1. Způsob, jak slovosledem zleva doprava a vzestupnou intonační kadencí vyjádřit rozložení ↗výpovědní dynamičnosti přibližně ve směru od nejnižšího k nejvyššímu stupni, tj. od ↗tématu k ↗rématu. Je rysem ↗slovosledu základního ve větách oznamovacích, ve vyjadřování „klidném“, nedůrazovém: Takhle čarovat umějí jen sníh a vítr. Opakem je ↗subjektivní slovosled: Jen sníh a vítr umějí takhle čarovat. Oba termíny zavedl ✍Mathesius (1947). Též ↗slovosled, ↗aktuální členění větné, ↗funkční perspektiva větná, ↗slovosledný typ.

2. Mathesiův termín o.s. odpovídá pozorování, že v základním větném slovosledu, tj. slovosledu, jehož derivace neobsahuje žádné instance sémanticky motivovaných posunů, kadence č. věty začíná mírným vzestupem a hlavní větný přízvuk spadá na frázový přízvuk nejhlouběji zanořené fráze (typicky lineárně poslední člen věty). V generativní lingvistické tradici tato korelace mezi slovosledem a větnou strukturou vyplývá z teorií cyklického mapování větné struktury na prozodickou strukturu, podle nichž hlouběji zanořené fráze (v č. linearizované napravo od méně vnořených frází; viz ↗linearizace) nesou relativně vyšší míru větného přízvuku (✍Cinque, 1993; ✍Wagner, 2005). Vzhledem k tomu, že v č. je slovosled objektivní kompatibilní se slovosledem, v němž kontextově zapojené jednotky předchází jednotky kontextově nezapojené, tj. jednotky kontextově zapojené jsou méně strukturně zanořené než jednotky nezapojené, hlavní větný přízvuk tak typicky spadá na informaci novou, kontextově nezapojenou.