GALICISMY V ČESKÉM LEXIKU

Základní

Slova francouzského původu (galicismy), která byla přejata do češtiny přímo či prostřednictvím jiného jazyka (typicky němčiny, v menší míře angličtiny či ruštiny) a integrovala se do její slovní zásoby. Vzhledem k rozmanitosti francouzsky mluvícího světa jsou za g. považovány výrazy pocházející nejen z Francie metropolitní, ale i z jiných oblastí, ve kterých je francouzština hlavním dorozumívacím prostředkem, ať už jako jazyk mateřský či jako jazyk úřední. Výrazy z jiných jazyků, které se do č. dostaly zprostředkovaně přes francouzštinu, za g. nepokládáme (např. eskadra, původem ze španělštiny). Vliv tranzitního jazyka však může mít podstatný vliv na výslovnost výpůjčky (např. výraz šagrén ‘jemně zpracovaná kůže z hřbetu koně, osla, velblouda, event. ryby, mající hrbolatý drsný povrch’, původem z turečtiny, do č. přišel z francouzštiny).

Vztahy mezi českojazyčným a frankofonním prostředím mají dlouhou tradici, která sahá až k počátkům státnosti českých zemí a Francie. Z hlediska typů jazykověkontaktní situace jde o vypůjčkový typ. První stabilnější kontakty se týkaly oblasti duchovní (styky mnišských řádů s kláštery v Cluny a Cîteau) a intelektuální (mnoho mladých mužů z Čech odchází za vzděláním na pařížskou Sorbonnu či na univerzity v Orléansu a v Montpellier). Vliv francouzské kulturní a dvorské tradice je nejsilněji patrný za vlády Lucemburků, zejména Jana a Karla. Č. aristokracie nachází po francouzském vzoru oblibu v pořádání rytířských turnajů, členy královské družiny jsou významní francouzští básníci (např. Guillaume de Machaut, tajemník Jana Lucemburského). I pražská univerzita je při založení inspirována pařížským uspořádáním. Husitské války znamenají izolaci a přerušení styků s frankofonní civilizací. Po nástupu Habsburků k moci se elita č. zemí orientuje zejména na prostředí německé, španělské či italské. Po třicetileté válce se situace mění: do Čech přicházejí mocné francouzské šlechtické rody (například Buquoyové) a francouzština se postupně stává referenčním dorozumívacím prostředkem evropské aristokracie. Přítomnost frankofonní kultury na č. šlechtických dvorech v 17. a 18. století je velmi silná, což dokládá i bohaté zastoupení francouzských knih v zámeckých knihovnách (např. v knihovně krumlovských Eggenbergů je počet francouzskojazyčných tisků dokonce vyšší než počet tisků německých). Francouzská revoluce a následné napoleonské války negativně ovlivnily vztah české (rakouské) aristokracie k Francii a její kultuře, na druhou stranu se však díky napoleonským tažením dostávají na č. území francouzští vojáci. Francouzština tak přestává být identifikována se vznešeným prostředím a proniká i bezprostředně k lidovým vrstvám, mnozí z francouzských vojáků se v Čechách usazují natrvalo. Přestože pověst Francie po revolučním dobrodružství značně utrpěla, francouzština si v Evropě nadále uchovává své výsadní postavení. Je jazykem diplomacie, literatury, umění, ale i vědy a technického pokroku. V době národního obrození hraje francouzština, Francie a její kultura zcela specifickou úlohu. Je vnímána jako ideální alternativa ke kultuře německé, č. literáti překládají a imitují francouzské vzory, Paříž se stává Mekkou pro č. umělce. Od poloviny 60. let 19. stol. se pak č. politická reprezentace orientuje na Francii jako na hlavního politicko‑kulturního spojence, který má č. živlu v Rakousko‑Uhersku napomoci k prosazení jeho požadavků. S touto orientací bezprostředně souvisí i výrazné rozšíření znalosti francouzského jazyka mezi č. obyvatelstvem. Jestliže na počátku 19. stol. byla výuka francouzštiny výsadou bohatých šlechtických či měšťanských rodin, o osmdesát let později se francouzština stává jedním z důležitých povinných předmětů na č. středních školách (zejména reálkách a obchodních akademiích). V roce 1886 je v Praze založena Francouzská aliance, která je jednou z nejaktivnějších v celosvětovém měřítku, pořádá kurzy, provozuje knihovnu a jejími členy jsou nejvýznamnější osobnosti tehdejšího č. občanského života (např. T. G. Masaryk). V období první československé republiky intenzita a hloubka česko‑francouzských vztahů dosahuje vrcholu. Ve veřejném životě převažuje orientace na Francii, a to téměř ve všech jeho sférách: v literatuře, výtvarném umění, vědě, technice, ale i vojenství a administrativně‑správní oblasti. Znalost francouzského jaz. je mezi vzdělanými vrstvami a politickými elitami samozřejmostí a francouzština je i jazykem č. diplomacie na poli mezinárodním. Frankofilie č. obyvatelstva je velmi silná a je podporována řadou vzdělávacích a kulturních výměn, např. slavnou československou sekcí Carnotova lycea v Dijonu, kde studovali např. J. Voskovec či V. Černý. Síť francouzských aliancí, které v předválečném Československu působily ve více než 70 městech, je nejhustší na světě. V Praze je otevřen Francouzský institut a na č. školách působí jako lektoři rodilí Francouzi. Celkově lze léta cca 1860 až 1939 charakterizovat jako období nejintenzivnější interakce mezi českojazyčným a francouzskojazyčným kulturním prostředím. Druhá světová válka a následné začlenění Československa do komunistického východního bloku vliv frankofonního světa na č. země výrazně omezily. Francouzština se na středních školách sice dále vyučuje, ovšem oproti letům předválečným ve velmi omezeném rozsahu. Ústup francouzštiny z (nejen) středoškolské výuky, a tím pádem i čím dál tím nižší znalost tohoto jazyka mezi č. obyvatelstvem souvisí přirozeně i s úpadkem prestiže Francie ve světě a s oslabením vlivu frankofonní civilizace v globálním měřítku. Politické změny v roce 1989 sice znamenaly výrazný vzestup zájmu o studium francouzštiny, ovšem vzhledem k současnému postavení francouzštiny v Evropě a ve světě rozšíření znalosti francouzského jazyka ani zdaleka nedosahuje předválečného stavu. Francie sice zůstává důležitým obchodním a kulturním partnerem České republiky, spolupráce se rozvíjí i na poli vzdělávacích a vědeckých výměn, jazykové interakce se však realizují jen ve velmi omezené míře. Rýsuje se vzrůstající vliv nemetropolitních frankofonních oblastí (zejména Kanady a Afriky), které představují velmi dynamické ekonomické i kulturní prostředí.

Přejímání g. do češtiny bylo produktivní zhruba do pol. 20. stol. V posledních letech nejsou výpůjčky z francouzštiny časté, jedinou výrazněji produktivní doménou jsou pojmy z oblasti gastronomie.

G. byly přejímány do č. jednak přímo, jednak nepřímo, prostřednictvím jiných jazyků. Hlavním tranzitním jazykem pro g. v češtině je němčina (více než dvě stovky výpůjček jako mašírovat < marschieren < marcher, které někteří autoři (✍Newerkla, 2011) považují za ↗germanismy). Jedná se o výrazy, které patří do obecného lexika (princ, plakát, dýka, konzerva, rozinka), o výrazy z oblasti hudby (klavír, flétna, pozoun), některé výrazy hovorové (partaj, marod), či o výrazy v současné době zastaralé (oficír, lajtnant, portýr). Dalším zprostředkujícím jaz. byla angličtina (asi 50 g.), a to pro výrazy z oblasti politické (parlamentarismus, jury), obchodní (budžet, profitabilita) či obecné (gril, eskalátor, partner), ve velmi malé míře (cca 10) pak byla tranzitním jaz. ruština (butylka, instruktáž či politbyro). Francouzština je rovněž zdrojem mnoha internacionalismů, velká část z nich je vytvořena na základě „učených“ řeckých či latinských slovotvorných základů. Příkladem jsou výrazy jako metr, monopol, gastronomie (z řečtiny), dále např. postmoderna, arbitrární (z latiny), existuje však i řada internacionalismů vzniklých na základě „lidových“ prvků (č. hotel < stfr. (h)ostel < střlat. hospitāle ‘místnost pro hosty’ < lat. hospitālis ‘pohostinný’, č. inženýr < stfr. engigneor ‘stavitel válečných strojů’ od strf. engin ‘(válečný) stroj, přístroj’ < lat. ingenium ‘nadání, vrozené umění’ či č. šéf < něm. Chef < fr. chef < stfr. chief ‘hlava’ < galorom. Capus < lat. caput ‘hlava’). Vzhledem k tomu, že francouzština je románský jaz. se silně latinizovanou slovní zásobou, naprostá většina g. je v posledku původu latinského, což platí pro formy učené (např. č. impresionismus < fr. impressionisme od impression ‘dojem, vjem’ < lat. impressiō od imprimere ‘vtisknout’), i lidové (např. výše zmíněný č. výraz šéf).

Po stránce kvantitativní představuje francouzština pro č. velmi významný zdroj výpůjček: český Velký slovník cizích slov (✍Kraus a kol., 2005) registruje téměř 3 500 g. Ve shodě s typologickými ↗hierarchiemi výpůjček převládají z hlediska slovnědruhového substantiva (cca 2 900), dále adjektiva (cca 250), přičemž tento údaj zahrnuje pouze ta adjektiva, která nejsou odvozena od substantiv (jako např. banální, žinantní), neboť velká většina vypůjčených substantiv dává pomocí č. slovotvorných procesů vzniknout adjektivům (např. amatérský, terénní). Slovník dále registruje kolem 200 sloves (např. rezonovat, koketovat), asi 50 adverbií (neodvozených od adjektiv, typu tête‑à‑tête, lážo‑plážo, šumafuk), 2 předložky (à, à la) a 11 citoslovcí (např. alou, marš, mordie). Z francouzštiny také pochází asi 50 zkratek, které se často staly běžnou součástí č. slovní zásoby (TIR, SECAM, CERN), a asi dvě desítky víceslovných spojení (laisser faire, déjà vu). ✍Kraus a kol. (2005) naopak neregistrují řadu novějších výpůjček z oblasti gastronomie (viz výše), jako např. someliér, quiche, foie gras, soté, ratatouille.

G. jsou živou součástí č. lexika, z uvedených téměř 3 500 se jich více než polovina vyskytuje v referenčním korpusu Syn2010. Mezi g. je přirozeně také mnoho výrazů, které jsou užívány velice okrajově, buď proto, že už se jedná o historismy (akušér ‘odborný lékař porodník’, ložument ‘voj. místo k přechodnému, hromadnému ubytování vojska’), n. proto, že jde o speciální odborné termíny (briketáž archeol. ‘způsob tepelného tvarování soli v nádobách’, cymarin biochem. ‘prudce jedovatý glykosid obsažený v nati a semenech rostlin rodu Strophanthus gratis’). Pro g. platí, že mívají konotace spojené s rysy vznešenosti, kultivovanosti, rafinovanosti či bonvivánství. Výrazy, které jsou spojovány s územ aristokratických či bohatých měšťanských vrstev (mamá, papá, žinantní), bývají často vnímány jako výrazně přejemnělé.

1 Integrace galicismů do češtiny

Pokud jde o formální integraci galicismů do č., ✍Kraus a kol. (2005) zhruba u 75 % hesel neuvádějí žádnou informaci o výslovnosti, což znamená, že jde o slova vesměs plně adaptovaná po stránce pravopisné, fonetické i morfologické (např. fr. portemonnaie > č. portmonka); viz ↗adaptace výpůjček. Č. výslovnost tak plně odpovídá psané formě. Zbylou část g. lze rozdělit na dvě skupiny: (1) g., které jsou adaptované pravopisně, ale které obsahují některé „cizí“ kombinace grafémů, a (2) g. pravopisně neadaptované vůbec, či adaptované pouze částečně. Do první skupiny patří výrazy jako fetiš, diplomacie, nivelizace, portrétista, které obsahují skupiny di, ti, ni, vyslovované [dy, ty, ny]. Ve druhé skupině jsou výrazy pravopisně adaptované částečně (clayonáž, flamboyantní, hautreliéf, surrealismus aj.) a výrazy, které si zcela ponechávají původní pravopisnou podobu (chinoiserie, liaison, laisser faire aj.). U těch je omezena i adaptace morfologická.

Proces fonetické adaptace galicismů v č. se řídí následujícími hlavními principy, které je nutno chápat nikoli jako pevná pravidla, ale spíše jako obecné zvyklosti:

(1) Redukce kvalitativní bohatosti francouzského vokalického systému: francouzské přední vokály [e, ɛ, ǝ, ø, œ] se adaptují jako české [e] (fr. dépêche [depɛʃ] > č. depeše, fr. friteuse [fritø:z] > č. fritéza, fr. odeur [ɔdœ:r] > č. odér, fr. relais [rǝlɛ] > č. relé). Francouzské zaokrouhlené přední [y] bývá adaptováno nejčastěji jako [i] (fr. bureaucratie [byrokrasi] > č. byrokracie, fr. sujet [syʒɛ] > č. syžet), zřídka jako [u] (fr. funambule [fynãbyl] > č. funambulista). Francouzské [ɑ, a] se adaptuje jako [a] (fr. bas‑relief [bɑrǝljɛf] > č. basreliéf, fr. lavage [lava:ʒ] > č. laváž), francouzské [o, ɔ] jako [o] (fr. bonmot [bõmo] > č. bonmot, fr. monopole [mɔnɔpɔl] > č. monopol), v případě [i] a [u] je č. výslovnost aproximována na korespondující česká [ɪ] a [u] (fr. chic [ʃik] > č. šik, fr. croupier [krupie] > č. krupiér).

(2) Adaptace vokalické délky: jedná se o poměrně složitý aproximační vztah, na kterém se podílí řada faktorů. Č. dlouhé samohlásky nejčastěji nahrazují francouzskou dlouhou samohlásku v přízvučných zavřených slabikách (fr. solitaire [sɔlitɛ:r] > č. solitér, fr. malheur [malœ:r] > č. malér, fr. reportage [rǝpɔrta:ʒ] > č. reportáž). Odpovídající č. dlouhá samohláska následovaná nosovým konsonantem nahrazuje francouzské nosové vokály [ã, ẽ] (fr. roman [rɔmã] > č. román, fr. terrain [tɛrẽ] > č. terén, fr. parfum [parfẽ] > č. parfém), nosové [õ] se pak zprav. adaptuje jako krátké [o] + nosový konsonant (fr. béton [betõ] > č. beton, fr. chanson [ʃãsõ] > č. šanson), který ovšem i přes svou pravopisnou podobu bývá někdy vyslovován dlouze č. bonbon – [bonbón]. V případě koncových vokálů [e, ø, o] bývá jejich zavřenost aproximována jako délka (šapitó, resumé, abbé), tento adaptační mechanismus bývá podpořen grafickou podobou slova ve francouzštině: résumé, abbé.

(3) Nosové samohlásky: jak je uvedeno v (2), nosové samohlásky se adaptují jako sekvence ústní samohláska (zpravidla dlouhá) + nosový konsonant. Výjimku tvoří výrazy na ‑ment jako fr. appartement [apartmã] > č. apartmá, fr. engagement [ãgaʒmã] > č. angažmá, fr. abonnement [abɔnmã] > č. abonmá, v současné době se však již jedná o neproduktivní adaptační vzor. Nosové vokály v nekoncových slabikách se v č. zpravidla nedlouží: šanson, kampaň, pandán.

(4) Polokonsonanty [j], [ɥ], [w] se aproximují nejčastěji jako slabičné skupiny [ij + vokál] < [j + vokál]: rentiér, aliance; [i + vokál] n. [u + vokál] < [ɥ + vokál]: nuance, intuice; [o + vokál] < [w + vokál]: toaleta, loajální, soaré.

(5) Pokud jde o adaptaci souhlásek, francouzský systém je chudší a přizpůsobování tak nenaráží na žádné větší překážky. Občas dochází k změnám ve znělosti souhlásek (fr. bassin [basẽ] > č. bazén [bazén], fr. dessert [desɛr] > č. dezert [dezert], fr. brochure [brɔʃyr] > č. brožura [brožura]). Oproti francouzskému úzu v č. dochází v naprosté většině případů k oživení koncových souhlásek (fr. tourniquet [turnikɛ] > č. turniket [turniket], fr. marquis [marki] > č. markýz [markís], fr. hugenot [’ygno] > č. hugenot [igenot], fr. amant [amã] > č. amant [amant], fr. atelier [atǝlje] > č. ateliér [atelijér]), což umožňuje přiřazení přejatých slov k českým deklinačním vzorům. K výslovnosti a skloňování francouzských vlastních jmen srov. ✍Sekvent & Šlosar (2002), ✍Zeman (2003).

Uplatnění rozdílných adaptačních principů někdy vede k dubletním formám, které se mohou lišit buď pouze na úrovni formální bufet/bifé, n. i na úrovni významové: triko/trikot.

V některých případech má na fonetickou adaptaci výpůjčky vliv třetí jazyk: g. bývají často adaptovány podle vzoru řecko‑latinských výpůjček: např. předpona in‑ (ve fr. [ĩ]) bývá adaptována jako [in] (interiér), sufixy typu ‑tion (ve fr. [sjõ]) jako [ce] (syndikalizace) apod. Zejména v současné době pak má na výslovnost nově přejímaných g. vliv analogie s adaptačními mechanismy anglicismů: např. cordon bleu bývá částí mluvčích adaptováno jako [górdn blú].

2 Sémantická pole galicismů v češtině

Jak vyplývá z historického přehledu kulturních kontaktů v úvodu hesla, mají g. největší zastoupení v intelektuální složce č. slovní zásoby. Mimo odborně‑terminologické soubory (jako např. tanec, vojenství, textil) je často nacházíme mezi výrazy označujícími různé abstraktní pojmy (civilizace, intuice, amatérismus) aj. či hodnocení (loajální, naivní, pozér). Výrazů terminologicky vázaných na konkrétní oblasti lidské činnosti jsou pak ve zkoumaném souboru g. téměř dvě třetiny. Kvantitativně nejvíce zastoupené jsou:

(1) Přírodní vědy a technika. Z francouzštiny pochází několik desítek č. termínů z oblasti fyziky (metr, kilometr – míry vytvořené ve francouzštině na základě řeckém, etalon), chemie (molekula, fenol ‘organická sloučenina s jednou n. více hydroxylovými skupinami vázanými na aromatické jádro’, donor ‘molekula n. iont předávající něj. částici jinému atomu’, fumarin ‘chem. prostředek užív. k hubení potkanů’, gazolin ‘lehký benzin’, deodorace ‘odstraňování, odstranění nežádoucího zápachu n. vůně’) a lékařství (bandáž, elektromasáž, grand mal [grán mal] ‘velký epileptický záchvat’, endoprotéza, kretén, kyretáž ‘výškrab děložní dutiny kyretou z léčebných n. diagnostických důvodů’, voyeur [voajér]). Francouzština dále posloužila jako zdroj téměř tří stovek výrazů z oblasti různých technických a průmyslových odvětví. Z výrazů obecně technických např. planžeta, lamela, fréza (přes něm.); z oblasti motoristické např. karoserie, šasi, kapota; z oblasti letectví hangár, helikoptéra, forsáž ‘krátkodobé zvyšování tahu proudových motorů spalováním dodatečně přivedeného paliva’; z oblasti hutnictví např. brynýrování ‘úprava kovů vytvářením tenké vrstvy sirníku n. oxidu na jejich povrchu’, peletizace ‘úprava jemně mleté navlhčené železné rudy k zvětšení její kusovosti’, garnisáž ‘ochranná vrstva na vyzdívce vysoké pece’; z oblasti elektrotechniky např. relé, bužírka, kabel (přes něm. a střniz.); stavebnictví: beton, lizéna (přes něm.) ‘plochý výstupek ve zdi naznačující nedělený pilíř’, konzola (přes něm.); z oblasti textilního průmyslu (zde registrujeme více než 100 termínů): triko, plyš (přes něm.), aviváž, velur a z oblasti polygrafického průmyslu např. tiráž, brožování, petit ‘stupeň velikosti tiskařského písma (8 bodů = 3,009 mm)’.

(2) Historie a vojenství. Přes čtyřicet g. lze najít v oblasti vojenství a dalších zhruba devadesát tvoří historismy; obě oblasti se přitom prolínají, neboť řada vojenských výrazů referuje k historickým reáliím. Ze současné vojenské terminologie jsou výrazy jako generál, divize, manévr (přes něm.), kadet, k historickým reáliím odkazují výrazy jako granátník, kartuše ‘schránka na náboje’, kontregarda ‘vnější hradba před bastionem u barokového opevnění’, pikanýr ‘(v 16. a 17. stol.) těžká pěchota opatřená předním a zadním kyrysem a přilbou’, mušketýr ‘pěší střelec vyzbrojený mušketou’, arkebuzír ‘středověký voják vyzbrojený arkebuzou (palná zbraň)’, bastion ‘předsunutá část opevnění, zprav. ve tvaru pětibokého hranolu’. V historickém diskurzu pak zdomácněla slova, jež se váží k událostem z francouzské historie, jako sansculot [sankylot] ‘příslušník městských radikálních lid. mas (nazv. podle toho, že nenosil módní kalhoty culottes)’, hugenot [igenot] ‘(od 16. stol.) franc. kalvinista’, jakobín ‘člen n. stoupenec politického revolučního demokratického seskupení (nazv. za Francouzské revoluce podle sídla klubu v býv. klášteře sv. Jakuba v Paříži)’ či fronda ‘odbojné hnutí franc. šlechty a buržoazie za nezletilosti Ludvíka XIV’.

(3) Ekonomie, peněžní vztahy. Asi stovka g. patří do oblasti ekonomie a peněžnictví. Jedná se zpravidla o odborné termíny, které nejsou součástí běžné slovní zásoby (např. ordrešek ‘šek převoditelný na jinou osobu rubopisem’, avoáry ‘peněž. vklady bank a podnikatelů na běžných účtech u zahraničních bank’, baissa [bésa] ‘klesání kurzu cenných papírů n. cen zboží v burzovním obchodě’, haussa [ósa] ‘stoupání kurzu cenných papírů, deviz, valut, drahých kovů a cen zboží na peněžních trzích a burzách’), jiné nacházejí užití i mimo úzký okruh specialistů (anuita, deflace, tarifikace), přes němčinu pak č. přejala i velmi frekventovaný výraz finance (něm. Finanzen < fr. finances < stfr. finer ‘dovést ke konci, vyřídit’ < lat. fīnis ‘konec, hranice’).

(4) Gastronomie. Z oblasti gastronomie přejala č. téměř stovku g. Tato oblast zůstává navíc jediným oborem, kde k přejímání slov z francouzštiny dochází v relevantní míře i dnes. Mezi slovy, která č. přejala již v dřívější době, nalézáme výrazy pravopisně adaptované, jako např. šodó, griliáš, majonéza, rozinka, bageta či haše, i výrazy neadaptované, jako hors d’œuvre [or dévr] ‘studené i teplé pokrmy pikantní chuti podávané v malých porcích jako první chod k povzbuzení chuti k jídlu’, sauce [sós] ‘omáčka, šťáva’, demi‑sec [demi sek] ‘polosuché (víno)’, table d’hôte [tabl dót] ‘jednotné jídlo v restauracích za stejnou cenu’; někdy pravopis připouští obě varianty: fondue, fondy. U nedávno přejatých výrazů výslovnost často kolísá např. croissant [kroasán, kroasant, krojsant], vliv angličtiny nacházíme u již zmíněného cordon bleu [górdn blú] ‘(telecí) řízek plněný šunkou a sýrem’ či u výrazu cidre [sidr, sajdr].

(5) Diplomacie. Francouzština byla hlavním jazykem mezinárodní diplomacie a toto postavení si udržela zhruba do konce první pol. 20. stol. V č. registrujeme asi 10 výrazů, které spadají do oblasti odborné diplomatické terminologie. Zajímavé je, že tyto termíny si zachovávají svou původní grafickou podobu, jejich výslovnost v č. aproximuje francouzskou výslovnost: chargé d´affaires [šarže dafér] ‘diplomatický zástupce pověřený u ministra zahraničních věcí’, agrément [agremán] ‘schválení diplomatického zástupce vládou, u které má být akreditován’, pourparler [purparle] ‘nezávazný rozhovor; neformální rozmluva, jednání (mezi diplomaty)’ či laisser‑passez [lese pasé] ‘průvodní list volného diplomatického zavazadla’.

(6) Hudba. Z oblasti hudby přejala č. z francouzštiny asi 50 slov. Nalézáme mezi nimi názvy hudebních nástrojů (např. pozoun, klavír, hoboj, flétna, šalmaj), názvy hudebních technik (a quatre [a katr], ambažúra, flažolet) či hudebních útvarů (rondo, gavota, allemande [almánd]); častým prostředníkem pro migraci výpůjček byla v této oblasti němčina: flétna < něm. Flöte < fr. fleute, jež zřejmě souvisí s lat. flāre ‘foukat’; hoboj < něm. Oboe < fr. hautbois ‘vysoko znějící dřevo’ či klavír < něm. Klavier < fr. clavier ‘klávesnice’ < lat. clāvis ‘klíč’. Více srov. ✍Štědroň & Šlosar (2004).

(7) Tanec. Jedná se typicky o názvy jednotlivých tanců (kankán, écossaise [ekoséz], branle [bránl]) či o názvy tanečních technik (pas [pa], pas de deux [padedé]). Z francouzštiny byl rovněž převzat v zásadě kompletní soubor baletní terminologie. Mezi baletními profesionály se užívají v podobě téměř neadaptované, a to jak po stránce grafické, tak po stránce fonetické (chassé, croisé, entrechat, plié, penché, glissade, …).

(8) Výtvarné umění. Z oblasti výtvarného umění nacházíme v č. asi 70 g. Patří sem např. názvy výtvarných technik (koláž, asambláž ‘tvoření uměleckého díla spojováním růz. předmětů a materiálů’, rentoaláž ‘podlepení malby na plátěné podložce novým plátnem’, retrusáž ‘vytažení n. roznesení barvy z rytých a leptaných částí na netisknoucí světlé plochy k dosažení měkčího otisku’), dále názvy směrů a hnutí (art nouveau [ar(t) nuvó], art deco [ar(t) deko], impresionismus, expresionismus, fauvismus [fóvizmus], tenebrismus) či názvy typů artefaktů jako basreliéf ‘polovypouklá plastická výzdoba plochy’, palmeta ‘vějířovitý ornamentální motiv ve tvaru palmového listu’.

(9) Architektura. Z oblasti architektury najdeme v č. více než čtyřicet výrazů francouzského původu, např. donjon ‘hlavní a nejpevnější věž středověkého hradu, pův. obytná, pozd. jen obranná, poslední útočiště při obraně hradu’, fronton ‘průčelní štít (ve formě trojúhelníku n. oblouku)’, vlys ‘ozdobný pruh na stěně stavby’ (< počeštěné něm. Friestv. < fr. frise < pozdnělat. frisium ‘výšivka, ozdoba’ < ř. frýx ‘frygijský’), rozeta ‘dekorativní prvek ve tvaru stylizované růže’ či trianon ‘(ve franc. parku) pavilon vzdálený od hlavní budovy’, mansarda ‘obytný prostor n. malý byt v podkroví’ podle fr. architekta F. Mansarta.

(10) Literatura, divadlo a film. Z oblasti literární terminologie přejala č. z francouzštiny přímo nebo přes němčinu asi čtyři desítky výrazů. Jedná se většinou o názvy literárních útvarů (román, fejeton, balada, causerie [kózrí], fabliaux [fablio]), o názvy literárních směrů (dada, parnasismus, surrealismus, imažinismus) či o pojmenování některých formálních jevů (enjambement [anžambmá] ‘přesahování věty n. menšího významového celku z jednoho verše do druhého’, vers libre [vér libr] ‘volný verš’, envoi [ánvoa] ‘přímé oslovení historicky určitého n. fiktivního adresáta v závěrečné sloce básně’). Z oblasti divadelního a filmového umění jsou termíny jako dublér, entreakt ‘doba mezi spuštěním a opětným vytažením opony, meziaktí; mezihra vyplňující tuto dobu’, mizanscéna ‘rozestavení postav a jeho herní proměny v situaci’, polyekran ‘systém současného promítání obrazů na více promítacích ploch’ či cinéma‑verité [sinema verite] ‘film‑pravda’.

(11) Sport. Asi 50 g. v češtině pochází z oblasti sportu, typicky těch sportovních odvětví, v nichž francouzsky mluvící země vynikají, tj. cyklistika: cyklistika, peloton, velodrom; šerm: fleret, garde, kontr, tuš ‘zásah’; jezdectví: parkúr, lancáda, martignal, balotáda a další výrazy jako pétanque [petank], parašutismus, lakros či pivot (přes angl.).

(12) Právo, politika, administrativa. Do této oblasti lze v č. řadit zhruba 30 g. Některé z nich odrážejí specifika francouzského myšlení o státním uspořádání: etatismus, klerikalismus, syndikalismus, protekcionismus, kontrarevoluce; nacházíme zde i negativně konotované výrazy bolševického diskurzu, jako např. politbyro (do č. výraz přešel přes ruštinu) n. kádr, kádrovat, kádrovák (něm. Kader < fr. cadre ‘sbor důstojníků velících určité jednotce’ a to z it. quadro ‘rám, čtyřhran’ < lat. quadrus ‘čtyřhranný’). Z poslední doby pochází slovní spojení acquis communautaire [aki kominotér]. Jedná se o panevropský terminus technicus z oblasti evropského práva, což vysvětluje, že jeho grafická podoba si ponechává francouzský pravopis.

(13) Názvy rostlin a zvířat. Z francouzštiny pochází některá pojmenování rostlin či hub (liána, kamejka, meruzalka, patison, žampion) a kolem dvaceti názvů zvířat (bekasína ‘druh bahenního ptáka’, kreveta, langusta (přes něm.), kormorán). Pro některá zoologická pojmenování v č. francouzština posloužila jako tranzitní jazyk (gibbonorient., karibu < indián., ženetka < arab.).

(14) Poštovní terminologie. Francouzština je jakožto oficiální jazyk Mezinárodní poštovní unie zdrojem několika obecně známých poštovních termínů. Ty se v č. užívají buď jako ortograficky neadaptované: poste restante (č. výslovnost [poste restante] zde vychází z pravopisné formy, neaproximuje tedy výslovnost francouzskou [pɔst ʀɛstãt]), par avion; n. jsou pravopisně, příp. morfologicky adaptované: expres.

(15) Expresivní výrazy. Přestože g. patří spíše do intelektuální slovní zásoby, nalezneme mezi nimi i několik výrazů expresivních. Jako příklad lze uvést některá verba a substantiva: debužírovat, fanfaron, filuta, koketa, malér a dále některé citoslovečné a příslovečné výrazy, u nichž jejich francouzský původ není v jazykovém povědomí č. mluvčích zřetelně pociťován: mordie (< fr. mon Dieu ‘můj Bože’), alou (< fr. allons ‘pojďme’), šumafuk (< fr. je m’en fous ‘kašlu na to’), kuš (< fr. couché ‘lehni (na psa)’) atd.

Viz též ↗romanismy v českém lexiku, ↗italianismy v českém lexiku.

Rozšiřující
Literatura
  • Buben, V. K výslovnosti románských slov v češtině. SaS 7, 1941, 144–154.
  • Daneš, F. K výslovnosti znělých souhlásek v přejatých slovech. 48, 1965, 161–170.
  • Deroy, L. L’emprunt linguistique, 1980.
  • Guiraud, P. Structures étymologiques du lexique français, 1967.
  • Holub, J. & F. Kopečný. Etymologický slovník jazyka českého, 19523.
  • Holub, J. & S. Lyer. Stručný etymologický slovník jazyka českého se zvláštním zřetelem k slovům kulturním a cizím, 19782.
  • Humbley, J. Vers une typologie de l’emprunt linguistique. Cahiers de lexicologie, 1977, 46–70.
  • Kraus, J. a kol. Velký slovník cizích slov, 2005 [CD-ROM].
  • Machek, V. Etymologický slovník jazyka českého, 1968.
  • Newerkla, S. M. Sprachkontakte Tschechisch – Deutsch – Slowakisch, 2011.
  • Orgoňová, O. Slovotvorná štruktura galicizmov a ich deriváty. Varia 6, 1997, 80–87.
  • Rejzek, J. Český etymologický slovník, 2001.
  • Rejzek, J. Lidová etymologie v češtině, 2009.
  • Rey, A. (ed.) Dictionnaire historique de la langue française, 1995.
  • Rey, A. & J. Rey-Debove. Le Nouveau Petit Robert. Dictionnaire alphabétique et analogique de la langue française, 2007.
  • Sekvent, K. & D. Šlosar. Jak užívat francouzská vlastní jména ve spisovné češtině, 2002.
  • Štědroň, M. & D. Šlosar. Dějiny české hudební terminologie, 2004.
  • Večerka, R. a kol. K pramenům slov. Uvedení do etymologie, 2006.
  • Walter, H. Le français dans tous les sens, 1996.
  • Zeman, J. Výslovnost a skloňování cizích osobních jmen v češtině 4. Francouzská osobní jména, 2003.
Citace
Ondřej Pešek (2017): GALICISMY V ČESKÉM LEXIKU. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/GALICISMY V ČESKÉM LEXIKU (poslední přístup: 7. 12. 2019)

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka