Odvětví lingvistiky (angl. interactional linguistics), vycházející z původně sociologické ↗konverzační analýzy, jehož cílem je popsat jazykové prostředky užívané v rozhovorech při vytváření jejich sekvenčního uspořádání. I.l. je nedílně spjata s interakcemi komunikujících, většinou se jedná o rozhovory, ale v intencích i.l. je možno analyzovat rovněž interakce, v nichž není užíváno mluveného jazyka, např. analýzu chatů či jiných elektronicky zprostředkovaných rozhovorů. I.l. pracuje výhradně s tzv. přirozenými daty, to znamená, že analyzované interakce proběhly pokud možno ve svém přirozeném prostředí. Nejčastějším materiálem, s nímž interakční lingvisté pracují, jsou nahrávky mluvených rozhovorů a přepisy těchto nahrávek. Rozvoj i.l. je tudíž těsně spjat s vývojem techniky, jelikož teprve nahrávací zařízení umožnila badatelům zachytit rozhovory, konzervovat je a mít je k dispozici k systematickému zkoumání. Otázkou ovšem zůstává, nakolik nahrávací zařízení, resp. vědomí nahrávaných osob, že je jejich rozhovor nahráván, ovlivňuje průběh rozhovoru.

I.l. je dále vymezena specifickým metodologickým přístupem k materiálu, který analyzuje. Podněty pro i.l. přicházely z ↗analýzy diskurzu či ↗antropologické lingvistiky. Klíčovým impulzem byla původně sociologická ↗konverzační analýza. Konverzační analýza dala interakčním lingvistům k dispozici nejen analytický aparát, ale otevřela jim také přístup k rozhovorům: Rozhovory pro konverzační analytiky nejsou neuspořádaným chaosem, ale naopak vysoce uspořádanou událostí vzájemně jednajících aktérů, v níž lze najít řád prakticky v každém detailu. Tento přístup ostře kontrastuje s přístupem strukturalistické či generativní lingvistiky, podle nichž lze vědecky zkoumat jen jazykový systém, nikoli jeho konkrétní užití (langue, nikoli parole v pojetí de Saussurea, resp. kompetenci, nikoli performanci v pojetí Chomského).

V rozvoji konverzační analýzy, potažmo i.l., hrálo klíčovou roli pojímání ↗replik v rozhovoru jako infrastruktury pro jednání navzájem komunikujících členů určité společnosti, a nikoli jako výměny informací mezi dvěma myslícími hlavami (srov. ✍Schegloff, 2006). Pro průběh rozhovorů je zásadně důležité, jakým způsobem se v nich střídají jednotliví mluvčí, jakým způsobem do rozhovoru vstupují, jak dlouho mohou mluvit (tj. jak dlouhé mohou být jejich repliky), jaký typ replik (de facto jednání) je jim předurčen, jakým způsobem jsou řešeny komunikační problémy, jako jsou překryvy repliky, problémy s mluvením, slyšením, rozuměním, jakým způsobem lze referovat k osobám, členům konkrétní společnosti, jak komunikující dávají repliku po replice najevo vzájemné porozumění, jak je rozhovor sekvenčně uspořádán aj. (viz sekvenční analýza). Za zakladatelský text konverzační analýzy i.l. je možno považovat článek, v němž je systematicky popsán mechanismus střídání mluvčích v neformálních rozhovorech (✍Sacks & Schegloff ad., 1974). Vzhledem k tomu, že jeho autoři považují za základní jednotku rozhovoru replikovou konstrukční jednotku (turn constructional unit), jež je v jejich pojetí vymezena zejména gramaticky, a že v popisovaném mechanismu klíčovou roli hraje ↗projektování těchto jednotek, není překvapivé, že již v tomto textu výslovně vybízejí lingvisty ke spolupráci (viz s. 703, pozn. 12). Interakční lingvisté tak svými analýzami konkrétních rozhovorů přispívají k poznatkům, jak se fonetické, morfologické či syntaktické vlastnosti konkrétních jazyků podílejí při budování replikových konstrukčních jednotek, projektování pokračování či ukončení repliky, při řešení překryvů replik, při řešení dalších interakčních problémů aj. (srov. ✍Ochs(ová) & Schegloff ad. (eds.), 1996; ✍Couper-Kuhlen(ová) & Selting(ová) (eds.), 1996; ✍Selting(ová) & Couper-Kuhlen(ová) (eds.), 2001; ✍Ford(ová) & Fox(ová) ad., 1996; ✍Couper-Kuhlen(ová) & Ford(ová) (eds.), 2004; ✍Hakulinen(ová) & Selting(ová) (eds.), 2005; ✍Barth-Weingarten(ová) & Reber(ová) ad. (eds.), 2010).

Důležité je, že jazykové prostředky, včetně prostředků prozodických i neverbálních, jsou užívány ve vzájemné interakci. Ani aktuální posluchači nejsou jen pasivními příjemci sdělovaného, neboť monitorují průběh repliky, aby rozpoznali nejen to, co je jim sdělováno, ale i v aktuálně probíhající replice prováděné jednání (např. žádost, stížnost, dotaz aj.), vyprojektovaná místa relevantní pro vystřídání mluvčích, na nichž mohou převzít repliku, ale třeba i to, zda se mluvčí nedostal do komunikačních problémů; při interakci navíc dávají najevo své porozumění, a to přitakáním, responzními částicemi, kontinuátory (viz ↗překryvy replik), tím, že neiniciují žádnou opravu apod. Mluvčí zase konstruují své repliky s ohledem na konkrétní recipienty.

V č. lingvistice se analýze rozhovorů dlouhodobě věnovala O. Müllerová, její přístup a analytické postupy byly ovlivňovány domácí tradicí i jinými přístupy k rozhovorům, její práce tudíž nelze označit za striktně interakčně lingvistické. Lingvistické analýze mluvených rozhovorů se rovněž v mnoha svých pracích věnovaly J. Hoffmannová a S. Čmejrková.