῷ Μαρκομμάνους

„Zde se Herkynský les též nachází a sídlí tu kmeny Suébů, kteří žijí zčásti v Hvozdu jako kmeny Kvádů; na jejich území je umísťován Buaimon – královská rezidence Marobuda, kam on přestěhoval nejen jiné kmeny, ale i své příbuzné – Markomanny“

Lat. formu Boiohaemum poprvé použil ✍Velleius Paterculus (1924) žijící v letech 19 před Kr. ‒ 31 po Kr. [II, 109.5]:

Sentio Saturnino mandatum, ut per Cattos excisis continentibus Hercyniae silvis legiones Boiohaemum (id regioni, quam incolebat Maroboduus, nomen est) duceret… „Sentius Saturninus měl rozkazy vést své legie přes území Cattů do Boiohaema, tj. území obsazené Marobudem, prosekávaje tak průchod přes Herkynský les, který ono území vymezuje …“

Ve své Germanii píše ✍Tacitus (1959)r. 98 po Kr.: Manet adhuc Boihaemi nomen significatque loci veterem memoriam quamvis mutatis cultoribus „Posud jméno Boihaemum trvá a ukazuje na starou památku místa, ač jiný lid v ní obývá“ (✍Kott, 1870:23, [28.5–6]).

V Ptolemaiově Geographii z pol. 2. stol. po Kr. (✍Klaudios Ptolemaios, 1966) může být vlastní jméno B. identifikováno ve dvou etnonymech, (i) Βαινοχαῖμαι [II, 11.20]: ὧν πρὸς ἀνατολὰς περί τὸν ῎Αλβιν ποταμὸν Βαινοχαῖμαι „od těch [Cherusků] na východ při řece Labi [z obou stran] Bainochaimové“; (ii) Βαῖμοι [II, 11.26]: καὶ Λοῦνα ὕλη ὑφ᾽ ἣν μέγα ἔθνος οἱ Βαῖμοι μέχρι τοῦ Δανουβίου „a les Luna, pod nímž [je] velký kmen Baimové až k řece Danubiu“ (✍Šimek, 1930:74‒77). Obě patrně odrážejí různé transkripce germánské adaptace složeniny +Baia‑haima‑. Výchozí podoba +Boio‑haimon bývá vysvětlována jako složenina keltského etnonyma Boii a germánského apelativa +haima‑ (gót. haims ‘obec’, pl. haimos též ‘území’, stsev. heimr ‘místo domova; svět’, stang. hām, stsas. hēm, sthn. heim ‘domov’). Ale keltské +ŏ bývá na germánské půdě adaptováno jako +a, jak naznačují Ptolemaiovy transkripce výše n. etnonymum Boii figurující v západogermánské složenině +Baj‑warjōz ‘Bavoři’ (6. stol.: Baioarii; druhá složka je tvořena slovesem typu gót. warjan ‘bránit’), tedy ‘obránci [území] Bóiů’, n. toponymum Baia doložené tak řečeným Geografem Ravennským [IV, 18] (✍Pinder, M. & G. Parthey (eds.), 1860) z doby kolem r. 700 po Kr. Pravděpodobnější bude předpokládat, že jde o sekundární germánskou reinterpretaci staršího toponyma, za daných historických okolností nejspíše keltského. Panuje všeobecná shoda, že první složka představuje etnické jméno keltského kmene Bojů. Jaký význam má druhá složka výchozí keltské složeniny +Boio‑haimon, naznačil ✍Prohaska (1960:540–541), když zde viděl souvislost se středoevropským oronymem Σημανοὺς ὕλη [Ptolemaios II, 11.7], ve středověké lat. Semānus silva, které patrně odpovídá současným Krušným horám či Duryňskému lesu (Thüringer Wald). Primární formu druhé složky lze rekonstruovat v podobě adj. +saimānus, utvořeného z kelt. subst. +saimon ‘horský hřbet či řetězec’ < +sH2ei‑mon‑, což může být derivátem nerozšířených forem jako ir. sim ‘řetěz’ < +sHim‑; srov. stind. sīmán‑ ‘provaz; hranice; vrchol’ < +siH‑men‑. Rozdíl s oproti h je vysvětlitelný z vývoje pozdní galštiny. V novějších galských nápisech lze identifikovat změnu +s > ø, zjevně přes mezistupeň +h, který však použité písmo neumělo zachytit. Příkladem budiž slovo suiorebe z galského nápisu z Néris‑les‑Baines, které odráží kelt.dat. pl. +suesorebi. Není vyloučeno, že v jaz. středoevropských Keltů se změna +s > +h realizovala i v iniciální pozici, pokud základ +hal‑ toponym jako Halle (Sachsen‑Anstalt) n. Hallstatt (Horní Rakousko) pochází z kelt. +sal‑ ‘sůl’. Stejnou změnu prodělaly historicky doložené brittonské jaz.: velš. halen : stir. salann ‘sůl’ (viz např. ✍Schrijver, 1995:443). Svědectví o změně +ai > +ē podává např. galské theonymum Ēsus ~ Æsus, oproti osk. dat. pl. aisuis ‘bohům’, venet. aisus aj. Etnonymum Boios, pl. Boii bývá etymologizováno různě. Nejpřesvědčivější řešení předložil ✍Bammesberger (1997:60–66), který vychází z textu ZHΘ BOIOS na dvou grafitti nalezených v bavorském oppidu Manching u Ingolstadtu. V prvním slově vidí zkomolený ř. imperativ ZHΘΙ ‘žij!’, zatímco Boios by mělo být odvozeno z +gwoiH3‑o‑ (srov. avest. gaiia‑ ‘život’, lit. gajùs ‘snadno se hojící’, psl. +gojь > sch. gôj ‘mír’, stč. hoj ‘bohatství’, br. hoj ‘hrdina’), jež je derivátem slovesného kořene +gweiH3 ‘žít’. Na první pohled banální text ‘žij, Bóji!’ skrývá důvtipný podtext, pokud etnonymum Boios má samo význam ‘ten, kdo zde žije’.

Do 5. stol. je datován jeden unikátní nápis ze Skandinávie, který může být chápán jako originální svědectví o tom, že etnonymum Bój žije dále svým onomastickým životem. Jde o skalní nápis z Kårstadu v norském kraji Sogn og Fjordane, na kterém jsou vedle textu vyobrazeny také tři lodě:

ek aljamarkiz baij[a]z

První dvě slova zjevně znamenají ‘já, cizinec’ (doslova ‘z jiné oblasti’, srov. stisl. mǫrk ‘oblast, hranice’). Interpretace třetího slova byla mnohokrát diskutována (viz ✍Blažek, 2011:37–38). Jako nejpravděpodobnější vychází řešení, které nápis překládá ‘já, cizinec Bój’, tj. ‘cizinec ze země Bójů’. Keltští Bójové v 5. stol. po Kr. již dávno přestali existovat, když se rozpustili v jiných etnicích. Jejich jméno však přežívá v označení zemí (Boiohaimon, Bohemia, ale též Bavaria aj.) fakticky dodnes. Zdá se tedy, že cizinec, který zanechal onen nápis na skále u Kårstadu, pocházel z Čech. Mohl jím být příslušník kmene Herulů, o kterých víme, že po r. 512 se jich část vrátila do Skandinávie přes č. území. I když nápis patrně vznikl ještě před r. 500, soudě podle vylíčení jejich návratu do Skandinávie (Prokopios z Kaisareie, Válka s Góty II, 15), Herulové svůj kontakt se starou vlastí nikdy neztratili.

O 700 let později nazývají dánští Normani Čechy slovem Bœm, které se objevuje v ságách o dánských králích:

hann fekk dóttur konungsins af Bœm, Margrétu, er sumir kalla Dagmey

„on (tj. Valdimar II. Vítězný, 1202-1241) se oženil s dcerou krále z Čech, Margaretou, kterou někteří nazývají Dagmej“ ✍Džakson(ová), 2000:248, 250.

Literatura
  • Bammesberger, A. Celtic BOIOS. In Festschrift for Eric P. Hamp 1. Journal of Indo-European Studies, Monograph 23, 1997, 60–66.
  • Blažek, V. Keltové – Germáni – Slované. Lingvistické svědectví o kontinuitě a diskontinuitě osídlení střední Evropy. In Č-US 2, 2000, 9–30.
  • Blažek, V. Staré germánské jazyky. Historický a gramatický přehled, 2011.
  • Džakson, T. N. Islandskije korolevskije sagi o vostočnoj Evrope (seredina XI – seredina XIII v.), 2000.
  • Klaudios Ptolemaios. Geographia. Ed. C. F. A. Nobbe, 1966.
  • Kott, F. Tacitova Germania čili kniha o poloze, mravech a národech Germanie, 1870.
  • Pinder, M. & G. Parthey. (eds.) Ravennatis anonymi cosmographia et Gvidonis geographica. Berolini: In aedibus Friderici Nicolai, 1860, (http://archive.org/).
  • Plinius Secundus. Naturalis historiae libri XXXVII Buch VI. Geographie: Asien. Ed. K. Brodersen, 2011.
  • Prohaska, D. Boiohaimon. Sl 29, 1960, 541–551.
  • Prokopios z Kaisareie. Válka s Góty. Přel. Pavel Beneš, 1985.
  • Schrijver, P. Studies in British Celtic Historical Phonology, 1995.
  • Strabón. Geographica. Ed. A. Meinecke, 1909.
  • Šimek, E. Velká Germanie Klaudia Ptolemaia I, 1930.
  • Tacitus, P. C. Annales ab excessu divi Augusti. Ed. Charles D. Fisher, 1906.
  • Tacitus, P. C. Germania. Ed. E. Fehrle, 1959.
  • Velleius Paterculus. Compendium of Roman History. Ed. F. W. Shipley, 1924 (http://penelope.uchicago.edu/Thayer/).
Citace
Václav Blažek (2017): BOHEMIA. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/BOHEMIA (poslední přístup: 23. 7. 2019)

Další pojmy:

etymologie onomastika

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka