Vlivem marxismu převládlo v někdejší SSSR od konce 20. let 20. stol. studium jaz. s ohledem na společnost, (kolektivní) činnost a myšlení. Pozornost se zaměřila na souvislost vývoje jazyků s vývojem společenských forem a konkrétních společenství (viz sebrané spisy ✍Polivanov, 1968; ✍Reiter, 1989; ✍Helbig, 1986) a na „společenskou mluvní interakci“ v dialogu (✍Bachtin & Vološinov, 1986; ✍Horálek, 1967:46–50). Tím byly v SSSR ve 20. letech položeny základy sociální dialektologie (✍Berezin, 1981), kterou lze chápat jako jeden z raných proudů ↗sociolingvistiky. Obvyklý poměr filozofie a vědy pak zvrátila oficializace marxismu(-leninismu) jako státní ideologie, v ČSR od února 1948 do listopadu 1989. Kanonizací autorů, textů, jejich překladů i jejich interpretace, regulované cenzurou a jinými zásahy, došlo k (dílčímu) ochromení institucionální vědy.

Výraz m.l. se nejdříve objevil u Je. D. Polivanova (viz sebrané spisy ✍Polivanov, 1968, a ✍Polivanov, 1931) v jeho konfliktu s marristy (viz ↗marrismus), kteří dávali přednost označení „materialistická lingvistika“. V souvislosti s (řečeno vokabulářem marxismu(-leninismu)) „třídním bojem“ mezi „starým“ a „novým“, „idealistickým“ a „materialistickým“, „buržoazním“ a „marxistickým“ chápáním lingvistiky převládlo do 50. let 20. stol. (pův. marristické) chápání m.l. jako lingvistiky zcela odlišné od lingvistiky dosavadní. V době hesel „Sovětský svaz / sovětská věda – náš vzor“, kdy se věda oficiálně brala jako něco vázaného na ideologii, politiku a publicistiku (✍Macura, 1992:63), se pěstování m.l. stalo věcí politickou. V ČSR se v rychlém sledu vystřídaly dvě její dobové verze, marristická a „stalinská“ (v 10. roč. ↗SaS jsou zastoupeny obě). Snaha levicových členů Pražského lingvistického kroužku (PLK) skloubit strukturalismus ↗Pražské školy s marrismem vyvolala nejprve ideovou polarizaci v PLK, stvrzenou i symbolicky; zatímco B. Trnka zůstává u dříve převládajícího výrazu jazykozpyt (srov. pozdější Skupina pro funkční jazykozpyt), marxisté většinou užívali výrazu jazykověda. Marrismus byl pak z oficiálního vědeckého diskurzu vyloučen zveřejněním statí připsaných ✍Stalinovi (1950), v nichž byly odmítnuty marristické teze (viz ↗marrismus). Tím došlo k rehabilitaci ↗historickosrovnávací metody a za hlavní úkol lingvistiky bylo prohlášeno studium „vnitřních zákonů jazykového vývoje“ (srov. ✍Trost, 1958:127). Pád marrismu v ČSR vyústil v antistrukturalistickou kampaň, již je třeba vidět v kontextu potírání vlivných samostatných, nemarxistických myšlenkových směrů, které bylo tehdy v evropských zemích pod sovětským vlivem na pořadu dne (✍Kołakowski 3, 1978:172–175). Vedoucí dva č. lingvisté, F. Trávníček a B. Havránek, zaujali ke kampani velmi odlišné postoje. První do ní vstoupil iniciativně a dogmaticky, při tom i v pozdějším období vystačil se Stalinovými statěmi jako s ucelenou teorií. Druhý, který se musel podrobit sebekritice také za „marristickou úchylku“, postupoval opatrně, ale stále výrazněji antidogmaticky. V 50. letech Havránek uspořádal řadu konferencí (o lexikografii, dialektologii, synchronním studiu jazyků, historicko-srovnávací metodě), v nichž se požadavkem „dialektikou překonávání“ stavěl jak proti holému negování dřívějších metod, tak proti prostým návratům k historicko-srovnávací metodě 19. stol., předválečnému strukturalismu apod. Tím se mu sice podařilo uchovat kontinuitu s principy předválečné strukturální lingvistiky, k meritorním ziskům to však nevedlo (srov. ✍Novák, 1991a; ✍Leška, 1993; ✍Černý, 1996:457–460). Série byla v r. 1960 zakončena konferencí o m.l. (✍Bělič & Doležel ad. (eds.), 1962), která zaujala kritické stanovisko k jejímu dogmatickému výkladu. ✍Havránek (1962) tam základní principy strukturální lingvistiky (systémovost a znakovost jaz., lišení diachronie a synchronie aj.) traktoval jako zvláštní případy některých „dialektických rozporů“. Vedle tradiční tematiky m.l. (vztah jaz. a myšlení, jaz. a společnosti) byla na konferenci řeč i o tehdy nových algebraických a kvantitativních metodách v lingvistice, čímž byly tyto metody pro nejbližší období „imunizovány“ a lingvistika se v 60. letech – podobně jako jiné humanitní vědy (✍Červenka, 1996:387) – „otevřela“ novým podnětům.

Po r. 1962 se u nás výraz m.l. objevoval už zcela ojediněle. Po r. 1968 byly vyvíjeny snahy o restauraci poměrů z přelomu 40. a 50. let; obnovení požadavku m.l. s přihlédnutím ke klasikům (✍Petr, 1977; ✍Petr, 1978), mnohdy vzhledem k původnímu kontextu ne dost kvalitně interpretovaným (viz ✍Novák, 1990), však zřídka vedlo k něčemu pozoruhodnému. Ve sbornících konferencí k m.l. (✍Horecký, 1974; ✍Peciar & Popela, 1980; ✍Ondrejovič, 1985; ✍Nekvapil & Šoltys, 1988) nicméně postupně přibývá lingvisticky hodnotných příspěvků. Marxismus jako oficiální ideologie a požadavek pěstovat v tomto kontextu m.l. se dnes jeví být uzavřenou etapou. Inspirativně může marxismus působit při analýze a kritice ideologií, a tím i při analýze textů a diskurzu (✍Bohman, 1992; ✍Roth, 1992; ✍Mininni, 1994); viz také ↗kritická analýza diskurzu.