VLASTNÍ JMÉNO MÍSTNÍ ČÁSTI

Základní

↗Toponymum, ↗vlastní jméno zeměpisné, označující skupinu domů nebo jednotlivý dům ležící odděleně od vlastního sídliště. V onomastické terminologii (TSO, 1973:60) spadá v.j.m.č. (doslova „vlastní jméno tzv. místní části“) pod ↗oikonymum a je charakterizováno jako vlastní jméno skupiny domů n. jednotlivého domu, ležícího odděleně od vlastního sídliště, bez vlastního číslování (samota, kolonie, hospodářský dvůr, myslivna, hájovna, cihelna, huť, pila, mlýn, hrad, lovecký zámek, zřícenina, turistická chata, samota atd.). Tato definice vychází z terminologie statistického lexikonu z 30. let 20. století (✍Statistický lexikon obcí v Republice československé, 1934:IX). Již v dotaznících určených pro anketový soupis pomístních jmen realizovaný v 60.–80. letech 20. stol. (viz ↗pomístní jméno) byl však termín v.j.m.č. užit v širším významu (jako místní část obce je zde chápána kromě samostatného obydlí ležícího mimo obec rovněž každá část obce, která má svůj vlastní název). Dotazníky ze soupisové akce a také současná onomastická literatura ukazují, že termín se chápe šířeji, než je v TSO (1973) definován: jako místní část je vnímána jakákoliv zastavěná i nezastavěná plocha uvnitř obce, jejíž charakteristický či výrazný znak se stal motivem jejího pojmenování. Může jít o dům v souvislé zástavbě (Jáňův statek pojmenován podle někdejšího majitele) i mimo ni (samota Nováčikovy paseky), skupinu domů a přilehlého okolí (zástavba Na hrázi v místech bývalého rybníka a hráze, nově vybudovaná část Novej svět, Anenské údolí – lesní údolí se třemi vilami, z nichž jedna nesla jméno Anna), neoficiální, méně často i oficiální uliční název (Plechová ulice podle plechových střech na domech, Cyrilská – některé domy byly postaveny z prostředků Cyrilometodějské záložny), větší část obce zahrnující obydlené i neobydlené části (Dolní konec podle polohy v níže položené části obce, Městečko pojmenovávající střed obce) či jiné místo v obci (U splávku – místo u splavu na řece protékající obcí). Jde tedy o značně nesourodou skupinu, zahrnující názvy různých objektů s příznakem obydlenosti i neobydlenosti. V.j.m.č. stojí na pomezí mezi oikonymy (↗vlastními jmény místními) a anoikonymy (↗pomístními jmény), jsou proto zařazena do slovníků pomístních jmen zpracovávaných v ČR a vycházejících právě ze soupisového materiálu (✍Šipková, 2010:49–50). S anoikonymy je spojuje původ mnoha z nich v pomístních jménech (✍Pleskalová, 1992:7) a užití hlavně v neoficiální komunikaci, s oikonymy fakt, že většinou – ne však výhradně – pojmenovávají obydlené objekty n. objekty určené k obývání. Termín je však poněkud problematický z toho důvodu, že „místní část“ není v současnosti definována v žádném zákoně ani vyhlášce, není to žádná statistická, urbanistická ani územní jednotka. V běžné mluvě se někdy používá jako synonymum pro ‘část obce’, což je termín jasně definovaný; viz ✍Zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení).

Rozšiřující
Literatura
  • Olivová-Nezbedová, L. Jak vznikají názvy místních částí. ZMK 26, 1975, 326–330.
  • Pleskalová, J. Tvoření pomístních jmen na Moravě a ve Slezsku, 1992.
  • Šipková, M. Pomístní jména a jejich zpracování ve Slovníku pomístních jmen na Moravě a ve Slezsku. AOn 51, 2010, 48–78.
  • Šmilauer, V. Revise českých pomístních jmen. 40, 1957, 260–277.
  • TSO, 1973.
  • Statistický lexikon obcí v Republice československé: úřední seznam míst podle zákona ze dne 14. dubna 1920, čís. 266 Sb. zák. a nař. I. Země česká. Praha 1934, IX.
  • Zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení).
Citace
Michaela Boháčová (2017): VLASTNÍ JMÉNO MÍSTNÍ ČÁSTI. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/VLASTNÍ JMÉNO MÍSTNÍ ČÁSTI (poslední přístup: 24. 9. 2021)

Další pojmy:

onomastika

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka