ITALIANISMY V ČESKÉM LEXIKU

Základní

Slova italského původu, která byla přejata do češtiny a integrovala se do její slovní zásoby. Za italianismy // italismy (i.) pokládáme slova italského původu, která č. převzala přímo či prostřednictvím jiného jazyka (typicky němčiny n. francouzštiny); ty lze z pohledu jazykového kontaktu chápat i jako ↗germanismy n. ↗galicismy, resp. ↗romanismy. Vzhledem k velké geografické variantnosti italštiny a k historickému významu jejích dialektů řadíme mezi i. i slova přejatá z italských nářečí (např. celer ze severoit. selleri). Výrazy z jiných jaz., které se do č. dostaly zprostředkovaně přes italštinu, se z etymologického hlediska za i. nepokládají a jsou zmiňovány pouze okrajově (např. žirafa, původem z arabštiny; viz ↗arabismy v českém lexiku). Jádro vlastní italské slovní zásoby tvoří lexikum původem latinské – mezi i. tedy musíme počítat slova latinského (resp. předtím řeckého) původu, která prošla vývojem přes lidovou latinu a/nebo se do italštiny plně integrovala již ve středověku (např. č. golfzálivʼ < něm. Golf < it. golfo < pozdnělat. colpus/colfus < řec. kólpos, italský výraz je doložen již počátkem 14  stol.).

Kontakty obyvatel č. zemí (vč. Moravy a Slezska) s obyvateli Apeninského poloostrova sahají daleko do historie – hranice starověkého Říma dosahovaly v prvních staletích našeho letopočtu až na dnešní slovensko-moravské pomezí – a v důsledku geografických a komplexních společensko-historických souvislostí byly přímé i nepřímé. K nejstarším doloženým kontaktům patří styky motivované nábožensky, jako cesty ke Svatému stolci (např. Cyril a Metoděj v 9. stol.) n. kontakty s akvilejským patriarchátem, větší stopy pak zanechala v církevní literatuře obou zemí zejm. svatá Anežka (it. Agnese di Praga n. Agnese di Boemia), která udržovala korespondenci se sv. Klárou z Assisi. Takto motivované kontakty přetrvaly do novověku, avšak z jaz. hlediska byly převážně nepřímé, neboť primárním komunikačním kanálem byla zejména latina. V období vrcholného středověku již existovaly mezi oběma oblastmi čilé přímé kontakty obchodní a politické: zboží z Levanty proudilo do Čech přes benátský přístav, Přemyslovci si ke dvoru pozvali italské právníky a také mincovní reforma spojená se zavedením pražského groše r. 1300 byla připravena italskými bankéři. V době panování Karla IV. Prahu navštívili či v ní pobývali významní Italové (např. Francesco Petrarca či římský tribun Cola di Rienzo), do Itálie naopak odcházeli Češi za studiem (sv. Jan Nepomucký studoval práva v Padově). Velký význam měly z jaz. hlediska raně novověké kontakty Italů a Čechů na poli umění a architektury. Mezi 16.–18. stol. proudili do Čech italští stavitelé a architekti, zejm. z oblasti Lombardie. Přicházeli s celými rodinami, buď pouze sezónně, n. se zde usazovali trvale; ✍Kříž (1966:37) uvádí, že v polovině 16. stol. ovládli Italové stavitelské řemeslo prakticky ve všech větších českých i moravských městech. Také kontakty na poli hudby byly četné a důležité: od 17. stol. přicházejí do Čech stavitelé hudebních nástrojů, ale zejm. významní čeští hudebníci odcházejí naopak v období 18.–19. stol. do Itálie jako studenti (Jan Křtitel Vaňhal, Bohuslav Matěj Černohorský) či hudební profesionálové (Jan Dismas Zelenka, Josef Mysliveček, známý v Itálii jako Giuseppe Venatorini n. Il divino Boemo (božský Čech), Vojtěch Jírovec aj.). České pěvkyně Tereza Stolzová a Ema Destinová patřily ve své době k nejlepším světovým interpretkám oper G. Verdiho a G. Pucciniho. Stinnou stránkou společné historie byly kontakty vojensko‑politické. Již ve středověku odcházeli Češi do Itálie se zbraní v ruce, jako vojáci pod praporem německých či rakouských vojsk a v novověku byly některé regiony dnešní severní Itálie součástí Habsburského panství, resp. Rakouska, podobně jako země Koruny české. V 19. stol. se symbolem politického útlaku stalo vězení v brněnském Špilberku, kde byla rakouskými úřady vězněna řada italských revolucionářů a bojovníků za sjednocenou Itálii – k nejvýznamnějším patřil spisovatel Silvio Pellico, autor vzpomínkové knihy Le mie prigioni (č. Má vězení, 1926); český básník K. H. Borovský byl naopak rakouskými úřady internován v Brixenu (it. Bressanone), který je dnes součástí bilingvní italsko‑rakouské oblasti Horní Adige. Po vstupu Itálie do 1. sv. války (1915) se č. vojáci nedobrovolně ocitli na rakouské straně fronty, ale již v r. 1918 bojovalo nově ustavené československé vojsko po boku Italů. V 19. stol. přicházeli z Itálie do Čech také ve větším počtu stavební dělníci („barabové“) zběhlí v ražbě tunelů, aby pracovali na výstavbě rakousko‑uherských železnic. Z kontaktů na poli literatury je třeba připomenout zejm. J. Vrchlického, který v Itálii pobýval a přeložil řadu klasických děl italské literatury do č. V současné době má z jaz. hlediska velký význam intenzivní cestovní ruch a obchod mezi Českem a Itálií, který se projevuje především výpůjčkami v oblasti gastronomie.

Díky intenzivním vzájemným kontaktům je většina č. výpůjček z italštiny přímých. Ve středověku a raném novověku patřila italština k významným evropským jazykům, o čemž svědčí i poměrně bohaté sbírky italsky psaných tisků v zámeckých knihovnách na našem území (✍Pelán, 2011). Vedle italštiny a (zejm. v církevním prostředí) latiny byla však vzájemným komunikačním jazykem Čechů a Italů velmi často němčina, přes kterou do č. pronikla přinejmenším stovka i. (skutečné číslo bude patrně mnohem vyšší, ale obtížně doložitelné vzhledem k tomu, že němčina patrně fungovala zejm. v lidových kontaktech Čechů a Italů jako lingua franca). Patří sem řada výrazů expresivních či vulgárních (špagát, rest, špalír, diletant, sekýrovat, buzerovat aj.), z odborných termínů pak zejm. výrazy ekonomické (kapitál, bilance, kasa, bankrot, kredit), dále výrazy z oblasti vojenství (kavalír, bomba, raketa, markytánka, kavalec), výrazy technické (porcelán, škála, katastr, láva), architektonické (citadela, kredenc), hudební (spinet) aj. Několik desítek i. se do češtiny dostalo přes francouzštinu. Vedle výrazů neodborných (kantýna, medaile, snad i improvizovatkarikatura – kde však ✍Rejzek (2001:265) uvádí přímý italský původ), zde najdeme stylisticky expresivní abstrakta (intrika, kapric, pitoreskní) a odborné termíny z oblasti architektury (balustráda, estakáda, fasáda, paraván), přírodních věd a techniky (multioborové izolovat a jeho technické odvozeniny, karton, muflon, kaskáda), výrazy z oblasti umění (maketa, kartuš, manéž), vojenství (eskorta, eskadrona, kavalerie) aj. V řadě případů vede cesta přejímání z italštiny nejprve přes francouzštinu a potom přes němčinu (např. č. kapric < něm. Kaprice < fr. caprice < it. capriccio). Jiné jaz. se pro i. jako tranzitní uplatnily jen výjimečně.

Italština je také zdrojem některých internacionalismů. Ve středověku pronikají přes italštinu (vedle španělštiny) do západních jaz. nejprve arabismy (viz ↗arabismy v českém lexiku), resp. orientalismy (č. žirafa, tarif, rýže, matrace), poté již původní italské výrazy z oblasti obchodu (banka, riziko), architektury (freska, lodžie), hudby (opera), literatury (sonet) a později i gastronomie (pizza, brokolice, špagety). K nejnovějším internacionalismům italského původu patří výrazy futurismus, fašismus, exklamativní mamma mia či výraz dolce vita, který proslavil stejnojmenný film Federica Felliniho (1960). Za internacionalismus lze také pokládat italský sufix -issimo (pův.lat.), charakteristický pro absolutní superlativ italských adjektiv; srov. č. italianismy pianissimo, fortissimo, prestissimo (tj. pův. výrazy tvořené na bázi it. adjektiv s tímto sufixem): v č. najdeme dále názvy uplatňované v reklamě typu Sportissimo, Diorissimo, deriváty od vlastních jmen typu Mozartissimo aj.; nereferenční korpus Syn uvádí k únoru 2014 celkem 148 různých typů zakončených na -issimo. Za původem italské internacionalismy lze považovat také desítky až stovky výrazů z oblasti klasické hudby.

V češtině mají i. podobnou četnost jako ve velkých evropských jaz. ✍Stammerjohann (2010) uvádí 2700 přímých i. v němčině, 2300 v angličtině a asi 2000 ve francouzštině. Český Velký slovník cizích slov (✍Kraus a kol., 2005) registruje necelých 1900 slov původem z italštiny, z nichž přímých výpůjček má být okolo 1500. Z hlediska slovnědruhového převládají substantiva (1100) a od nich odvozená adjektiva (400) či slovesa (50), dále adverbiální výrazy (250), zejm. z oblasti hudby (bravo, unisono, vivace, adagio, allegro, appassionato, crescendo, descrescendo aj.), na dvě desítky víceslovných spojení (ma non tanto, musica da camera, dolce vita, dolce stil nuovo, tempi passati aj.), sedm zkratek a zkrácených výrazů (AGIP, ANSA, FIAT, d.c., Ct., fra, m.d.), dva ↗prefixoidy (bas‑, mezzo‑) a jednu předložku užívanou v adverbiálních souslovích z hudební terminologie (con). ✍Kraus a kol. (2005) naopak neregistruje řadu novějších výpůjček z oblasti gastronomie, jako jsou např. názvy úprav kávy (latte macchiato, ristretto či falešnou výpůjčku piccolo – viz níže sémantické pole gastronomie), tvarů těstovin (lasagne, fettuccine, tagliatelle), názvy předkrmů (bruschetta, carpaccio) či dezertů (tiramisù). I. jsou živou součástí č. lexika, z uvedených 1900 typů se jich kolem 1000 vyskytuje v referenčním korpusu SYN2010.

Pokud jde o integraci italianismů v č., ✍Kraus a kol. (2005) zhruba u 75 % hesel neuvádí žádnou informaci o výslovnosti, což znamená, že jde o slova vesměs plně adaptovaná po stránce fonetické, morfologické i pravopisné (it. banca > č. banka); resp. o mnohem řidší případy, kdy grafická a rámcově i fonetická podoba č. výrazu odpovídají výrazu italskému (forte, opera, bomba, gondola, gamba aj.). Po fonetické stránce dochází k adaptaci automaticky u přízvuku a u geminovaných (zdvojených) souhlásek, které jsou pro italštinu typické. Italský přízvuk je výraznější než č. (což je patrné u slov s přízvukem na stejném místě – forte, opera apod.) a na rozdíl od č. také mobilní, tj. u výpůjčky může být na jiném místě (viola – it. [’vjo:la], č. [’vijola]; č. oregáno < it. origano [o’ri:gano]). Geminované souhlásky č. často v písmu uchovává (moll, glissando, allegro, buffo, troppo), ale foneticky nerealizuje (v italštině se geminované souhlásky vyslovují jako jedna souhláska s prodlouženou artikulací, s výjimkou orálních okluzív, u nichž se geminace realizuje jako malá pauza před danou souhláskou – srov. it. troppo [’trop:o] a č. oddálit [’oddálit]). I. s původním neintegrovaným pravopisem přecházejí do č. primárně v psané podobě a teprve sekundárně v podobě mluvené. Č. výslovnost přesto obvykle respektuje italskou fonetickou podobu, hlavní odlišnosti ve vztahu písma a výslovnosti jsou oproti č. tyto:

(1) Ve slabikách di, ti, ni nedochází k měkčení, což platí pro č. cizí slova obecně – adaptovaná i neadaptovaná (sardinka, sordina, miniatura, tónika, partitura, kantiléna).

(2) Grafémy c, g se před samohláskami i, e vyslovují palatalizovaně jako neznělé [ʧ], resp. znělé [ʤ], tj. duce [’du:ʧe], pulcinella [’pulʧinella], adagio [a’da:ʤo], což se u adaptovaných výpůjček obvykle projevilo i pravopisně grafémem č: it. ciao > č. čau (ale srov. adaptované recitativ s kolísající výslovností [retsitatif] × [reʧitatif], patrně pod vlivem něm. a/nebo lat.).

(3) V ostatních případech se grafém c vyslovuje [k]: da capo, staccato, camorra, campari.

(4) Spřežky scisce se vyslovují [ʃi], [ʃe]: crescendo, rinascimento.

(5) Grafém z se vyslovuje obvykle jako neznělé [ʦ] (v italštině i jako znělé [ʣ], což však č. nepřejímá): pizza [’piʦa], con forza [kon ’forʦa], sforzando [’sforʦando]. U adaptovaných výpůjček se pak místo něj objevuje grafém c (marcipán < něm. Marzipan < it. marzapane).

(6) Grafém h se, podobně jako v ostatních románských jaz., nevyslovuje, ale zabraňuje palatalizaci při výslovnosti grafémů c [k] a g [g]: ghibellin [gibe’li:n].

(7) Přízvučná samohláska před jednoduchou souhláskou se vyslovuje dlouze: al fine, legato, staccato, cantabile, což opět adaptované výpůjčky reflektují (kapučíno, balerína, belvedér, gondoliér, kantáta atp.).

(8) Spřežka gn se čte jako [ɲ]: signore, monsignore, gnocchi.

Různý stupeň integrace a kolísání ve výslovnosti vykazují zejm. nejnovější výpůjčky z oblasti gastronomie (viz níže).

Historický přehled vzájemných kontaktů Čechů s Italy, byť nutně stručný a zjednodušující, dobře odráží sémantická pole, v nichž italština č. ovlivnila nejvíce. Kromě několika výrazů náležejících dnes k obecně užívaným abstraktům, jako model (< něm. Modell < fr. modèle < it. modello), kontrast (< něm. Kontrast < it. contrastare ‘stát proti soběʼ < lat. contra ‘protiʼ + stāre ‘státʼ), intrika (< fr. intrigue < it. intrigare < lat. intrīcāre ‘zaplétat, mástʼ) a výrazných transferů mezi sémantickými poli, jako u slova alarm (< něm. Alarm < it. allarme < it. all’arme – ‘do zbraně!ʼ), lze s jistou rezervou spojit většinu i. s nějakým dominantním sémantickým polem. V následujícím přehledu jsou uvedena příslušná sémantická pole uspořádaná sestupně podle počtu i. (typů) k nim náležejících. Citované příklady jsou vybírány a řazeny zejm. s ohledem na jejich frekvenci podle korpusu SYN2010, není‑li uvedeno jinak.

(1) Hudba. Nejvíce i. (i původem italských internacionalismů) pochází z oblasti klasické hudby, ✍Kraus a kol. (2005) registruje v č. takových výrazů přes 450. Studie o hudební terminologii (zejm. ✍Štědroň & Šlosar, 2010) ukazují, že se č. hudební názvosloví vyvíjelo v multilingvním prostředí, kde vedle č. hrála velkou roli něm.lat., takže většina hudebních termínů z italštiny (a v menší míře i z francouzštiny) byla tímto kontaktem ovlivněna. Na tranzitní jaz. proto nebudeme u jednotlivých příkladů poukazovat. Mezi i. z oblasti hudby najdeme zejm. výrazy označující skladby a jejich provedení (koncert, opera, árie, sonáta, opereta, serenáda, nokturno, kantiléna, scherzo), dále názvy hudebních nástrojů (basa, piano, klarinet, viola, violoncello, cello, mandolína, činely, celesta, cembalo), názvy hudebních formací (sólo, duo, trio, kvarteto), názvy sborových hlasů (soprán, alt, tenor, baryton, bas) a řadu termínů referujících ke způsobu provedení skladeb (dolce, largo, legato, staccato, crescendo). V posledně jmenované skupině figurují také desítky adverbiálních výrazů majících charakter citátových slov, která se používají v profesních diskurzech a nejsou graficky ani morfologicky adaptována do češtiny (např. jednoslovné unisono, adagio, allegro, presto, dolce, furioso, moderato, pizzicato, capriccioso, cantabile, předložkové výrazy con brio, con anima, con fuoco, con forza, con passione), a adverbiální modifikátory piùmeno (più allegro, più forte).

(2) Ekonomie. Druhou významnou oblastí jsou výrazy ekonomické a finanční, kterých ✍Kraus a kol. (2005) registruje přes 120, např. firma (< it. firma – podpis, přen. pravomoc jednat jménem podniku), banka (< it. banco, banca), konto (< it. conto), manko (< it. manco), inkasoinkasovat (< it. incasso, incassare), brutto, netto apod. Prostřednictvím něm. se do č. dostaly italské výrazy kapitál (< něm. Kapitale < it. capitale), bilance (< něm. Bilanz < it. bilancio), kasa (< něm. Kasse < it. cassa), bankrot (< něm. Bankrott < it. bancarotta), kreditkreditovat (< něm. Kredit < it. credito), saldosaldovat (něm. Saldo < it. saldo) a pravděpodobně též spedice (< it. spedizione). S ekonomií jsou také spojeny i. stornovat, storno (< it. stornare) a skartovat (< it. scartare).

(3) Architektura. Z oblasti architektury a stavitelství pochází v č. okolo 60 i., např. galerie (< it. galleria), malta (< it. malta), ghetto (< it. ghetto < benát. geto – ‘slévárnaʼ, ‘tavírnaʼ, zřízená v benát. čtvrti vyhrazené Židům), kopule (< it. cupola), altán (< něm. Altan < it. altana), nika (< it. nicchia), pergola (< it. pergola), lodžie (< it. loggia, avšak s kořenem francouzského či franckého původu), štukovatštuk (< něm. Stuck < it. stucco), kredenc (< něm. Kredenz < it. credenza), katakomby (< it. catacomba), kasematy (< it. casamatta) apod., většinou se jedná o odborné termíny. Z it. pochází pravděpodobně i slovo kamna (< it. camino – ‘krbʼ).

(4) Výtvarné umění. Zhruba 60 i. pochází z oblasti výtvarného umění. K nejfrekventovanějším patří (a) názvy malířských potřeb a barev: pastel(ka) (< něm. Pastell < it. pastello), tempera (< it. tempera); (b) názvy technik a jimi provedené artefakty: karikatura (< it. caricatura), mozaika (< něm. Mosaik < fr. mosaïque < it. mosaico), freska ( it. affresco < it. a fresco – ‘do čerstvéhoʼ), skica (< něm. skizze < it. schizzo), miniatura (< it. miniatura), akvarel (< it. acquerello, fr. aquarelle), graffiti (< it. graffito, pl. graffiti), maketa (< fr. maquette < it. macchietta), sgrafito (< it. (s)graffito), šrafování (< it. sgraffiare – ‘škrabatʼ), intarzie (< it. intarsio), patina, patinování (< it. patina/re/); (c) italské označení staletí užívané v umění: trecento (14. stol.), quattrocento (15. stol.); (d) další odborné termíny jako veduta (< it. veduta), tondo (< it. tondo), arabeska (< něm. Arabeske < fr. arabesque < it. arabesco) a odvozená slovesa jako karikovat n. skicovat.

(5) Divadlo, literatura a další umění. Kromě hudby (1), architektury (3) a výtvarného umění (4) lze najít i. i v jiných oblastech umění. Patří k nim obecné výrazy jako studio (< něm. Studio < it. studio), torzo (< it. torso), tréma (zřejmě < it. tremare ‘třást seʼ, v it. se však v tomto významu dnes užívá paura del palcoscenico či významem podobné hovorové tremarella – ‘rozechvělost, strachʼ), groteska (< it. grottesca < it. grotta – ‘jeskyněʼ, podle maleb nalezených v podzemí římských paláců), bienále (< it. biennale), trienále (< it. triennale), paskvil (zřejmě < it. pasquinata) aj. Dále sem zařazujeme výrazy spojené s terminologií divadelní, jako balet (< něm. Ballett < it. balletto, demin. z it. ballo – ‘tanecʼ), fraška (< it. frasche, pl.frasca – ‘listnatá větev, sloužící mj. k označení hostinceʼ, odtud přeneseně ‘rozmarný člověkʼ či ‘rozmarʼ; jako ekvivalent čes. ‘fraškaʼ užívá však italština francouzskou výpůjčku farsa, atestovanou již v 15. stol.), diva (< it. diva), primadona (< it. primadonna, prima donna; český výraz se z oblasti divadla rozšířil v mírně pejorativním významu i jinam, např. do sportu), impresário (< it. impresario < it. impresa – ‘podnikʼ), balerínaprimabalerína (< it. ballerina), kostým (< něm. Kostüm < fr. costume < it. costume), komparz (< něm. Komparse < fr. comparse < it. comparsa < it. comparire – ‘objevit se’), a názvy komediálních postav paňáca (< it. pagliaccio, patrně přes něm.), harlekýn (< něm. Harlekin < it. arlecchino < starofranc. proprium Hellequin), kolombína (< it. colombina) a pulcinella (< it. pulcinella). V oblasti literatury pronikly do č. i. novela (< it. novella), sonet (< sonetto), moto // motto (< it. motto), madrigal (< it. madrigale), ritornel (< it. ritornello), stance (< it. stanza), sestina (< it. sestina), tercína (< it. terzina), burleska (< něm. Burleske < it. burlesco) aj. Uměle vytvořeným výrazem na bázi italštiny je romaneto či romanetto, název č. literárního žánru, který ✍Rejzek (2001) odvozuje od hypotetického it. deminutiva +romanetto ‘malý román’. Pravidelným a lexikalizovaným deminutivem od it. romanzo ‘román’ je však it. romanzetto, zatímco it. výraz romanetto se sporadicky vyskytuje jako deminutivum od it. romano ‘Říman’, ‘pocházející z Říma’.

(6) Biologie. Přibližně 50 výpůjček je z oblasti biologie, zejm. botaniky – četné názvy rostlin však v č. zdomácněly také díky jejich gastronomickému využití, takže jsou blíže k centrálnímu lexiku. K takovým patří salát (< insalata), brokolice (< broccoli), cuketa n. cukina (< zucchina, zucchetta), kedluben (něm. dial. Kelruben < Kohlrübe ‘tuřínʼ, Kohlrabi ʻkedlubenʼ < it. dial. cauliravi < it. càvolo rapa; ✍Newerkla, 2004:326), feferon (< it. peperone) nebo pomeranč (< rak. něm. Pomkerantsche vedle něm. Pomeranze < it. zast. pomarancia; srov. starší č. a stč. pomoranč < střlat. pomorancium). Složitější situace je u výrazu celer (< rak. něm. Zeller < severoit. nář. selleri; stand. it. výraz zní sedano), který pochází z it. dialektismu. Italský původ uvádějí české prameny i u slova citron (< něm. Zitrone < it. arch. citrone < pozdnělat. citron (doloženo u Plinia Valeriana) < ř. kítron ‘cedrʼ ✍Battisti & Alessio 2:968; stand. it. výraz je limone). Italský původ mají pravděpodobně též názvy rostlin rukola (< it. rucola) a roketa (< it. ruchetta). Z italštiny máme také několik názvů zvířat, jako sardinka (< it. sardina, původně patrně ‘(sardinská) ryba, tedy ryba z ostrova Sardinieʼ), sardel (< něm. Sardelle < it. sardella (= deminutivum k sarda)) n. muflon (< fr. mouflon < it. muflone). Jako tranzitní jaz. se italština uplatnila u slova potkan (< z benát. pantegána, pantekána < řec. pontikós ‘myš, krysaʼ, patrně přes slovenštinu a maďarštinu) a u výrazů orientálního původu jako žirafa (arab.), cibetka (arab.), tulipán (tur., per.), kaviár (tur.), karafiát (neznámý orient. původ), artyčok (arab.). Čistě italský původ má poetický název rostliny beladona (< it. belladonna, rulík zlomocný).

(7) Gastronomie. Přinejmenším 50 i. je v oblasti gastronomie. Zde je situace z jaz. hlediska zajímavá tím, že existují (a) tradiční lexikalizované a adaptované výrazy jako limonáda (< it. limone, limonata, přes něm. a/nebo fr.), salám (< it. salame), karbanátek (< it. carbonata, tj. maso pečené na uhlí n. na pánvi, přes něm.), piškot (< rak. něm. Piskotte < it. biscotto), rizoto (< it. risotto), špagety (< něm. Spaghetti < it. spaghetti < it. spago – ‘provázekʼ,‘špagátʼ), makarony (< it. maccheroni), marcipán (< něm. Marzipan < it. marzapane, první část pravděpodobně orientálního původu, druhá část připodobněna lidovou etymologií latinskému pānis ‘chlébʼ); (b) novější výpůjčky s původním pravopisem, dále výpůjčky s neustálenou pravopisnou či fonetickou podobou a výpůjčky s různým stupněm gramatické integrace. Původní pravopis si uchoval internacionalismus pizza a výrazy jako penne, ricotta, polenta. K pravopisnému kolísání dochází zejména tam, kde se v č. někdy vynechávají italské zdvojené souhlásky, např. u výrazů espresso (i espreso n. expreso), cappuccino (capuccino, cappucino, resp. počeštěné kapučíno), fettuccine, tortellini, mortadella, tagliatelle apod. Ve významu káva, resp. kavárna, se někdy v č. objevuje italský výraz caffè kontaminovaný francouzským café v různých pravopisných variantách (počet „f“ a podoba přízvuku). Pravopisně někdy kolísá výraz ravioli (var. ravioly) a zejm. parmazán / parmezán (< it. parmigiano /reggiano/), kdy je varianta parmazán v korpusu SYN2010 asi 3x četnější. Po gramatické stránce stojí za zmínku výraz tiramisu (< it. tiramisù, č. psáno často bez přízvuku), který je většinou považován za nesklonné neutrum. Časté užití v akuz. však způsobilo řídce se vyskytující gramatickou reanalýzu na femininum ?tiramisa (podobně jako č. whiska). Z hlediska výslovnosti kolísá fonetická podoba latte macchiato (vedle standardně počeštěného [’makja:to] lze slyšet i nenáležité *[’maʧa:to] či *[’maʧija:to]). Z it. gnocchi se přes něm. do č. dostal č. adaptovaný výraz nok (‘knedlíčekʼ, servírovaný obv. jako příloha nebo v polévce), vedle něhož se dnes objevuje i neadaptovaná výpůjčka v původní podobě gnocchi označující knedlíčky servírované s omáčkou jako hlavní jídlo či předkrm; vyslovuje se adaptovaně [’ɲoki], ale setkáme se i s variantami *[’noki], *[’gnoki] n. *[’gnoʧi]. Z hlediska sémantického jsou pozoruhodné zejm. výrazy piccolo, pres(s)o, latteoregano. Výraz piccolo (it. ʻmalýʼ, příp. ʻprcekʼ – člověk malý vzrůstem) je v č. z hlediska sémantiky falešnou výpůjčkou – v č. označuje šálek kávy typu espresso, který je objemově výrazně menší než standardní šálek kávy české, a navzdory osvětě z řad profesionálních baristů lze říci, že se v tomto významu již lexikalizoval; v it. se piccolo v souvislosti s kávou nepoužívá (italský výraz pro zmenšené espresso je ristretto, s nímž se také v č. kavárnách setkáme). Falešnou výpůjčkou užívanou spíše v mluvené podobě je také výraz pres(s)o sloužící k označení kávy a vzniklý ↗aferezíespres(s)o; v it. homonymní slovní tvar presso existuje jako předložka (např. presso il fiume – ‘u řekyʼ), ale s č. slovem presso nesouvisí. V korpusu Syn 2010 jsou výrazy espres(s)o v obou pravopisných variantách asi 10× četnější než pres(s)o. Slovo latte (někdy psaný i latté < it. latte [latte] ʻmlékoʼ) vzniklo v č. zkrácením it. caffèlatte n. latte macchiato (první označuje kávu s mlékem podávanou obvykle k snídani, druhý pak mléko s nepatrným množstvím kávy). Název koření oregano (resp. ?oregáno) < it. origano [o’ri:gano] je synonymní s č. výrazem dobromysl, který se používá jak pro koření, tak pro rostlinu (origanum vulgare L.). Relativně málo užívaná je v č. výpůjčka panini (< it. panino – ‘obložená bagetaʼ), která k nám, stejně jako do jiných evropských jaz., přechází v pl. podobě reanalyzované na sg. (anglické i francouzské prameny uvádějí v těchto jaz. obvyklý pl. tvar s koncovým ‑s: paninis).

(8) Historie a vojenství. Přes 50 i. se objevuje v oblasti historie a další zhruba 40 tvoří výrazy vojenské; obě oblasti se přitom prolínají, neboť řada vojenských výrazů referuje k historickým reáliím. Z armádního lexika se metaforicky generalizovaly výrazy bašta (< it. bastia, pův. z provensálštiny či germ.) n. kavalír (< něm. Kavalier < fr. cavalier < it. cavaliere); dále zde najdeme názvy pro zbraně a jejich komponenty: bomba (< něm. Bombe < fr. bombe < it. bomba), raketa (< něm. Rakete < it. rocchetta), bambitka (viz bandita); názvy vojenských útvarů a hodností: kavalerie (< fr. cavalerie < it. cavalleria), eskorta (< fr. escorte < it. scorta), kavalkáda (< it. cavalcata), eskadrona (< fr. escadron < it. squadrone), soldateska (< něm. Soldateska < fr. soldatesque < it. soldatesca < it. soldatesco), kaprál (< fr. caporal < it. caporale) a další odborné termíny, jako např. markytánka (< něm. Marketender < it. arch. mercatante), kavalec (< něm. Kavallett < it. cavalletto – ‘podstavecʼ), lazaret (< něm. Lazarett < it. lazzaretto, kontaminací dvou proprií, a sice benát. /Santa Maria diNazareth a /San/ Lazzaro), pavéza (< it. /scudo/ pavese – ‘štít z Pavieʼ). Historické termíny referují k reáliím z oblasti mořeplavby, např. korzár (< něm. Korsar < it. corsaro), galéra (< it. galera, galea), resp. k reáliím z italské historie: duce, dóže (< benát. it. doge; od stejného lat. etymonu jako duce), karbonář (< it. carbonaro), karabiník (< it. carabiniere) apod. Naopak z č. pochází italský výraz pistola (< fr. pistole < něm. Pistoleč. píšťala, stč. píščala), které je tak příbuzné s č. pistole.

(9) Přírodní vědy a technika. V různých oborech přírodních věd (kromě výše uvedené biologie) a techniky lze najít přibližně 100 i. K nejfrekventovanějším technickým výrazům patří názvy materiálů: porcelán (< něm. Porzellan < it. porcellana), karton (< fr. carton < it. cartone), smalt (< it. smalto < germ. *smalt), šotolina (< it. ciottolo – ‘kamínekʼ, nejasného původu), terakota (< it. terracotta) a další odborné termíny: škála (< něm. Skala < it. scala), izolace, izolovat (< fr. isoler < it. isolare), punc (< něm. Punz < it. punzone), filigrán (< něm. Filigran < it. filigrana), majolika (< it. maiolica) aj. K i. z oblasti geografie a geologie řadíme zejm. golf (< něm. Golf < it. golfo < lat. colpus / colfus < řec. kólpos / kólphos), katastr (něm. Kataster < it. catasto, patrně z byzantsko-řeckého katástichon ‘rejstřík, seznamʼ), kompas (něm. Kompass < it. compasso), buzola (< it. bussola), láva (< něm. lava < neapol. a it. lava), laguna (< it. laguna), kaskáda (< fr. cascade < it. cascata), fata morgana (< it. fata morgana, kde Morgana je eponymem z Artušovského cyklu), lido (< it. lido) aj. ✍Kraus a kol. (2005) uvádí it. původ i u slova lavina, které však podle ✍Rejzka (2001) má spíše pozdnělatinský či rétorománský původ (něm. Lawine < pozdnělat. lábína); it. výraz lavina je spolehlivě doložen až v 18. stol. Několik i. najdeme také v oblasti fyziky a chemie: bronz (< něm. Bronze < it. bronzo s dále neznámým původem), kalafuna (< it. colofonia, z řec. toponyma), neutrino, citronan, a v terminologii poštovní a dopravní: pošta (< něm. Post < it. posta), porto (< it. porto), (o)frankovatfranko (< it. franco /di porto/), molo (< it. molo), tranzit (< něm Transit < it. transito), škarpa (< it. scarpa ve významu ‘srázʼ zřejmě gótského původu), karosa (< it. carro, carrozza), fregata (< it. fregata). Z it. pocházejí také názvy nemocí malárie (< it. malaria) a influenza (< it. influenza).

(10) Hazard a hry. K frekventovanějším i. z této oblasti patří karta (< it. carta, fr. carte – hrací karty se dostaly ve 14. stol. od Italů k nám), kasino (< it. casino; ve významu ‘herna’ je patrně přesnější předpokládat francouzské prostřednictví, kdy původní it. výraz vyslovovaný [ca’si:no] přešel do francouzštiny a odtud počátkem 20. stol. zpět do it. s výslovností [casi’no]. Obě slova dnes v it. koexistují.), pat (< něm. Patt < fr. pat < it. patta), karneval (< it. carnevale), tombola (< it. tombola), maškara (< severoit. mascara (it. maschera) ‘žert, maskaʼ, terno (< it. terno), lampion (< něm. Lampion < fr. lampion < it. lampione < piemont. it. lampia – ‘lucernaʼ), manéž (< fr. manège < it. maneggio) a merenda (< it. merenda).

(11) Oděvy a móda. V této oblasti najdeme málo frekventovanějších i., zejm. kostým (< něm. Kostüm < fr. costume < it. costume), sako (< něm. Sakko < it. saccotv., původně ‘pytelʼ < lat. saccustv.), paruka (< it. parrucca), figurína (< it. figurina, demin. k figura), kapuce (< něm. Kapuze < it. cappuccio), brokát (< něm. Brokat < it. broccato) a expresivní škrpál (< it. scarpa).

(12) Sport. Ke sportovním i. patří zejm. finále (< něm. Finale < it. finale), tempo (< něm. Tempo < it. tempo), favorit (< fr. favori < it. favorito), medaile (< něm. Medaille < fr. médaille < it. medaglia), štafeta (< něm. Stafette < it. staffetta), libero (< it. /battitore/ libero), salto (< it. salto), regata (< it. regata) a cepín (< slovin. cepîn < it. zappone).

(13) Italské reálie. Samostatnou skupinu i. tvoří neadaptované či málo adaptované výrazy, které se vztahují k typicky it. reáliím, jako signore, signorina, gondola, padrone, vendeta (< vendetta), karabiniér (< carabiniere), gondoliér (< gondoliere), bóra (< bora), camorra, scirocco, tratorie (< trattoria), mafioso, omerta (< omertà).

(14) Náboženství. Jen ojediněle najdeme i. v oblasti náboženské, zejm. madona (< it. madonna), monsignorekapucín (< it. cappuccino).

(15) Zločin. Z oblasti kriminální pocházejí i. mafie (< mafia), bandita (< bandito), galerka (< galera – ‘vězeníʼ).

(16) Expresivní výrazy. O lidových česko‑italských kontaktech svědčí i přítomnost řady expresivních i.č., např. finta (< finta), gusto (< gusto), fiasko (< fiasco), patálie (< it. battaglia – ‘bitvaʼ), škarpa (viz (9)), špagát (< něm. Spagat < it. spaghetto, demin. od spago – ‘provazʼ), kantýna (< fr. cantine < it. cantina – ‘sklepʼ i ‘hospodaʼ), škrpál (< it. scarpa), basta (< it. basta – ‘stačíʼ, od slovesa bastare), rest (< něm. Rest < it. resto), špalír (< něm. Spalier < it. spalliera – ‘opěrkaʼ), parte (< rak. něm. Parte < it. far parte – ‘oznámitʼ), diletant (< něm. Dilettant < it. dilettante), štrapáce (< něm. Strapaze < it. strapazzo), dále slovesa jako sekýrovat (< něm. sekkieren <it. seccare – ‘otravovat, obtěžovatʼ), falírovat (< it. fallire), korzovatkorzo (< it. corso), adverbiále šupito presto (< it. subito – ‘ihnedʼ, presto – ‘rychleʼ) a substantivum číman (< it. cima – přen. ‘koumákʼ). Také slova buzerantbuzerace mají s největší pravděpodobností italský původ (k etymologii viz ✍Rejzek, 2001).

Viz též ↗romanismy v českém lexiku, ↗galicismy v českém lexiku.

Rozšiřující
Literatura
  • Battisti, C. & G. Alessio. Dizionario etimologico italiano, 1–5, 1950–1957.
  • De Mauro, T. (ed.) Grande dizionario italiano dell’uso, 1999 [CD-ROM].
  • De Mauro, T. & M. Mancini. Dizionario etimologico, 2000.
  • Kraus, J. a kol. Velký slovník cizích slov, 2005 [CD-ROM].
  • Kříž, C. Ci conosciamo da undici secoli, 1966.
  • Meyer-Lübke, W. Romanisches etymologisches Wörterbuch, 1935.
  • Newerkla, S. M. Sprachkontakte Deutsch – Tschechisch – Slowakisch, 2011.
  • Pelán, J. Italica. In Radimská, J. a kol., Ve znamení havranů. Knižní sbírka rodiny Eggenbergů na zámku v Českém Krumlově, 2011.
  • Rejzek, J. Český etymologický slovník, 2001.
  • Stammerjohann, H. Italianismi. In Enciclopedia dell'Italiano, 2010.
  • Štědroň, M. & D. Šlosar. Dějiny české hudební terminologie, 2004.
  • Zingarelli, N. Vocabolario della lingua italiana, 2011 [CD-ROM].
Citace
Jan Radimský (2017): ITALIANISMY V ČESKÉM LEXIKU. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/ITALIANISMY V ČESKÉM LEXIKU (poslední přístup: 5. 12. 2019)

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka