V antické rétorice jedna z řečnických figur: spojování logicky nespojitelných výrazů. Zároveň se tak označovala i stylistická nedopatření – nezáměrné míchání metafor. Podle tohoto vymezení termínu se mezi k. řadil i ↗oxymóron: živá mrtvola, veřejná tajnost, naslouchal tichu, stavět vzdušné zámky. V dnešní stylistice se za k. pokládá tzv. míchání metafor, při němž se spojují jevy s různým smyslovým vnímáním: učinilo se sněhobílé ticho (Pujmanová). Některé k. se v jaz. zautomatizovaly, např. barva křičí // řve, hlas krve, život uhasíná. V uměleckém, řidčeji i v publicistickém stylu se k. uplatňuje jako prostředek ↗aktualizace: vůně (květin) hladila tvář (Tomeček); po kraji tikaly vteřinové barevné ručičky ve všech vločkách (sněhu; Hrabal); hudba tekla z amplionu bez přestání (Uhde).