ŘEČNICKÁ OTÁZKA  (rétorická otázka)

Základní

Výpověď, jež má formu ↗tázací věty, ale její komunikační funkcí je tvrzení, zpravidla emocionálně zesílené, které z řečnické otázky vyplývá, takže zpravidla nevyžaduje verbalizovanou odpověď; v klasické rétorice jedna z figur řeči. Typický příklad:

(1)

Copak jsem to neříkal?

Definice ř.o. se vztahují zpravidla ke dvěma základním aspektům jevu: (1) k rozporu mezi (a) formou a (b) komunikační funkcí výpovědi, (2) k potenciální odpovědi na ni. Odpovědí může být míněna jednak reálná odpověď v komunikaci (2a), o níž se tradičně říká, že není očekávána, n. odpověď implicitní, resp. tvrzení předpokládané řečnickou otázkou (2b), jež nemusí či dokonce nemá být verbalizováno.

(1a) Formou ř.o. je ↗věta tázací, může jí být přitom jak ↗otázka zjišťovací (Není to snad důležité?), tak ↗otázka doplňovací (Kdo se o tebe stará?). ✍Slot(ová) (1993) považuje za třetí typ otázky disjunktivní, v její terminologii otázky alternativní (Tak mám, nebo nemám pravdu?); ty lze ovšem považovat za podtyp ř.o. zjišťovacích. Intonace ř.o. není dosud – alespoň pokud jde o češtinu a č. lingvistiku – příliš prozkoumána, neboť fonologie se primárně soustředí, resp. donedávna soustředila, na popis emocionálně bezpříznakového jazyka. Z postřehů a poznámek, které se ve fonetické literatuře vyjadřují k intonaci ř.o., vyplývá, že většina autorů počítá s odlišností jejich intonace od příslušných typů otázky pravé i od intonace oznamovacích výpovědí. Např. ✍Palková (1994) upozorňuje, že je‑li užit stoupavý ↗melodém, charakteristický pro intonaci č. zjišťovací otázky, v otázce doplňovací, změní se tím její základní platnost: takto užitá intonace je příznaková a odkazuje k osobnímu zaujetí mluvčího k tématu, typickému pro ironii, podiv a také pro ř.o. ✍Havlík (2003) zjistil, že intonace ř.o. se liší od intonace běžných otázek a že má podobný průběh u ř.o. zjišťovacích i doplňovacích. Tento průběh „je charakterizován dvěma vrcholy: jedním na počátku či v prostředku, který bývá výše než druhý vrchol, jenž je výsledkem konečné antikadence“ (s. 32). Výrazným průvodním prvkem ř.o.č. je podle ✍Havlíka (2003) rámcování pauzami; totéž konstatuje pro slovenštinu ✍Mistrík (1978).

(1b) V tradici odvozené z ↗teorie mluvních aktů odpovídá komunikační funkci výpovědi termín ↗ilokuce/ilokuční síla (u nás viz např. Grepl v , 1998); rozpor mezi doslovným významem a aktuální komunikační funkcí řadí ř.o. mezi tzv. ↗nepřímé mluvní akty. Je‑li ovšem signalizování ř.o. prostřednictvím intonace jednoznačné, pak jde o konvencionalizované nepřímé mluvní akty (✍Bublitz, 2009). Vztah mezi ř.o. a množinou všech typů nepřímých mluvních aktů vyjádřených formou otázky či nepravých otázek zůstává často nevyjasněn, méně často je ř.o. s touto množinou explicitně ztotožněna a užívána obecně např. i pro výzvy prostřednictvím otázky (Mohl bys mi podat sůl?). Toto ztotožnění je teoreticky možné, oproti tradičnímu chápání pojmu ale znamená značné rozšíření. Důsledkem takovéto pojmové operace by bylo rozpuštění pojmu v pojmové soustavě teorie mluvních aktů a opuštění tradice klasické rétoriky a stylistiky (✍Quintilianus, 1985; ✍Lausberg, 1960), v nichž je ř.o. chápána úžeji; termín ř.o. by tak zcela ztratil smysl. Jednotlivé typy nepravých otázek či nepřímých mluvních aktů ve formě interogativu tvoří ovšem početnou a co do komunikačních funkcí značně různorodou množinu. To mluví pro užívání pojmu ř.o. v užším a tradici bližším významu, tj. jako označení pro určitý typ či podmnožinu typů nepravých otázek.

Komunikační funkcí ř.o. v tomto (užším) smyslu je tvrzení (asertiv), ne však jakékoliv tvrzení, ale tvrzení modifikované dalšími z kontextu inferovanými významy; zjednodušeně lze říci, že jde o tvrzení emocionálně zesílené. Do takto rozšířené kategorie tvrzení patří nejen argumenty či stanoviska, ale také námitky, výčitky, ohrazení se, obvinění, popření viny, emfatické zvolání. Ilokuční záměr těchto výpovědí je obtížné jednoznačně popsat: říkáme‑li např. Copak jsem já řekl někdy křivé slovo?, spoléháme se na to, že adresát bude schopen z naší výpovědi odvodit tvrzení Nikdy jsem neřekl křivé slovo, zároveň ale děláme ještě něco dalšího, v tomto případě se ohrazujeme proti nespravedlivému obvinění. Pokud jde o funkce promluvy, ř.o. jsou zpravidla prostředky s funkcí emotivní (expresivní) i konativní (působící). K ř.o. v tomto pojetí nepatří zdvořilé žádosti či prosby jako Pomohl byste mi s tím kufrem?, u nichž je užití otázky meliorativním prostředkem, výrazem ↗zdvořilosti vůči adresátovi. Podobně sem nepatří výpovědi s otázkou tematizující předpoklad, že adresát neví, co je obsahem zamýšleného sdělení (Víš, že se Luděk rozvedl?), u nichž může být otázka součástí strategie navázání kontaktu.

(2a) Ř.o. je v příručkách rétoriky a stylistiky charakterizována a často přímo definována jako otázka, na niž není očekávána odpověď, protože je pro účastníky komunikace zřejmá, vyplývá z formulace ř.o. samé a z kontextu komunikační situace (např. ✍Lausberg, 1960); způsob vyvození odpovědi viz níže (2b). Podle ✍Ilie(ové) (1994:100–102) je pro ř.o. obligatorní odpovědí mentální odezva, jež je kognitivní povahy a spočívá v adresátově rozpoznání implicitní odpovědi na ř.o. Mentální odezva je odpovědí skrytou, předpokládanou mluvčím a odvoditelnou adresátem. V reálných komunikačních situacích se však ř.o. často dostává dalších, otevřených a fakultativních reakcí, které mohou být nonverbální (např. smích, gesta či potlesk) i verbalizované. Otevřené reakce mohou být dvojího typu podle toho, zda adresát rozpoznal implikovanou odpověď, resp. zda rozpoznal danou výpověď jako ř.o., či nikoli. Pokud ano, vztahuje se adresátova reakce na tvrzení obsažené v ř.o., pokud ne, odpovídá adresát na ř.o. jako na otázku pravou. Jestliže adresát s tvrzením ř.o. nesouhlasí a verbalizuje odpověď, která je popřením tvrzení ř.o. odvozovaného, je pro vnějšího pozorovatele nemožné s jistotou rozhodnout, zda adresát nepochopil otázku jako řečnickou, n. zda ji pochopil správně, ale odmítl dát souhlas s jejím tvrzením. K podobným situacím dochází v konfliktní komunikaci a objevují se jako prostředek humoru a sarkasmu v komunikaci zobrazené v humoristické literatuře či v audiovizuálních komediálních žánrech, srov. dialog z televizního seriálu BBC Černá zmije (převzato od ✍Ilie(ové), 1994):

Blackadder:

Skvělé, skvělé! Jak velkolepá hostina! Oříšky, krocan a dárky. Může si člověk o Vánocích přát něco víc?

Baldrick:

Jo, vánoční stromeček.

V konfliktní komunikaci, zvláště pokud mezi jejími účastníky existuje výrazná mocenská asymetrie, n. pokud někteří z účastníků o nastolení takové asymetrie usilují, může dojít i k tomu, že se mluvčí, který ř.o. vyslovil, dožaduje verbalizované odpovědi na ni, tj. explicitního souhlasu s tvrzením, které jeho ř.o. obsahuje (✍Mrázková, 2010a; ✍Mrázková, 2010b).

(2b) Odpověď na ř.o. může být z formulace ř.o. odvoditelná proto, že je k propozici této otázky v pravidelném významovém vztahu: v případě ř.o. zjišťovacích je její negací, např. z otázky Je to tak důležité? vyplývá odpověď Není to tak důležité., z otázky Není to snad důležité? odpověď Je to důležité. Implikovaná odpověď na kladnou ř.o. je záporná a na zápornou kladná, tento způsob dovozování odpovědi na ř.o. zjišťovací je nejčastější a je popsaný ve více jazycích (srov. např. ✍Dušková, 1994:316). Existují však i případy, kdy z ř.o. vyplývá odpověď téže polarity, např. v promluvě Vrátila jsem ti tu knížku? Tak co pořád máš? vyplývá z první tázací výpovědi tvrzení Vrátila. Pro správné odvození odpovědi je tu třeba znát širší kontext výpovědi, podobně jako v případě disjunktivních otázek, které jsou vlastně zdvojenými otázkami zjišťovacími, verbalizujícími obojí možnou odpověď. V případě disjunktivní ř.o. Chceme děti vzdělané a samostatně myslící, nebo nevzdělané a snadno manipulovatelné? stačí pro správné odvození implicitní odpovědi znát významy slov vzdělaný, samostatnýmanipulace a jejich obvyklé hodnocení ve společnosti, v jiných případech je třeba znát celou argumentaci mluvčího. Způsob vyvození odpovědi na ř.o. může změnit také ironie: negativně formulovaná otázka No není Honza nejlepší kamarád?, pronesená na závěr vyprávění o tom, jak Honza jako kamarád selhal, předpokládá zápornou odpověď Není.

Odvozování odpovědi na ř.o. doplňovací je komplikovanější a častěji závislé na kontextu než u otázek zjišťovacích. Kladná ř.o. doplňovací nejčastěji předpokládá odpověď se záporným všeobecným kvantifikátorem, např. otázka Kdo by tam chtěl jít? v sobě zahrnuje odpověď Nikdo. Ze záporné ř.o. doplňovací nejčastěji vyplývá odpověď s kladným všeobecným modifikátorem, např. otázka Kdo se nikdy nesplete? předpokládá odpověď Každý se občas splete. Někdy může být z kontextu dovozována specifická odpověď, např. A kdo to nakonec musel uklidit? předpokládá na základě kontextu odpověď ; na rozdíl od předchozího typu ř.o. doplňovací je zde polarita implikované odpovědi stejná jako polarita otázky (srov. ✍Dušková, 1994:326).

Podle ✍Slot(ové) (1993:102–104) musí rekonstrukce implicitní odpovědi na ř.o. někdy počítat vedle inverze kladu a záporu ještě také se změnou postojové ↗modality: implikované odpovědi na ř.o. často obsahují záhodnostní či výzvovou modalitu, která v doslovném čtení těchto otázek není, např. otázka Nechceme vědět příliš mnoho? v sobě nezahrnuje pouze inverzní kladnou odpověď Chceme vědět příliš mnoho, ale také odpověď s postojovou modalitou (ne)záhodnosti: Neměli bychom chtít vědět příliš mnoho.

K rozpoznání určité formálně tázací výpovědi jako ř.o. může napomoci specifická, emocionální intonace (srov. výše) či některé ↗částice pro ř.o. typické, v č. např. snad, přece, tvary tázacích zájmen což n. copak apod., rozhodujícím faktorem pro identifikaci otázky jako řečnické však zůstává kontext. Tímto kontextem je nejen bezprostřední kontext dané výpovědi v promluvě, ale také širší kontext účastníky sdíleného vědění a hodnot, tj. toho, na co se autor ř.o. odvolává jako na nezpochybnitelné, jako na premisu, z níž lze odvodit správnou odpověď na ř.o. Odpovědi, resp. reakce na ř.o. popsané v (2a), tj. verbalizované odpovědi popírající tvrzení ř.o., vycházejí z odmítnutí předpokladu sdíleného kontextu, popírají relevanci kontextu nastolenou mluvčím a původní výpověď rekontextualizují, tj. aktualizují kontext, v němž daná výpověď není ř.o., nýbrž otázkou pravou.

Interpretací ř.o. z hlediska jejich formálního popisu v duchu generativní gramatiky se zabývá hodně autorů, např. v rámci ↗MP ✍Han (2002), a to především s ohledem na zachycení vztahu mezi syntaxí na jedné a sémantikou a pragmatikou na druhé straně.

Existuje mnoho druhů formálně tázacích výpovědí, které s ř.o. sdílí některé rysy, a proto jsou s ní často ztotožňovány. Nesdílejí ovšem všechny výše popsané definiční rysy, a proto je třeba je od ř.o. odlišovat: otázky titulkové či kompoziční, otázky zkušební (tázající zná odpověď), předpokladové (✍Štícha, 2003), zdvořilostní, sugestivní (✍Szymanek, 2003) a klamné (fallacious) (✍Walton, 1999).

Viz také ↗tázací věta, ↗otázka.

Rozšiřující
Literatura
  • Bublitz, W. Englische Pragmatik, 2009.
  • Dušková, L. Mluvnice současné angličtiny na pozadí češtiny, 1994.
  • Frank, J. You Call that a Rhetorical Question? JP 14, 1990, 723–738.
  • Han, C.-H. Interpreting Interrogatives as Rhetorical Questions. Lga 112, 2002, 201–229.
  • Havlík, M. K intonačnímu průběhu otázek v kázání. JA 40, 2003, 16–33.
  • Ilie, C. What Else Can I Tell You? A Pragmatic Study of English Rhetorical Questions as Discursive and Argumentative Acts, 1994.
  • Koshik, I. A Conversation Analytic Study of yes/no Questions which Convey Reversed Polarity Assertions. JP 34, 2002, 1851–1877.
  • Koshik, I. Wh-Questions Used as Challenges. Discourse Studies 5, 2003, 51–77.
  • Lausberg, H. Handbuch der literarischen Rhetorik: Eine Grundlegung der Literaturwissenschaft, 1960.
  • Mistrík, J. Rétorika, 1978.
  • Mrázková, K. Co je řečnická otázka? SaS 71, 2010 31–52.
  • Mrázková, K. Řečnické otázky v televizních diskusních pořadech. SaS 71, 2010, 192–214.
  • Palková, Z. Fonetika a fonologie češtiny, 1994.
  • Quintilianus, M. F. Základy rétoriky, 1985.
  • , 1998.
  • Slot, P. How Can You Say that? Rhetorical Questions in Argumentative Texts, 1993.
  • Szymanek, K. Umění argumentace: terminologický slovník, 2003.
  • Štícha, F. Česko-německá srovnávací gramatika, 2003.
  • Walton, D. The Fallacy of Many Questions: On the Notions of Complexity, Loadedness, and Unfair Entrapment in Interrogative Theory. Argumentation 13, 1999, 379–383.
Citace
Kamila Mrázková (2017): ŘEČNICKÁ OTÁZKA. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/ŘEČNICKÁ OTÁZKA (poslední stažení: 19. 11. 2017)

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2017

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka