FUNKČNÍ PERSPEKTIVA VĚTNÁ  (FPV)

Základní

Funkční perspektiva větná je alternativní termín pro ↗aktuální členění větné, jehož lingvistické základy položil v české jazykovědě ✍Mathesius (1947) v první pol. 20. stol. a která se během druhé pol. 20. stol. významně rozvíjela a zčásti i koncepčně diverzifikovala (srov. ↗FGP). Koncepci, pro niž se u nás ustálil termín FPV (a pro niž se ve světě rozšířil anglický ekvivalent functional sentence perspective (FSP), rozpracoval ve svém celoživotním díle J. Firbas (v r. 2009 vyšel první a v r. 2013 druhý svazek jeho sebraných spisů z plánovaných pěti; pro úplnou bibliografii viz ✍Golková, 2010); viz také ✍Drápela (ed.) (2015). Na něj navázali početní žáci a pokračovatelé působící zejména na brněnské a opavské anglistice, zejména M. Adam, M. Drápela, E. Golková, I. Headlandová Kalischová, J. Chamonikolasová, A. Svoboda, L. Urbanová, lingvisté působící v Praze, např. L. Dušková, J. Šabršula, L. Uhlířová; viz též autoři soustředění kolem ↗FGP; světově uznávané jsou práce F. Daneše o aktuálním členění a o struktuře textu, viz např. ✍Daneš, (1974), VT (1985), ✍Daneš (2009). Koncepce FPV (a obecněji teorie aktuálního členění) patří k nejvýznamnějším přínosům české funkčněstrukturalistické gramatiky do světové lingvistiky 20. stol. K Firbasovu učení se hlásí jazykovědci na různých kontinentech; jednak jsou to jeho přímí stoupenci, jednak lingvisté, kteří jeho práce znají n. znali a reagovali na ně; okruh jazykovědců, v jejichž pracích najdeme odkazy na knihy a články Firbasovy, je neobyčejně široký, např. R. de Beaugrande, L. E. Breivik, L. A. Černjachovskaja, K. Davidse, M. Davies, N. E. Enkvist, K. Fukuda, M. A. K. Halliday, K. Hansen, A. G. Hatcher(ová), I. Iidžima, H. W. Kirkwood, S. Kuno, S. H. Levinsohn, Ch. N. Li, J. Mistrík, J. Qian, R. Quirk, P. Newmark, E. M. Uhlenbeck a další. Termín FSP (a jeho český ekvivalent FPV) navrhl Firbas s využitím ✍Mathesiova (1929) německého termínu Satzperspektive, aby se vyhnul sémantické kolizi českého adjektiva aktuální s anglickým actual, které má zcela jiný význam; poprvé se termín FSP objevil v angl. resumé č. článku v r. 1957.

Teorie FPV vychází ze základní teze, že proces sdělování v přirozeném jaz. probíhá (rozvíjí se) postupně prostřednictvím jednotlivých složek sdělení. Jednotlivé složky nepřispívají k rozvíjení sdělení stejnou měrou. Některé mají z hlediska záměru mluvčího n. pisatele neboli z hlediska „perspektivizace“ sdělení se zřetelem k vlastnímu cíli komunikace menší a jiné větší sdělnou závažnost. Sdělná závažnost složek je tak pojímána jako vlastnost relativní (poměrná), kterou lze popsat pomocí ↗stupnic výpovědní dynamičnosti (viz ↗VD). ↗Stupně VD jednotlivých složek jsou výsledkem souhry a konkurence čtyř základních ↗faktorů FPV: linearity, dynamické sémantiky, kontextu a (v mluveném jazyce) intonace. Tyto faktory patří k jazykovým univerzáliím, ale konkrétní prostředky a způsoby jejich realizace ke specifikům konkrétních jazyků.

Při tomto pluripartitním členění (na rozdíl od „méně jemného“ bipartitního členění (tj. členění na téma – réma) a tripartitního členění (tj. členění na téma – přechod – réma) se pak na úrovni věty podle stoupajících relativních ↗stupňů VD obecně rozlišují vlastní témata, témata tíhnoucí k vlastním tématům, témata tíhnoucí k diatématům, diatémata, vlastní tranzity, tranzity, (nevlastní) rémata a vlastní rémata.

Jako téma, tj. původně to, „o čem se mluví“, v protikladu k tomu, „co se o tom říká“ (viz ↗aktuální členění větné; ✍Mathesius (1947)) se v teorii FPV často označuje celá tematická sféra ↗distribučního pole VD; nejčastěji se tak označuje kterákoli tematická jednotka, pokud ji není třeba přesněji specifikovat podle ↗stupně VD. Při podrobnější analýze se v teorii FPV v rámci tématu vyčleňuje vlastní téma (theme proper), které je jednotkou s nejnižším relativním stupněm VD ve větě. Vlastní témata jsou tematické jednotky silně kontextově zapojené, tj. takové, které jsou z kontextu natolik známé, natolik v textu etablované, že mluvčí používá minimální možnou formální signalizaci k tomu, aby ukázal, že daná jednotka je v rámci gramaticko‑sémantické struktury věty přítomna. V č. jsou to např. personální a numerální sufixy sloves, nepřízvučná zájmena a zájmenná příslovce, a to v součinnosti s kontextovou zapojeností (souhra ↗faktorů FSP). Tím se vlastní téma liší od ↗diatémat. Komunikačních jednotek, které mají charakteristiky vlastního tématu, může být ve větě více. Pak jednotka s relativně nejnižším stupněm VD je vlastní téma, zatímco další jsou tématy tíhnoucími k vlastnímu tématu (orientovanými na vlastní téma) (theme‑proper oriented theme). Ve větě Petr ji to tam učil dvě hodiny je ji vlastní téma a totam tématy tíhnoucími k vlastnímu tématu. Při méně detailní analýze se často takto nerozlišuje a všechny tyto jednotky se označují jako vlastní téma.

Jako diatéma (diatheme) se v teorii FPV označuje jednotka (= nositel stupně VD), která patří do tematické části věty a nese nižší ↗stupeň VD než vlastní tranzit, ale přitom do věty zprostředkovává příliv informace (částečně či zcela) nové. Z hlediska slovního pořádku je diatéma protějškem vlastního rématu. Je‑li takových jednotek ve větě více, rozlišuje se při detailní analýze diatéma od témat tíhnoucích k diatématu (diatheme oriented theme). Diatémata se vyznačují vyšším stupněm VD než vlastní témata. Ve větě Petr ji včera pozval na večeři jsou jednotky Petrvčera diatématy; výraz ji je vlastní téma, pozva‑l je vlastní tranzit a tranzit, na večeři je vlastní réma. Rozbor souvislého textu se zvláštním zřetelem k diatematickým jednotkám ukázal (✍Svoboda, 1981; ✍Svoboda, 1983; ✍Svoboda, 1984), že z hlediska přílivu informace a jejího toku plní diatéma alespoň jednu ze tří funkcí: (1) Diatémata přinášejí informaci zcela novou – ve větě Bez jakýchkoli problémů jsem mu to včera vysvětlil během pěti minut jsou takovými diatématy bez jakýchkoli problémůvčera. (2) Diatémata zprostředkovávají přenos informace, která se v předešlém textu právě objevila (a v tomto smyslu je nová, aktuální) a má být poprvé užita jako informace výchozí, tematická. V této funkci se diatéma kontextově pojí: (a) k informativnímu obsahu jedné či více předcházejících vět (i celého odstavce), a mají tak rekapitulační charakter (celý tento problém ve větě Celý tento problém jsem mu vysvětlil během pěti minut), (b) k ↗vlastnímu rématu některé z předcházejících vět (ten král v druhé větě souvětí V jedné zemi panoval starý král a ten král měl tři syny), (c) k části vlastního rématu některé z předcházejících vět (jeden, druhýtřetí v následujícím textu [… a ten král měl tři syny.] Jeden se jmenoval Slavomír, druhý Kazimír a třetí Viktor. Takováto diatémata mohou být různě „informativní“: v předešlém textu by jeden, druhýtřetí mohly být nahrazeny „informativnějšími“ diatématem nejstarší, prostřednínejmladší. (3) Diatéma staví do popředí (posluchačovy pozornosti) jednotku známou, kontextově zapojenou, čímž se dosáhne významového kontrastu s jednotkou jinou (někdy dokonce explicitně nevyjádřenou). Tento kontrast je pak složkou informativně novou. V následujících větách jsou diatémata jemutobě: Jemu bych to půjčil, ale tobě to dám. Ve větě Já si na to nepotrpím je diatéma (s implicitním kontrastem vůči jiným osobám) a tím se tato věta odlišuje od věty Nepotrpím si na to, kde (kontextově zapojená) osoba mluvčího je vyjádřena (v č.) minimálním jaz. prostředkem, totiž sufixem m, který pak funguje jako vlastní téma. Jiná varianta této věty Na to si nepotrpím staví do popředí (kontextově zapojenou) jednotku na to, a ta je pak diatématem. Rozlišování diatémat a vlastních témat umožňuje jemnou stylistickou analýzu textu.

Tranzit // přechod (transition) je v teorii FPV představován takovými nositeli ↗VD, které nesou vyšší ↗stupeň VD než všechny složky tematické a nižší, než nese kterákoli složka rematická (v ↗distribučním poli určitého řádu). Funkci tranzitu plní ve větě velmi často sloveso určité. Sloveso nemusí být ovšem tranzitem vždy. Souhra ↗faktorů FSP může působit tak, že nocionální složka slovesa je některou z tematických jednotek (To udělal ´Petr), jindy naopak ↗vlastním rématem (On to asi ´snědl). V rámci tranzitu lze při podobné distribuční analýze vyčlenit vlastní tranzit (transition proper). Zatímco nositelem tranzitu je ve velké většině případů nocionální (pojmová) složka slovesného významu (tj. lexikální význam slovesa), vlastní tranzit tvoří především temporálně‑modální exponenty slovesa, tj. ty složky slovesných tvarů, které signalizují slovesný čas a způsob. Ve větě Marta pohladila Aničku je vlastní tranzit temporálně‑modální exponent ‑l‑ v součinnosti s interpunkcí (tečkou za větou) n. intonací (konkluzivní kadencí) a nulovým výskytem nedeklarativních signálů. Ve větě Pohladila Marta Aničku? je vlastním tranzitem exponent ‑l‑ v součinnosti s interpunkcí n. ↗intonací a za přispění ↗slovosledu (tendence signalizovat nedeklarativní modální zařazení na začátku věty). Ve větě Marto, pohlaď Aničku je vlastním tranzitem (kromě interpunkce či intonace) nulový morfém signalizace imperativu, ve větě Ať Marta pohladí Aničku exponent ‑í‑ a výraz , ve větě Že by Marta pohladila Aničku? exponenty ‑l‑by a výraz že. Detailní zkoumání vlastního tranzitu (✍Svoboda, 1989:65–75) ukázalo, že centrálními složkami vlastního tranzitu jsou gramatikalizované signalizace široké modality, časů a polarity (kladu a záporu), zatímco signalizace úzké modality, vidu a fáze, temporálních kvantifikátorů a polaritních intenzifikátorů jsou složkami periferními.

Jako réma, tj. původně to, „co se tvrdí o tématu“, v protikladu k tomu, „o čem se ve větě mluví“ (↗aktuální členění větné), se v teorii FPV často označuje celá rematická sféra ↗distribučního pole VD, popř. kterákoli rematická jednotka, pokud ji není třeba přesněji specifikovat podle ↗stupňů VD (viz ↗výpovědní dynamičnost, ↗stupnice výpovědní dynamičnosti). Při podrobnější analýze se v teorii FPV v rámci rématu vyčleňuje réma vlastní // centrum rématu (rheme proper), které je ↗komunikační jednotkou s nejvyšším stupněm VD v distribučním poli daného řádu a které je v daném distribučním poli jen jedno.

V teorii FPV (ale i u dalších autorů, např. u Křížkové, Mistríka, Hajičové, Ševjakovové, Yokoyamové, Bryzgunovové, Uhlířové aj.) vede důsledné rozlišení stanoviska mluvčího otázky od stanoviska adresáta otázky k různě pojímanému a různě formulovanému rozštěpení původního pojmu réma v pojmy dva. V teorii FPV se liší: (a) réma mluvčího neboli sdělný element, jímž mluvčí anticipuje réma předpokládané odpovědi na položenou otázku, tj. tu znalost, kterou požaduje od adresáta otázky: „signalizuje nevědomost a apeluje na posluchače, aby poskytl informaci, která by tuto nevědomost odstranila“ (✍Firbas, 1976). Elementem, který plní v otázce tuto funkci, je vždy tázací výraz v otázce doplňovací a sloveso určité (ev. spolu s tázací částicí) v otázce zjišťovací; (b) ohnisko neboli vlastní réma otázky z hlediska posluchače. Je jím vždy element kontextově nezapojený; má nejvyšší stupeň VD. Ohnisko otázky je obligatorně signalizováno ↗IC, pokud stojí v kontrastu k některému prvku v textu bezprostředně předcházejícímu otázce n. pokud je mluvčím nějak záměrně zdůrazněno: Na metro trefím, ale kudy se dostanu ´na nádraží? – Na nádraží se dostanu ´kudy? Není přitom rozhodující, jakou slovoslednou pozici ohnisko zaujímá. Může být na konci, ale i uprostřed (Proč právě ´tenhle vlak má tak často zpoždění?) n. na začátku věty (´Našel jsi ty klíče, nebo je pořád ještě hledáš? Nekontrastní ohnisko nositelem ↗IC být nemusí. Ve zjišťovacích otázkách (bez tázací částice) je hlavním výrazovým prostředkem tázací modality intonace a ve většině případů též inverzní slovosled: ´Přijdeš zítra? Zítra ´přijdeš? Bibliografie funkční perspektivy větné viz ✍Drápela (ed.) (2015).

Rozšiřující
Literatura
  • Adam, M. Functional Macrofield Perspective (A Religious Discourse Analysis Based on FSP), 2009.
  • Adam, M. Structural Dichotomy in the Theory of Functional Sentence Perspective. In Procházka, M. & M. Malá ad. (eds.), The Prague School and Theories of Structure, 2010, 129–142.
  • Adam, M. Presentation Sentences (Syntax, Semantics and FSP), 2013.
  • Běličová, H. & L. Uhlířová. Slovanská věta, 1996.
  • Daneš, F. Intonace a věta ve spisovné češtině, 1957.
  • Daneš, F. Typy tematických posloupností v textu. SaS 29, 1968, 125–141 (přetištěno v Daneš, F. Kultura a struktura českého jazyka, 2009, 420–440).
  • Daneš, F. Functional Sentence Perspective and the Organization of the Text. In Daneš, F. (ed.), Papers on Functional Sentence Perspective, 1974, 106–128.
  • Daneš, F. Intonace v textu (promluvě). SaS 46, 1985, 83–100 (přetištěno v Daneš, F. Kultura a struktura českého jazyka, 2009, 373–398).
  • Daneš, F. Odstavec jako centrální jednotka tematicko-kompoziční výstavby textu (na materiále textů výkladových). SaS 55, 1994, 1–17.
  • Daneš, F. Aktuální členění a text (Rekapitulace). In Daneš, F. Kultura a struktura českého jazyka, 2009, 441–447.
  • Drápela, M. Aspects of Functional Sentence Perspective in Contemporary English News and Academic Prose, 2011a.
  • Drápela, M. O některých úskalích a možnostech začlenění rámce funkční větné perspektivy do elektronických korpusů. In Petkevič, V. & A. Rosen (eds.), Korpusová lingvistika Praha 2011, 2011b, 98–109.
  • Drápela, M. On the Suggestive Semantic Clue in Functional Sentence Perspective. Écho des études romanes 8, 2012, 43–49.
  • Drápela, M. (ed.), A Bibliography of Functional Sentence Perspective 1956–2011, 2015.
  • Dušková, L. On Some Semantic and FSP Aspects of the Subject in Czech and in English. PhilPrag 18, 1975, 199–221.
  • Dušková, L. The Position of the Rheme in English and Czech Sentences as Constituents of a Text. PhilPrag 28, 1985, 128–135.
  • Dušková, L. a kol. Mluvnice současné angličtiny na pozadí češtiny, 2006.
  • Dvořáková [=Golková], E. On the English and Czech Situational Adverbs in Functional Sentence Perspective. BSE 4, 1964, 129–142.
  • Firbas, J. K otázce nezákladových podmětů v současné angličtině. ČMF 39, 1957a, 22–42, 165–173 (přetištěno v angl. překladu in Svoboda, A. & J. Chamonikolasová ad. (eds.), Collected Works of Jan Firbas, Vol. 1, 2010, 84–87).
  • Firbas, J. Some Thoughts of the Function of Word Order in Old English and Modern English. SPFFBU A 5, 1957b, 72–100 (přetištěno in Svoboda, A. & J. Chamonikolasová ad. (eds.), Collected Works of Jan Firbas, Vol. 1, 2010, 88–116).
  • Firbas, J. A Study in the Functional Sentence Perspective of the English and Slavonic Interrogative Sentence. BSE 12, 1976, 9–56, přetištěno in Chamonikolasová, J. & M. Černý ad. (eds.), Collected Works of Jan Firbas, Vol. 2, 2013, 228–283).
  • Firbas, J. A Functional View of 'Ordo Naturalis'. BSE 13, 1979a, 29–59.
  • Firbas, J. Úvaha o Ertlově pojetí českého slovního pořádku. SPFFBU A 27, 1979b, 185–196.
  • Firbas, J. „Aktuální členění větné“(,) či „funkční perspektiva větná“? SaS 43, 1982, 282–293.
  • Firbas, J. Functional Sentence Perspective in Written and Spoken Communication, 1992.
  • Firbas, J. & E. Golková. An Analytical Bibliography of Czechoslovak Studies in Functional Sentence Perspective, 1975.
  • Golková, E. On the English Infinitive of Purpose in Functional Sentence Perspective. BSE 7, 1968, 119–128.
  • Golková, E. Rheme in English and Czech. BSE 21, 1995, 47–57.
  • Golková, E. Complete Bibliography of J. Firbas´s Works. In Svoboda, A. & Chamonikolasová ad. (eds.), Collected Works of Jan Firbas, Vol. 1, 2010, 362–379.
  • Hajičová, E. Struktura doplňovací otázky a odpovědi z hlediska aktuálního členění. SaS 31, 1976, 300–307.
  • Headlandová Kalischová, I. Intonation in Discourse: English Intonation as (Mis)used by Czech Speakers, 2010.
  • Chamonikolasová, J. Intonation in English and Czech Dialogues, 2007.
  • Chamonikolasová, J. Word Order and Linear Modification in English. BSE 35, 2009, 17–28.
  • Chamonikolasová, J. Communicative Perspectives in the Theory of FSP. LPr 20, 2010a, 86–93.
  • Chamonikolasová, J. Communicative Dynamism and Prosodic Prominence of Pronouns in English and Czech. In Procházka, M. & M. Malá (eds.), The Prague School and Theories of Structure, 2010b, 143–162.
  • Klímová, E. Italské určité sloveso z pohledu funkční větné perspektivy ve srovnání s určitým slovesem anglickým, 2003.
  • Klímová, E. Modus a modalita na rovině funkční větné perspektivy. ČMF 87, 2005, 22–38.
  • Klímová, E. Otázky vztahu slovesného modu a modality v italštině (na pozadí angličtiny a češtiny), 2009.
  • Křížková, H. Tázací věta a některé problémy tzv. aktuálního (kontextového) členění. 51, 1968, 200–210.
  • Křížková, H. Kontextové členění a typy tázacích vět v současných slovanských jazycích. Sl 41, 1972, 241–262.
  • Mathesius, V. Zur Satzperspektive im modernen Englisch. Archiv für das Studium den neuen Sprachen und Literaturen 155, 1929, 202–210.
  • Mathesius, V. Čeština a obecný jazykozpyt, 1947.
  • 3, 1987.
  • MSČ, 1951.
  • NS, 1969.
  • PMČ, 1996.
  • Sbg, 1980.
  • , 1998.
  • Sgk, 1986.
  • Stehlíková, L. Some Thoughts on the Information Structure of Traffic Signs. Theory and Practice in English Studies 6, 2013,135–157.
  • Svoboda, A. The Hierarchy of Communicative Units and Fields as Illustrated by English Attributive Constructions. BSE 7, 1968, 49–101.
  • Svoboda, A. Diatheme, 1981.
  • Svoboda, A. Thematic Elements. BSE 15, 1983, 49–85.
  • Svoboda, A. České slovosledné pozice z pohledu aktuálního členění I, II. SaS 45,1984, 22–34, 88–103.
  • Svoboda, A. Nominální fráze a její aktuální členění. SPPFO D 23, 1986, 41–54.
  • Svoboda, A. Verbální fráze a tranzitní sféra v aktuálním členění. SPPFO D 25, 1988, 33–46.
  • Svoboda, A. Kapitoly z funkční syntaxe, 1989.
  • Šabršula, J. Ke srovnávacím studiím slovosledným. Některé otázky větné perspektivy ve francouzštině ve srovnání s češtinou. SaS 25, 1964, 161–166.
  • Uhlířová, L. Vztah syntaktické funkce větného členu a jeho místa ve větě. SaS 30, 1969, 358–370.
  • Uhlířová, L. K postavení tzv. větných příslovcí v aktuálním členění. SaS 40, 1979, 143–148.
  • Uhlířová, L. Sloveso určité v aktuálním členění větném. 67, 1984, 1–10.
  • Uhlířová, L. Knížka o slovosledu, 1987.
  • Urbanová, L. Functional Sentence Perspective and English Language Teaching. In Wilhelmi, B. (ed.), Der Text - seine Struktur und Funktion im Fremdsprachenunterricht. Wissenschaftliche Beiträge der Friedrich-Schiller-Universität, 1984, 136–143.
  • VT, 1985.
Citace
Ludmila Uhlířová, Aleš Svoboda (2017): FUNKČNÍ PERSPEKTIVA VĚTNÁ. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/FUNKČNÍ PERSPEKTIVA VĚTNÁ (poslední přístup: 12. 12. 2024)

Další pojmy:

gramatika syntax

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka