NÁZEV TEXTU  (nadpis, titul, titulek)

Základní

Část textu, která tento text pojmenovává a identifikuje jako jedinečný, zastupuje pojmenovaný text v jiných textech (psaných i mluvených). V č. stylistice (✍Čechová & Krčmová, 2008) jeden z prostředků ↗horizontálního členění textu, předcházející vlastnímu textu a graficky od něho zpravidla oddělený. V literárněvědných pracích ✍Genetta (1987) jeden z typů ↗paratextu. Funkcí n.t. je text (knihu, vědeckou studii atd., z obecnějšího pohledu i text jiných znakových systémů, např. hudební skladbu) identifikovat, pojmenovat jeho obsah a také působit na předpokládané recipienty: titul může rozhodnout o tom, zda si čtenář text přečte n. ne. Vedle toho má n.t. také funkci konotativní (✍Genette, 1997), tzn. má schopnost evokovat sekundární významy výrazů užitých v titulu, nadindividuální asociace vyplývající ze sdílené kulturní a jazykové zkušenosti (viz ↗konotace). Základní a nejdůležitější funkcí je identifikace textu, sémantický vztah názvu k obsahu pojmenovávaného textu může být různě těsný či volný a v extrémním případě může být i nulový: na jednom konci této pomyslné škály stojí popisné a co nejpřesnější n.t. vědeckých článků v přírodních vědách, na druhém n.t. literárních děl vztažené k obsahu díla metaforicky, ironicky, pomocí jednoho z mnoha motivů či vybrané náhodně (Plešatá zpěvačka). I zcela náhodně vybrané názvy přitom slouží svému účelu, tj. identifikaci textu, stejně dobře jako názvy popisné, v tom se shodují s vlastními jmény / proprii. Ani tehdy, je-li sémantický vztah mezi n.t. a textem znám a je relativně srozumitelný, nemusí hrát v komunikaci o textu žádnou roli: položíme-li někomu otázku „Četl jsi román Červený a černý?“ je význam slov užitých v titulu knihy nepodstatný, důležitý začne být až v otázce „Proč se Stendhalův román jmenuje právě Červený a černý?“ (příklad je Genettův).

N.t. // tituly jsou předmětem zkoumání literární vědy a lingvistiky, literární věda se pochopitelně zajímá primárně o názvy literárních děl, v lingvistice jsou v posledních desetiletích zkoumány tituly ve dvou komunikačních sférách: v souvislosti se zvýšeným zájmem o tzv. akademické psaní v oblasti vědeckých, resp. odborných textů a v oblasti masové mediální komunikace, zejména v tisku. Obě disciplíny analyzují především sémanticko-syntaktickou strukturu titulů a jejich vztah k vlastnímu textu. Pro literárněvědné zkoumání má nezanedbatelný význam i historický aspekt, tj. historické proměny konvencí spojených s pojmenováním textů.

Zkoumání titulů v literární vědě konstituovalo úzce specializovanou subdisciplínu, titrologii (z fr. titre ‘titul(ek)’). ✍Genette (1987), navazující na některé titrologické práce, pojímá titul jako jeden z tzv. paratextů, tj. textů, které stojí na pomezí, v přechodné zóně mezi vlastním textem a vnějším světem díla a umožňují komunikaci mezi nimi. Paratext tak představuje určitý práh pro vstup do vlastního textu (odtud i původní francouzský titul Genettovy knihy: Seuils ‘Prahy’); vedle n.t. se k paratextům řadí např. motto, dedikace a také jméno autora textu. Titul je součástí textu, ale zároveň je předurčen k tomu, aby z tohoto textu vystupoval a obíhal v komunikaci mezi autorem či vydavatelem a potenciálními čtenáři; dokladem tohoto přesahování titulu z textu je mj. skutečnost, že zamýšlených i reálných recipientů titulů je více než recipientů vlastního textu a obě obecenstva se liší i svým složením. Titul, podobně jako jiné paratexty, je zároveň výsledkem jistých historicky podmíněných konvencí: literárních, tiskařských a nakladatelských. Před vynálezem knihtisku titul knihy v dnešním smyslu neexistoval (✍Macura, 1984), resp. splýval se začátkem textu, odtud tradiční názvy některých středověkých děl pocházející z  incipitu (Oriente iam sole).

Názvy vědeckých či obecněji odborných textů jsou mezi lingvistickými subdisciplínami především předmětem stylistiky a analýzy diskurzu, zájem o ně i o problematiku tzv. akademického psaní vůbec však vychází z širších a praktických potřeb vědeckého provozu v přírodovědných i společenskovědních oborech, totiž ze sílícího tlaku na badatele, aby publikovali v prestižních mezinárodních vědeckých časopisech s publikačním jazykem anglickým. To vyžaduje osvojit si normy anglofonního odborného stylu, analýzy titulů vědeckých článků se proto zabývají převážně texty psanými anglicky, popř. srovnáním anglických titulů s tituly textů v  jiném jazyce (✍Soler(ová), 2011), a jejich zjištění jsou prezentována jako pedagogicky využitelná v odborné přípravě mladých vědců (✍Wang & Bai, 2007); publikačním fórem analýz tohoto typu jsou často časopisy zaměřené na aplikovaný výzkum jako English for Specific Purposes. Tituly jsou zpravidla klasifikovány podle typu syntaktické struktury a způsobu, jímž pojmenovávají, naznačují či specifikují téma. Základní rozlišení, např. u ✍Čmejrkové (1991), je mezi tituly, resp. titulky tematickými, které pojmenovávají, o čem text vypovídá (např. Sémantické škály a skalární modifikátory v češtině), a titulky rematickými, které referují k obsahovému jádru textu, k nové informaci, tj. k ↗rématu (např. Česká společnost stárne). Rematické titulky zpravidla pojmenovávají jak téma, tak réma a mají větnou formu; obecně jsou u odborných textů méně časté, v jazykovědných textech spíše výjimečné. Rozlišovat tematické a rematické titulky jen na základě jejich syntaktické struktury však může být v některých případech problematické, někdy je třeba vědět, co je v daném oboru považováno za samozřejmý předpoklad a co je nové n. sporné. Např. spojka jako může specifikovat určitý (známý) aspekt, z něhož je téma pojednáno a/nebo přisuzovat tématu nějakou novou charakteristiku, tj. připojovat rematickou část konstrukce (Jazyková různost jako konstitutivní rys jazyka). Užívání větných rematických titulků v přírodovědných článcích vysvětluje ✍Haggan(ová) (2004) ve studii srovnávající několik set názvů přírodovědných, lingvistických a literárněvědných článků ve vědeckých akademických časopisech vydávaných ve Velké Británii a v USA tím, že kondenzace celé studie do jedné věty (Cu2+ ions interact with cell membranes) umožňuje potenciálním čtenářům nejrychlejší rozhodování o tom, zda článek číst či nikoliv. Větné titulky, které Haggan(ová) našla v lingvistických a literárněvědných textech, nebyly až na jednu výjimku rematické: větné konstrukce s určitým slovesem jsou v titulech těchto oborů často citáty z literatury či jejich parafrázemi, v lingvistice pak příkladovými větami; tyto názvy neodkazují k jádru textu, ale na základě metonymie či metafory k jeho tématu. Zjevnou tendencí v pojmenovávání textů v současné vědě, kterou kromě Hagganové ukazují i další studie, jsou složené tituly (compound titles), tvořené dvěma n. více nominálními frázemi, oddělenými dvojtečkou, tečkou n. lomítkem (Irony in News Interviews: Dialogism and Intertextuality), v nichž druhá složka zužuje obecnější téma první složky, udává metodu výzkumu atp.

Další komunikační sférou, v níž jsou titulky význačným předmětem lingvistického zkoumání, jsou psaná média masové komunikace, zejména tištěné i elektronické noviny. Z výše vyjmenovaných funkcí titulu má v masových médiích dominantní význam funkce působení na čtenáře: titulek má upoutat pozornost čtenáře a získat jej pro přečtení článku, kromě toho může tím, co z obsahu článku je v něm tematizováno, a svojí stylizací, např. hodnotícím lexikem, ovlivnit čtenářovu recepci a hodnocení v článku tematizovaných skutečností. Specifický význam titulků v novinách se odráží také v tom, že v britské lingvistice (✍Quirk & Greenbaum, 1973) se o jazyce novinových titulků mluví jako o specifické „varietě“ angličtiny, tzv. headlinese či block language; vyznačuje se mj. tím, že neužívá členy a tvary pomocného slovesa to be. Titulky č. novin prošly od počátku 90. let zásadní proměnou od tematických, jmenných a zpravidla i relativně krátkých titulků k rematickým titulkům, které téměř vždy obsahují sloveso v určitém tvaru a jsou poměrně dlouhé; ✍Schneiderová (2013) konstatuje, že vedle titulků o jedné větě se stále více prosazují titulky vícevětné, popř. složené ze jmenné fráze a věty, jednotlivé složky jsou odděleny dvojtečkou, která přitom zpravidla nesignalizuje citát či parafrázi přímé řeči n. textu, a to ani tehdy, když dvojtečku předchází jméno osoby či instituce (Český eurokomisař: opět výběr naruby). Snaha podat v titulku co nejkondenzovaněji obsah článku tak koliduje s funkcí získat čtenáře pro čtení článku: čtenáři stačí číst jenom titulky. V části č. tisku se prosazuje specifický způsob ↗parcelace výpovědi do dvou celků (Žluté lázně. Otevřou?), z nichž první je zpravidla nevětný a druhý větný (Lihovar. Budova se zřítila k zemi.). Schneiderová upozorňuje také na titulky s tzv. kataforickou elipsou, tj. větné, rematické titulky s nevyjádřeným podmětem, typické pro bulvární tisk (Manželku ubil, tetu zastřelil).

Rozšiřující
Literatura
  • Čechová, M. & M. Krčmová ad. Současná stylistika, 2008.
  • Čmejrková, S. Kanonické části vědeckého textu. In Čmejrková, S. & F. Daneš ad. Jak napsat odborný text, 1991.
  • Genette, G. Seuils, 1987 (angl. Paratexts: Tresholds of Interpretation, 1997).
  • Haggan, M. Research Paper Titles in Literature, Linguistics and Science: Dimensions of Attraction. JP 36, 2004, 293–317.
  • Macura, V. Titul. In Vlašín, Š. a kol. Slovník literární teorie, 1984, 386.
  • Quirk, R. & S. Greenbaum. A University Grammar of English, 1973.
  • Schneiderová, S. Mediální diskurz. In Uličný, O. & S. Schneiderová (eds.), Studie k moderní mluvnici češtiny 2: Komunikační situace a styl, 2013, 95–121.
  • Soler, V. Comparative and Contrastive Observations on Scientific Titles Written in English and Spanish. English for Specific Purposes 30, 2011, 124–137.
  • Wang, Y. & Y. Bai. A Corpus-based Syntactic Study of Medical Research Article Titles. System, 35, 2007, 388–399.
Citace
Kamila Mrázková (2017): NÁZEV TEXTU. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/NÁZEV TEXTU (poslední přístup: 23. 1. 2020)

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka