Označení pro množinu prostředků, jimiž autor/mluvčí s ohledem na čtenáře/posluchače naznačuje členění textu a zároveň jeho spojitost, vztahy mezi ↗textovými jednotkami. V odborných (vědeckých) textech, jejichž výstavba je založena na několikastupňové hierarchii dílčích témat, na enumerativním postupu a na složitém vedení celkové výkladové linie, je důležité explicitně signalizovat důležité body této výstavby (mj. začátky a konce odboček od hlavní linie). Týká se to komplikovaně členěných odborných textů psaných, složitě organizovaných narativů, ale především projevů mluvených (odborných, případně řečnických), jejichž recepce je náročnější, posluchač se na rozdíl od čtenáře nemůže vracet. Ohleduplný autor/mluvčí zpravidla poskytuje čtenářům/posluchačům „průvodce po textu“ v podobě sítě t.o. – orientačních výrazů, jejichž užívání je odrazem autorova kompozičního a formulačního úsilí a jeho záměrů. Tyto výrazy uvádějí např. textovou jednotku (nezřídka ↗odstavec) věnovanou novému tématu n. odbočení od tématu, reformulaci, ↗parentezi (vsuvku) n. ilustrační příklad či výčet příkladů. Srov. ✍Čmejrková & Daneš ad. (1999).

Některé z t.o. odkazují místně (výše, níže, dále, v následující kapitole, v závěru), jiné časově (dosud, již, dříve než, nyní) n. procesuálně (vraťme se, zakončili jsme). T.o. tak slouží i k vytváření spojitostí mezi vzdálenějšími textovými jednotkami. ✍AGSČ (2013) uvádí, že t.o. plní v textu nejen funkci spojovací, ale i kompoziční (konstrukční), a vyděluje dvě hlavní skupiny: adverbiální spojovací výrazy s významem časovým n. prostorovým (odrážejí časovou posloupnost tvorby textu, poskytují předpokládanému adresátovi orientaci v uspořádání textu) a autorské komentáře (upozorňuji na…, navrhoval bych…, rád bych zdůraznil…). Někdy se sem řadí i tzv. metařečové komentáře (stručně řečeno, přesněji řečeno) a výrazy typu pokud jde o…, pokud se týká…, z toho vyplývá…, z toho lze soudit…

T.o. lze dělit (srov. ✍PMČ, 1995) také na počátkové (iniciační), koncové (terminativní) a sekvenční. Podle formy lze rozlišovat t.o. adverbiální (temporální a lokální adverbia typu nejprve – pak/potom, předně – dále – konečně/nakonec; adverbia stručně, zkrátka, například, která slouží jako signály shrnutí n. exemplifikace), adjektiva s časovým n. prostorovým významem (přední – zadní, starší – mladší), výrazy číslovkové (zaprvé – zadruhé – zatřetí; číslice a písmena v textu naznačují i hierarchii, vertikální členění), výrazy (resp. dvojice/trojice výrazů), které obvykle řadíme mezi ↗konektory: jednak – jednak, na jedné straně – na druhé straně apod. Větnou podobu mají např. t.o. nejdřív bych chtěl uvést…, chtěl bych začít od…, teď přejdu k dalšímu problému…, vrátím se ještě k předchozímu tématu…, na závěr přehledně shrnu… Mohou mít i ustálenou podobu eliptickou (na závěr jen tolik…) n. podobu ↗vsuvky, případně i rozsáhlejší textové jednotky. Vyskytují se v nich slovesa pravení, myšlení a vnímání, a to hlavně v tvarech 1. os.sg. i pl. (plurál autorský, plurál inkluzivní: podívejme se znovu, jak ještě uvidíme…). Funkci t.o. plní někdy i ↗řečnické otázky, na něž autor vzápětí sám odpovídá: Co tedy můžeme říci na základě těchto zjištění? Především to, že…; viz ✍MČ 3 (1987). Obdobnou orientační funkci jako t.o. ostatně plní v rozsáhlejším textu i mezititulky nebo dílčí shrnutí. Při členění psaného textu se s ohledem na orientaci čtenářů uplatňují i prostředky typografické a interpunkční znaménka.

Skupina t.o. se překrývá se skupinou tzv. ↗členicích signálů (kategorie zavedená především ✍Gülich(ovou), 1970); ty však bývají nejčastěji spojovány s projevy mluvenými (zvláště s dialogy) a s jejich členěním do replik.