MOŽNOST

Základní

1. V modální logice vlastnost ↗výroku reprezentovatelná ↗logickou spojkou (někdy se říká operátor) „je možné, že“. Výrok je možný, když je pravdivý aspoň v jednom ↗možném světě. Např. výrok „Yossarian je Asyřan“ je možný. M. výroku p symbolicky zapisujeme ◊p. Též ↗nutnost a ↗výrok.

Vzájemnou definovatelnost možnosti a nutnosti udávají vztahy (viz také ↗modalita):

◊P ↔ ¬□¬P

□P ↔ ¬◊¬P

2. V č. tradiční jazykovědě kategorie ↗voluntativní modality, která (podle Grepla (v , 1998) s východiskem v funkčnějazykovědné interpretaci vztahu mezi možností a nutností) vyjadřuje, že existuje alternativní řešení toho, co je obsahem výpovědi; jiné definice viz ↗voluntativní modalita. Činitel děje má možnost volby mezi realizací a nerealizací děje (tato volba může však být jistými faktory, např. časovými okolnostmi, modifikována): Petr může / smí přijít pozdě. Vztah mezi nutností a m. lze tedy charakterizovat jako protiklad mezi póly „vyloučení alternativy“ × „nevyloučení alternativy“. Proto má negace prostředků vyjadřujících nutnost (nemusel, nebýt nucen, není nutno) za následek jejich přeřazení do kategorie m., a naopak negace prostředků vyjadřujících prostou (objektivní) m. (nemoci, není možno, nedá se) je přeřazuje do kategorie nutnost. Často se v rámci m. rozlišují různé hodnoty, např. Grepl v  (1998):

A. Prostá (objektivní) možnost vyjadřuje skutečnost, že není vyloučena alternativní realizace/nerealizace nějaké činnosti. Přitom není výrazně patrné, kdo nebo co je iniciátorem umožňujícím tuto alternativu. Není ani rozhodující, zda k realizaci/nerealizaci skutečně dochází/došlo, n. ne. Prostředkem k vyjádření této hodnoty jsou především ↗modální slovesa mocinemuset: Můžeme vám své jednání objasnit; Zítra nemusíte brzo vstávat. Obě slovesa nejsou v kontextu volně zaměnitelná: moci vychází především z předpokladu, že z obou alternativ (realizace / nerealizace) nastane (nastala), popř. je více nasnadě alternativa pozitivní: Můžeš tu zůstat, kdežto nemuset předpokládá spíše alternativu, že k realizaci něčeho nedojde (nedošlo), n. že je realizace něčeho méně vhodná, popř. nadbytečná: Nemusíš tu zůstat. V časovém plánu minulosti (zřídka jindy) je však často poměr mezi předpokladem realizace a faktickou realizací obrácený: Věta 0 tom nás mohl předem informovat nabízí – vedle interpretace m. – jinou interpretaci pragmaticky odvozenou z vyjádřené možnosti a nevyjádřené sice, ale vyrozumívané faktické realizace události. Naopak věta 0 tom nás nemusel informovat nabízí – vedle interpretace negované nutnosti – jinou interpretaci pragmaticky odvozenou z vyjádřené negace nutnosti a nevyjádřené sice, ale vyrozumívané faktické realizace události. Oba pragmaticky odvoditelné významy jsou asociovány s hodnotícím rysem „lituji, že“. V důsledku toho, že po moci v zásadě převažuje představa realizace děje a po nemuset představa nerealizace děje, je kladení záporného inf. po moci méně obvyklé (Můžeš neodcházet), po nemuset, které samo vyjadřuje negaci, nebývá vůbec: *Nemusíš tu nezůstat. Konstrukce „moci + záporný inf.“ může však sloužit k vyjadřování ↗modality jistotní (Mohl nepřijít = ‘Asi nepřišel’).

K dalším modálním výrazům m. patří dá se, jde, je možno(é), lze: V takovém stanu se dá // lze bydlet za každého počasí. Syntakticky lze vyjádřit m. spojením „je + inf. slovesa smyslového vnímání“: Odtud je za jasného počasí vidět Praděd; idiosynkrasie jsou spojení „je + k + verbální substantivum“: Lacinější zboží je k mání // k dostání v supermarketu Delta. Slovotvorným prostředkem k vyjádření prosté m. jsou deverbální adj. derivovaná pomocí ‑teln(‑ý); idiosynkrasie jsou adj. s ‑n(‑ý) a ‑l(‑ý): Výsledek je dělitelný třemi; Ta voda je pitná; nejedlé houby; viz telnadjektivum.

B. Očekávanost realizace/nerealizace nějakého děje vyplývá z toho, že jde o důsledek uložení nějaké povinnosti, přijetí závazku apod. V tomto směru se tato hodnota blíží k nutnosti, ale rozdíl proti ní tkví v tom, že možnost alternativního protikladného děje zde není vyloučena, ba někdy, zejména v časovém plánu minulosti, je dokonce pravděpodobnější. Základním prostředkem je tu sloveso mít. Na rozdíl od sloves musetmoci nemá negace slovesa mít za následek přeřazení slovesa do protikladné kategorie nutnosti/možnosti: věty Měl ses zeptat na cenuNeměl ses ptát na cenu jsou z hlediska možnosti vyloučení nerealizace/realizace identické. Očekávanost může být modifikována tím, že mluvčí charakterizuje (hodnotí) realizaci/nerealizaci děje z hlediska etického jako dobrou (náležitou, žádoucí, vhodnou, správnou, účelnou, …), n. špatnou (nenáležitou, nežádoucí, nevhodnou, nesprávnou, neúčelnou, …) a zároveň tím určuje míru její závaznosti. Lexikálními prostředky pro vyjádření těchto modifikací jsou výrazy typu je (bylo by) // není (nebylo by) žádoucí, vhodné, náležité, slušné, radno, třeba, …; (ne)sluší (se) // (ne)slušelo by (se), (ne)hodí se, …, (ne)patří(se), …, (ne)náležíinf., n. s vedlejší větou: Je žádoucí, abyste poslali co nejdřív objednávku / poslat co nejdříve objednávku; Slušelo by se, aby návštěvníci koncertu měli společenský úbor / mít společenský úbor. Záhodnost lze vyjádřit i samotným mít (nemít // nesmět): Mají si spolu sednout ke stolu a vzájemně si všechno vyjasnit; Nemáte // Nesmíte si to brát tak k srdci. Gramatickým prostředkem vyjádření záhodnosti je spojení „je + na jmenná frázelok. + inf. / vedlejší věta s aby“: Teď je na mně, abych vám to všechno vyložil / všechno vám to vyložit.

C. Dovolení vyjadřuje, že realizace nějaké činnosti, na níž má činitel děje zájem, není nežádoucí, a proto neplatí pro ni omezení, které by bylo možno předpokládat. Činitel děje má ovšem možnost tuto činnost realizovat, n. nerealizovat. Příznakově se vyjadřuje slovesem smět, nepříznakově slovesem moci: Děti od 12 let smějí (mohou) sedět v autě na předním sedadle; V té přehradě se smějí (mohou) chytat ryby. Zvratná slovesa dovolit si, troufat si, odvážit se, osmělit se () vyjadřují, že činitel děje omezení předpokládané pro realizaci/nerealizaci jeho činnosti ruší (zrušil) sám o své vůli: O pravdivosti té historie si dovolím pochybovat. Negace slovesa smět vyjadřuje (často kategoricky), že realizace činnosti je nežádoucí; protikladná alternativa činnosti však ani zde není vyloučena; nesmět se tím odlišuje od nemoci, které opačnou alternativu vylučuje: Po této cestě se nesmí chodit (= je to někým zakázáno) × Po této cestě se nemůže // nedá chodit (= je to nemožné, třeba proto, že je neschůdná).

D. Schopnost vyjadřuje, že činitel děje má vrozené n. získané předpoklady pro realizaci/nerealizaci nějaké činnosti. Je to současně (vedle ↗záměru) jeden ze dvou případů, kdy predikátor příznakově vyjadřuje, že modální dispozice může pramenit z vlastní vůle činitele děje. Prostředkem pro vyjádření schopnosti jsou modální slovesa v širším smyslu umět, dovést, dokázat a modální výrazy být schopen, být s to, nepříznakově také moci. Na rozdíl od (A) – (C) vylučují však výrazy vyjadřující neschopnost opačnou alternativu. Hodnota schopnost je tedy svým způsobem ambivalentní: patří do kategorie možnosti i nutnosti: Vyměnit kolo si i méně zkušený řidič umí // dovede // dokáže // může sám × Vyměnit píst v motoru řidič neumí // nedovede // nedokáže // nemůže. Mezi výrazy vyjadřující schopnost lze řadit i některé další, které tento základní význam různě modifikují svým lexikálním významem, např. z hlediska (i) jejího nabytí/pozbytí: slovesa naučit se, zvyknout si, přivyknout, odvyknout (si), zapomenout (Děti se naučí psát už v první třídě); (ii) včasnosti n. trvalosti jejího uplatnění: stačit, stihnout, uspět, dostat se, vydržet (V přestávce mezi jednáními stihli diváci zhlédnout výstavu ve foyeru); (iii) úspěšnosti realizace: (po)dařit se, povést se; činitel děje je tu vyjádřen dat. (Podařilo se nám odeslat článek před uzávěrkou). Slovotvorným prostředkem vyjádření schopnosti bývá deverbální adj. se sufixy ‑av(‑ý), ‑iv(‑ý): Petr je vynalézavý (= schopný vynalézat). Význam schopnosti může být inherentně přítomen v dok. slovese: Primář Olšovský vyléčil/í každého. To v tomto případě vyjadřuje neaktuální děj. Viz také ↗modalita, ↗voluntativní modalita, ↗modální sloveso, ↗nutnost.

Rozšiřující


Literatura
  • Etchemendy, J. The Concept of Logical Consequence, 1990.
  • McCarthy, T. Modality, Invariance, and Logical Truth. Journal of Philosophical Logic 16, 1987, 423–43.
  • Peacocke, C. Understanding Logical Constants. Proceedings of the British Academy 83, 1987, 153–200.
  • Sainsbury, M. Logical Forms, 1991.
  • , 1998.
  • Sher, G. The Bounds of Logic, 1991.
  • Štěpán, J. Formální logika, 1995.
  • Štěpán, J. Logika možných světů I, 1995.
  • Viz také Modalita, Voluntativní modalita, Nutnost, Modální sloveso.
Citace
Jan Štěpán (1), Stanislav Žaža (2) (2017): MOŽNOST. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/MOŽNOST (poslední stažení: 19. 11. 2017)

Další pojmy:

logika sémantika syntax

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2017

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka