ZNAKOVANÁ ČEŠTINA

Základní

Pojmenování zpravidla souhrnně označující různorodé (ne jednotně konstruované) umělé znakové/komunikační systémy, resp. manuální kódy (odlišné od přirozeného jazyka českých neslyšících, tj. českého znakového jazyka; viz ↗znakový jazyk), jež do různé míry a různým způsobem manuálně („rukama“) prezentují, „vizualizují“ češtinu (ta bývá současně – hlasem nebo bezhlasně – artikulována). Jejich existence se obvykle spojuje zvl. s několika (ne vždy explicitně formulovanými) cíli: usnadnit komunikaci slyšících Čechů (neovládajících č. znakový jazyk) s českými neslyšícími, „zviditelněním“ (dílčích složek) mluveného projevu usnadnit odezírání osobám ohluchlým a nedoslýchavým a přiblížit českým neslyšícím (zvl. v procesu vzdělávání) jazyk většiny a směřovat je ke gramotnosti. Na rozdíl od českého znakového jazyka (v němž jako v každém znakovém jazyce věta „stojí sama za sebe“, srov. ✍Stokoe, 1972) předpokládá z.č. existenci zdrojového kódu (češtiny), jenž je vizualizován a jehož chce být náhražkou; v tomto ohledu je (podobně jako všechny jiné znakované, tj. do znaků “převedené“ národní jazyky) srovnatelná s komunikačními systémy užívanými slyšícími osobami v situacích, kdy se vzdali mluvení a programově komunikují pouze prostřednictvím gest (např. mnišský řád trapistů).

Rozšiřující

Vzhledem k vazbě z.č. na č. jako zdrojový kód je předpokladem účinného fungování z.č. (nějaký stupeň) osvojení č. a znalost znaků č. znakového jazyka i znaků dalších, uměle vytvořených; své komunikační funkce tak může z.č. plnit v komunikaci osob nedoslýchavých n. ohluchlých (u nichž lze nějakou kompetenci v č. předpokládat a kteří (srov. ✍Kotvová & Komorná, 2008) užití z.č. např. při tlumočení vyžadují) n. v komunikaci neslyšícího Čecha s adresátem nekompetentním v č. znakovém jazyce. Ve výuce č. pro neslyšící děti, které zdrojovým kódem (češtinou) nedisponují, je funkce z.č. sporná. Sporné byly také nenaplněné snahy (zvl. speciálních pedagogů) z počátku 90. let 20. stol. (v souvislosti se znakovanou slovenštinou srov. ✍Groma & Dočkal, 1992), aby z.č., „kompromisní jazyková forma, určitý přechod mezi vlastními znakovými jazyky a mluvenými jazyky“ (✍Janotová & Řeháková, 1990:133), postupně nahradila č. znakový jazyk. Tyto snahy naplněny nebyly, z.č. má nicméně v komunikaci osob s vadou sluchu (zvl. nedoslýchavých a ohluchlých) své místo. Na rozdíl od situace jinde (srov. např. existenci umělých komunikačních systémů manuálně kódujících angličtinu jako např. Seeing Essential English, Signing Exact English, Linguistics of Visual English, Signed English) se ovšem z.č. užívá více méně intuitivně (srov. ✍Kotvová & Komorná, 2008), bez opory o analýzu toho, co a jak má být z gramatiky č. jako flektivního jazyka vizualizováno n. do jaké míry se v z.č. mohou / mají reflektovat styly, resp. žánry č., její sociální n. regionální stratifikace atd. Situaci komplikuje i skutečnost, že jako z.č. se označují komunikační / znakové systémy různé povahy: v jedné podobě z.č. je každý výraz projevu v mluvené č. „podložen“ znakem, koncovky jsou jen artikulovány, v jiné podobě k tomu navíc přistupuje artikulace koncovek prstovou abecedou, ještě jindy je jako z.č. označován mluvený projev provázený jen občasným a nahodilým užitím znaků. Podoba z.č. se tak případ od případu různí. V zásadě platí (srov. ✍Kotvová & Komorná, 2008), že pravidelně, s využitím petrifikovaných znaků č. znakového jazyka, se vizualizují lexikální jednotky č. s pojmenovací funkcí. Uměle jsou ale vytvářeny i plnovýznamové znaky nové, v č. znakovém jazyce neužívané (např. kozačky = KOZA + BOTA, přiměřený = PŘI + MĚŘIT, přezdívka = PŘES + DÍVKA, často kalkující více n. méně nápadně vnější podobu č. slova, např. seminář = SYPAT SEMENA), stejně jako v č. znakovém jazyce neexistující ekvivalenty č. výrazů s funkcí usouvztažňovací (např. předložky, spojky), gramatických morfémů (např. často nejednotně vizualizované tvary pomocného slovesa být n. zvratné se), popř. výrazů s pragmatickou funkcí (např. částice). Tendence užívat znak pro každé slovo / každý výraz lineárně budované (a současně artikulované) č. vede zákonitě ke kopírování slovosledu č. a k odstranění / potlačení specifických rysů č. znakového jazyka. To se týká zvl. tří vzájemně propojených oblastí: (i) využití prostoru pro gramatiku: např. artikulace zájmenných argumentů u shodových sloves, nevyužívání inkorporace u sloves prostorových a s tím související odstranění klasifikátorových struktur, užívání předložek k vyjadřování prostoru a o prostoru; (ii) potlačení / odstranění významotvorných nemanuálních prostředků: např. více méně pravidelná artikulace č. záporky nen. manuální „kreslení“ členicích znamének, zvl. při artikulaci vět tázacíchrozkazovacích, (iii) absence simultánní organizace: např. artikulace samostatně stojících znaků pro adjektiva velikosti / rozměrun. způsob vyjadřování číselných údajů. Tendence „co české slovo, resp. český výraz, to znak“, která je pro z.č. typická, se promítá i do řady specifických kalků (během dne = BĚH + DEN), zvl. v oblasti frazeologie (např. polykat andělíčky = POLYKAT ANDĚLÍČEK, chodit spát se slepicemi = JÍT SPÁT S SLEPICE, být pod obraz = BÝT POD OBRAZ), v nichž je tendence k ekvivalentnosti č. výrazu a znaku nadřazena smyslu frazému. Redukcí gramatiky č. znakového jazyka je z.č. blízká jeho kontaktovým varietám (ovlivněným č. i v lexikální oblasti: prstová abeceda, inicializace aj.); ty někdy bývají (srov. ✍Kotvová & Komorná, 2008) do z.č. zahrnovány – jistě i proto, že hranice mezi nimi a různými podobami z.č. nebývá vždy ostrá. Viz také ↗znakový jazyk, ↗lingvistika znakových jazyků.

Příkladově „vizuální“ stránku hesla zpracovala Naďa Dingová.

Literatura
  • Groma, M. & V. Dočkal. Posunková reč nepočujúcich. Psychológia a patopsychológia dieťata 26, 1992, príloha k č. 2, 1–15.
  • Gustason, G. & E. Zawolkow. (eds.) Using Signing Exact English in Total Communication, 1980.
  • Hrubý, J. Velký ilustrovaný průvodce neslyšících a nedoslýchavých po jejich vlastním osudu 1, 1999.
  • Janotová, N. & K. Řeháková. Surdopedie. Komunikace sluchově postižených I, 1990.
  • Kotvová, M. & M. Komorná. Praktický kurz znakované češtiny, 2008.
  • Lucas, C. (ed.) The Sociolinguistics of the Deaf Community, 1989.
  • Mirovská, M. Praktický kurz znakované češtiny [DVD], 2008.
  • Stokoe, W. Semiotics and Human Sign Languages, 1972.
  • Van Cleve, J. (ed.) Gallaudet Encyclopedia of Deaf People and Deafness, 1987.
Citace
Alena Macurová (2017): ZNAKOVANÁ ČEŠTINA. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/ZNAKOVANÁ ČEŠTINA (poslední přístup: 20. 6. 2019)

Další pojmy:

obecná lingvistika

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka