ZÁKLADNÍ SLOVOSLED  (slovosled bezpříznakový, slovosled neutrální, slovosled „normální“, slovosled defaultní, slovosled „obyčejný“, ordo naturalis)

Základní

1. Ve funkční lingvistice (českého typu a tradice) slovosled vyznačující se nejvyšší mírou potenciální schopnosti odrážet rozmanité vztahy věty (výpovědi) k předcházejícímu, event. následujícímu (kon)textu včetně (kon)textu nulového a zároveň nejmenší (event. nulovou) vázaností na něj. Věta Eva píše dopis je utvořena podle základního schématu podmět/agens/téma > Vfin > doplnění/patiens/réma s ↗IC na konci. Taková věta může zahajovat text, ale může se vyskytovat i uprostřed n. text ukončovat a její ↗téma může vyjadřovat věcný obsah zmiňovaný poprvé, ale – za jiných okolností – může být i kontextově n. situačně motivováno. Ve větách se z.s., který je zároveň ↗slovosledem objektivním, jsou komponenty uspořádány zleva doprava tak, aby pokud možno komponenty s nižším stupněm ↗výpovědní dynamičnosti předcházely před komponenty s vyšším stupněm výpovědní dynamičnosti.

Z.s. je typologicky zařazující; č. patří k ↗slovoslednému typu ↗SVO (subjekt > verbum > objekt). Je to zároveň slovosled nejfrekventovanější. S tím, že jsme schopni definovat z.s. v syntaktických termínech, není v rozporu fakt, že slovosled v č. je až na výjimky volný (nikoli však libovolný, jak zdůraznil už ✍Ertl (1917)).

Z.s. ve větách v širokém smyslu existenciálních (větách prezentačních // větách introdukčních // větách bez předmětného tématu) je VF > S: Přišlo jaro, popř. Adv > VF > S: Pod mostem proplouvá loďIC na konci. VF typicky už svou vlastní sémantikou vyjadřuje, že na komunikační scéně se něco děje: konstatuje existenci jevu na scéně, fakultativně prezentovanou jednou n. více ↗kulisami, uvádí jev na scénu n. konstatuje jeho mizení ze scény; vyjadřuje obvyklý, typický způsob prezentace jevu.

Z.s. ve větách s předmětným tématem a tranzitivním VF je S > VF > O s IC na konci věty, přičemž funkce předmětného tématu je přednostně obsazována holým n. rozvitým podmětem: Námaha způsobuje únavu; Déšť smazal stopy. Odchylné slovosledné schéma mají věty se sémanticky prázdnou specifikací vyjádřenou neurčitým zájmenem, které nemůže být nositelem IC a z toho důvodu se přesouvá před VF (Eva něco povídala), a dále věty uvozovací stojící za přímou řečí „Půjdeme do kina?“, navrhla Eva. V kontextově nezapojené větě, jejíž tematická část se skládá z více než jedné holé n. rozvité NS závislé na VF, které není nositelem větného IC, stojí VF často za první tematickou NS, takže je‑li ve větě přítomna kulisa, dostává se podmět někdy do postverbální pozice; věta má pak slovosled Adv > VF > S > O: Na silnici zvedá vítr kotouče prachu. VF na druhém místě ve větě je pro č. typické. Varianta s preverbální polohou kontextově nezapojeného podmětu je rovněž možná: Na silnici vítr zvedá kotouče prachu. Varianty jsou možné i tehdy, je‑li kulisa vyjádřena vedlejší větou zahajující souvětí: Když babička pekla chléb, měla vnoučata / vnoučata měla posvícení.

Jsou‑li ve větě současně přítomny dvě, event. více rematických NP, má se za to, že o jejich centrální, event. průvodní funkci v aktuálním členění spolurozhodují jejich participantní, resp. cirkumstantní role v sémantické struktuře věty. Za základní se považuje pořadí beneficient > patiens (Tato firma nabízí zákazníkům různé služby), čas > místo (Lyžaři se sejdou v únoru v Tatrách), instrument > patiens (Počmáral tužkou lavici) atd. Spolu s tím se uplatňují další velmi obecné tendence, např. tendence, aby referenční NS předcházela před nereferenčními, definitní před indefinitními, NS pojmenovávající osoby před NS neosobními, životná před neživotnou, empatická před neempatickou.

Otázka zjišťovací s bezpříznakovým aktuálním členěním začíná VF (Nabízí firma zákazníkům dobré služby?), je to tedy inverze V > S (> O), otázka doplňovací začíná tázacím výrazem (Kdy byla firma založena?); jiný slovosledný pořad je příznakový (např. Dobré služby zákazníkům firma nabízí?; Firma byla založena kdy?). Viz ↗otázka.

z.s. NS se uplatňuje ↗gramatický slovosledný činitel. Viz také ↗slovosled, ↗aktuální členění větné; ↗funkční perspektiva větná; ↗systémové uspořádání, ↗slovosledný typ.

Rozšiřující

2. V teoretické literatuře se uplatňují dva různé přístupy k tomu, jaká kritéria určují nepříznakový slovosled, tj. z.s. Zatímco tradiční č. lingvistika upřednostňuje metodu kvantitativní, tedy měření toho, který slovosled je v daném jazyce nejfrekventovanější (viz ✍Mathesius, 1931; ✍Uhlířová, 1969; ✍Uhlířová, 1974), generativní tradice se přiklání k metodě sémantické, totiž k tomu, který slovosled je kompatibilní s neutrálním aktuálním členěním, tedy nepříznakovým začátkem diskurzu (✍Junghanns & Zybatow(ová), 1997).

✍Kučerová (2007), ✍Kučerová (2012) ukazuje, že bezpříznakový slovosled je kompatibilní nejen s neutrálním ↗aktuálním členěním, ale typicky i s několika dalšími typy aktuálního členění, zatímco příznakový slovosled je striktně omezen v množství možných interpretací. Z toho vyplývá, že z.s. by v daném jazyce měl být nejfrekventovanější, což je přesně výsledek kvantitativních studií č. slovosledu. Výhodou generativního přístupu je to, že takto odvozený slovosled odpovídá gramaticky určenému slovosledu (viz ↗gramatický slovosledný činitel), což v praxi znamená, že je možné přesně delimitovat, jaké další slovosledy jsou v č. možné a za jakých okolností se tyto odlišné slovosledy mohou derivovat.

Literatura
  • Běličová, H. & L. Uhlířová. Slovanská věta, 1996.
  • Ertl, V. O postavení podmětu po členech úvodních. 1, 1917, 33–38, 75–79, 136–141, 172–177, 200–210.
  • Firbas, J. Functional Sentence Perspective in Written and Spoken Communication, 1992.
  • Havránek, B. K otázce slovosledu, zvl. postavení verba finita ve větě v nejstarších fázích slovanských jazyků. Sl 40, 1971, 505–510.
  • Junghanns, U. & G. Zybatow. Syntax and Information Structure of Russian Clauses. In FASL 4, 1997, 289–319.
  • Kučerová, I. The Syntax of Givenness. PhD. diss., MIT, 2007.
  • Kučerová, I. Grammatical Marking of Givenness. NLS 20, 2012, 1–30.
  • Mathesius, V. K dynamické linii české věty. ČMF 7, 1931, 71–81.
  • Mathesius, V. Ze srovnávacích studií slovosledných. ČMF 28, 1942, 181–190, 302–307.
  • Mathesius, V. Čeština a obecný jazykozpyt, 1947.
  • 3, 1987.
  • MSČ, 1951.
  • NS, 1969.
  • PMČ, 1996.
  • Rysová, K. Umístění valenčního doplnění místa a patientu v české výpovědi. In Neswetha, J. & Z. Czerwonka ad. (eds.), Grenzüberschreitungen: Polnische, tschechische und deutsche Sprache, Literatur und Kultur, 2003, 321–330.
  • Sbg, 1980.
  • , 1998.
  • Sgall, P. Functional Sentence Perspective in a Generative Description. In Sgall, P. Language in its Multifarious Aspects, 2006, 275–301.
  • Sgall, P. & E. Hajičová ad. Aktuální členění věty v češtině, 1980.
  • Sgk, 1986.
  • Uhlířová, L. Vztah syntaktické funkce větného členu a jeho místa ve větě. SaS 30, 1969, 358–370.
  • Uhlířová, L. O vztahu sémantiky příslovečného určení k aktuálnímu členění. SaS 35, 1974, 99–106.
  • Uhlířová, L. Knížka o slovosledu, 1987.
Citace
Ludmila Uhlířová (1), Ivona Kučerová (2) (2017): ZÁKLADNÍ SLOVOSLED. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/ZÁKLADNÍ SLOVOSLED (poslední přístup: 9. 8. 2020)

Další pojmy:

gramatika syntax

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka