SPONOVĚ-SUBSTANTIVNÍ PŘÍSUDEK

Základní

V tradiční gramatice jeden ze základních typů tzv. analytických predikátů (přísudků); pro školskou gramatiku typ ↗přísudku jmenného se sponou. ↗Sponou je v něm některý z tvarů slovesa být (určitých i neurčitých) a vlastním významovým jádrem přísudku je substantivum. Typické příklady:

(1)

Bratr je učitel/učitelem

Eva je blbec

To je omyl

Posponové jméno bývá někdy analyzováno jako ↗predikativ (v  3, 1987). Poučný je vývoj názoru na posponové substantivum u Šmilauera: v NS (1947) ho pokládá za doplněk doplňující, odlišuje ho od doplňku určujícího (viz ↗doplněk), v NS (1966) ho už popisuje jako „jmennou část přísudku slovesně jmenného“. Spona se nazývá sponou proto, že spojuje neboli „spíná“ (odtud „spona“) dvě substantiva v jeden větný celek, v elementární větnou strukturu: Eva je učitelka.

Přísudkové substantivum, které nestojí po předložce a nemusí být determinováno adjektivem, bývá v č. buď v nominativu (Eva je učitelka), n. v instrumentálu (Eva je učitelkou). Přirozená (tj. intuitivně vnímaná a intuitivně respektovaná) pravidla pro volbu jednoho z těchto dvou pádů jsou v celku jednoduchá a v detailech dosti složitá. Základní pravidlo (které však pravděpodobně není pravidlem zcela obecným, tj. takovým, které by pokrývalo všechny případy vět s predikativním substantivem) lze formulovat poměrně jednoduše: predikativní nominativ je prostředkem subjektivně pojímaného ztotožnění abstraktního obsahu dvou entit označovaných substantivem (Pět je prvočíslo), predikativní instrumentál je prostředkem subjektivního přisouzení nějaké funkce entity A (= podmětové substantivum) entitě B (= predikativní substantivum). Např. ve větě Nominativ je prostředkem ztotožnění se instrumentálem predikativního substantiva (prostředkem) vyjadřuje, že entita A (nominativ) funguje jako prostředek. Podobně ve větě Jan Ruml byl ministrem vnitra se predikativním instrumentálem vyjadřuje, že Jan Ruml „fungoval“ jako ministr. Fungování může být vlastností dočasnou, např. být ministrem, n. trvalou, např. být (dobrým nebo špatným) vodičem tepla. Srov. doklad z ČNK: Například arzen vypadá jako kov, ale je špatným vodičem tepla a elektřiny. Neplatí proto poučka z dřívějších gramatik a stylistických příruček, že predikativním instrumentálem se vyjadřuje vlastnost přechodná, tedy netrvalá. Viz stage level predikát × individual level predikát.

Predikativní nominativ má tyto speciální funkce: (a) Vyjadřuje definiční inkluzi dvou tříd (v biologické taxonomii často včleněnost nižšího taxonu do taxonu vyššího), např. Mývalovec kuní neboli psík mývalovitý je šelma z čeledi psovitých. V ČNK připadají na 95 dokladů predikátu je šelma pouze 2 doklady predikátu je šelmou – v nich však nejde o taxonomické nadřazování, ale o poukaz k fungování: Vyrostlo z něj klasické domácí zvíře. Zapomněl na to, že je šelmou. (b) Ztotožňuje denotační obsah odkazovacího a ukazovacího zájmena to a entity, na niž toto zájmeno ukazuje: To je moje žena. To je naše auto. To je scanner. (V angl. se tu noremně užívá ukazovacího this: This is my wife; zejm. ve filmech se někdy nesprávně překládá jako toto místo to.) (c) Identifikuje nějaký objekt, který je adresátovi sdělení neznámý či který pro něj není dostatečně určitý: Ta hůl je deštník. (d) Kvalifikuje nějaký objekt v rámci procesu jeho definování: Osteoporóza je řídnutí kostí. (e) Přisuzuje někomu sociální roli: Manželka je učitelka. (f) Vyjadřuje subjektivní kvalifikaci něčeho: Režie je honička.

Predikativní instrumentál je obligatorní n. silně preferovaný ve dvou typech konstrukcí: (a) Obligatorní je v konstrukci ‘N je někomu něčím’: Hlavní potravou jsou jim semena a plody […] (ČNK). (b) Silně preferenční je instrumentál: (b1) v konstrukci ‘být někde někým/něčím’: Každý dopravní prostředek je v Pákistánu unikátem, (b2) při označování významné politické, manažerské či jiné vedoucí funkce osoby, zejména v publicistickém úzu: Autor je ministrem školství.

Pravděpodobně ve většině případů se u určitého predikativního substantiva užívá někdy nominativu a někdy instrumentálu, v závislosti na žánru a stylu textu, na obsahu a stylu věty a na subjektivním „ztotožňovacím“ či „kvalifikačním“ pojetí autora. Jistou roli patrně hraje také fakt, že instrumentál v dané syntaktické pozici může působit jako stylově „vyšší“ prostředek. Pokud v úzu existuje konkurence, většinou jeden z obou pádů určitého substantiva výrazně převládá. Např. struktura ‘N je lékař × lékařem’ je v korpusu SYN ČNK (2014) zastoupena v poměru 408 : 91, přičemž z 91 dokladů, v nichž je užito instrumentálu, je v 50 z nich podmětem autor: Autor je lékařem a popularizátorem vědy.

Je-li možné posponové substantivum v nominativu i instrumentálu, může být užití instrumentálu motivováno stylisticky, totiž jako prostředku disambiguace: Úspora materiálu je výhoda nového postupu > Úspora materiálu je výhodou nového postupu.

V závislosti na teoretickém vymezení pojmu spona lze za sponu ve struktuře s predikativním substantivem pokládat kromě slovesa být i jiná slovesa, především sloveso stát se / stávat se; viz ↗spona. Predikativní substantivum po tomto sponovém slovesu stojí noremně vždy v instrumentálu: Stal se ředitelem. Za objektovou sponu se pokládá mít v konstrukci (ii): (i) Bratr je voják/vojákem – (ii) Petr má bratra vojáka/vojákem.

Přísudkové substantivum, které musí být determinováno adjektivem, neboť tento typ predikátu určuje vlastnost entity (obvykle člověka) stojící v podmětu věty, je v genitivu: Stanislaw Lem je malé postavy. Tento typ přísudku je však v současné češtině omezen na nemnoho konkrétně lexikálně obsazených syntagmat: střední postavy, malého vzrůstu apod.

Speciálním typem sponově-substantivního přísudku je predikativní konstrukce typu ‘spona + substantivum s předložkou’ (která určuje jeho pádový tvar). Lze rozlišit jeho dva základní sémantické typy: (a) přísudek má funkci lokalizační, určuje ‘kde se kdo nalézá’: Eva je na zahradě; Kristýnka je ve škole; Děti jsou u babičky; (b) přísudek vyjadřuje rozmanité jiné okolnosti a některé tyto struktury mají individuální charakter frazémů; substantiva ve vazbě s předložkou mohou být: (ba) dějová: Dům je na spadnutí / na prodej; Byt je k pronajmutí; (bb) látková: Nábytek je ze dřeva; Nemuchlavé látky jsou často z bavlny a syntetických vláken; (bc) konkréta vyjadřující účel entity v podmětu věty: Ten dárek je pro maminku; Ten jed je na mravence; (bd) jiná: Eva je po mamince; Petr je na holky; Nechci vám být na obtíž.

Za speciální formálně-sémantický typ sponově-substantivního přísudku lze dále pokládat: (a) elementární větné struktury typu Je ráno; Je jaro, tradičně analyzované tak, že obsahují pouze sponu a predikativní substantivum; (b) syntagma typu ‘spona + předložka + substantivum’ (je do pláče; bylo na zvracení) v konstrukcích obligatorně obsahujících „subjektový“ dativ: Je mi do pláče; Bylo mu na zvracení. V některých teoretických koncepcích se však konstrukce typu Je ránoJe jí do pláče pokládají za „nepredikativní“, a v tomto pojetí tedy nemají ani přísudek. Ani tvar slovesa být v lokalizačních konstrukcích typu Eva je na zahradě se v některých koncepcích nepokládá za sponu. Viz také ↗přísudek, ↗sponově-adjektivní přísudek, ↗spona, ↗shoda, ↗pád.

Rozšiřující
Literatura
  • AGSČ, 2013.
  • Ertl, V. Je voják, či je vojákem? 6, 1922, 289–313.
  • 3, 1987.
  • Mrázek, R. Příspěvek k teorii jmenného přísudku. SaS 18, 1957, 16–29.
  • NS, 1947.
  • NS, 1966.
  • Štícha, F. Nominativ a instrumentál predikátového substantiva v současné češtině: sonda do korpusu. SaS 65, 2004, 113–132.
  • Uličný, O. Instrumentál v struktuře české věty, 1984.
  • Vondráček, M. Nepredikativnost, 2003.
  • Zimek, R. Problematika spony v ruštině v porovnání s češtinou, 1963.
Citace
František Štícha (2017): SPONOVĚ-SUBSTANTIVNÍ PŘÍSUDEK. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/SPONOVĚ-SUBSTANTIVNÍ PŘÍSUDEK (poslední přístup: 28. 10. 2020)

Další pojmy:

gramatika syntax

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka