SÉM

Základní

Minimální významový distinktivní rys, popř. prvek schopný odlišit jeden lexém od druhého. Nemá přímou oporu ve formě a ve své funkci metaznaku není součástí přirozeného jazyka. Tohoto termínu užívali pod vlivem fonologické teorie a metody vyčleňování distinktivních rysů fonémů nejprve (v 50. a 60. letech 20. stol.) američtí antropologové a etnolingvisté F. G. Lounsbury, W. H. Goodenough aj., později (zejména v 60. a 70. letech 20. stol.) s ním pracovali strukturně orientovaní lingvisté B. Pottier, E. Coseriu, M. Bierwisch, G. Leech ad. S. byl chápán jako platný pro jedno ↗lexikální pole a vyčleňoval se na základě různých typů opozice. V č. jazykovědě podobný termín už dříve použil V. Skalička, své „séma“ však chápal jako minimální formálně‑sémantický prvek, později jako významovou jednotku s přímým vztahem k formě. V novodobé č. lexikologii pracují s termínem s. J. Filipec, I. Němec, F. Čermák ad. Filipec usouvztažňuje termín s. s termínem ↗sémém.

S. mají funkci především diferenciační, často reflektovanou v rámci ↗slovníkové definice. Zpravidla se rozlišují dva základní typy: (1) s. generický/identifikační, (2) s. diferenční/specifikační. Tak např. v rámci lexikálního pole se společným generickým s. ‘nábytekʼ lze k diferenčním s. lexému židle (jejichž kombinace lexém významově odlišuje i od velmi blízkých členů téhož lexikálního pole taburet, lavice, kanape aj.) řadit ‘k sezeníʼ, ‘na noháchʼ, ‘pro jednu osobuʼ, ‘s opěradlemʼ (srov. ✍Pottier 2009:120–121). Pomocí sémů bývá popisována zejména nocionální, kognitivní významová složka, ojediněle též složka pragmatická (viz ↗lexikální význam). Např. u adj. malý, velký lze určit s. náležící ke kognitivní významové složce, tj. + prostorovost, +/– kvantita, u adj. maličký, velikánský k nim přistupuje s. patřící k pragmatické složce, tj. + expresivita.

Někdy se pokusně vydělují typy další, např. s. integrační/klasifikační, tj. s. vyššího stupně abstrakce zařazující lexém do obecných sémantických souvislostí (např. Furdík v ✍Ondrusovi & Horeckém ad., 1980:37–38: +/– propriálnost, +/– konkrétnost, +/– počitatelnost, +/– životnost, +/– kolektivnost, +/– látkovost). U slov konstrukční povahy se navíc někdy přihlíží k s. valenčním, popř. kolokačním, které zohledňují spojitelnost (↗kolokabilitu) lexému s určitou omezenou třídou lexémů, např. u verba ležet je v základním významu valenčním s. (v subjektové pozici) ‘o živých bytostechʼ, v odvozených významech ‘o předmětechʼ, ‘o zeměpisných objektechʼ apod. S. společný více lexémům, jehož prostřednictvím dochází k jejich spojování v textu, někteří autoři označují jako s. průnikový (např. v pojetí Pottiera, Coseria aj.). Též ↗komponentová analýza.

Rozšiřující
Literatura
  • Coseriu, E. Les structures lexematiques. Zeitschrift für französische Sprache und Literatur, 1968, Beiheft, Neue Folge. Heft 1, 3–16.
  • Čermák, F. Lexikon a sémantika, 2010.
  • Člex, 1985.
  • Goodenough, W. H. Componential Analysis and the Study of Meaning. In Hanks, P. (ed.), Lexicology II, 2009, 233–258.
  • Lounsbury, F. G. The Structural Analysis of Kinship Semantics. In Hanks, P. (ed.), Lexicology II, 2009, 259–280.
  • Lyons, J. Semantics I, 1996.
  • Němec, I. Diachronní lexikografie. In Čermák, F. & R. Blatná (eds.), Manuál lexikografie, 1995, 182–210.
  • Ondrus, P. & J. Horecký ad. Súčasný slovenský spisovný jazyk. Lexikológia, 1980.
  • Pottier, B. Vers une sémantique moderne. In Hanks, P. (ed.), Lexicology II, 2009, 108–139.
  • Saeed, J. I. Semantics, 1997.
  • Skalička, V. K maďarské gramatice. In Čermák, F. & J. Čermák ad. (eds.), Vladimír Skalička. Souborné dílo, 2004, 37–91.
Citace
Renata Novotná (2017): SÉM. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/SÉM (poslední přístup: 22. 10. 2019)

Další pojmy:

lexikologie

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka