SLOVNÍ HŘÍČKA  (kalambúr)

Základní

Prostředek ↗aktualizace výrazu vybudovaný buď na zvukové (řidčeji grafické) blízkosti slov (slovních spojení) s rozdílným významem, nebo na obnovení původního významu, který se významovým posunem slova setřel. Účelem s.h. je dosáhnout humorného účinku. Některé s.h. se v jaz. už víceméně automatizovaly a jsou ↗frazémy (např. sliby chyby, skutek utek, každý pes jiná ves), skutečnou aktualizační funkci plní až s.h. nové. Vzhledem k tomu, že se jich často užívá k ↗ironii, setkáváme se s nimi hojně v ↗publicistice (např. titulek Sparta se tří bodů neDočkala, když Dočkal nedal penaltu). Užití s.h. je však rovněž typické pro styl reklamy (Lord of the drinks v reklamě na pivo jako narážka na Tolkienova Pána prstenů; Gel proti bolesti za cenu, která nebolí).

Častým zdrojem s.h. je ↗paronomázie, tj. spojování slov tvořených ze stejného základu n. slov náhodně zvukově (graficky) podobných. Např. Co by vláda do „balíčku“ měla vlastně vůbec zabalit? (noviny); Řeknu‑li: většina mlčí, většina se odmlčela, většina byla umlčena, je významový rozdíl všech tří výroků na první pohled zřejmý (Kosík). U cizích slov může být podstata s.h. zkomplikována vztahem mezi grafikou a výslovností: Stav jazzu na českých tocích (Dorůžka).

Zvlášť vděčným zdrojem s.h. bývá souvislost ↗vlastních jmen (proprií) s ↗apelativyn. podobnost jejich znění (např. název novinového článku Kolo dějin v Kolodějích). Kalambúrovou povahu mají i některé ↗neologismy, např. výraz mädlata, kterým Škvorecký označil německé dívky, jež propadly nacismu (něm. Mädel = ‘dívka’).

Často je s.h. založena na obnovení n. ozřejmění původního významu polysémního slova (↗polysémie), např. Na tom, jestli tenkrát na náměstí měl nebo neměl v ruce pendrek, opravdu pendrek záleží; Vstrčil ho do vazby (tehdy se tak nečinilo pouze s knihami). Dalším druhem s.h. jsou ↗oxymorní, tj. významově si odporující (kontradiktorická), spojení (bezpečně nebezpeční občané, nepřehledně přehledná rovina, sportovně neúspěšný úspěch apod.).

Typem s.h. je rovněž jazykolam, tj. krátký text záměrně kumulující specifické, obtížně vyslovitelné hlásky (Kmotře Petře, nepřepepřete mi toho vepře) či seskupení hlásek (Strč prst skrz krk; Šel pštros s pštrosicí a pštrosáčaty na pštrosí závody), ale také takové slabiky, které lze při rychlém tempu řeči snadno zkomolit (Pan kaplan v kapli plakal). Většina jazykolamů má původ ve folklóru (viz předcházející příklady), existují však i umělé (Roli lorda Rolfa hrál Vladimír Leraus); všechny slouží k procvičování mluvidel a často se uplatňují v dětské literatuře, pro nácvik správné výslovnosti však nejsou vhodné. Zatímco zvukomalbu blízkou jazykolamům najdeme běžně v literatuře pro menší děti (mámo, my se přece nepřem, co je bez pepře, co s pepřem, ale Mařenka se pře, strká tu nos do pepře – Hrubín), skutečné s.h. jsou určeny dospělejším (skloňování: zeměpis – ztebepis – zněhopis; přechylování: manželka hada je hadice a kraba krabice, matka štěněte je štěnice… – Havel), neboť uvolnění běžného vztahu mezi formou a významem slova je pro pubescenty zajímavé a žert už umějí ocenit. Obrovským polem se pro s.h. stává internetová komunikace v různých chatech, kde se do ní včleňuje i tvorba rébusů a obecněji pohrávání s formou (viz ✍Jandová a kol., 2006).

Obecně můžeme říci, že s.h. je součástí určitého textu a je interpretována díky tomu jako skutečný záměr tvůrce, nikoli jako chyba, přeřeknutí (hubební motiv – Werich; jde o motiv realizovaný „hubou“, nikoli na hudební nástroj). Rozvede‑li se taková situace na větší plochu, vzniká jazyková hra. Je velmi oblíbená v neformálních zájmových skupinách, a to hlavně mezi mladými lidmi.

Extrémním případem využití s.h. a úspěšným popkulturním fenoménem se staly tzv. Opráski sčeskí historje – původně internetový, v současnosti již také knižně vydávaný komiksový seriál výjevů z českých dějin, v nichž je záměrně silně deformována jak skutečnost, tak jazyk; např. dialog Jan Huz: vs. Pravopisní Křišág („Naboteňíčka sou fjůčr!vs. „Shorjss w pekle, kacjrzi!!!“, tj. ‘shoříš v pekle, kacíři’), kde anonymní autor Jaz využívá spřežkového pravopisu a přesahu až k mnohem pozdějšímu vlivu angličtiny k zesměšnění purismu (dále např. franckí kubec  Sámo  pozdvihl ůroveň našeho stádního sřízení zavedením Sámoopsluhy s agcí pohanka za 9,90,‑). Občasná kritika z řad recipientů (např. puristické názory, že Opráski učí děti špatné češtině) má většinou původ v nepochopení narážek či záměrnosti hry s písmeny, hláskami i se slovy.

Rozšiřující
Literatura
  • Bečka. J. V. Komika a humor v jazyce. 30, 1946, 71–78, 111–120.
  • Beneš. J. Hříčky se slovy, zvláště cizími. 20, 1936, 101–104.
  • Brouk, B. Jazyková komika, 1941.
  • Čmejrková, S. Hra se slovy a jazykový humor. In Čmejrková, S. & F. Daneš, Čeština, jak ji znáte i neznáte, 1996, 104–107.
  • Dvorský, L. Repetitorium jazykové komiky, 1984.
  • Gajda, S. & D. Brzozowska. (eds.) Świat humoru, 2000.
  • Havel, J. & K. Franta. Člověče, nemrač se, 1972.
  • Hoffmannová, J. Jazyková komika v kreslených vtipech Jana Vyčítala. 67, 1984, 30–37.
  • Hoffmannová, J. Diskurz počítačových her: mezi odborným stylem a jazykovou hrou. In Gajda, S. (ed.), Dyskurs naukowy ‒ Tradycja i zmiana, 1999, 323–328.
  • Hoffmannová, J. Specifické možnosti češtiny pro hru s jazykem. In Č-US 3, 2001a, 251–258.
  • Hoffmannová, J. Humorný konflikt a konfliktní humor. In Gajda, S. (ed.), Złota księga. Ścieżkami współczesnego literaturoznawstwa i językoznawstwa, 2001b, 157–163.
  • Hrubín, F. & F. Trnka. Špalíček veršů a pohádek, 2008.
  • Jandová, E. a kol. Čeština na WWW chatu, 2006.
  • Jaz. Opráski sčeskí historje 3, 2014.
  • Jílek, F. Slovní hříčky v české mluvě lidové. 12, 1928, 121–128.
  • Jílek, F. Vtipná čeština, 1967.
  • Krčmová, M. Jazyk Tarzanovy babičky jako zdroj humoru. In Kuděj, Z. M., Tarzanova babička, 1999, 521–527.
  • Krčmová, M. Dialekt jako exponent stylových hodnot komunikátu. Stylistyka IX. Česká stylistika, 2000, 189–199.
  • Nash, W. The Language of Humour: Style and Technique in Comic Discourse, 1985.
  • Stich, A. Neologismy a slovní hříčky v Havlíčkově publicistickém slohu. 54, 1971, 283–300.
  • Stich, A. Slovní hříčky v Havlíčkově publicistickém stylu. In Ottlová, M. & M. Pospíšil (eds.), Proudy české umělecké tvorby 19. stol., 1991, 54–62.
  • Trost, P. O jazykové komice. SaS 7, 1941, 219–220.
Citace
Milan Jelínek, Jarmil Vepřek (2017): SLOVNÍ HŘÍČKA. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/SLOVNÍ HŘÍČKA (poslední přístup: 18. 10. 2019)

Další pojmy:

stylistika

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka