STYLOVÁ NORMA

Základní

Soubor výrazových prvků, které jsou charakteristické pro stylizaci v rámci jednotlivých stylů, v českém prostředí primárně ↗funkčních stylů. Na rozdíl od norem jazykových, které jsou v rámci konkrétní ↗variety národního jazyka nadindividuálně akceptovány, mohou být s vysokou mírou přesnosti popsány a ve spis.č. jsou přijaty jako základ pro kodifikaci, s.n. jsou daleko vágnější, můžeme je popsat jen jako soubor vyjadřovacích tendencí ve vznikajícím sdělení od roviny textové až pro realizační rovinu na úrovni volby výslovnosti n. typu písma. Lze je, jak upozornil ✍Jedlička (1982), vnímat jako součást souboru norem týkajících se jazykového chování ve společnosti, a to na ose norma jazyková – norma stylová – norma komunikační, která je součástí obecnějších norem chování. Stylové normy lze označit jako „modely stylizace“ (viz ✍Chloupek, 1986; ✍Findra, 2013).

V zásadě jde o dvě skupiny s.n.: normy vnější, které mají vliv v některých oblastech komunikace na základě předem daných pravidel, která je nutno respektovat. Jde např. o normy úpravy textu n. citační normy v odborné komunikaci, event. také předem limitovaný rozsah textu a volba preferovaného jaz. celého textu n. jeho anotací či resumé, které jsou dnes samozřejmou součástí doporučení autorům statí odborných periodik; mají nadnárodní charakter n. jsou jím alespoň inspirovány. Vysloveně vnější charakter mají normy komunikace administrativní, dnes nejen ovlivňované, ale i přímo dané příslušností ČR do Evropské unie. Ve většině stylových sfér jsou normy volnější, neboť vyrůstají ze zvyklostí stylizace, která se v  daném typu textů přirozeně ustálila; projevuje se v nich kontinuita oborů, návaznost i proměny typů komunikace a konečně i kontinuita kultury. Můžeme je označit jako normy vnitřní. Tyto normy, odrážející také poměrně ustálené (i když vyvíjející se) a respektované principy při tvorbě textu, zasahují všechny fáze jeho vytváření a prezentace. U jednotlivce se osvojují postupně díky empirickému poznávání různorodé komunikace, která probíhá v podstatě celý život. Podíl aktivní účasti na tvorbě textů je důležitý, ale většina komunikujících je přitom v pozici pasivního příjemce.

s.n. lze počítat s těmito variujícími dílčími složkami: existence/neexistence poměrně závazných vyjadřovacích modelů; míra pevnosti, závaznosti norem; vyjadřování vazby ke konkrétní komunikační situaci; sourodost výrazových prostředků; propracovanost ↗horizontálního členění textu a ↗vertikálního členění textu; propracovanost syntaktické stavby; možnost využití celého národního jaz.; možnost ↗aktualizace výrazových prostředků a jejich variabilita; existence speciální stylové vrstvy; možnosti a míra využívání dalších kódů vedle jazykového; míra uplatnění autorské osobnosti.

S.n. jsou v pracích o stylistice uváděny jako charakteristiky jednotlivých funkčních, event. jiných obecných stylů. Pozornost se soustřeďuje hlavně na lexikum, kde je největší možnost výběru prvků a jejich variability. Pro tvůrce textů jsou normy obecným, třeba i ne zcela uvědomovaným vodítkem při stylizaci, při percepci dávají signál příjemci, jak má/může text interpretovat, např. brát jej jako publicistický, vnímat jeho žertovné n. ironické zabarvení atd. V praxi jsou také tyto normy oporou pro hodnocení vhodnosti n. nevhodnosti zvoleného stylu n. pro vytčení jednotlivých stylizačních (stylových) nedostatků. Problémem je jen to, že každý z typů textů může mít své normy a že nelze podle předem daných jednotných kritérií ve vyjadřovací praxi mluvit o stylové chybě: to, co je nedostatkem stylizace ve veřejném projevu, např. slabá propracovanost kompoziční a výrazná eliptičnost sdělení, je v prostěsdělovacím soukromém mluveném textu součástí normy, zatímco v dialogu literárního díla je prostě jen součástí autorovy stylizace mluvenosti, která se podílí na celkovém estetickém vyznění.

Rozšiřující
Literatura
  • Čechová, M. & M. Krčmová ad. Současná stylistika, 2008.
  • Findra, J. Štylistika súčasnej slovenčiny, 2013.
  • Chloupek, J. Dichotomie spisovnosti a nespisovnosti, 1986.
  • Jedlička, A. Typy norem jazykové komunikace. SaS 43, 1982, 272–281.
  • Krčmová, M. Stálé komunikativní faktory a možnosti jejich využití při deskripci stylu. In Odaloš, P. & V. Patráš (eds.), Všeobecné a špecifické otázky jazykovej komunikácie, 1991, 78–85.
  • Krčmová, M. Typy stylových norem dnešní češtiny. In Rusinová, E. (ed.), Přednášky z XXVI. běhu LŠSS, 1993, 23–27.
  • Krčmová, M. Ke kořenům vytváření komunikačních kompetencí. In Gajda, S. & J. Nocoń (eds.), Kształcenie porozumiewania się, 1994, 29–35.
  • Krčmová, M. Od deskripce k poznání obecného ve stylistice. In Palcútová, M. & M. Horváth (eds.), Jazyk a komunikácia v súvislostiach, 2005, 71–79.
  • Minářová, E. Stylistika pro žurnalisty, 2011, 261–263.
  • Mistrík, J. Štylistika, 1997, 33.
Citace
Marie Krčmová (2017): STYLOVÁ NORMA. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/STYLOVÁ NORMA (poslední přístup: 6. 12. 2019)

Další pojmy:

stylistika

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka