Termíny nabodeníčko dlúhé (tj. čárka) a nabodeníčko krátké (tj. tečka) bývají spojovány s návrhem diakritického pravopisu představeným ve spise Orthographia Bohemica a s jeho předpokládaným tvůrcem J. Husem; např. ✍Flajšhans (1901:55), ✍Flajšhans (1924:229), ✍Porák (1974:139). Ve skutečnosti se však termíny n.d. (nabodeníčko dlúhé) a n.k. (nabodeníčko krátké) v tomto spisu vůbec nevyskytují. Diakritika jsou v něm označována výhradně termíny latinskými, a to jako punctus rotundus (tečka, diakritické znaménko ve funkci dnešního háčku) a gracilis virgula (tenká čárka, diakritické znaménko ve funkci dnešní čárky).

N.d. a n.k. jsou doloženy pouze v Doslovu k Bibli šafhauzské a Bibli nymburské (oba texty se až na drobné lexikální a syntaktické odchylky shodují, srov. ediční poznámku v ✍Havránek & Hrabák ad., 1964:531). S Husem jakožto autorem spisu Orthographia Bohemica byly spojeny až v 19. stol. V roce 1827 (podle ✍Zíbrta, 1903, a ✍Flajšhanse, 1927) objevil Palacký v třeboňském archivu anonymní latinský traktát, který obsahoval originální návrh na diakritickou úpravu pravopisu. Nazval jej Orthographia Bohemica a po důkladném studiu přisoudil Husovi. V roce 1855 jej opsal a svůj opis postoupil k vydání Šemberovi. Při této příležitosti mu poslal i své výpisky z tematicky blízkého doslovu k Bibli šafhauzské (dále Doslov), jenž obsahoval údaje o zásadách revize překladu a o jeho pravopise. Mezi nimi jsou poznámky vysvětlující užití diakritických znamének: „… Také věz, ktož čteš v této biblí, kdež nalezneš nad i krátké nabodeníčko, žeť má spěšně to slovo řčeno býti, jako takto: město latíně civitas; a kde dlúhé, že to slovo s prodlúžením má řčeno býti, jako takto: miesto, latíně locus etc.“ (✍Havránek & Hrabák ad., 1964:524). ✍Šembera (1857) tento Doslov omylem pokládal za Husovu předmluvu k bibli a takto nazvaný (tj. 10. Z bible Šafhausské,… Z položené tu předmluvy Husovy… Šembera, 1857:44−45) jej vydal zároveň s Orthographií pod souhrnným názvem Mistra Jana Husi Ortografie česká. Tak se Doslov dostal do Přídavku k Ortografii, kde byly soustředěny všechny tehdy známé úryvky z  Husových děl dokládajících jeho zájem o jazyk. Oba texty (Orthographii i Doslov) pak převzal ✍Erben (ed.) (1868:260) jako vydavatel do sebraných spisů Husových a od té doby začaly být oba texty, jejichž autorství bylo přisuzováno Husovi, spojovány. Přestože se nabodeníčko krátké vztahovalo v Doslovu pouze ke krátkému i jakožto protějšku í dlouhého, bylo později vztahováno především k termínu punctus rotundus užívanému nad konsonanty. Podle mínění některých badatelů (J. Vlčka, F. M. Bartoše aj.) je Doslov dílem Husovým a vznikl v souvislosti s Husovým podílem na revizi č. biblického překladu (druhá redakce č. bible). Dodnes však nebylo Husovo autorství jednoznačně prokázáno ani v případě Orthographie B., ani v případě Doslovu (✍Vidmanová, 1982:88; ✍Kyas, 1997:73, 100–101). Na počátku 20. stol. nalezl Flajšhans v pražském kapitulním rukopisu excerpta pořízená z jiného (nám neznámého) opisu tohoto traktátu, ale ani v těchto textech se nabodeníčko neobjevilo. Tento opis byl zpřístupněn až ve vydání ✍Vidmannové (1982); viz také ✍Pleskalová (2007a), ✍Pleskalová (2007b).