FORENZNÍ LINGVISTIKA

Základní

Interdisciplinární obor lingvistiky, který stojí na pomezí lingvistiky a forenzních věd (práva a kriminalistiky); zastřešuje mnoho subdisciplín teoretické a aplikované lingvistiky, jejichž poznatků a metodologie je užito při analýze jazykového materiálu souvisejícího s právním a forenzním kontextem. Za zakladatelskou práci forenzní lingvistiky je považována práce ✍Svartvika (1968), kde je i zaveden termín f.l.. Tématem práce je kvalitativní a kvantitativní jaz. analýza zfalšovaného výslechu. Počátky f.l. jako samostatné disciplíny a její rozvoj pak spadají do 90. let v USA (C. Chaski(ová), G. McMenamin, R. Shuy, P. Tiersma, H. Hollien), Německu (H. Kniffka, H. Künzel), Švédsku (J. Svartvik), Austrálii (J. Gibbons) a zejm. Velké Británii (M. Coulthard, J. Olsson, P. French), kde vznikly první instituce a periodika věnující se f.l. a jejím subdisciplínám (✍McMenamin, 2002). Od roku 1991 funguje Mezinárodní asociace forenzní fonetiky a akustiky (IAFPA) a od roku 1993 také Mezinárodní asociace forenzní lingvistiky (IAFL) (viz webové stránky asociace poskytující vyčerpávající bibliografii oboru). Od roku 1994 je oběma asociacemi vydáván časopis Forensic Linguistics (v roce 2003 přejmenován na The International Journal of Speech, Language and the Law). V č. kontextu je f.l. provozována zejména ve Fonetickém ústavu FF UK a na univerzitách v Brně a Plzni (✍Skarnitzl (ed.), 2014), povědomí o f.l. u nás zaváděly zejm. práce ✍Musilové (1984), ✍Musilové (1990a), ✍Musilové (1990b), ✍Musilové (1994)✍Svobodové (1997).

F.l. je výrazně interdisciplinární obor a nelze ji charakterizovat jednotnou metodou. Zahrnuje veškeré lingvistické vědy a práce, jejichž společnou vlastností je zaměření na forenzní kontext. Podle předmětu analýzy a užité metodologie můžeme mluvit o forenzní fonetice, forenzní stylistice, forenzní sémantice, forenzní pragmatice, forenzní diskurzivní analýze atd., na pokraji zájmu f.l. stojí grafologie a analýza fyzických vlastností dokumentu, softwarová forenzika (analýza programátorova individuálního způsobu programování) ad. (viz ✍McMenamin, 2002). V běžně přijímaném pojetí f.l. lze dnes rozlišit dvě (případně tři) základní oblasti problémů (viz obsah publikací ✍Gibbons & Turell(ová), 2008; ✍Coulthard & Johnson, 2010; ✍Olsson & Luchjenbroers(ová) (eds.), 2014):

1 Analýza psaného / tištěného a mluveného jaz. materiálu jako forma expertizy a forenzního důkazu

č. kontextu se tato větev f.l. někdy nazývá jazyková expertiza. Různé formy forenzní expertizy neslouží vždy jako usvědčující důkaz a podklad právního rozhodnutí, ale jsou užívány při vyšetřování, shromažďování důkazního materiálu a jsou nápomocny při dosahování právního rozhodnutí. F.l. zkoumá tematicky různorodé texty – výhružné, urážlivé a vyděračské dopisy a různé formy nelegální (např. pedofilní) komunikace, dopisy sebevrahů, obchodní dopisy a smlouvy, záznamy policejních výslechů, závěti atd.; často se jedná o komunikačními technologiemi zprostředkovanou komunikaci (internetové diskuze, sms atd., v případě forenzní fonetiky jde např. o záznamy různých telefonátů). Nemusí se však vždy jednat o text s kriminálním obsahem, může jít o libovolné texty (deníky a osobní texty a záznamy), jejichž analýza je využita při vyšetřování. Analýzy tohoto druhu mohou uplatňovat různé přístupy a techniky podle povahy řešeného problému (viz ✍Gibbons & Turell(ová), 2008). Základní otázkou forenzního zkoumání textů je např., jak byl zkoumaný text vyprodukován, zda je autentický či zda bylo s textem nějakým způsobem manipulováno (týká se to např. zkoumání úprav různých právních a policejních dokumentů – smluv, závětí, záznamů svědectví atd. a odhalování plagiarismu atd.). Ústředním problémem f.l. expertizy je identifikace autora n. autorů textu a tzn. profilování autora / podezřelého. Při profilování autora se f.l. pokouší na základě relevantních jaz. charakteristik co nejvíce zúžit okruh potenciálních autorů / podezřelých. Předmětem zájmu jsou zde idiosynkratické rysy sociolingvistické (pohlaví, věk, mateřský jazyk, dialektová a sociolektová příslušnost, úroveň vzdělání a celková jaz. kompetence ad.) a psycholingvistické (zjišťování povahy a psychického stavu autora textu). Pokud f.l. analýza zahrnuje více textů, řeší především příslušnost určitého textu do souboru textů se známým autorstvím (✍McMenamin, 2002; ✍Gibbons & Turell(ová), 2008). Identifikací autorství a komparací mluvených záznamů se zabývá forenzní fonetika (viz níže). Identifikace autorství textu má dlouhou literární tradici. Tato literární forenzika (✍Foster, 2001) však není běžně považována za součást vlastní f.l. (✍McMenamim, 2002) (pro různé konkrétní případy f.l.f.l. identifikace viz ✍Skaer, 2006). Jedná-li se převážně o kvantitativní přístup k identifikaci autora textu, o frekvenční charakteristiky idiolektu autora (např. frekvence a distribuce synsémantik, idiolektických výrazů u kolokací apod.), mluví se úžeji o stylometrii. V č. prostředí má určování literárních autorů výraznou tradici, především v oblasti textologie. Kvantitativní metody blízké f.l. zde využíval např. P. Vašák (viz jeho pro tuto oblast reprezentativní dílo ✍Vašák, 1980). Přístupy f.l. jsou rozvíjeny také v oblasti ↗kvantitativní lingvistiky, kde představuje určování autorství značnou část badatelských zájmů (souhrnně k tomu viz ✍Köhler & Altmann ad. (eds.), 2005). K analýze jaz. materiálu jako formy expertizy se řadí také lingvistická a šířeji sémiotická analýza obchodních značek a sloganů. Předmětem zájmu je zde např., zda se nejedná o plagiát, zda je značka zvolena vhodně vzhledem k etickým hodnotám a kulturním zvyklostem, zda není značka zaměnitelná za jinou atd.

Výchozím problémem f.l. analýzy je délka analyzovaného textu. Rozsáhlé textové vzorky dovolují využití komparace široké škály kvantitativních charakteristik. Při malém rozsahu analyzovaného textu jsou využívány přítomné jaz. charakteristiky, které reprezentují idiolektické vlastnosti autora. Jazykovými charakteristikami využívanými ve forenzní analýze jsou např.: frekvence slov, výskyt okazionálních slov v idiolektu autora, frekventované slovní kolokace, preference typu tematicko-rematické výstavby textu, užívání konkrétních konektiv, adverbiálních deiktických prostředků apod. v kohezivně-koherentní výstavbě textu, užívání členů, výskyt určitých chyb ve vztahu k ortografické normě a typu negramatických tvarů apod., z kvantitativních charakteristik je to např. poměr ↗hapax legomen k celému slovníku textu, bohatost slovníku, průměrná délka věty apod.

2 Analýza charakteru jazyka komunikačních událostí právního diskurzu a někdy zvlášť vydělovaná analýza formulací zákonů a jiných právních dokumentů.

F.l. se v tomto ohledu zabývá specifiky právního jazyka (tzv. legalese), jaz. interakcí při soudním jednání (✍Tiersma, 1999; ✍Gibbons, 2003) či policejním výslechu (✍Heydon(ová), 2005) (často s ohledem na překážky, které tento typ diskurzu obsahuje pro různě handicapované účastníky: menšiny, nerodilé mluvčí, laiky a osoby s nižším vzděláním či s obtížemi porozumět právním instrukcím atd.). S tím souvisí problematika tlumočení, překladu, pořizování autentických transkriptů ad.

3 Forenzní fonetika

Forenzní fonetika se vyděluje zvlášť jako samostatná interdisciplinární věda (✍Skarnitzl (ed.), 2014; ✍Hollien, 2014) s významným praktickým uplatněním. Podobně jako identifikace autora textu ve f.l. má i identifikace mluvčího dlouhou historii, avšak od konce 19. stol. a zvláště ve 20. stol. dochází k jejímu rozvoji a oficiálnímu uznání jako formy svědectví (✍Hollien, 2014; ✍Skarnitzl, 2014). V č. prostředí se forenzní fonetika rozvíjí od 90. let 20. stol. V policejní a soudní praxi je nazývána jako fonoskopie či audioexpertiza (✍Skarnitzl (ed.), 2014). Forenzní fonetiku lze dělit podle charakteru analýzy na (a) technickou a (b) lingvisticko-fonetickou (behaviorální) (viz ✍Hollien, 2014; ✍Skarnitzl (ed.), 2014). (a) Technická analýza nahrávky zvuku a hlasu mluvčího předchází lingvisticko-fonetickou analýzu. Jejím úkolem je zkvalitnění nahrávky, určení její autentičnosti (zda s ní nebylo technicky manipulováno), identifikace zvuků v pozadí, identifikace místa vzniku nahrávky či nahrávacího zařízení (podrobněji k technickým aspektům forenzní fonetiky viz ✍Hollien, 2014). (b) Z hlediska lingvisticko-fonetického se forenzní fonetika zabývá analýzou charakteristik a specifik projevu mluvčího. Při této analýze se rozlišují dva přístupy – akustický (strojový) a auditivní (aurálně-percepční) (✍Hollien, 2014). Akustická a auditivní analýza se kombinují pro zvýšení spolehlivosti a objektivnosti výsledků (✍McMenamin, 2002; ✍Skartnizl, 2014). Akustická analýza se zaměřuje především na fyzikální hlasové parametry objektivně zjistitelné ze spektrogramu. Těmi jsou průměrná hlasová frekvence a její variabilita (intonace), frekvence formantů hlásek, tempo promluvy atd. Auditivní analýza zkoumá verbální a paraverbální složky projevu mluvčího. Těmi jsou např. obecná kvalita hlasu (např. monotónnost), přítomnost jevů narušujících fluenci (např. řečové vady a fyzické handicapy ovlivňující výslovnost – chybějící chrup atd.), tempo a realizace pauz (např. jejich neobvyklé umístění), přízvuk, specifičnosti realizace jednotlivých hlásek, slabik a výpovědí. Auditivní analýza se zaměřuje také na specifičnost promluvy podmíněnou dialektickou a sociolektickou příslušností mluvčího atd. (✍McMenamin, 2002; přehledné shrnutí poskytuje ✍Hollien, 2014). V rámci tohoto akusticko-auditivního přístupu k forenzněfonetickému materiálu je možné vydělit úžeji pojatou behaviorální analýzu akusticko-auditivně detekující psychické a další stavy mluvčího (stres, strach, vztek, intoxikace, pokus o klam, imitaci a lež atd.) (podrobně viz ✍Hollien, 2014).

4 Rozpoznání mluvčího

Prostřednictvím zmíněných postupů a na základě zjištěných charakteristik směřuje forenzní fonetika ke své hlavní náplni, kterou je identifikace mluvčího (společně s verifikací mluvčího; obojí se shrnuje pod rozpoznání mluvčího (speaker recognition) (✍Skarnitzl (ed.), 2014). Postup identifikace se může odvíjet třemi způsoby (viz shrnující tabulka u ✍Skarnitzla (ed.), 2014). (a) Vytvoření sociolingvistického a psycholingvistického profilu neznámého pachatele na základě analýzy záznamu; (b) určení identity mluvčího a podezřelého na základě analýzy záznamu, (c) identifikace mluvčího obětí či svědkem na základě analýzy nahrávek podezřelých v kontrolovaném prostředí (podrobněji k tomuto ✍Hollien, 2014).

Rozšiřující
Literatura
  • Atkinson, J. & P. Drew. Order in the Court: The Organization of Verbal Behavior in Judicial Settings, 1979.
  • Beigi, H. Fundamentals of Speaker Recognition, 2011.
  • Conley, J. M. & W. M. O’Barr. Just Words: Law, Language, and Power, 1998.
  • Cotterill, J. Language and Power in Court: A Linguistic Analysis of the O. J. Simpson Trial, 2003.
  • Coulthard, M. Author Identification, Idiolect and Linguistic Uniqueness. Applied Linguistics 25, 2004, 431–447.
  • Coulthard, M. & A. Johnson. An Introduction to Forensic Linguistics: Language in Evidence, 2007.
  • Coulthard, M. & A. Johnson. (eds.) The Routledge Handbook of Forensic Linguistics, 2010.
  • Danet, B. Language in the Legal Process. Law and Society Review 14, 1980, 445–564.
  • Doddington, G. R. Speaker Recognition – Identifying People by their Voices. Proceedings of the IEEE 73, 1985, 1651–1664.
  • Foster, D. Author Unknown: On the Trail of Anonymous, 2001.
  • Gibbons, J. (ed.) Language and the Law, 1994.
  • Gibbons, J. Forensic Linguistics: An Introduction to Language of the Justice System, 2003.
  • Gibbons, J. & M. T. Turell. (eds.) Dimensions of Forensic Linguistics, 2008.
  • Goodrich P. Legal Discourse: Studies in Linguistics, Rhetoric and Legal Analysis, 1987.
  • Grieve, J. Quantitative Authorship Attribution: An Evaluation of Techniques. Literary and Linguistic Computing 22, 2007, 251–270.
  • Heydon, G. The Language of Police Interviewing: A Critical Analysis, 2005.
  • Hollien, H. The Acoustics of Crime, 1990.
  • Hollien, H. Forensic Voice Identification, 2002.
  • Hollien, H. Forensic Phonetics: An Introduction by Harry Hollien. In Olsson, J. & J. Luchjenbroers (eds.), Forensic Linguistics, 2014, 83–136.
  • Charrow, R. P. & V. P. Charrow. Making Legal Language Understandable: A Psycholinguistic Study of Jury Instructions. Columbia Law Review 79, 1979, 1306–1374.
  • Chaski, C. E. Empirical Evaluations of Language-based Author Identification Techniques. Forensic Linguistics 8, 2001, 1–65.
  • Jackson, B. S. Making Sense in Law: Linguistic, Psychological and Semiotic Perspectives, 1995.
  • Jessen, M. Forensic Phonetics. Language and Linguistics Compass 2, 2008, 671–711.
  • Juola, P. Authorship Attribution. Foundations and Trends in Information Retrieval 1.3, 2006, 233–334.
  • Kořenský, J. & F. Cvrček ad. Juristická a lingvistická analýza právních textů, 1999.
  • Köhler, R. & G. Altmann ad. (eds.) Quantitative Linguistik – Quantitative Linguistics. Ein internationales Handbuch – An International Handbook, 2005, 387–396.
  • Kučera, K. Analýza singulárních stylů a atribuce textu. Philologica 4–5, 1987.
  • Levi, J. N. & A. G. Walker. (eds.) Language in the Judicial Process, 1990.
  • McMenamin, G. R. (ed.) Forensic Linguistics: Advances in Forensic Stylistics, 2002.
  • Mellinkoff, D. The Language of the Law, 1963.
  • Musilová, V. Jazyková expertiza psaného jazykového projevu, 1984.
  • Musilová, V. Verbální komunikát a jeho kriminalistický význam. Československá kriminalistika 23, 1990a, 206–211.
  • Musilová, V. Fonoskopická expertiza a její přínos pro odhalování a objasňování trestné činnosti. Kriminalistický sborník 34, 1990b, 83–87.
  • Musilová, V. Význam a možnosti lingvistických a psychologických analýz při zjišťování autorství textů. Bulletin advokacie 5, 1994, 19–24.
  • Musilová, V. Co je forenzní lingvistika 1. Pojem a možnosti znaleckého zkoumání, předměty zkoumání. Čeština doma a ve světě 13, 2005a, 65–70.
  • Musilová, V. Co je to forenzní lingvistika 2. Metodologické aspekty identifikace autora psaného jazykového projevu v kriminalistice. Čeština doma a ve světě 13, 2005b, 97–102.
  • Musilová, V. Co je forenzní lingvistika 3. Otázky lingvistického a psycholingvistického profilování. Čeština doma a ve světě 14, 2006, 137–142.
  • Musilová, V. & J. Málek. Fonoskopie, 1989.
  • Neustein, A. & H. A. Patil. (eds.) Forensic Speaker Recognition: Law Enforcement and Counter-Terrorism, 2012.
  • Nolan, F. The Phonetic Bases of Speaker Recognition, 1983.
  • O’Barr, W. Linguistic Evidence: Language, Power and Strategy in the Courtroom, 1982.
  • Olsson, J. Forensic Linguistics: An Introduction to Language, Crime, and the Law, 2004.
  • Olsson, J. Word Crime: Solving Crime Through Forensic Linguistics, 2009.
  • Olsson, J. & J. Luchjenbroers. (eds.) Forensic Linguistics, 2014.
  • Peng, F. & D. Schuurmanst ad. Language Independent Authorship Attribution Using Character Level Language Models. In Proceedings of the Tenth Conference on European Chapter of the Association for Computational Linguistics 1, 2003, 267–274.
  • Rose, P. Forensic Speaker Identification, 2002.
  • Shuy, R. W. Language Crimes: The Use and Abuse of Language Evidence in the Courtroom, 1993.
  • Shuy, R. W. The Language of Confessions, Interrogation and Deception, 1998.
  • Shuy, R. W. Creating Language Crimes: How Law Enforcement Uses (and Misuses) Language, 2005.
  • Shuy, R. W. Linguistics in the Courtroom, 2006.
  • Shuy, R. W. Fighting Over Words, 2007.
  • Shuy, R. W. The Language of Defamation Cases, 2010.
  • Shuy, R. W. The Language of Perjury Cases, 2011.
  • Shuy, R. W. The Language of Sexual Misconduct Cases, 2012.
  • Shuy, R. W. The Language of Bribery Cases, 2013.
  • Shuy, R. W. The Language of Murder Cases, 2014.
  • Skaer, P. M. Linguistics and the Law: An Introduction to the Forensic Applications of Phonetics and Phonology. Ningen kagaku kenkyū (Studies in human sciences) 1, 2006, 39–52.
  • Skarnitzl, R. (ed.) Fonetická identifikace mluvčích, 2014.
  • Solan, L. M. The Language of Judges, 1993.
  • Solan, L. & P. M. Tiersma. Speaking of Crime: The Language of Criminal Justice, 2010.
  • Stamatatos, E. A Survey of Modern Authorship Attribution Methods. Journal of the American Society for Information Science and Technology 60, 2009, 538–556.
  • Svartvik, J. The Evans Statements: A Case for Forensic Linguistics, 1968.
  • Svobodová, M. Forenzní lingvistika: obsah a možnosti. SaS 58, 1997, 124–129.
  • Švenda, Z. & L. Michálek. Automatické metody rozpoznávání řečníka ve forenzní praxi, 2015.
  • Těšitelová, M. On the Frequency of Function Words. PSML 5, 1976, 9–28.
  • Tiersma, P. M. Legal Language, 1999.
  • Tiersma, P. & L. Solan. (eds.) The Oxford Handbook of Language and Law, 2012.
  • Uhlířová, L. O délce věty. SaS 32, 1971, 232–240.
  • Vašák, P. Statistika a sporné autorství. SaS 27, 1966, 364–370.
  • Vašák, P. Metody určování autorství, 1980.
Citace
Michal Jurka, Dan Faltýnek (2017): FORENZNÍ LINGVISTIKA. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/FORENZNÍ LINGVISTIKA (poslední přístup: 20. 8. 2019)

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka