KELTISMY V ČESKÉM LEXIKU

Základní

Z etymologického pohledu slova keltského původu (keltismy), která jsou součástí české slovní zásoby. Studium specifických kelto‑slovanských jaz. vztahů má svou dlouhou tradici. První významnou syntézou lexikálních a onomastických kelto‑slovanských paralel byl článek ✍Schachmatova (1911). Zatím poslední velkou studii této problematiky, rozšířenou o syntax a korelaci s archeologickými daty, představila téměř o století později ✍Gvozdanović(ová) (2009). S výjimkou ✍Kalygina (2006), který interpretoval kelto‑slovanské paralely v širším kontextu středo‑ a západoevropského kontinua indoevropských dial., jsou kelto‑slovanské vztahy v jaz. rovině vesměs vnímány jako keltský vliv na sl. jaz. Kardinální otázkou zůstává, jak keltismy ve sl. jaz. určit. V případě exkluzívních lexikálních kelto‑slovanských izoglos více méně kulturního obsahu se zpravidla soudí, že jde spíše o sl. adaptace keltských termínů než o společné dědictví. V následujícím glosáři to platí např. o 1, 3, 5, 7, 8, 9, 11, 12. Dalším indikátorem jsou hláskové změny typické pro keltské, ale nikoliv pro sl. jaz., např. ztráta ie. +p (6) n. změna +mr‑ > galo‑brit. +br‑ (2). Neregulérní kentumové střídnice ve sl. slovech, tj. +k/+č a +g/+ž tam, kde bychom na místě reflexů ie. + a +ĝ(h) čekali sl. +s a +z, bývají také často připisovány hypotetickému keltskému zdroji. Zde je situace nejobtížnější. Kmenové dial. středoevropských Keltů nebyly jediným kentumovým sousedem praslovanštiny (a patrně i prabaltštiny). Zřetelně silnější vklad v praslovanském lexiku zanechaly germánské jaz. Zde sice Raskův‑Grimmův zákon popisující tzv. germánské posunutí konsonantů dovoluje identifikovat část výpůjček, ale konvergentní vývoj ie. +gh a +ĝkelt. a germ. +g neumožňuje rozlišit keltský či germánský původ ve formách podle reflexů těchto konsonantů. Dalším potenciálním kentumovým sousedem praslovanštiny mohl být i jaz. Dáků, který se neomezoval pouze na území dnešního Rumunska, ale zřejmě zasahoval až na dnešní Slovensko. I se zřetelem k těmto okolnostem se keltský původ u termínů 4, 10 jeví jako nejpravděpodobnější; v případě 6 je to další argument ve prospěch keltského zdroje. Naproti tomu v případech 28, 29, 30 lze nabídnout jiná, pravděpodobnější řešení než keltský původ sl. slov. Ačkoliv soupis nejpravděpodobnějších keltismů, které č. zdědila už z praslovanštiny, čítá jen 12 položek, stojí zato provést i jejich sémantickou analýzu. Nacházíme zde čtyři dominantní sémantické okruhy: termíny spojené s přípravou pokrmů či nápojů a jejich konzumací (2, 7, 12), termíny vztahující se ke stavebním konstrukcím (1, 4, 6), termíny z oblasti vojenské výzbroje a organizace (3, 5, 9) a termíny sociálně‑právní (8, 10, 11). I nevelký počet pravděpodobných výpůjček implikuje přímý kulturní a jazykový vliv. Vyloučit lze vliv zprostředkovaný jiným jaz. V úvahu přicházejí totiž jen germánské jaz. (a téměř neznámá dáčtina) a jejich zprostředkující roli ilustrují jiné příklady (13, 14, 15). Jinou otázkou je charakter jazykového kontaktu. Nepravděpodobná je role středoevropské keltštiny jako privilegovaného jaz. v analogii ke středověké latině. Pravděpodobnější se jeví keltština jako obchodní jaz. Nejjednodušší a zřejmě i nejpravděpodobnější řešení spočívá v předpokladu přímého sousedství Keltů a Slovanů. Hranicí by mohly být Karpaty, které v určitých obdobích Keltové překročili směrem na východ a patrně i na sever. Antické prameny dokumentují přítomnost Keltů na území dnešního Slovenska. Srov. např. svědectví Tacita z konce 1. stol. po Kr. z jeho spisu Germania [§43] (✍Tacitus, 1870):

Retro Marsigni, Cothini, Osi, Burii, terga Marcomannorum Quadorumque claudunt: e quibus Marsigni et Burii sermone cultuque Suevos referunt Cothinos Gallica, Osos Pannonica lingua coarguit non esse Germanos, et quod tributa patiuntur. Partem tributorum Sarmatae, partem Quadi, ut alienigenis, imponunt. Cothini, quo magis pudeat, et ferrum effodiunt. Omnesque hi populi pauca campestrium, ceterum saltus et vertices montium jugumque insederunt. Dirimit enim scinditque Sueviam continuum montium jugum, ultra quod plurimae gentes agunt: ex quibus latissime patet Lygiorum nomen in plures civitates diffusum. Valentissimas nominasse sufficiet, Arios, Helveconas, Manimos, Elysios, Naharvalos.

„Vzadu za Markomany a Quady Marsigni, Cothini, Osi, Burové bydlí. Z nich Marsigni a Burové po řeči a způsobu života k Suevům náležejí: Cothinů galský a Osů pannonský jazyk a to, že poplatky platí, dokazuje, že nejsou Germáni. Část poplatků Sarmatové, část Quadové jim co cizincům ukládají. Cothini k větší hanbě své i železa dobývají. Všechny tyto kmeny malou část rovin, ostatně lesy a vrcholy hor obsadili. Neboť Suevii dělí a rozštěpuje nepřetržený hřbet hor, za kterými velmi mnoho kmenů bydlí, z nichž jméno Lygiů, na více obcí rozptýlené, nejrozšířenější jest. Postačí vypočísti nejmocnější, Harie, Helvetony, Manimy, Helisie, Naharvaly“ (přeložil Kott).

Tacitus tedy výslovně připisuje kmeni Cothinů galský, tj. keltský jaz. Analýza toponym, kterou zaznamenal v polovině 2. stol. po Kr. alexandrijský astronom a geograf Klaudios Ptolemaios, ukazuje na pravděpodobnou přítomnost Keltů východně od Karpat, při horním toku Dněstru (Καῤῥόδουνον, tj. pravděpodobně ‘kamenné město’, jehož pokračovatelem může být město Kamenec‑Podolskij), a dokonce kolem Jižního Buhu: řeka Axiaces/Ἀξιάκης (dnes Tiligul/Teligol) < +axi‑āk‑, srov. stir. ais(s) ‘řeka’ (✍Vendryès (1959n:A–50)) n. fr. hydronymum Aisse (H.‑Alpes, Cant.) < +Axia (✍Dauzat (1982:18)); město Λήινον πόλις < kelt. +leino‑, srov. stir. lían, velš. llwyn ‘les, háj’, stvelš. loinou ‘křovinatý’ (✍Holder (II, 1904:171)); místa jako Βάρσακον < +barsāko‑, srov. bret. barrek ‘vrchovatý, plný po okraj’ : barr ‘vrch(ol)’ (✍Holder (I, 1896:352–354); ✍Matasović (2009:58)); Ἤρακτον < +ei‑rak(a)ton+epi‑(p)rak‑ato‑m ‘[místo] u [kmene] Rhak(a)tů’, srov. etnonymum Ῥακάται (stbret. rac ‘vpředu’ (✍Holder (II, 1904:1069))); Μαιτώνιον < +mati‑abon‑ ‘dobrá řeka/voda’; Νίοσσον < +neuiosson+neu̯i̯o‑st(H2)o‑m ‘nově stojící’ (podrobně ✍Blažek (2015, 23‒29)). Lze tedy konstatovat, že v 1. – 2. stol. po Kr. se keltsky mluvilo po obou stranách Karpat. Minimálně v této době mohli tedy být Keltové přímými sousedy Slovanů, přijmeme‑li lokalizaci slovanské pravlasti na území severovýchodně a východně od Karpat.

Původem keltská slova 13 a 15 pronikají ještě do psl., ale prostřednictvím germánským, patrně gótským. Termín 14 se omezuje pouze na západoslovanské jaz.; jeho zdroj je zřejmě hornoněmecký. Další keltismy jsou pozdějšího data. O jejich adaptaci z galštiny a další šíření se postaraly latina a románské jaz. (16–24), přejímky z ostrovních keltských jaz. zprostředkovala angličtina (25, 26, 27). Za keltismy je považujeme z hlediska etymologického, z hlediska jazykového kontaktu jde o ↗latinismy, ↗romanismy a ↗anglicismy.

Rozšiřující

1. stč. brah ‘stoh’, srov. dále dl. brog ‘stoh, kupa, hromada’, p. bróg ‘místo pro seno, obilí, krmivo aj., sestávající ze čtyř sloupů a odkládací střechy’, ukr. borïh ‘stříška na čtyřech sloupech pro skladování sena či obilí’ < psl. +borgъ < kont. kelt. +barga, rekonstruované na základě románských dat: šp. a port. barga ‘došková chýše’, rétoromán. (obwaldin.) barğa ‘zastřešený vchod do domu či seníku’, a něm. dial. Barge ‘kamenný chlév’ (✍Meyer‑Lübke (1935:958); ✍Stalmaszczyk & Witczak (1995:226–227): sl. + kelt.).

2. č. břečka ‘sladká šťáva z břízy, z rozvařených hroznů’, dial. ‘míza ze stromů; slivky z piva, pivo nízké kvality, vinný mošt, slad’, stč. břečka ‘medový mošt’ (ESJČ (1968:71–72)), srov. dále slk. breča, brečka ‘pivní slivky, řídká kašovitá hmota’, hl. brěčka ‘šťáva z břízy či obecně stromová míza; mladé pivo; medovina’, dl. bŕacka ‘míza (stromů); mladé a sladké pivo, medovina, med, mošt’, p. brzeczka ‘extrakt ze sladu, hroznů, medu či pivního moštu’ < +brěčьka/+bračьka, a sch. brȅče & brȁče ‘vinacea’, sln. bréča ‘stromová šťáva, zvláště pak smůla z tmavých třešní’ < +brača/+brěča (ESSJ 3 (1974)) < kont. kelt. +braki-, rekonstruované na základě glosy +bracis u Plinia (Naturalis Historia 18, 62: Galliae quoque suum genus farris dedere, quod illic bracem vocant, apud nos scandalam, nitissimi grani), adaptované lidovou lat., srov. glosu braces sunt unde fit ceruesia, a substrátových galismů ve stfr. brais, dnes brai ‘ječmen připravený pro výrobu piva’, brasser ‘vařit pivo’ < +braciāre. Rekonstrukci potvrzují paralely v ostrovních keltských jaz.: stir. mraich f., později braich, ‘slad’, st‑, střvelš. brag ‘bratium’, velš. brag ‘ječmenná zrna, slad’, střkorn. brag ‘slad’ < +mraki-, bret. bragez m. ‘semeno, obilné zrno’ (✍Delamarre (2001:72–73); ✍de Bernardo Stempel(ová) (1987:89); ✍Schrijver (1991:458), ✍Schrijver (1995:176, 188)).

3. č. kladivo, b. kladivó, mk. kladivo, sch. klȁdīvo, sln. kládivo, slk., str., rcsl. kladivo, r. dial. (Archangelsk) kládivo (ESSJ (1974:177–178)) < kelt. +kladiu̯o‑ > stir. claideb m. ‘meč’, gal. > lat. gladius,‑um ‘meč’ > stfr. glaive, prov. glavi, kat. glavi id., kde ‑v‑ představuje svědectví o gal. +‑v‑ (✍Meyer‑Lübke (1935:3773)), zatímco britonské formy jako střvelš. cledyf, střbret. clezeff, korn. clethe id. by pak byly goidelskými výpůjčkami (✍Matasović (2009: 205)).

4. č. klec je zdrobnělinou formy, která je známa ze stsl. klětь ‘cela, obydlí’, p. arch. kleć ‘chýše, komora, spíž’, r. kleť ‘srub’ aj., vedle csl. klětъ, p. dial. klet a csl. klěta, p. dial. kleta aj. < kont. kelt. +klēta, rekonstruované na základě pozdlat. clēta, kat., prov. cleda ‘mříž v okně’, fr. claie ‘pletivo z větví, košatina’ (✍Meyer‑Lübke (1935:1988)); srov. velš. clwyd ‘košatina; hřad; střecha’, stir. clíath f. ‘proutěná ohrada’ < +klētā, vedle cléithe ‘krov, střecha’ < kelt. +klēti̯om). Lit. šlitìs ‘mandel snopů’, lot. slits ‘plot upletený ze smrkových větví’ potvrzují ie. kořen +k̂leit‑, jehož střídnicí je sl. +s‑ (✍Stalmaszczyk & Witczak (1995:226–227); ✍Gvozdanović(ová) (2009:39): sl. + kelt.).

5. č. komoň – jde o slovo přežívající jen v knižním a poetickém jaz.; ve stč. jeho význam byl ‘jezdecký kůň’. Podobně stsl. komonь ‘kůň’; str. komonь, kumonь id., r. arch. kómoń, dial. též komáń, komán, ukr. arch. komóń id. < psl. +komonjь, plus deriváty jako kolektivum +komonьstvo > stč. komonstvo ‘jezdectvo’ > slk. komonstvo id., p. komaństwo ‘společnost’ a činitelské jméno +komonьnikъč. arch. komonník ‘jezdec, rytíř’; stp. komonik, kommonik, komonnik, komun(n)ik id., ukr. arch. komonnýk id. (ESSJ (1974:177–178); ESJS (1974:332–333); ESJČ (1968:271–272)). Může jít o adaptaci a eliptické zkrácení kont. kelt. syntagmatu +(epos/+eku̯os či +markos) +kammanios ‘jezdecký (kůň)’, odpovídající něm. složenině Reitpferd. Klíčové slovo je utvořeno z kelt. +kamman (< +kangsman+kn̥gsmn̥), rekonstruované na základě keltiber. (Botorrita A5) akuz. sg. kamanom ‘cesta’; stir. céimm ntr. ‘kráčení k, přistupování; krok, běh; stupeň’ (Dictionary of the Irish Language (1998:C-100-01)), akuz. pl. inna cemmen gen. ‘gresus’; stvelš. cemmein ‘in gradibus’ < +kammanī, střvelš. camm ‘krok’, velš. cam ‘(dlouhý) krok’, korn. cam ‘pochod, krok’, střbret. cam ‘krok’; srov. též galo‑lat. (7. stol.) camminus ‘cesta, ulice, silnice’ a jeho román. kontinuanty (✍Vendryès (1959n:C-54-55); ✍Thurneysen (1946:94, 210); ✍de Bernardo Stempel(ová) (1999:265); ✍Holder (I, 1896:719); ✍Schrijver (1995:375); ✍Delamarre (2001:85); ✍Blažek (2010a:12): sl. + kelt.).

6. č. krov, srov. dále stsl. krovъ ‘střecha, příbytek’, r. arch. krov ‘dům, obydlí’ aj. < kelt. +krā̆(u̯)os, rekonstruované na základě stir. cró ‘stan, bouda, ohrada pro skot’; střvelš., velš. craw ‘kolna, chlév’, stbret. crou ‘chlév pro prasata’, korn. crow ‘chatrč, bouda’ (✍Matasović (2009:221)). Téhož původu může být též galské toponymum Cravum, dnes La plaine de la Crau, jihovýchodně od Arles (✍Holder (I, 1896:1157)). Východiskem je pozdněie. +k̂rā̆po‑. Odtud pochází i germ. +hrṓfaz (stangl. hrōf ‘střecha’, stsev. hróf ‘lodní kabina’). Skutečným sl. ekvivalentem kelt. slova je psl. +stropъ (✍Stalmaszczyk & Witczak (1995:226–22): sl. + kelt.).

7. č. mlsat, stč. mlsěti/mlsiti, srov. p. pomłoski ‘pamlsky’, r. molsáť ‘sát’ (ESJČ (1968:369); ✍Rejzek (2001:383)), vše z psl. +mьls‑+ml̥s‑, které lze spojovat s předkelt. +ml̥sto‑ > kelt. +malsto‑+mlasso‑ > stir. mlas ‘chuť’, střir. blas, střvelš., korn. blas, střbret. blaz, blas, bret. bals id. (✍Matasović (2009:273); ✍Pokorny (1959:725)). Kont. kelt. kontinuant může představovat ženské jméno Blassia, jež se objevuje ve dvou lat. nápisech z Aquileje v severní Itálii a od Pichelsdorfu z Norika, a/nebo mužské jméno Blastus známé z nápisů z Bordeaux, Arles, Verony, Pisy aj., a jeho ženská obdoba Blastia, nápisně doložena z Ljubljaně (✍Delamarre (2007:43)). Dodejme, že prakeltské +‑st‑ se v galštině realizuje nejednotně v podobě ‑st‑/‑s(s)‑/‑ts‑.

8. č. porota sestává z prefixu po‑ a původního slova rota, které ve stč. znamenalo ‘přísaha’; podobně i v dalších sl. jaz.: stsl., sch. arch. rota, sln. róta, p., str. rota, arch. ukr., r. róta (ESJS (13, 1974:777)). Může jít o kelt. výpůjčku, srov. gal. ratet ‘ručí, slibuje’ (nápis z Larzacu), stir. ráth ‘ručitel, garant; záruka, garance’ (✍Blažek (2006:82–83): sl + kelt.).

9. č. sluha, srov. dále stsl. sluga ‘sluha, služebník’, ale též ‘pacholek, biřic, voják’, v pl. ‘příslušníci družiny’, b. slugá, sch., sln. slúga, p. sługa, r. slugá aj. ‘sluha’, ve stb., stč. a stp. též ‘služba’ (ESJS (14, 1974:842)) < kelt. +slougo-, rekonstruované na základě stir. slúag, slóg ‘vojenský oddíl, armáda’, střvelš. llu id., stbret. mor‑lu ‘velká armáda’, stkorn. luu listri gl. ‘classis’, korn. lu; srov. dále gal. etnonymum Catu‑slugi z Belgie (Plinius, HN IV,106) a z něj odvozené jméno krajiny Catuslou[gus] pagus (✍Holder (I, 1896:862); ✍Billy (1993:48)). Významově stojí sl. slovu blíže kelt. složenina +tego(s)‑slougo‑ > stir. teglach ‘domácnost’, stvelš. telu ‘doprovod, družina’, střvelš. teilu, velš. teulu id., stkorn. gl. ‘familia’, kde první složkou je slovo +tegos ‘dům’ (✍Matasović (2009: 346,376–377); ✍Zubatý (1893:479): sl. + kelt.).

10. stč. svekrev ‘tchyně’, srov. dále stsl. svekry, gen. svekrъve, stp. świekry, świekrew, r. svekróv’ aj. ‘tchyně’ < psl. +svekry (ESJS (15, 1974:905–907)) < kelt. +su̯ekrū‑ > velš. chwegr, stkorn. hweger ‘tchyně’ (✍Matasović (2009:362); ✍Pokorny (1959:1044); ✍Stalmaszczyk & Witczak (1995:230); ✍Gvozdanović(ová) (2009:40): kelt. > sl.). Jde o tzv. kentumový reflex ve slovanštině, jak nasvědčují paralely v ostatních satemových jaz.: véd. śvaśrū́‑ ‘tchyně’, pers. xusrū, arm. skesur id., lit. šẽšuras ‘manželův otec’.

11. stč. tat ‘zloděj’, srov. jména obcí Všetaty, Tatobity, srov. dále stsl., str. tatь ‘zloděj’ < kelt. +tāti‑ > stir. táid ‘zloděj’ (i‑kmen), s gen. táthat, později tadat, který představuje sekundární nt‑kmen (✍Vendryès (1959n:T-7)); gal. možná v osobním jménu CLAUDIUS TATICENUS [CIL XIII 8221], které může odrážet +tā̆ti‑genos či ‑kenos (✍Delamarre (2007:179); ✍Pokorny (1959:1010); ✍Fick & Bezzenberger ad. (1894:122): sl. + kelt.)

12. č. těsto (ESJČ (1968:642)), srov. dále b. testo, sch. tijesto, hl. ćesto, p. ciasto aj. ‘těsto’ < kelt. +taisto‑, rekonstruované na základě stir. taís, taés ‘těsto’, střvelš. toes ‘hrouda těsta’, střbret. toas, bret. toés, korn. tós ‘těsto’ (✍Matasović (2009:374); ✍Pokorny (1959:1054); ✍Schachmatov (1911:92): sl. + kelt.).

Několik kontinentálních keltských slov se do slovanských jaz., a tedy i do č., dostalo germánským prostřednictvím, z hlediska jazykového kontaktu je tedy lze považovat za ↗germanismy:

13. č. lék +lěkъ, léčit+lěčiti, léčba+lěčьba (ESJS 7(1974:411–412)) je zřejmě germánského původu, i když forma +lēka‑ jako očekávaný zdroj psl. +lěkъ není v žádném z germánských jaz. přímo doložena, pouze derivát +lēkjaz ‘lékař’ > gót. lekeis, stangl. lǣce, stfrís. lētza, stsas. lāki, sthn. lāhhi, a sloveso +lēkinōnan ‘léčit’ > gót. lekinon, stangl. lǣcnian (odtud je převzato stsev. lækna a jeho deriváty, lækn,‑an,‑ing ‘léčení’, læknir & læknari ‘lékař’), stsas. lāknon, sthn. lāhhenōn (✍Lehmann (1986:232); ✍de Vries (1962:371–372)). Keltské východisko je obtížné rekonstruovat, předpoklad o jeho existenci se opírá pouze o goidelský materiál: stir. líaiglieig ‘lékař, léčitel, uzdravovatel’, gen. lega & lego, pl. legi & leigi, gen. pl. lega, dat. pl. legib/leigib/legaib ‘lékař’, vedle leiges ‘léčení’ (Dictionary of the Irish Language (1998:433/L-145–46); ✍McCone (1996:135); ✍Hamp (1984:200); ✍Thurneysen (1946:63, 67, 191)).

14. č. říše, slk. ríša, p. rzesza (ESJČ (1968:533): palatalizace po příklonu k ja‑kmenům) < sthn. rīhhi, dnes Reich, gót. reiki ‘říše, království, autorita, moc’, stsev. ríki, stang. rīce, stfrís. rīke, stsas. rīki id. (✍Lehmann (1986:283)) < germ. +rīkja< kelt. +rīgiom, srov. gal. Ico‑rigiom ‘místní jméno v blízkosti Trevíru’ [Tabula Peutingeriana], stir. rígen. ‘královská moc’ (✍Holder II (1904:23); ✍Vendryès (1959n:R-25)).

15. č. týn ‘ohrada’, stč. též ‘opevnění’, slk. týň ‘kůl v plotu’, už stsl. tynъ ‘zeď’, sch. tȉn ‘stěna’, sln. tìn, gen. tína ‘stěna, ohrada’, p. tyn ‘plot, zeď’, str. tynъ ‘plot, zeď’, r. tyn ‘plot kolový i pletený’, ukr. tyn ‘proutěný plot’ (ESJČ (1968:664)) < germ. +tūn‑an/‑az: stsev. tún n. ‘ohrazený pozemek; město’, stangl. tūn m. ‘pozemek, statek’, stfrís. tūn m. ‘plot, oplocený prostor’, střdn. tūn ‘plot’, niz. tuin m. ‘zahrada’, sthn. zūn m. (i‑kmen v sg.), něm. Zaun ‘plot’ < kont. kelt. +dūnom < ie. +dhuH‑no‑m ‘násep’.

Další původem kontinentální keltská slova pronikla do slovanských jaz. prostřednictvím latiny či románských jaz., z hlediska jazykového kontaktu je tedy lze považovat za ↗latinismy či ↗romanismy:

16. č. ambasáda < fr. ambassade ‘velvyslanectví’ < střlat. ambactia ‘pověření, služba’ < gal. +ambactus ‘sluha, vazal’: Ambactus apud Ennium lingua Gallica servus appellatur [Festus Epit.] (✍Holder I (1896:114); ✍Rejzek (2001:51)).

17. č. bar < ang. bar, původně ‘přepážka, břevno’ < stfr. barre ‘tyč, břevno, závora’ < gal. +barra, srov. (st)bret., střvelš. barr ‘větev; vrchol’ (✍Rejzek (2001:70); ✍Meyer‑Lübke (1935:963); ✍Deshayes (2003:94)). Tentýž kont. keltský základ stál též u zrodu slov baráž (< fr. (match de) barrage ‘rozřaďovací zápas v šermu při rovnosti bodů’: barrage ‘zábrana, překážka’), bariéra (< fr. barrière ‘ohrada, zábrana’), barikáda (< něm. Barrikade < fr. barricade < it. barricatabarricare ʻzahradit’), patrně také barák (< něm. Baracke < fr. baraque < šp. barraca ʻbouda pro vojáky, jednoduchý venkovský domek’).

18. č. baret < fr. barrette ‘plochá čapka’ < it. barretta < střlat. ber(r)et(t)a ‘čepice’ a č. biret ‘pokrývka hlavy jako odznak úřadu’ < střlat. bir(r)etum ‘čepice’: birrus ‘krátký přehoz s kapucí’, srov. gal. cucullo de birro Gallico scilicet (Schol. Iuvenal. 8, 145), snad příbuzno se střvelš. byrr ‘krátký’, stbret., stir. berr (✍Holder I (1896:425–426); ✍Rejzek (2001:70, 79); ✍Matasović (2009:66)).

19. č. biliár < fr. billiard ‘hůl, s níž se hraje kulečník’: bille ‘kmen stromu’, prov. bilha < gal. +bilia, srov. místní jména Billiom < Billio‑magus (Puy‑de‑Dôme) n. rakouský Villach = sln. Biljak+Biliākon; dále stir. bile ‘strom velkých rozměrů’ < +biliom (✍Rejzek (2001:79); ✍Delamarre (2001:64–65)).

20. č. bižuterie < fr. bijouterie ‘šperky’ : bijou ‘šperk, klenot’ < bret. bizoù ‘prsten se šperkem’ : biz ‘prst’ (✍Rejzek (2001:80); ✍Stalmaszczyk (2010:126)).

21. č. daněk, stč. daněl(ík) (zkříženo se jménem Daniel), hl. dańk (ESJČ (1968:110)) < it. daino, fr. daine, prov. dam (ML #2466) < lat. damma ‘srna, antilopa, gazela’ < kelt., srov. stir. damán ‘kolouch’ (+damogno‑) : dam ‘býk, jelen’, velš. dafad ‘beran’ (+damato‑).

22. č. kára, stč. obvykle káry o jediném voze, slk. kára, hl. kara, p. kary (ESJČ (1968:241)) < střhn. karre ‘kára, trakař’ < sthn. < carra < lat. carrus ‘vůz o dvou kolech určený k transportu nákladů’ (odtud fr. char a ang. car) < gal. +karros či +karrom, jež nahradilo vlastní lat. currus ‘válečný vůz’. Příbuzno je též stir. carr ‘vůz’, velš. car, stbret. carr id., vše z praformy +kr̥so-, která je derivátem ie. slovesa +kers- ‘utíkat’. Téhož původu jsou i slova kargo ‘lodní náklad’ (< šp. cargocargar ‘nakládat’ < vlat. +carricare), kariéra (< fr. carrière < it. carriera ‘dráha, cesta’ < střlat. (via) carraria ‘(cesta) pro vozy’), karikatura (< it. caricatura ‘přehánění, přehnané nakládání’ : caricare ‘nakládat, přetěžovat’ < vlat. +carricare); viz ✍Rejzek (2001:265).

23. č. mina < něm. Mine ‘výbušná nálož; podkop, důl’ < fr. mine, it., prov., kat., šp. mina < gal. +mēna, srov. stir. méin ‘ruda, kov, minerál’, střvelš. mwyn, střbret. men‑gleuz ‘důl’ < kelt. +mēni- (✍Matasović (2009:265)). Téhož původu je č. minerál < něm. Mineral < střlat. (aes) minerale ‘nerostná ruda’ : minarium ‘důl’ (✍Meyer‑Lübke (1935:465); ✍Kluge (1999:560); ✍Rejzek (2001:379)).

24. č. vazal < střhn. vassal ‘leník’ < stfr. vassal < střlat. vassalus id. : vassus ‘vazal, sluha’ (✍Rejzek (2001:701)), srov. stir. foss, velš. gwas id. < kelt. +uosso‑ < ie. +upo‑stH2o‑ ‘stojící za’.

Zprostředkovatelem ostrovních keltismů je angličtina, z hlediska jazykového kontaktu je tedy lze považovat za ↗anglicismy, někdy je ale do č. zprostředkuje i francouzština:

25. č. flanel < fr. flanelle < ang. flannel ‘tkaná látka z vlny’ < velš. gwlân ‘vlna’ (✍Stalmaszczyk (2010:126)).

26. č. pléd < angl. plaid < skot. gael. plaide ‘dečka, pokrývka’ (✍Stalmaszczyk (2010:126)).

27. č. slogan < angl. slogan < skot. gael. sluagh‑ghairm ‘válečný pokřik klanu’: sluagh ‘vojsko’ & gairm ‘křik’ (✍Stalmaszczyk (2010:127)).

Za „mylné keltismy“ lze označit slovanská slova často pokládaná za keltské výpůjčky, která je však možno s větší pravděpodobností vyložit jinak:

28. č. kámen < psl. +kamy, gen. +kamene+kāmōn, omenes či +kōmōn, omenes má být pro své k namísto očekávaného s keltskou výpůjčkou (srov. ✍Gvozdanović(ová) (2009:37)). Satemový reflex vyplývá z véd. áśman‑ ‘kámen, skála’, avest. asman‑ id., lit. ašmuõ, pl. ãšmens ‘ostří’. Na keltské půdě mu odpovídá gal. +akauno‑, rekonstruované na základě glosy acaunus ‘kámen’ [Vita Patrum, 3, 1], toponyma Acaunus a Pliniovy glosy acaunomarga ‘kamenitá hlína’ (✍Holder I (1896:13–14); ✍Billy (1993:1); ✍Delamarre (2001:26)), jež lze odvodit z kelt. +akamno‑, a to dále z ie. +H2ek̂m̥no‑ (✍Wodtko (2008:292)). Kont. kelt. adjektivum +akamno‑, utvořené zřejmě z hypotetického gen. sg. +akamnos+H2ek̂m̥nos, jenž implikuje nom. sg. +H2ek̂mōn+akmōn, však nemůže být zdrojem předsl. +kāmōn/+kōmōn, gen. ‑menes, jedině snad prabalt. +akmōn, gen. +akmens, jež se rekonstruuje na základě lit. akmuõ, gen. akmeñs, lot. akmens ‘kámen’. Jinou apofonickou variantu zřejmě odrážejí galská vlastní jména jako toponymum Acmantum, dnes Esmans (Seine‑et‑Marne), mužské jméno Acmonisa z keramiky nalezené u německého Heddernheimu (dnes část Frankfurtu), vedle názvu britských ostrovů, snad Shetland, zvaných v 1. stol. po Kr. Pliniem [NH 4, 103] Acmodae (✍Holder I (1896:20); ✍Delamarre (2001:26–27)), ale ani zde nefiguruje tvar, který by mohl být zdrojem sl. slova ‘kámen’. Ad hoc spekulace o neregulérních změnách na sl. půdě, např. metatezi (srov. ✍Michels (1894:62); ✍Wodtko (2008:292): +H2ek̂‑+k̂eH2), bez analogických příkladů nic neřeší. Slibnější je úvaha ✍Fraenkela (1962:65), jenž vidí ve sl. +kamy/+kameno paralelní formaci utvořenou z kořene +k̂eH3 ‘ostřit, brousit’ > véd. śiśāti ‘brousí, ostří’, pers. san, lat. cōs, gen. cōtis ‘brusný kámen’ (✍Pokorny (1959:542)). Jeho řešení vysvětluje slov. +a+ō < +eH3 (n. též +oH2), ale nikoliv ‘kentumový’ reflex v anlautu. Vzhledem k existenci pomořansko‑slovinského kamor ‘kámen’, odrážejícího psl. +kamorъ (ESSJ 9 (1974:137)), je třeba zvážit i srovnání s germ. +hamaraz > stsev. hamarr ‘skála, útes; kladivo’, stangl. hamor, stsas. hamur, sthn. hamar ‘kladivo’ (✍de Vries (1962:207)) a se západoíránskými formami v klas. pers. kamar ‘střed hory, sklon, průsmyk’, kurd. kurmanji kavir, gurani kamar ‘sklon hory’, natanzi, kohrudi kemer ‘kámen’, pašto kamar ‘vysoký břeh řeky’ (Etimologičeskij slovar´ iranskich jazykov (2011:192)). Vyjdeme‑li z původní sl. r/n‑heteroklize, lze vysvětlit délku kořenového vokálu vyrovnáváním hypotetického paradigmatu +kōm‑r̥ : gen. +km‑en‑os a následným přechodem k n‑kmenům.

29. č. kráva < psl. +korva, vedle lit. kárvė+karu̯ii̯ā, vše ‘kráva’, bývá spojováno s kelt. +karu̯os ‘jelen’ (tak např. ✍Gvozdanović(ová) (2009:38)), srov. stvelš. caru, střvelš. carw, stkorn. caruu, střbret. caru, bret. karw ‘jelen’ (✍Matasović (2009:192)), gal. osobní jméno Carvus, místní jména Carvo(n) a Carvillus, vedle jména pohoří Καρουάγκας ὄρος, dnes něm. Karawanken na pomezí Rakouska a Slovinska, jak jej zapsal Ptolemaios [II, 13.1; 14.1; III, 1.1; VIII, 8.2] v polovině 2. stol. po Kr. (✍Holder I (1896:819)). Slovinský ekvivalent jména pohoří Košuta je utvořen od slova košuta, které znamená ‘laň’. Tato „toponymická bilingva“ potvrzuje existenci kont. kelt. fem. +karu̯ā ‘laň’. Keltské formy lze přímo promítnout do ie. +k̂r̥u̯o‑/‑ā (✍Nussbaum (1986:10, pozn. 26)) spíše než do tvaru s laryngálou +k̂r̥H2u̯o‑/‑ā, který jako alternativu připouští ✍Schrijver (1991:434), ✍Schrijver (1995:74). Ve světle vnějšího srovnání také chybí argumenty pro přítomnost laryngály: lat. cervus ‘jelen’ < +k̂eru̯o‑; aškun , waigali ċöw, ċȫ ‘horská koza či markhol’, plus výpůjčka ċəraū́ v íránském jaz. yidgha z Pamiru < nuristani +śarva‑ (✍Turner (1966:1241)); toch. A śaru, B śerwe ‘lovec’ (‘+lovec jelenů’) < *k̂ēru̯o-s vr̥ddhiovým dloužením (✍Nussbaum (1986:6–8)). Na druhé straně, akcentuace lit. kárvė, r. koróva, sch. krȁva svědčí o bsl. praformě +korə̯u̯(ii̯)ā (ESSJ 11 (1974:109)). Hlavní argument proti adaptaci kont. kelt. slova +karu̯ā ‘laň’ v bsl. +korə̯u̯(ii̯)ā ‘kráva’ je sémantický. Je obtížné přijmout, že by slovem ‘laň’ bylo nahrazeno označení pro ‘kráva’ přesto, že v jazyce‑příjemci je terminologie hovězího dobytka bohatě rozvinuta. Navíc, ‘jelen’ nebyl v Evropě nikdy domestikován, nepočítáme‑li sámské soby. Opačný proces, tedy verbální určení pohlaví ‘jelena’ slovy ‘býk’ či ‘kráva’, je zcela přirozený, jak dokumentuje např. něm. Hirschkuh „laň’ = ‘kráva jelena’. Ještě dále v tomto směru jdou ir. dam allaid ‘jelen’, doslova ‘divoký býk’, a ir. oss ‘jelen’, primárně ‘býk’, srov. velš. ych ‘býk’, gót. auhsa id. (✍Buck (1949:185, 153)). Opomenuta by neměla být ani alternativní etymologie ESJČ (1968:290)), který vysvětloval bsl. slovo kráva prostřednictvím sti. cárvati ‘žvýká, drtí mezi zuby’ (srov. ✍Mayrhofer (1976:379)). Jeho ideu potvrdila ✍Pachalina (1975:191), která spojila sti. cárvati s íránskými formami s Pamíru: wakhi čōrwō ‘domácí skot’, iškašim čārān ‘zvíře’ (viz ✍Blažek (1992:157)). Např. ✍Kortlandt (1978:239: bsl. ‘kráva’, 241: balt. ‘kámen’) hájí domácí původ kentumových forem v baltoslovanských jaz. a vysvětluje je regulérní depalatalizací před rezonantami. Podobně též ✍Matasović (2005:148, 152).

30. Na základě kentumového anlautu ✍Gvozdanović(ová) (2009:40) řadí mezi keltismy též slk., č., p. slovo kat, které srovnává se stir. cath ‘boj; vojenský oddíl’, velš. kad id., stbret. cat ‘boj’, plus gal. katu‑ v osobních a místních jménech: Catu‑slugi ‘bojový oddíl’, Catu‑latio ‘hrdina bojů’, vedle Caen, Cahan, Cahon+katu‑magos ‘bitevní pole’ (✍Delamarre (2001:94)). Satemový reflex reprezentuje sti. śátru‑ ‘nepřítel’. Sl. formy jsou však transparentně odvoditelné od psl. slovesa +katati/+katjati+kotiti s významy ‘(pře)kotit, (pře)valit, kácet’ aj. (ESSJ (1974:162, 164)). ✍Rejzek (2001:268) přidává sémantickou paralelu v lat. tortor ‘mučitel, kat’ : torquēre ‘točit, kroutit, valit; mučit’.

Další č. keltismy jsou primárně spojeny s irským či gaelo‑skotským prostředím, např. bard, druid, kilt, klan, tory, whisky; jiné se užívají převážně jako odborné archeologické termíny, jako dolmen, kromlech, menhir.

Literatura
  • Billy, P.-H. Thesaurus Linguae Gallicae, 1993.
  • Blažek, V. Historická analýza indoevropské zoologické terminologie. PhD. dis., FF MU, Brno, 1992.
  • Blažek, V. Celto-Slavic Parallels in Mythology and Sacral Lexicon. In Mathúna, M. & M. Fomin (eds.), Parallels between Celtic and Slavic, 2006, 75–85.
  • Blažek, V. Slavic *komonjь and its Probable Celtic Source. In Stalmaszczyk, P. & M. Fomin (eds.), Dimensions and Categories of Celticity: Studies in Language, 2010a, 11–15.
  • Blažek, V. On ‘horse’ in Slavic. In Jamison, S. W. & H. Craig ad. (eds.), Proceedings of the 21st Annual UCLA Indo-European Conference (Oct-Nov 2009), 2010b, 13–25.
  • Blažek, V. The Eastern Border of Celtic Settlement: A Toponymic Perspective. In Johnston, D. & E. Parina ad. (eds.), Proceedings of the 6th International Colloquium of Societas Celto-Slavica, 2015, 23‒29.
  • Buck, C. D. A Dictionary of Selected Synonyms in the Principal Indo-European Languages, 1949.
  • Dauzat, A. & G. Deslandes ad. Dictionnaire étymologique des noms de rivières et de montagnes en France, 1982.
  • Delamarre, X. Dictionnaire de la langue gauloise. Une approche linguistique du vieux-celtique continental, 2001.
  • Delamarre, X. Nomina Celtica Antiqua Selecta Inscriptionum (Noms de personnes celtiques dans l’épigraphie classique), 2007.
  • Deshayes, A. Dictionnaire étymologique du breton, 2003.
  • Dictionary of the Irish Language, 1998.
  • de Bernardo Stempel, P. Die Vertretung der indogermanischen liquiden und nasalen Sonanten im Keltischen, 1987.
  • de Bernardo Stempel, P. Nominale Wortbildung des älteren Irischen: Stammbildung und Derivation, 1999.
  • de Vries, J. Altnordisches etymologisches Wörterbuch, 1962.
  • Etimologičeskij slovar´ iranskich jazykov, 2011.
  • ESJČ, 1968.
  • ESJS, 1989n.
  • ESSJ, 1–35, 1974n.
  • Fick, A. & A. Bezzenberger ad. Vergleichendes Wörterbuch der indogermanischen Sprachen, 1894.
  • Fraenkel, E. Litauisches etymologisches Wörterbuch I, 1962.
  • Fraenkel, E. Litauisches etymologisches Wörterbuch II, 1965.
  • Gvozdanović, J. Celtic and Slavic and the Great Migrations, 2009.
  • Hamp, E. P. Varia III (1. liaig ‘physician’). Ériu 35, 1984.
  • 200–202.
  • Holder, A. Alt-Celtischer Sprachschatz I, 1896.
  • Holder, A. Alt-Celtischer Sprachschatz II, 1904.
  • Holder, A. Alt-Celtischer Sprachschatz III, 1911.
  • Kalygin, V. Celto-Slavic Parallels in Mythology and Sacral Lexicon. In Mac Mathúna, M. & M. Fomin (eds.), Parallels between Celtic and Slavic, 2006, 63–70.
  • Kluge, F. Etymologisches Wörterbuch der deutschen Sprache, 1999.
  • Kortlandt, F. I.-E. Palatovelars before Resonants in Balto-Slavic. In Fisiak, J. (ed.), Recent Developments in Historical Phonology, 1978, 237–243.
  • Lehmann, W. P. A Gothic Etymological Dictionary, 1986.
  • Matasović, R. Toward a Relative Chronology of the Earliest Baltic and Slavic Sound Changes. Baltistica 40, 2005, 147–157.
  • Matasović, R. Etymological Dictionary of Proto-Celtic, 2009.
  • Matasović, R. Some Celto-Slavic Etymologies. In Brozović Rončević, D. & M. Fomin ad. (eds.), Celts and Slavs in Central and Southeastern Europe. Studia Celto-Slavica III, 2010.
  • Mayrhofer, M. Kurzgefasstes etymologisches Wörterbuch des Altindischen, 1976.
  • McCone, K. Towards a Relative Chronology of Ancient and Medieval Celtic Sound Change, 1996.
  • Meyer-Lübke, W. Romanisches etymologisches Wörterbuch, 1935.
  • Michels, V. Metathesis im Indogermanisch. IF 4, 1894, 58–66.
  • Nobbe, C. F. A. (ed.) Claudii Ptolemaei Geographia, 1966.
  • Nussbaum, A. J. Head and Horn in Indo-European, 1986.
  • Pachalina, T. N. Vachanskij jazyk, 1975.
  • Pedersen, H. Vergleichende Grammatik der keltischen Sprachen, I–II, 1909–1913.
  • Pliny the Elder. Naturalis Historia, 1906 (http://penelope.uchicago.edu/Thayer/).
  • Pliny the Elder. The Natural History, 1855 (http://www.perseus.tufts.edu/hopper/).
  • Pokorny, J. Indogermanisches etymologisches Wörterbuch, 1959.
  • Ptolemy. Geographia (http://www.reshistoriaeantiqua.co.uk/).
  • Rejzek, J. Český etymologický slovník, 2001.
  • Schachmatov, A. Zu den ältesten slavisch-keltischen Beziehungen. Archiv für slavische Philologie 33, 1911, 51–99.
  • Schrijver, P. The Reflexes of the Proto-Indo-European Laryngeals in Latin, 1991.
  • Schrijver, P. Studies in British Celtic Historical Phonology, 1995.
  • Stalmaszczyk, P. From ‘Ambassador’ to ‘Whisky’: A Note on Celtic Elements in Contemporary Polish Vocabulary. In Stalmaszczyk, P. & M. Fomin (eds.), Studia Celto‑Slavica 4: Dimensions and Categories of Celticity, 2010, 125–131.
  • Stalmaszczyk, P. & K. T. Witczak. Celto‑Slavic Language Connections. Linguistica Baltica 4, 1995, 225–232.
  • Tacitus, P. C. Tacitova Germania čili kniha o poloze, mravech a národech Germanie, 1870.
  • Thurneysen, R. A Grammar of Old Irish, 1946.
  • Turner, R. L. A Comparative Dictionary of the Indo-Aryan Languages, 1966.
  • Vendryès, J. Lexique étymologique de l’irlandais ancien, 1959n.
  • Wodtko, D. S. Nomina im Indogermanischen Lexikon, 2008.
  • Zubatý, J. Etymologien. Archiv für slavische Philologie 15, 1893, 478–480.
Citace
Václav Blažek (2017): KELTISMY V ČESKÉM LEXIKU. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/KELTISMY V ČESKÉM LEXIKU (poslední přístup: 20. 6. 2019)

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka