APOSTROFA

Základní

Původně rétorická figura, jíž autor situuje komunikačního partnera do pozice nezúčastněného posluchače: je to oslovení nepřítomné n. zemřelé osoby (Ještě že ses toho nedožila, Maruško), boha n. jiné nadpřirozené bytosti (Proč mě tak trápíš, Bože na nebesích!), resp. oslovení zvířete či neživé věci, a tím jejich antropomorfizace (Svatá prostoto! Takto to opravdu za něj chodilo?). V dnešní stylistice je pokládána za ↗aktualizační prostředek, užívaný v uměleckém stylu: Zdává se mi o vás v noci, stříbrní lipani, o vašich čistých vodách … (Tomeček); uplatnění v stylu řečnickém či žurnalistickém je spojeno s větším n. menším odstínem bombastickým: Proč mlčíte, slovutní mistři pera?

Rozšiřující
Literatura
  • Hrabák, J. Poetika, 1973, 155–171.
  • Svoboda, K. Tropy a figury. 31, 1947, 4–12, 21–29.
Citace
Milan Jelínek (2017): APOSTROFA. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/APOSTROFA (poslední přístup: 25. 2. 2020)

Další pojmy:

stylistika

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka