SLOVANSKÁ PRAVLAST

Základní

Teritorium, na němž sídlily indoevropské kmeny mluvící protoslovanštinou (viz ↗glottogeneze Slovanů) a ↗praslovanštinou. V úvaze o pův. sídlech starých Slovanů je třeba mít na paměti, že neexistoval ještě stát, a tedy ani pevné státní n. správně administrativní hranice. Rozsah s.p. byl zprvu určován hlavně podmínkami přírodními (neprostupností hornatého n. bažinatého terénu) a společenskými (vlastní lidnatostí a hustotou sídel sousedů). Na lokalizaci s.p. se usuzuje převážně na základě fakt jazykových, v nichž se zrcadlí dlouhodobé kontakty Slovanů v rámci ie. rodiny s Balty, s Germány a s Íránci, posléze i s neie. etniky orientálními (viz ↗glottogeneze Slovanů). Proto se s.p. klade většinou na sever od Karpat a na jih od pripeťských bažin (tj. bažin v poříčí řeky Pripjati), do části dnešního Polska a na Bílou Rus, s jádrem v poříčí Bugu; podél horních a středních toků Dněstru a Dněpru se otevírala na východ do jihoruské stepi a v poříčí Odry a Visly na západ do polské a německé nížiny. Někteří vědci vidí vlastní jádro s.p. více na západě (Odra, Visla), jiní více na východě (Dněstr, Dněpr). ✍Udolph (1979:619–623) lokalizuje jádro s.p. na základě geografie nejstarších východoevropských hydronym do oblasti mezi Tatrami a Bukovinou, tedy přibližně na území bývalé Haliče (viz i ✍Udolph, 2014). Osamocený zůstává názor (obnovující myšlenku ruského kronikáře Nestora z poč. 12. stol.) o zakarpatské kolébce Slovanů na Dunaji (a tedy i bez starých kontaktů s Balty), viz ✍Trubačev (1991). V nové verzi a s novými jazykovými, dosud však kriticky nevyhodnocenými argumenty se objevila mezitím už opuštěná, v 19. stol. v historiografii, zejm. něm., zastávaná hypotéza o evropské neautochtonnosti Slovanů. Pův. s.p. hledá ✍Kunstmann (1996) v předoasijské oblasti někde mezi vých. Černomořím a Aralským jezerem, v pův.jaz. kontaktu s írán. a indoár. větví ie. jazyků. Odtud se prý sl. kmeny stěhovaly jednak na sever, do severovýchodní Evropy, jednak na západ, na Balkánský poloostrov, a teprve z těchto dvou (sekundárních) evropských východisek se měla uskutečnit jejich další evropská expanze. V slavistice však stále zcela převládá představa o s.p. s jádrem v poříčí Bugu.

V souvislosti se stěhováním národů se dostávaly sl. kmeny od 5.–6. stol. n. l. do pohybu a rozsah jejich sídlišť se radikálně měnil. Organické, plynulé, pozvolné a kontinuální bylo jejich rozšiřování na východ. Zato směrem západním a jižním docházelo ke skutečným odchodům některých kmenů n. jejich částí do značných vzdáleností od výchozích sídlišť. Na západ táhl jeden proud sl. kmenů podél Baltského moře, na jehož pobřeží se zčásti usazoval, a jeho čelo dosáhlo až Lüneburské stepi (na severu dnešní SRN) na levém břehu Labe; další proud obtekl Sudety na jedné straně po jejich severním okraji až do Durynska a sev. Bavorska (k Bamberku), na druhé straně jimi pronikl do České kotliny a zčásti je obešel Moravskou branou a zaplavoval Pomoraví, přilehlé Slovensko a patrně i vých. část dnešního Rakouska a předhůří Alp. Tento proud se na jihu patrně spojil (n. byl překryt) se sl. kmeny pronikajícími posléze karpatskými průsmyky na jih do karpatské kotliny, do Podunají, do severní Itálie a na Balkán (tam možná i kmeny, které obešly karpatský oblouk na východě a pronikaly na jih podél Černého moře); nejjihovýchodnější výběžky této sl. kolonizace se v několika vlnách dokonce přelily přes Řecko a dosáhly až na Peloponésos. Na sklonku 1. tis. tak shledáváme sl. sídliště na rozsáhlých prostorách Evropy od Lüneburské stepi po Egejské moře, od předhůří Alp a sev. Itálie až do severního Ruska. Nešlo však o osídlení kompaktní, nýbrž jen různě husté a více n. méně promíšené s jinými etniky. S nimi se také původní sl. obyvatelstvo postupně dalekosáhle jazykově asimilovalo. Svou slavinitu si zachovalo jen v místech s hustou koncentrací vlastních sídel a hlavně v nových vlastních státech, které však zároveň už položily i základ k diferencování pův. jednotných Slovanů a jejich jazyků; viz ↗nářeční štěpení praslovanštiny.

Rozšiřující
Literatura
  • Beranová, M. Slované, 1988.
  • Holzer, G. Vorhistorische Periode. In Gutschmidt, K. & S. Kempgen ad. (eds.), Die slavischen Sprachen/The Slavic Languages 2, 2014, 1117–1131.
  • Chropovský, B. Slované, 1989.
  • Ivanov, V. V. & V. N. Toporov. Issledovanija v oblasti slavjanskich drevnostej, 1974.
  • Kowalenko, W. & G. Labuda ad. Słownik starożytności słowiańskich: encyklopedyczny zarys kultury Słowian od czasów najdawniejszych, 1961–.
  • Kunstmann, H. Die Slaven. Ihr Name, ihre Wanderung nach Europa und die Anfänge der russischen Geschichte in historisch-onomastischer Sicht, 1996.
  • Labuda, G. Słowiańszczyzna starożytna i wczesnośredniowieczna, 1999.
  • Lehr-Spławiński, T. O pochodzeniu i praojczyźnie Słowian, 1946.
  • Mańczak, W. Praojczyzna Słowian, 1981.
  • Martynaŭ, V. U. Praradzina slavjan. Linhvistyčnaja veryfikacyja, 1998.
  • Moszyński, K. Pierwotny zasiąg języka prasłowiańskiego, 1957.
  • Niederle, L. Slovanské starožitnosti, 1902–1934.
  • Petrov, V. P. Etnohenez slov’jan, 1972.
  • Sedov, V. V. Proischoždenije i rannjaja istorija slavjan, 1979.
  • Trubačev, O. N. Etnogenez i kul’tura drevnejšich slavjan. Lingvističeskije issledovanija, 1991.
  • Udolph, J. Studien zu slavischen Gewässernamen und Gewässerbezeichnungen. Ein Beitrag zur Frage nach der Urheimat der Slaven, 1979.
  • Udolph, J. Ethnogeneze und Urheimat der Slaven. In Gutschmidt, K. & S. Kempgen ad. (eds.), Die slavischen Sprachen/The Slavic Languages 2, 2014, 1131–1144.
  • Váňa, Z. Svět dávných Slovanů, 1983.
  • Vasmer, M. Die Slaven in Griechenland, 1941.
  • Viz také Glottogeneze Slovanů, Nářeční štěpení praslovanštiny, Praslovanština.
Citace
Radoslav Večerka (2017): SLOVANSKÁ PRAVLAST. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/SLOVANSKÁ PRAVLAST (poslední přístup: 22. 2. 2018)

Další pojmy:

diachronie slavistika

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka