ANTITEZE

Základní

Termín z klasické rétoriky pro spojení dvou protikladných výrazů (↗antonymum, ↗opozitnost) v téže výpovědi n. řidčeji dvou protikladných výroků v sousedních výpovědích téhož textu. Toto spojení bývá často asyndetické: Na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal (Mácha).

Zvláštním druhem a. je přirovnání protikladem: skládá se z obrazu, který slouží jako přirovnání, z jeho popření a z uvedení skutečného jevu n. děje. Většinou však první složka chybí, zůstává jen implikována v popření obrazu: Nepokryla se podzimním listím dolina, dolinečka, a posula se ruským vojskem krajina, krajinečka (Čelakovský).

Rozšiřující
Literatura
  • Čermák, F. Lexikální opozice, paradigma a systém. SaS 44, 1983, 207–219.
  • Červená, V. Κ lexikálním kontrastům v české slovní zásobě. 62, 1979, 121–125.
  • Člex, 1985, 129–132.
  • Ducháček, O. O některých problémech antonymie. Cahiers de lexicologie 6, 1965, 55–66.
  • Filipec, J. Systémovost antonymie. 77, 1994, 124–126.
  • Němec. I. Systémovost antonymie jako vývojový faktor. 78, 1995, 136–137.
  • Novák, O. Antiteze a kontrast v umění Anatola France. ČMF 27, 1941, 54–60, 172–190.
  • Pisárčiková, M. Vnútroslovná antonymia. 15, 1980, 213–219.
Citace
Milan Jelínek (2017): ANTITEZE. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/ANTITEZE (poslední přístup: 20. 8. 2019)

Další pojmy:

lexikologie

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka