ČESKO-SLOVENSKÝ JAZYKOVÝ KONTAKT

Základní

Koexistence a interakce češtiny a slovenštiny v průběhu dějinného vývoje charakterizovaného změnou diferencovaných jazykových situací. V synchronním pohledu zahrnuje otázku strukturní blízkosti a vzájemné srozumitelnosti č. a slovenštiny jako předpokladu receptivního bilingvizmu a jeho uplatňování v česko-slovenské komunikační interakci. V diachronním pohledu jde o vývoj vzájemných vztahů v jednotlivých historických obdobích a rozdílné konceptualizace poměru č. a slovenštiny s dosahem na standardizaci a fungování obou jazyků, divergentní, paralelní a konvergentní procesy, včetně existence kontaktových jevů jako výsledku přímých i nepřímých jaz. kontaktů a záměrných dobových standardizačních aktivit.

Pro č. a slovenštinu jako blízce příbuzné a vzájemně srozumitelné jaz. charakterizované vysokou mírou shod a současně i existencí rozdílů na všech jaz. úrovních je charakteristická kontinuální kontaktová koexistence v historickém sledu diferencovaných kontaktových situací. Vzájemná srozumitelnost jazyků se při mezijazykové interakci promítá do možnosti uplatnění komunikačního modelu receptivního bilingvismu (dvojjazykové komunikace), ve kterém každý z účastníků komunikace užívá svého jaz. Problematika česko-slovenského jaz. kontaktu zahrnuje vedle tradiční „užší“ problematiky existence kontaktově podmíněných výrazových prostředků, ↗bohemismů ve slovenštině a ↗slovakismů v č., celý komplex otázek dotýkající se charakteru a podoby jaz. kontaktu v konkrétních historických jaz. situacích spjatých s dobově specifickými ideově-politickými a kulturně-společenskými okolnostmi. Pro jednotlivá období vzájemných jaz. vztahů je příznačná česko-slovenská asymetrie v podobách a intenzitě vztahů k druhému jaz., představovaná tradičně větší otevřeností k č. u nositelů slovenštiny než naopak a promítající se také do asymetrie v šíři existence kontaktových jevů, jejich hodnocení a zpracování. Ve srovnání s tradiční definicí bohemismů jako českého jazykového prvku v jiném jazyce (n. v něm podle češtiny utvořeného) uvádí slovenská Encyklopédia jazykovedy (1993:92–93) členění bohemismů na 1. spisovné, které se staly v jaz. vývoji organickou součástí slovenštiny, takže běžný uživatel jaz. je jako cizí již nepociťuje (cit, látka, prídavné meno), 2. substandardní, která nejsou součástí spis.jaz., ale v běžné hovorové mluvě se často užívají (ovšem, kľud, jednať; některá předložková spojení s předložkou u ap.). Zejména druhý případ představuje ve slovenské laické i odborné veřejnosti sféru častého axiologického konfliktu dotýkajícího se problematiky delimitačního vymezení vůči č. Mezi novějšími pojmy užitými ve slovenské lingvistice vystupuje hodnocení slovenštiny a č. jako „proxemicky blízkých jazyků“ (✍Ološtiak, 2004 – autor chápe interlingvální proxemiku jako obecný rámec, do něhož patří všechny relevantní okolnosti s vlivem na kvalitu a kvantitu jazykových kontaktů) a hodnocení č. jako „průvodního jazyka“, „epijazyka“ nositelů slovenštiny.

Z hlediska vzájemného kontaktu č. a slovenštiny se v průběhu historického vývoje vyčleňuje více etap s rozdílnými kontaktovými situacemi, přičemž se v každém období v postupném sledu promítaly a promítají výsledky jaz. kontaktů předcházejících období. Periodizace dějin česko-slovenských jaz. kontaktů zahrnuje 6 rámcových (dále členitelných) období (✍Nábělková, 2014): 1. období do kodifikace spis. slovenštiny, 2. období od kodifikace spis. slovenštiny koncem 18. stol. (80. léta 18. stol. Bernolákova kodifikace; 40. léta 19. stol. Štúrova kodifikace jako východisko současné spis. slovenštiny), 3. první období koexistence ve společném česko-slovenském státě od r. 1918, 4. období druhé světové války s přechodným rozdělením Československa, 5. druhé období koexistence ve společném česko-slovenském státě po r. 1945, 6. období po roce 1993, kdy se rozdělilo Československo a vznikly samostatná Česká republika a Slovenská republika. ✍Budovičová (1978) charakterizuje hlavní etapy česko-slovenských vztahů jako 1. období česko-slovenské vzájemnosti (od vystoupení štúrovců do r. 1918), 2. období československé státní jednoty (vznik a řešení tzv. československé otázky ve společném státě) a 3. období česko-slovenské rovnoprávnosti – prosazování a nastolení rovnoprávných vztahů č. a slovenštiny v ČSSR.

V obdobích do kodifikace spis. slovenštiny, v širokém časovém rozmezí od zániku Velké Moravy (překrývajícím se s obdobím rozpadu praslovanštiny vedoucím k formování jednotlivých slovanských jaz.) do vzniku Československa, se česko-slovenský jaz. kontakt vyvíjel v situaci, kdy obě etnická společenství, formující se v průběhu 19. stol. v moderní národy, žila v rozdílných státních útvarech, resp. ve více n. méně autonomně řízených částech vyššího politického celku Habsburské monarchie, charakterizovaných rozdílnými okolnostmi postavení a vývoje č. a slovenštiny. Komplex rozdílných podmínek obou etnických společenství vedl k asynchronicitě ve formování kulturních forem jejich jaz., na rozdíl od vývoje písemné č. v optimálních podmínkách Českého království formování kulturní slovenštiny v multinacionálním Uhersku probíhalo pozvolně a složitě. Pro celou další existenci vzájemných jaz. vztahů má zásadní význam uplatnění písemné č. jako nadnářečního kulturního kódu ve slovenském jaz. prostředí, kde č. suplovala funkce neexistující celospolečenské podoby písemné slovenštiny od konce 14. stol. v různých formách až do 19. stol. (✍Pauliny, 1956; ✍Pauliny, 1983; ✍Krajčovič & Žigo, 2006; ✍Kačala & Krajčovič, 2006), v reziduích jako sakrální kód evangelíků až do konce 20. stol. (✍Nábělková, 2014; ✍Doruľa, 2011). Vedle blízkosti písemné č. a domácích slovenských variet a s tím související přirozené srozumitelnosti č. ve slovenském prostředí, umožňující přijetí č. ve funkci kulturního kódu na Slovensku, zmiňuje Pauliny jako jeden z jeho předpokladů kontinuální povelkomoravské hospodářské a kulturní (zejména náboženské) moravsko-slovenské kontakty v období už před 14. stol. (✍Pauliny, 1985, a jinde). K historickým faktorům, které ovlivnily přítomnost č. od 14. stol. a její široké uplatnění ve funkci písemného jaz. od 15. stol., se tradičně počítá kulturní autorita Prahy s Karlovou univerzitou, na které studovali také studenti ze slovenského prostředí, vzájemné vazby v religiózní sféře zprostředkované kromě náboženské literatury také působením českých kněží, přítomnost husitů, bratříků a vojsk Jana Jiskry na Slovensku v 15. stol., působení českých písařů, obchodní a majetkové vztahy, dynastické vazby a opakovaná existence česko-uherské personální unie (k přítomnosti Čechů na Slovensku srov. ✍Řepa, 2012). Za Matyáše Korvína v 15. stol. se č. stala vedle latiny úředním jaz. Uherské královské kanceláře a byla užívána ke korespondenci s adresáty na slovenském území (✍Pauliny, 1983; ✍Švagrovský, 2007). Fungování č. jako písemného kulturního jaz. vedle slovenských teritoriálních nářečí a formujících se kulturních variet (a z dalších zemských jaz. zejména latiny, se kterou č. soupeřila v pozici vysoké variety) ve slovenském jaz. prostředí se v novější zahraniční i domácí literatuře podává v diferencovaných obrazech předkodifikační diglose (✍Lifanov, 2001a; ✍Giger, 2006a; ✍Lauersdorf, 2010; srov. také už pojem dvojrečovitosti v aplikaci na období od druhé pol. 15. stol. u ✍Czambela, 1903:214). Plněním funkce kulturního kódu sehrála č. ve slovenském prostředí úlohu katalyzátoru jaz. a společenského vývoje. Výraznou měrou přispěla k formování kulturních variet slovenštiny a posléze kodifikované spisovné slovenštiny a souběžně s vývojem v jaz. oblasti k formování slovenského etnika (slovenské národnosti) a posléze moderního slovenského národa (např. ✍Horálek, 1974; ✍Novák 1982; ✍Pauliny, 1983 aj.). Do obrazu kontaktu č. a slovenštiny za hranicemi českého území patří i užívání bibličtiny jako bohoslužebného jaz. slovenských evangelíků mimo současné Slovensko – na územích osídlených Slováky v bývalém Uhersku, zejména v dnešním Maďarsku, Chorvatsku, Srbsku a Rumunsku (✍Nábělková, 2008).

Ve fungování č. na Slovensku v předspisovném období se vyčleňují období starší (14.–16. stol.), mladší (17.–18. stol.) a obrozenské (1. pol. 19. stol.) (✍Krajčovič & Žigo, 2006; ✍Kačala & Krajčovič, 2006). Písemná č. v širokém spektru náboženských a laických textů nabývala různé podoby, kromě normalizované č. odpovídající dobové č. v českém prostředí vznikaly v kontaktu s diferencovanými varietami slovenštiny texty v nezáměrně i záměrně slovakizované č. (✍Pauliny, 1983; ✍Krajčovič & Žigo, 2006). Slovakizace českých textů se promítala na pravopisně-hláskoslovné rovině (zejm. v nezapisování diferenčních fonémů n. jejich zapisování na nesprávném místě), na gramatické i lexikální rovině. Osobitost č. užívané ve slovenském prostředí v průběhu staletí se v lingvistické literatuře v různém nazírání promítá do označení jako „,slovenská’ čeština“, „standard češtiny na Slovensku“, „slovenská verze češtiny“, „slovenský variant spisovné češtiny“ n. „čeština slovenské redakce“, otázka pluricentrickosti č. však v tomto kontextu explicitně tematizována nebyla. Vedle textů v normalizované a slovakizované č. v kontaktové situaci vznikaly texty odrážející ve vyšší míře domácí jaz. v jeho předkodifikačních podobách, v postupně se formujících kulturních podobách slovenštiny, kulturní západoslovenštině, středoslovenštině a také východoslovenštině (koncepce kulturní slovenštiny souvisí také s hodnocením vzájemného vztahu č. a slovenštiny v textech předkodifikačního období, viz ✍Pauliny, 1983; ✍Krajčovič, 1964; ✍Krajčovič & Žigo, 2006 aj.; výběr textů různých žánrů z regionálně diferencovaných rukopisných zdrojů zpřístupňují např. Pramene k dejinám slovenčiny 1992, 2002, 2008). Smíšený jaz. charakter jednotlivých textů se při uplatnění různých kriterií v lingvistické literatuře nezřídka promítá do rozdílného hodnocení jejich bohemicity/slovacity. V jednotlivých etapách koexistence kontaktových variet č. a slovenštiny se do podoby vznikajících textů promítaly probíhající paralelní (nezřídka asynchronní), konvergentní a také divergentní jaz. procesy, přinášející vedle shod také diference na jednotlivých jaz. rovinách (✍Pauliny, 1961; ✍Krajčovič, 2003; ✍Žigo, 2002 aj.). Při otázce identifikace geneticky českých n. slovenských jaz. prostředků a hodnocení bohemicity n. slovacity celých textů sehrává významnou roli existence česko-slovenského nářečního kontinua, zejména blízkost č. a západoslovenských nářečí jako báze formující se kulturní západoslovenštiny, její propojení s relativní chronologií průběhu jaz. změn, nezřídka však také neurčitost jaz. podoby při dobové praxi zápisu textu. Příklad významné jaz. památky 15. stol. s rozdílným hodnocením textové koexistence českých a slovenských jaz. prostředků (v lexikální rovině zejména široké uplatňování slovenských právních termínů) představuje rukopisná Žilinská kniha s překladem magdeburského práva (1473) a širokým spektrem administrativně právních záznamů z období přesahujícího 15. stol. Od hodnocení Žilinské knihy jako české jaz. památky s četnými slovakismy (např. ✍Pauliny, 1983), převládající od její první edice s textem transkribovaným (rekonstruovaným) do staročeské podoby, se liší interpretace, která provází její nejnovější kompletní edici s hodnocením jazyka Žilinské knihy jako staré slovenštiny, resp. kulturní západoslovenštiny, pro kterou je (obecně) charakteristická přítomnost bohemismů na různých rovinách (✍Kuchar, 2009 aj.). V spektru jaz. památek ze závěru předkodifikačního období mají pro poznání postavení a podob kulturní slovenštiny charakterizované diferencovanou přítomností českých jaz. prvků velký význam dokumenty spjaté s tereziánskou urbárskou regulací – dotazník vydaný kanceláří v r. 1771 v kulturní západoslovenštině, představující vedle latiny, němčiny a maďarštiny čtvrtou z jaz. mutací oficiální písemnosti pro území Uher, a odpovědi na dotazník ze slovenského jaz. prostředí (viz ✍Švagrovský & Ondrejovič, 2012).

V předkodifikačním období vnesla do jaz. vývoje na Slovensku významný diferenciační prvek reformace, která jej rozštěpila na dvě rozdílné vývojové linie v katolickém a evangelickém prostředí. Rozdílnost rámcově prezentována jako narůstání slovakizování v katolické linii, korespondující zejména s formováním kulturní západoslovenštiny, oproti užšímu sepětí evangelíků s normalizovanou č. reprezentovanou jazykem Kralické bible, výrazněji vystupuje v období protireformace a rekatolizace, které představuje významný mezník ve vývoji kulturních kódů na Slovensku u obou konfesionálních společenství. Důslednější dodržování norem č. jako nový prvek v písemnosti evangelíků odráží vědomí potřeby vzájemné opory s českými evangelíky v situaci ohrožení umocněné jednotou literatury psané společným jazykem. Č. Kralické bible, představující na dlouhé další období pro slovenské evangelíky jeden ze symbolů víry, byla jako jaz. evangelické církve přijata na synodách v r. 1610, 1614, vzájemný kontakt českých a slovenských evangelíků byl pak posílen zejména v pobělohorském období, kdy se slovenské prostředí stalo jedním z útočišť českých exulantů. Vazby českých a slovenských evangelíků nacházely odraz kromě domácího slovenského prostředí také v zahraničních exulantských centrech s významnou publikační činností, zejm. v Žitavě a v Halle (slovenskými evangelíky bylo připraveno a realizováno např. hallské vydání Kralické bibler. 1722 s úvodem D. Krmana končícím slovy modlitby s metajazykovým obsahem „Bůh milostivý (…) rozptýlený národ český, y nás týmž gazykem mluwjcích, w dobré naděgi postawil“; ✍Ďurovič, 2004a:211–212). Z publikací českých evangelických exulantů na Slovensku nejvýznamnější místo zastává kancionál Jiřího Třanovského/Juraje Tranovského Cithara Sanctorum (1636), (tzv. Tranoscius), obsahující překlady i původní texty písní, který vyšel v průběhu staletí ve více než 150 vydáních (✍Bartko, 1999). Jednotlivá postupně rozšiřovaná vydání Tranoscia rámcově reprezentují tendenci k dodržování normované č., dokládají slovakizování č. také v evangelickém prostředí, i když tištěná podoba textů specifickou podobu zvukové realizace duchovních písní v bibličtině jako sakrálním kódu slovenských evangelíků odráží jen v jistém rozsahu (✍Nábělková, 2008, a jinde). Z tohoto hlediska je důležité zejména 8. vydání Tranoscia D. Sinapiem Horčičkou, které vyšlo v Levoči ve významné tiskárně rodiny Brewerů v r. 1684. Sinapius patří k slovenským evangelickým vzdělancům, kteří ve svých dílech z konce 17. stol., kromě cílené slovakizace textů v zájmu přiblížení ke slovenskému čtenáři, uvádějí také průvodní metajazykové formulace dotýkající se vztahu č. a slovenštiny a demonstrující slovenskou identitu (srov. např. Sinapiovo „k cíli mému, t. zretedlnosti a lechkosti, v reci naší nevybrušené všudy sem smeroval a nerozumitedlnych slov ceských vystríhal... Obzvlašte ... poněvadž se mnohé slová v čisté češtine tak nám Slovákům jako chodník na Tatry neznáme, nacházejí..., proto jako mluvíme, tak i psáti máme“, cit. podle ✍Paulinyho, 1983:109). V 60. letech vyšlo v Levoči také čtyřjazyčné vydání Komenského díla Orbis Pictus (1685), ve kterém je latinský, německý a maďarský text doplněn překladem do češtiny s četnými slovakismy (✍Bartková, 1980). Tato vůbec první česká verze Komenského učebnice (v předcházejících vydáních byly pouze jiné jazyky), u které se předpokládá Sinapiovo autorství, byla excerpací i pro Jungmannův slovník. Další z významných jazykových památek, překlad Komenského učebnice Janua linguae latinae reserata aurear. 1666 od F. Buľovského do kulturní předspisovné slovenštiny (např. ✍Majtán, 2006, a jiní), zůstal v rukopisu a byl v transliterovaném přepisu publikován až v r. 2002 (Pramene k dejinám slovenčiny 2, 2002:179–233).

Začátky domácí odborné literatury z konce 17. stol. představuje jazyková příručka Zpráva písma slovenského, jak se ma dobře psati, čisti i tisknauti (1696), kterou vydal T. Masnicius (Masník). V popisu pravopisných a morfologických pravidel zaměřených na kultivaci jaz. praxe ve slovenském prostředí se odráží odklon od cílené slovakizace č., deklarované vedle jiných také Masniciem v jeho předchozí tvorbě (např. v úvodu spisu o dějinách reformace Vyvolená boží vinice obnovená, 1682), spolu se zřetelem ke slovensko-českému kontextu. Explicitně se to v Zprávě projevuje např. v pasáži dotýkající se psaní ř („které se v slovenském mluvení neužívá“) – Masnicius radí „nadobývat jeho známost“ čtením českých knih, přičemž „známost pak jeho jest vžitečná k tisknutí Kněh, aby y Cžechové Písem y Kněh naších užívati mohli“. V interpretacích Zprávy ve slovenské lingvistice vystupuje rozdíl v jejím vnímání jako pravopisně-morfologické příručky č. pro slovenské evangelíky proti akcentování skutečnosti, že se jedná o popis soudobého slovenského spisovného jazyka – č. slovenské redakce (např. ✍Ďurovič, 2013; k reflexi Masnicia v české lingvistice viz ✍Šimek, 2012). Masniciova Zpráva svou vlastní vahou i jako inspirace dalších gramatických prací zaujímá významné místo ve vývojové linii jazykovědných děl slovenských autorů mezi gramatikou Vavřince Benedikta z Nudožer (Vavrinec Benedikt z Nedožier) Grammaticae bohemicae... libri duo (1603), první moderní gramatikou č., založenou na kralické č. a obsahující zmínky o slovenských a moravských odlišnostech, a díly D. Krmana a P. Doležala, z nichž zejména Doležalova Grammatica Slavico-Bohemica (1746), pokládaná za nejvýznamnější gramatické dílo bohemistické pozdního baroka, kodifikovala na několik desítiletí spisovný a literární jazyk na Slovensku a podílela se přímo na kodifikaci humanistické č. v gramatickém díle Dobrovského (viz ✍Ďurovič, 2000, a jiní). Slovenské gramatiky evangelické linie 17. a 18. stol., kteří v explicitních formulacích motivace své tvorby zohledňují existenci slovensko-českého a česko-slovenského jaz. kontextu (srov. v tomto směru jednoznačné vyjádření víry M. Bela v úvodu k dílu P. Doležala, že také Češi budou jeho gramatiku akceptovat) a zapojují se do vývojových linií slovenské i české jazykovědy s následným přijetím do dějin lingvistického myšlení obou společenství, je vhodné (s uplatněním pojmu dvojdomosti, užívaného v analogických případech v literárněvědném kontextu, např. ✍Ďurišin, 1987) pokládat za dvojdomé lingvistické autory.

V rukopisných, doposud nepublikovaných gramatikách D. Krmana z let 1704 a 1729 Rudimenta Grammaticae Slauo-Bohemicae (...) in gratiam Slouaciorum lingua Slauico-Bohemica utentium eandemque solertius excolere uolentium a v Doležalových dílech Grammatica Slavico-Bohemica (1746), Elementa linguae Slavo-Bohemicae (1752) byl do česko-slovenského kontextu vnesen pojem lingua slavico-bohemica/slavo-bohemica, jazyk slovensko-český, jako jedno z pojmenování společného spisovného jazyka, posléze vedoucí k pojmenování česko-slovenského/československého jazyka, které našlo uplatnění zejména v období národního obrození a v novém konceptuálním rámci pak v období společného státu. Překlad a interpretaci pojmenování lingua slavico-bohemica/slavo-bohemica v dílech Krmana a Doležala jako jazyka slovensko-českého (oproti interpretaci/překladu jazyk slovansko-český, resp. český) zdůvodňuje ✍Ďurovič (2004). Jedním z charakteristických průvodních znaků česko-slovenského jaz. kontaktu v starších obdobích je specifické užívání pojmosloví v okruhu lingvonym v českém i slovenském prostředí, které se spolu s existencí a vývojem rozdílných konceptualizací vzájemných jaz. vztahů promítá do variantnosti pojmenování jazyka/jazyků a v konkrétních případech do rozdílného chápání stejného lingvonyma v okruhu široce uplatňovaných pojmenování lingua slavica/sclavica, slavico-bohemica, slavo-bohemica, bohemo-slavica, jazyk českoslovanský/česko-slovanský, československý/česko-slovenský, český, slovenský. Potenciální nejednoznačnost interpretace a překladu latinských lingvonym je v jaz. rovině spjata zejm. s faktem polysémie latinského etnonyma Slavus (Sclavus) a odpovídajících adjektiv slavicusslavonicus – v současných významech Slovan i Slovák, slovanský i slovenský (pro rozlišení se D. Krman pokusil na pojmenování Slováků zavést latinské substantivum Slovacii, ✍Ďurovič, 2012), a podobně domácích pojmenování Slovan, slovanský, Slovák, slovenský. Nejednoznačnost pojmenování mimo kontext se prolíná s existencí diferencovaných kategorizací v jazykově-ideologické rovině, komplikovanou ještě také vztahy s pojmenováními Bohemus, bohemicus, Čech, český. Překlad latinských názvů tak v konkrétních případech předpokládá interpretaci opřenou o analýzu kontextu. Z hlediska česko-slovenského jaz. kontaktu je zajímavá interpretace substantiva Slověnin/Sclavus ve verši zmiňujícím „sslowyenyny zkrziwene“ (v tzv. Prešpurském slovníku, rukopisu Klaretova Glosáře ze 14. stol.) jako odkazu ke slovenským klerikům v pražském prostředí, na rozdíl od alternativní intepretace vztahující ho k chorvatským emauzským mnichům – ✍Pauliny (1985) v tomto zápisu vidí vůbec první záznam dotýkající se odlišnosti č. a slovenštiny. Lingvonyma československý/česko-slovenský jazyk (řeč), emblematická z hlediska koncepce česko-slovenské jaz. jednoty (spjaté s koncepcí jednoty kulturně-literární a v jistých obdobích také národní), se začala prosazovat v osvícenské evangelické generaci slovenských obrozenců, zejména u J. Ribaye, B. Tablice a J. Palkoviče, v souvislosti s vědomím potřeby společného pěstování spisovného jaz. a nabyla (teritoriálně i časově) širší uplatnění. Adj. československý/česko-slovenský však dále ve vzájemné konkurenci koexistovala také s adjektivy českoslovanský/česko-slovanský souvztažnými se subst. Čechoslovan, která zejména v českém prostředí představovala synonyma adj. český (✍Rychlík, 2002). Vzájemně záměnné využití obou adj. ještě u štúrovské generace dokládá např. jejich uplatnění v jednotlivých textech almanachu Plody z období před kodifikací štúrovské slovenštiny (1836), jak v názvu českoslovanské/československé společnosti, tak v pojmenováních českoslovanská řečřeč československá (navíc ve stejnojmenném názvu básně M. M. Hodži psaném v obsahu se spojovníkem, česko-slowenská, ve vlastní básni pak bez něho).

Kodifikace spis. slovenštiny v dílech A. Bernoláka v závěru 18. stol. byla dovršením formování kulturních variet slovenštiny (✍Pauliny, 1956; ✍Pauliny, 1983; ✍Krajčovič & Žigo, 2006 a jiní), zejm. kulturní západoslovenštiny, charakterizované specifickým vývojem s posilující slovacitou v katolickém religiózním prostředí. Protireformace, která u evangelíků posílila vzájemné slovensko-české vazby a postavení č., v katolickém prostředí vedla ve vztahu k č. ke dvěma protichůdným procesům. Na jedné straně přispěla k nové přítomnosti č. přísunem původní české rekatolizační literatury a také jejím přetiskem v tiskárně trnavské katolické univerzity (1635–1777), na druhé straně k posílení slovakizačních tendencí v zájmu dosažení širší přijatelnosti a účinnosti protireformačně zacílených textů u autorů jako M. Tamáši: Pravá katolická ruční knížka (1691), Ján Abrahamfi: Knižka modliteb nábožných (1700), Alexander Máčaj: Panes primitarium Aneb Chleby prvotin (1780). Trnavská tiskárna přispěla i do řady jazykovědných děl předspisovného období, kam patří zejména školské učebnice J. Lesáka Přívod ku dobropísebnosti slovenského písma k prospěchu mládeži slovenských škól a Přívod ku dobromluvnosti slovenské, vydané anonymně v r. 1780. V katolickém prostředí se v 18. stol. ještě před přijetím bernolákovské kodifikace uskutečnilo několik kroků směřujících ke standardizaci (normalizaci) kulturní variety slovenštiny na západoslovenské bázi (✍Krajčovič & Žigo, 2006). Souběžně s překladem Svaté Biblia Slovénské aneb Písma Svatého Částka I, II do bohemizované kulturní západoslovenštiny byl v prostředí kamaldulské řehole vypracován slovník Syllabus dictionari latino-slavonicus (1763), známý také jako Kamaldulský slovník nebo Slovník Romualda Hadbavného a obsahující stručný popis pravopisně-gramatických pravidel uplatňovaných v obou dílech (viz ✍Horecký, 1950). Individuální přístup k normalizaci literárního jaz. v návaznosti na předcházející vývoj kulturních variet představují svými díly H. Gavlovič a J. I. Bajza. Jazyk Gavlovičovy mravoučné básnické skladby Valaská skola, dokončené v r. 1755, reprezentuje kulturní západoslovenštinu se středoslovakismy (✍Habovštiaková, 1970, aj.). J. I. Bajza, autor prvního slovenského románu René mláďenca príhodi a skusenosťi (1783), sbírek epigramat a náboženských textů, představuje typ osvícenského jaz. normalizátora, který se explicitně hlásil k myšlence česko-slovenské kulturní i jaz. jednoty a svůj literární jaz. vycházející ze západoslovenské kulturní báze cíleně konstruoval jako syntézu obou jaz. Některá pravopisná i gramatická pravidla, dokumentující toto nazírání, uveřejnil v úvodech svých děl Slovenské dvojnásobné epigrammata jednako-konco-hlasné a zvuko-mírné (1794) a Príklady ze Svatého písma Starého a Nového zákona... (1820), která už časově spadají do bernolákovského období. Bajzova koncepce spisovné slovenštiny konstruované na tomto základě („Uhro-slowák od Čecho-slowáka reči odstúpiťi nesmí bez múdrég príčini“, ale „gestli Uhro-slowák má rozumnú príčinu, múdrý základ nečím w reči od Čecho-slowáka sa odlúčiťi, smí to w tomžto nečom, a i musí“; Príklady ze Svatého písma) byla předmětem polemiky s bernolákovci (✍Kačala & Krajčovič, 2006 aj.) jako první z jaz. polemik kolem kodifikace spis. slovenštiny, tematizující kromě jiného vzájemný poměr č. a slovenštiny v prostředí slovenské katolické inteligence.

Osobitost česko-slovenského jaz. kontaktu v předkodifikačním období s průmětem do vývoje kulturních jaz. variet a vzniku textů s variabilní koexistencí geneticky různorodých jaz. prostředků se jako specifický problém se zřetelem k lexiku promítla do přípravy Historického slovníka slovenského jazyka (1991–2008) (dále pouze HSSJ), který zpracovává slovenskou lexikální zásobu od nejstaršího období do bernolákovské kodifikace. Památky předkodifikačního období stavěly slovenské lingvisty před úlohu hodnocení původem č. lexikálních prostředků, stanovení kritérií slovacity pramenné základny a jednotlivých lexémů (např. ✍Blanár, 1984). Existující rozdílnost názorů, odrážející zejména protiklad funkčního a genetického přístupu k lexiku české provenience, která našla výraz v dobové polemice, byla ve slovníku vyřešena ve prospěch funkčního přístupu odpovídajícího zpracování lexikálních převzetí z jiných jazyků. Souhrnný obraz zpracování původem českého lexika (s označením čes) v HSSJ viz ✍Kopecká & Laliková ad. (2011). S označením čes se v HSSJ zpracovává 930 slov n. lexikálních významů, přičemž podobu souboru slov ovlivňuje fakt, že podle přijaté koncepce se v HSSJ kvalifikátor rámcově neuvádí u zdomácnělých výrazových prostředků přejatých z č.n. prostřednictvím č. a u lexémů společných oběma jaz. v jejich kulturních varietách a v nářečích. S označením čes se tak ve slovníku zpracovávají převážně nezdomácnělá česká slova, vystupující jako synonyma k domácím pojmenováním a dostatečně doložená z textů v pramenné základně slovníku (např. delník, choť, chúva, jitro, hbitý, hlídať). Vzhledem k tomu, že se značka původu neuvádí u zdomácnělých českých lexémů, HSSJ (a doposud žádný z dalších lexikografických n. lexikologických opisů) komplexnější obraz původem českých slov ve slovenské slovní zásobě předkodifikačního období nepodává. Specifickou problematiku představuje otázka č. jako prostředkujícího jaz., vystupující zejména u části ↗germanismů, které vedle ↗latinismů↗bohemismů představují významnou vrstvu slovní zásoby slovenštiny předkodifikačního období (✍Newerkla, 2011).

Předkodifikační období na Slovensku, ve kterém se pro plnění funkcí písemné variety v kontaktu s češtinou formovaly kulturní variety slovenštiny, charakterizované existujícím napětím mezi slovenským jazykovým vědomím nositelů slovenštiny a strukturními charakteristikami češtiny jako nedomácího kódu, vyústilo v závěru 18. stol. do bernolákovské kodifikace s explicitním delimitačním postojem ve vztahu k č.

Bernolákovské období se obyčejně vymezuje lety 1787 a 1846, tedy daty vydání první kodifikační příručky bernolákovštiny Dissertatia philologico-critica de literis Slavorum (s přílohou Ortographia) a vydání kodifikační příručky štúrovské slovenštiny Nauka reči slovenskej, resp. přiměřeněji, lety 1787 a 1852, kdy horní ohraničující údaj představuje rok vydání příručky reformované slovenštiny Krátka mluvnica slovenská (1852) jako výsledku štúrovsko-bernolákovské kompromisní dohody ve sjednoceném úsilí o kodifikaci celonárodního jaz. (✍Krajčovič & Žigo, 2006). Bernolákovská kodifikace (viz ↗slovenština), která jako komplexní popis spis. slovenštiny vycházející ze západoslovenského vzdělaneckého úzu s některými středoslovenskými prvky vznikla v osvícenské fázi národního obrození v atmosféře josefinské koncepce podpory národních jaz., představuje zásadní mezník nejen z hlediska vývoje slovenské jaz. situace, ale také z hlediska česko-slovenských jaz. vztahů. V širokém spektru otázek dotýkajících se bernolákovské kodifikace z tohoto hlediska vystupuje na jedné straně otázka vlastního Bernolákova díla, z hlediska přítomnosti, resp. nepřítomnosti, českých prvků v kodifikaci spis. slovenštiny explicitně delimitační ve vztahu k č., tematizace česko-slovenských shod a diferencí a také problematika teoretické spjatosti s českou a domácí jazykovědnou tradicí, na druhé straně otázka reflexe kodifikace spis. slovenštiny v českém prostředí, zejm. její odraz v českých jazykovědných dílech se zřetelem ke kodifikačním dílům a implementaci kodifikace v dobové literárně-jazykové praxi bernolákovců. Z analýz Bernolákova díla vyplývá koexistence delimitačního a kontinuitního principu ve vztahu k č., v teoretické rovině vystupují vedle jiných zdrojů vztahy k české jazykovědné literatuře, kterou dobře znal, a ke gramatice P. Doležala (✍Blanár, 2005). Princip kontinuity se promítá zejm. do kodifikace části lexikálních prostředků českého původu, zdomácnělých v kulturní západoslovenštině v předbernolákovské literatuře. Ve Slováru Bernolák např. jako české nehodnotí spojky, které byly v širokém rozsahu užívány v předspisovném období (aneb, anebo, gestli, gestliže, kdiž, neb, nebo, poňeváč) a podobně další lexémy jako cit, zmisel, druh, lahkowážní, lahkomiselní, žiwočich, náležití, zložití, zrozumitedelní, znesitedelní, zretedelní, bázliví, truchliť, pospíchať, wsťeklí, zlobiť sa, zlobiwí, žízeň, ľkať, dokaz, doležití, trída, zretel, námluwa, skludiť, mluwiť, wirídiť (✍Habovštiaková, 1987). Zásadní význam, který se dotýká také česko-slovenského jaz. poměru, má Bernolákovo dílo tím, že slovenštinu jako spis.jaz. uvedlo do slovanského a ostatního vědeckého světa. Byl to jeden z důvodů, na základě kterých se slovenština jako jaz. s kodifikovanou spis. varietou dostala do klasifikace slovanských jaz. J. Dobrovského i přes to, že s kodifikací spis. slovenštiny nesouhlasil. Bernolákův Slovár se stal zdrojem excerpce pro další lexikografická díla a formální „bernolákovskou“ podobou lexémů také jedním z vlivů na formální podobu slovenských lexémů v Jungmannově slovníku.

S bernolákovskou kodifikací se zrodil také nový fenomén česko-slovenských vztahů – literární překlad ze slovenštiny do č. K prvním překladům literárního díla psaného ve slovenštině patří překlady („počeštění“) částí básní J. Hollého, uveřejněné v českých literárních časopisech na počátku 30. let 19. stol. Osobitost vzájemných vztahů, č. (č. slovenské redakce) jako kód v značné části literární produkce na Slovensku (přičemž autoři počítali s čtenáři jak ve slovenském, tak v českém prostředí) a pozdní kodifikace spis. slovenštiny přispěly k opoždění vzniku vzájemných překladů, na druhé straně slovenští autoři svými překlady do č. přispívali k obohacování fondu české překladové literatury. Problematika vzájemného překladu (jeho motivace, odůvodněnost, přiměřenost dobové jazykově politické interpretaci vzájemných vztahů, vztah k četbě literatury různých žánrů v druhém jaz. v originálu) představuje kontinuálně se vynořující aspekt česko-slovenských jaz. vztahů (např. ✍Nábělková, 2008; ✍Zelenková, 2009).

Osvícenská fáze národního obrození, která na konci 18. stol. v katolickém prostředí vyústila do bernolákovské kodifikace spis. slovenštiny, představuje v evangelickém prostředí období dalšího rozvíjení linie fungování č. na Slovensku, spjaté s koncepcí česko-slovenské kulturně literární jednoty, a organizačních aktivit spjatých s rozvojem národního hnutí a intenzivní spolupráce slovenských a českých obrozenců. Působení evangelické inteligence (reprezentované zejména postavami B. Tablice, J. Ribaye, Š. Lešky a J. Palkoviče) v zájmu zachování jednoty společného spisovného jaz., v dalších obdobích rozvíjené P. J. Šafaříkem a J. Kollárem a posléze také představiteli mladé štúrovské generace, dospělo ke zlomu v štúrovské kodifikaci spisovné slovenštiny ve 40. letech 19. stol. Působení obrozenské slovenské evangelické inteligence v návaznosti na předchozí období představuje souběžně s její úlohou ve vývoji slovenského národního hnutí významný příspěvek k českému národnímu obrození nejen v ideové rovině, ale také aktivní spoluprací při kodifikaci č. v dílech J. Dobrovského a jungmannovské generace. Reflexe vzájemných vztahů vycházející z koncepce literární, jaz. a národní jednoty se na české straně názorně promítá v dílech J. Jungmanna Slovesnost (1820) a Historie literatury české (1825), zahrnujících slovenskou literární produkci, a později v jeho zásadní stati O různění českého písemního jazyka z roku (ČČM 6, 1832, sv. 2:165–181), reflektující aktuální situaci, v níž deklaroval potřebu jednotného českého spis.jaz. pro Čechy, Moravany a Slováky a odmítavé stanovisko k tendencím kodifikace spis. slovenštiny reprezentované v té době bernolákovskou kodifikací. Vývoj soudobé č. přinášel však ve srovnání s konzervativní podobou č. na Slovensku (a slovakizačními tendencemi v jejím užívání) napětí. Projevovalo se na jedné straně v odmítaní českých lexikálních i pravopisných inovací (J. Palkovič), na druhé straně v upozorňování na lexikální diference a nesrozumitelnost konkrétních lexikálních prostředků, s průmětem do vysvětlujících poznámek pod čarou dotýkajících se diferenční slovní zásoby a slovníčků provázejících literární texty, resp. v deklarování jejich potřeby. Na narůstající diference v slovní zásobě upozornil např. v časopisu Čechoslavr. 1825 G. Fejérpataky-Belopotocký ve své Žádosti k českým spisovatelům, kde se přimlouvá za vysvětlování zejména „nových, pannonským Slovanům neznámých slov“. Z české strany na potřebu vysvětlení neznámých slovenských slov poukázal J. Jungmann v dopisu J. Kollárovi 5.1.1840 („Lituji, že v Zpěvankách Vaších slovce nám Čechům neznámá všecka, neb aspoň ta, kterých u Bernoláka není, vysvětlena nejsou.“). Sám pak např. v závěru Slovesnosti (1820) uveřejnil Vysvětlení některých slov začátečníkům méně známých, obsahující také některé slovakismy z textů (jarmo, krpec, mentík, označené sl, a další bez označení), „poznamenání“ k některým lexémům pokládal za potřebné připojit také k vydání Kollárových Básnír. 1821 (járek, jarmo, austřeta, znoj). Metajazykové komentáře zaměřené na vysvětlení diferenčního slovenského lexika byly – jako projev vnímání lexikálních diferencí a současně adresování textů čitatelům obou společenství – připojovány k českým textům slovenských autorů. Obsahují je např. Palkovičova Muza ze slovenských hor (1801), Paměti česko-slovenských básnířův aneb veršovcův B. Tablice (1806–1812). Jako významný doklad vědomí lexikálních diferencí a potřeby jejich explikace na počátku 19. stol. vystupuje dílo Š. Lešky spojující „úkol věcného komentáře a differenciálního slovníčku česko-slovenského“ (✍Weingart, 1923:57) Vysvětlení slov starých česko-slovenských i některých cizích v Bibli Páně, čtoucím Čechům, Slovákům a Moravanům k snadnějšímu srozumění, publikované jako příloha k Palkovičovu vydání tzv. Prešporské bible (1808). V celku více než 1100 hesel vedle encyklopedicky zaměřeného výkladu zachycuje rozsáhlý soubor diferenčních lexikálních jevů (✍Gajdošová, 2014; ✍Gajdošová, 2015). Leškův slovníček (jako „vysvětlení slovenských slov“ s uvedením Leškova autorství zmiňovaný v Jungmannově Slovesnosti (1820:590); někdy připisovaný také J. Palkovičovi (viz ✍Jóna, 1970), n. oběma autorům (viz ✍Weingart, 1923)) vystupuje také mezi textovými zdroji excerpovanými pro Jungmannův slovník. Tematizace slovakismů v českých textech slovenských autorů jako výrazný doklad specifik „češtiny slovenské redakce“ v obrozenském období ukazuje na jeden z doposud lingvisticky komplexněji nezpracovaných zdrojů průniku slovakismů do lexika obrozenské češtiny (viz ↗slovakismy v češtině). Specifické vyvrcholení vztahů, které se odrážely ve vzájemné reflexi tvorby v dobových časopisech, ve vzájemné předplatitelské podpoře připravovaných publikací a různé organizační a obsahové spolupráci, představuje široká účast slovenských obrozenců na přípravě českých slovníků, Deutsch-böhmisches Wörterbuch J. Dobrovského (1802, 1821), Česko-německého slovníku J. Jungmanna (1834–1839), a také v české a slovenské lexikografii osobitě stojícího Česko-německo-latinského slovníku J. Palkoviče (1820, 1821), který se konzervativním přístupem k lexikálním inovacím a širokou akceptací internacionalismů koncepčně liší od Jungmannova slovníku (k Palkovičovu slovníku srov. např. ✍Weingart, 1923; ✍Jóna, 1970; ✍Kuchar, 2005). Intelektuální investice slovenských spolupracovníků do přípravy českých slovníků významně přesahovala rovinu dodávání slovenského lexika do lexikografického zpracování české slovní zásoby. Oboustranně inspirativní spolupráce J. Dobrovského s J. Ribayem se u Dobrovského promítla do prohloubení poznání slovenštiny s širším dosahem na klasifikaci slovanských jazyků (✍Ondrejovič, 2007) a také do poznání gramatiky P. Doležala jako významného inspiračního zdroje Dobrovského gramatického popisu (✍Ďurovič, 2004). Na druhé straně Dobrovského povzbuzení ke sbírání diferenčního lexika našlo u J. Ribaye odezvu v jeho lexikografických pracích, zejm. v dosud nepublikovaném slovníkovém díle Idioticon Slovacicum, zpracovávajícím lexikální zásobu slovenštiny na bázi implicitního kontrastivního přístupu k českému a slovenskému lexiku (např. ✍Dudok, 2007). Prvním redaktorem Dobrovského slovníku byl Š. Leška, účast slovenských spolupracovníků na přípravě Jungmannova slovníku (Š. Leška, P. J. Šafařík, J. Kollár aj.) představovala také redakční a korektorskou práci na slovníku jako celku – v úvodu slovníku je v tomto směru zmiňován zejména Šafařík. Vnímání slovenštiny jako součásti diasystému č., které představovalo vedle jiných zdrojů v obrozenském období jednu z cest vědomého obohacování lexikální zásoby č., tak na jedné straně vedlo k specifickému lexikografickému zpracování s významnou přítomností slovenského lexika (viz ↗slovakismy v češtině), zasahujícímu také do sémantického obrazu konkrétních lexémů (zachycování „slovenských významů“ ve významovém spektru některých polysémních slov, která jsou v současném pohledu hodnocena jako mezijazyková homonyma), na druhé straně znamená, že (vedle Bernolákova slovníku kodifikujícího slovní zásobu bernolákovského slovenštiny) je značná část slovenského lexika z období před kodifikací štúrovské slovenštiny zpracována ve slovnících č. Specifikum tohoto zpracování spočívá mj. v lexikografickém zachycení počeštěných podob slovenských lexémů, které na jedné straně často odpovídá jejich podobě v textech slovenských autorů píšících česky n. v dílech českých autorů, na druhé straně představuje cílené lexikografické formální přizpůsobení slovenských lexémů systému č. Rozpory v přístupu k lexikografickému zpracování slovenského lexika v českých slovnících se odráží např. v posudku Palkovičova slovníku od J. Kollára uveřejněném v Kroku (1823, 4:128–141), obsahujícím kromě jiného výtku k české podobě slovenských lexémů, které by měly být zapsány „jak je Slowák vyslovuje, a ne jakoby asi v českých austech zněly“, přičemž jistá míra formální adaptace slovenských lexémů č. představuje jednu z charakteristik jeho vlastní jaz. praxe, která se v lexikografickém zpracování slovníků č. odráží.

Působení J. Kollára, jako vedle P. J. Šafaříka nejvýraznější dvojdomé postavy česko-slovenského kulturně-literárního a jazykového kontextu, představuje osobitou kapitolu ve vývoji česko-slovenských jaz. vztahů v první pol. 19. stol. zejména zaměřením na formování společného československého jaz. přijetím slovenských prvků různých jaz. rovin (např. ✍Doruľa, 2009 aj.). Do Kollárových návrhů na úpravu spis.č. spjatých s ideovou koncepcí slovanské a československé vzájemnosti se promítal předchozí vývoj fungování č. ve slovenském evangelickém prostředí s celým komplexem dobových protimluvů, se kterými byl konfrontován ve vlastní literární, pastorační i pedagogické činnosti. Představy o úpravách společného československého jaz., které vycházely z hodnocení některých zvukových i gramatických vlastností slovenštiny jako jejích předností ve srovnání s č., formulované v stati Myšlénky o libozvučnosti řečí vůbec, obzvláště českoslovanské (Krok, 1823), se dotýkaly kromě hláskoslovných úprav odrážejících představy o libozvučnosti (přednost vokálu, vokalizace skupin se slabikotvorným , aj.) také některých tvaroslovných a slovotvorných stránek č., zejm. odstraňovaní morfologické homonymie, ke které došlo v některých paradigmatech č. hláskoslovným vývojem. I když byly Kollárovy návrhy v konečném důsledku v českém prostředí zamítnuty a ve slovenském ztratily váhu sjednocením na spis. slovenštině, jeho směřování našlo přechodnou podporu zejména u P. J. Šafaříka (v opoře o shodná východiska nejen ve slovenském jaz. vědomí, ale také v návaznosti na předchozí vývoj ve slovenském evangelickém prostředí a představu budoucího vývoje), také však u vedoucích českých představitelů národního obrození. Tematizaci pozitivního vnímaní Kollárových návrhů a jejich přechodného působení obsahuje jeho korespondence z poč. 20. let jak s P. J. Šafaříkem, tak s J. Jungmannem a F. Palackým (✍Tóbik, 1966:41–42). Kollárovy slovakizující návrhy v historizujícím a slavizujícím aspektu do jisté míry souzněly s dobovými představami o standardizačním procesu v druhé fázi národního obrození v českém prostředí (příkladem slavizujícího standardizačního zásahu je např. převzetí minulého činného příčestí, přijatého do č. a přes češtinu pak v štúrovské kodifikaci i do slovenštiny, srov. ✍Giger, 2009). Představu otevřenosti aktuální situace k přijetí cílených kodifikačních kroků názorně vyjadřují slova P. J. Šafaříka „Nyní, anebo nikdý. Nyní jest čas reformy i u nás, i v Čechách – všecko se hýbá, ještě nic není stálého...“ v dopisu Kollárovi ze 6. srpna 1826. Se Šafaříkovou podporou formuloval Kollár některá „nejhlavnejší pravidla česko-slovenské dobropísebnosti“ jako přílohu v Čítancer. 1825 (excerpované také pro Jungmannův slovník). Textovou realizaci Kollárovy českoslovenštiny v širokém rozsahu reprezentuje jeho vlivná stať O literarnéj wzágemnostimezi kmeny a nářečjmi slawskými, kterou (přes osobní nesouhlas s její jaz. podobou) uveřejnil K. Kuzmány v Hronce (1836, 2:39–53). Specifický projev rozporu mezi přijetím jejího obsahu a odmítáním jazykové podoby v českém prostředí představuje takřka paralelní publikace textu v Květech (1836) v adaptaci do soudobé č. Jistý dějinný paradox představuje skutečnost, že konečné odmítnutí Kollárových představ jako nepřijatelného zásahu do zformovaného českého spis.jaz. spjaté s odmítnutím reformních pokusů jeho moravských následovníků F. Trnky a Žáka/Ziaka bylo formulováno zejména v statích J. Jungmanna a F. Palackého, které J. Kollár zahrnul do sborníku Hlasowé o potřebě jednoty spisowného jazyka pro Čechy, Morawany a Slowáky (1846). Sborník obsahuje také závažnou stať P. J. Šafaříka (kromě jiného uvedla do tematizace vzájemných česko-slovenských vztahů pojem vzájemné srozumitelnosti), ve které je vedle odmítnutí kodifikace spis. slovenštiny uchopena také složitost jaz. situace a nastíněna možnost dalšího pluricentrického vývoje č., kdy by Slováci „mohli dále pokračovati zvláštní, poněkud od Čechův rozdílnou cestou“, s odkazem na tradici tohoto přístupu u starších slovenských spisovatelů, která se projevuje také u Kollára v jeho posledních, „s obzvláštním ohledem na Slováky vydaných spisech, v čítance, kázáních atd.“. Kollárova snaha o udržení jednoty spisovného jaz. a jeho rozvíjení cestou slovakizace č., které se nevzdal ani po jejím odmítnutí představiteli české obrozenské inteligence, vyústila ve změněné společensko-politické situaci v 50. letech 19. stol. do kodifikace českoslovenštiny – tzv. staroslovenčiny (č. s některými slovenskými prvky, představené Radlinského prací Prawopis slowenský s krátkou mluwnicí, 1850), představující závěrečnou fázi slovenské vývojové linie č. Staroslovenčina, kterou se na deset let Kollárovi podařilo prosadit u vídeňské administrativy jako úřední a vyučovací jaz. na Slovensku, ve kterém vycházely také Slovenské noviny, načas, i když jen jako vývojová „epizoda“, přitáhla část slovenské inteligence a zbrzdila proces ustalování spis. slovenštiny. Na druhé straně na bázi odporu k anachronické podobě spis.jaz. v situaci jaz. vývoje směřujícího k sjednocování katolické a evangelické větve slovenské společnosti přispěla také k aktivizaci reformních snah ústících do kodifikace upravené hodžovsko-hattalovské spis. slovenštiny představené v r. 1852 gramatikou M. Hattaly (✍Švagrovský, 2010). Porevoluční rozhodnutí vídeňské vlády o přijetí kollárovské staroslovenštiny jako úředního jaz. přispělo také k tomu, že v českém prostředí zůstávala otázka česko-slovenské jaz. jednoty otevřená. Konceptualizaci vzájemných jaz. vztahů z české strany pro další období v druhé polovině 19. stol. předznamenává stať K. H. Borovského Spisovný jazyk na Slovensku (Slovan, 1950) s představou návratu ke společnému spisovnému jaz. jako optimální perspektivě vývoje obou společenství. Součástí finále zápasu o více n. méně slovakizovanou č. na Slovensku byla polemika kolem sbírky J. Záborského Žehry ve staroslovenštině (1851), ke které jak z hlediska jaz., tak z hlediska literární koncepce štúrovci zaujali odmítavý postoj. Č. se pak ve slovenském literárním prostředí ještě vynořila ve složitém období 70. let jako protestní reakce na maďarizační kroky v 6. a 7. ročníku almanachu Nitra (1876, 1877). Z osobitosti předcházejícího vývoje vzájemných nejen jaz. vztahů však vycházela kontinuální přítomnost bibličtiny s tradičními znaky slovakizované č. jako specifického sakrálního kódu slovenských evangelíků v průběhu celého 19. stol. a s přesahem do 20. stol. (také v prostředí slovenské jaz. menšiny mimo slovenské území) – v reziduích představovaných duchovní písní až do jeho závěru (✍Nábělková, 2008; ✍Doruľa, 2011).

V problematice česko-slovenského jaz. kontaktu patří významné místo pravopisné otázce z hlediska vývoje jaz. praxe a jednotlivých kroků při normalizaci a kodifikaci pravopisu v českém a slovenském prostředí (✍Muziková, 2011). Nejvýrazněji byla pravopisná problematika jako motiv se zřetelem k česko-slovenskému kontextu tematizována v souvislosti s tendencí k úpravě psaní dvojgrafému auou (v souhlasu s výslovností českou, např. hauf – houf, ne však se slovenskou – húf) v rámci obrozenecké reformy českého pravopisu v první polovině 19. stol. V přechodném odmítání a zbrzdění této reformní úpravy byl mezi argumenty zmiňován zřetel k česko-slovenské literární, jaz. – a v tom i pravopisné – jednotě. Ve změně pravopisného prvku au (neodpovídajícího ani české ani slovenské výslovnosti) směrem k české výslovnosti byl spatřován krok posilující odstředivé jaz. tendence na slovenské straně. S tímto argumentem vystupovali F. Palacký, P. J. Šafařík, J. Kollár aj. (např. ✍Berger, 2010). Do reformních polemik 19. stol. se ze slovenské strany s konzervativním postojem v otázce analogické úpravy v zájmu udržení tradice bratrského pravopisu vkládal zejména J. Palkovič. Pravopis na Slovensku však už do doby obrozenských polemik v českém prostředí (i potom) procházel v mnohém samostatným vývojem, s návrhy pravopisných pravidel, pravopisných úprav i jejich textovou realizací.

V souvislosti s literárně-jazykovými památkami české linie na Slovensku se vynořuje další zajímavá otázka – jaz. problematika edic starších psaných literárně-jazykových památek ze slovenského prostředí odrážejících vývoj písemného jaz. v situaci česko-slovenského jaz. kontaktu (např. ✍Bekešová, 2007). Prvně se ediční kritika objevila s ediční činností B. Tablice – jeho postup při vydání slovenských literárních textů v díle Slovenskí veršovci (1805, 1809) už Čaplovič (1822) hodnotil jako počešťování („Gen škoda, že On te werše wšecke welmi počeštil, takže gsu oni wjce české nežli slowenské“) (ke zpřesnění a korekci hodnocení přetrvávajícího i v další tablicovské literatuře viz ✍Bekešová, 2007). Zásadní ediční otázky dotýkající se podoby jazyka folklorních slovenských textů se zřetelem k dobové jaz. situaci řešili P. J. Šafařík a J. Kollár u vydání slovenských písní v 20. a 30. letech 19. stol. Stále aktuální otázka edičních přístupů, zahrnující otázku kritických a čtenářských vydání textů v zájmu jejich začlenění do současného kulturního kontextu, se promítla do koncepce rozdílných edičních zásad při vydání textů pro slovenské a pro české čtenáře (✍Stich, 1999).

Složitost cesty ke spis. slovenštině jako celonárodní kulturní varietě odpovídající potřebám emancipace moderního slovenského národa a jeho kulturně-sociálního rozvoje zřetelně vystupuje u štúrovské generace v posunu od setrvávání na pozicích společného československého jaz. ke kodifikaci štúrovské slovenštiny ve 40. letech 19. stol. Výchozí postoje štúrovců k jaz. otázce, představující zachování a společné rozvíjení českoslovenštiny, jsou demonstrovány tvorbou v češtině publikovanou v existujících domácích a českých literárních časopisech a ve vlastních rukopisných a tištěných almanaších (Plody, 1836; Jitřenka, 1840) a tematizovány v korespondenci (např. dopis Ľ. Štúra F. Palackému z r. 1836) a v publikovaných statích. Stěžejní motivy konceptualizace společného písemného jaz. se ještě promítají do řeči M. M. Hodži přednesené slovakizovanou češtinou s kollárovskými prvky 22. 10. 1833 a publikované v r. 1835 v Plodech (58–72) („to, co nás ponauká českau řeč za pjsemnj, od předků wolenau weždy zaderžeti [...]“ je [...] „gegj wzdělanost, na které Čechowé zaroweň s našjmi předky od dáwna pracowali“). Následující desetiletí v průsečíku aktuálních národních emancipačně demokratizačních potřeb v konkrétních podmínkách nepříznivého vnitřního vývoje společensko-politické situace Uher se zesíleným maďarizačním tlakem, historické kontinuity vývojové linie č. na Slovensku a dobových česko-slovenských vztahů s narůstající divergencí mezi rozvíjející se č. v českých zemích a „slovenskou češtinou“, v širších souvislostech jaz. vztahů také s vládním zákazem ilyrizmu a očekávání analogického přístupu k demonstrování česko-slovenské jednoty a inspirace bernolákovské slovenštiny připravilo přechod štúrovské generace ke kodifikaci slovenštiny na bázi kulturní středoslovenštiny. K dokumentům přechodového období, dokládajícím širokou reflexi zejména lexikálních diferencí jako narůstající komunikační překážky („Pozorugjce, že mnohé u nás na Slowensku se wedau žaloby na nesnazy porozuměnj Čechům wlastnjm, u nás neužjwaným a předce w knihách a spisých se wyskytugjcým slowům, a slyšíce tytéž žaloby y z České strany na slowa Slowenská, we spisých našich užjwaná [...]“) a snahu o řešení rozporuplné situace ještě z pozice společného jaz. patří výzva Ľ. Štúra „ke vlastencům slovenským“ k sbírání slov, kterým nerozumějí, publikovaná v r. 1841 v Tatrance, zamýšlená jako příprava k vypracování diferenčního slovníku. Obraz aktivního užívaní češtiny Ľ. Štúra jako reprezentanta slovenské romantické generace ve zlomové jaz. situaci přináší kromě jeho korespondence s četnými slovakismy na všech jaz. rovinách také literární tvorba, ve které při publikování v českých literárních časopisech docházelo někdy redakčními zásahy k významovým posunům. Důvody přijetí a kodifikace spis. slovenštiny v 40. letech 19. stol. (✍Kralčák, 2010) formuloval Ľ. Štúr v dílech Nauka reči slovenskej (1846) a Nárečja slovenskuo alebo potreba písanja v tomto nárečí (obsahujícím také kontrastivní pohled na slovenštinu a češtinu; viz např. ✍Kačala, 2007) a dalších statích. Se zřetelem k českému prostředí, kde odmítavý postoj ke kodifikaci štúrovské slovenštiny přinesl ochlazení vzájemných vztahů, pak v článku Pohled na hýbání západních a jižních Slovanů, uveřejněném 2. 5. 1848 v Havlíčkových Národních novinách.

Kodifikace štúrovské slovenštiny, představující další zásadní změnu ve vývoji jaz. situace na Slovensku a současně nový model česko-slovenských jazykových vztahů, přinesla ve srovnání s tradicí č. ve slovenském evangelickém prostředí radikální reformu hláskosloví a tvarosloví, nepředstavovala však zásadní delimitační postoj ve vztahu k českému lexiku. Znamenalo to na jedné straně zachování staré kulturní slovní zásoby obsahující převzetí z č., na druhé straně také rozvíjení nové slovní zásoby spis. slovenštiny se zřetelem k rozšíření jejího funkčního spektra vedle tvoření z domácích zdrojů a přejímání z jiných jaz. také obohacováním o nové přejímky z rozvíjející se jungmannovské č. (např. ✍Ďurovič, 2007). Ve štúrovském období tak ve slovenštině zdomácněla slova jako cestopis, časopis, dojem, dusík, hmota, kyslík, kyselina, nárečie, názor, nerast, obsah, otázka, otvor, podmet, poznatok, predstava, pojem, predmet, prvok, rastlina, rozbor, sústava, štvorec, totožný, trojuholník, uskutočniť, veda, účel, výsledok, zámer, rozbor, úvaha, výrok, vkus, výkres, zlúčenina a mnohá jiná (viz ✍Pauliny, 1956; ✍Habovštiaková, 1987). Některá slova, jako dúkaz, dúležitosť, dúvod, púvodca, vlídnosť, zachovávající ve štúrovském období hláskoslovné znaky č., byla postupně adaptována a ustálila se v současné slovenské podobě (dôkaz, dôležitosť, dôvod, pôvodca, vľúdnosť), další pak jako mluva, mluvnica, predmluva po přechodné stabilizaci ze slovní zásoby slovenštiny ustoupila (k lexémům se základem ‑mluv‑/‑mlov‑ srov. ✍Nábělková, 2014). Vedle otevřenosti k české slovní zásobě však u Štúra nacházíme např. v recenzi knihy S. Vozára Hlas od Tatier také explicitní delimitační postoj k některým bohemismům v soudobé literatuře (místo slov jako kdiž, poňeváč, zde, snad, stkveť sa, vňítr doporučuje slovenské ekvivalenty keď, bo/lebo, tu, vari/hádam, ligotať sa, dnu/dnuka, viz ✍Habovštiaková, 1987:59).

Přijetí spis. slovenštiny štúrovskou generací v kodifikaci Ľ. Štúra, které se setkalo s odmítavým postojem z české strany i ze strany slovenských zastánců společného spisovného jaz., představeným zejména v Hlasech (1846), bylo provázené polemikou také v rámci štúrovského hnutí (✍Kačala & Krajčovič, 2006; ✍Krajčovič & Žigo, 2006). Výhrady, které se týkaly zejména charakteristik štúrovské slovenštiny vyplývajících z nehistorizujícího, synchronního přístupu s průmětem do fonetického pravopisu, fonologického systému bez vokálu ä a konsonantu ľ a kodifikace specifických středoslovenských morfologických jevů, formuloval jako hlavní oponent M. M. Hodža v dílech Epigenes slovenicus (1847) a Větín o slovenčině (1848), zaměřených na úpravu štúrovské kodifikace se zřetelem k posílení předpokladů jejího širšího přijetí. Kompromisní řešení jaz. otázky, na kterém se v zájmu celonárodně akceptované podoby spisovného jaz. spojující evangelické a katolické společenství Ľ. Štúr podílel, oddálené revolučními událostmi, přinesla hodžovsko-hattalovská reforma představená v r. 1852 kodifikačním dílem Krátka mluvnica slovenská (bez uvedeného autorství) M. Hattaly, s úvodem podepsaným představiteli z obou konfesionálních táborů. (M. Hattala také patří ke dvojdomým jazykovědcům slovenského původu, jejichž dílo představuje součást obou odborných kontextů, srov. ✍Kačala, 2004; se zřetelem k češtině ✍Jedlička, 1971.) Tzv. opravená slovenština, v hlavních rysech předznamenávající podobu současné spis. slovenštiny, která posílením etymologického principu realizovala ústup od štúrovského pravopisu a zaváděla některé modifikace v gramatickém systému, znamenala v česko-slovenském pohledu ve srovnání se štúrovskou kodifikací sblížení s č. (✍Kačala & Krajčovič, 2006).

Jako se s bernolákovskou kodifikací spis. slovenštiny spojuje zrod slovensko-českého překladu, ke štúrovské kodifikaci se jako inovace váže literární ztvárnění česko-slovenského jaz. kontaktu, koexistence č. a slovenštiny v rámci jednoho literárního díla, se kterou se setkáváme také v současné literatuře (✍Nábělková, 2008:236; k překladu literárních děl s alternací češtiny a slovenštiny např. ✍Hrdlička, 2003). Literární stylizace dvojjazykové česko-slovenské komunikace se ve slovenském textu objevila v novele J. M. Hurbana Slovenskí žiaci (1853), v témže desetiletí ji v českých textech uplatnila B. Němcová (Pohorská vesnice, 1856; Chyže pod horami, 1858). Stylizované slovenské repliky v začlenění do českého textu využil však již J. K. Tyl ve druhém vydání povídky Pomněnky z Roztěže (1844), která se hodnotí jako jeden z náznaků vstřícného postoje ke slovenskému řešení otázky jaz. vztahů (✍Zelenková, 2009:59–60). Přínos k řešení česko-slovenských vztahů v 40. letech z české strany představuje publicisticko-literární a lexikografická tvorba V. D. Lambla, představitele mladé české generace s liberálnějším postojem ke slovenskému hnutí, jehož lexikografické zpracování slovensko-českých lexikálních diferencí v Slowníčku Slowenském, publikovaném v Časopisu Českého museum (1848), představuje první z řady pozdějších dvojjazyčných slovensko-českých slovníků (✍Zelenková, 2009; ✍Gajdošová, 2014).

Česko-slovenský jazykový kontakt a jeho reflexe v druhé pol. 19. stol. odráží odlišný společensko-politický a jaz. vývoj v obou společenstvích. V přijaté periodizaci dějin spis. slovenštiny se tato etapa člení na reformní období (1852–1863), představující zavádění a ustalovaní reformované podoby štúrovské slovenštiny (za konkurenční přítomnosti staroslovenčiny), matiční období (od založení Matice slovenskér. 1863 s institucionalizací publikační a výzkumné činnosti po její nucený zánik v r. 1875) a martinské období s vystupňovaným maďarizačním tlakem (od r. 1875 s přesahem do 20. stol. po vznik Československa v r. 1918). Druhá pol. 19. stol. přinesla postupné vypracovávání a sjednocování normy spisovného jaz., vyvíjejícího se vzhledem ke společensko-politickým okolnostem postavení slovenštiny v rámci Uher v neúplném spektru společenských funkcí. V matičním období, které v oživeném společenském životě charakterizuje také budování terminologie jednotlivých vědních oborů, je pro přístup k terminologii vedle terminologizace neterminologického slovenského lexika a tvorby nových domácích pojmenování příznačná kontinuita přebírání české terminologie, podílející se na míře lexikálních shod obou jazyků (✍Blanár, 1963). Blanár v tomto směru upozorňuje na podpůrné působení Německo-českého slovníku vědeckého názvosloví (1953), pro který je přitom z česko-slovenského hlediska významné, že vznikl, podobně jako terminologický slovník Juridisch-politische Terminologie der slawischen Sprachen Oesterreichs (1850), pod vedením P. J. Šafaříka. Ve vztahu k právnicko-politickému slovníku, zachycujícímu také specifická slovenská pojmenování, v souvislosti s účastí tří slovenských členů vedle tří českých členů v přípravné komisi (kromě Šafaříka se na práci podíleli také J. Kollár a K. Kuzmány) nastoluje ✍Měšťan (1996) otázku míry průniku slovenských jaz. prvků do závazné české terminologie. V lexikografické sféře se ve druhé pol. 19. stol. osobitost vzájemných vztahů na české straně promítla do Česko-německého slovníku zvláště grammaticko-fraseologického Š. F. Kotta (1878–1893, s dodatky v dalších letech), který po slovnících Dobrovského a Jungmanna představuje další z českých lexikografických děl zpracovávajících také slovenskou slovní zásobu. Základ slovenského materiálu v slovníku (vedle další rozsáhlé excerpce) přitom představoval lexikální materiál sbíraný lexikografickou komisí Matice slovenské k připravovanému slovníku spis. slovenštiny, který byl Kottovi postoupen v situaci, kdy dokončení slovníku vzhledem k zániku Matice slovenské nebylo realizováno. Omezení publikačních možností a zájem z české strany vedl v r. 1896 také k vydání základního díla slovenské frazeologie Slovenská přísloví, pořekadla a úsloví A. P. Zátureckého (se slovenským lexikálním materiálem, českým metatextem a slovníčkem, obsahujícím „výhradně slovenská aneb formou a významem od českých lišící se“ slova) nákladem České akademie v Praze. Pražské vydání Zátureckého koresponduje s některými z tendencí konce 19. stol. v česko-slovenských vztazích. Spolu s nárůstem slovakofilského zájmu o Slovensko v podmínkách zesilující maďarizace a hledáním cest posílení vzájemně oporných vztahů (✍Zelenková, 2009) vynořuje se (v rozmanitých odstínech) opět koncepce jednotného jaz. a jednotného národa. Hlásil se k ní také český dialektolog F. Pastrnek, který významně přispěl k organizování vzájemných kulturních kontaktů a v odborné rovině k výzkumu slovenských nářečí; srov. ✍Nábělková, 2015). Ve vztahu k spis. slovenštině se koncem 19. stol. objevuje v českém prostředí představa o možnosti a potřebě ponechání č. jako jaz. slovenské odborné literatury a svázanosti spis. slovenštiny pouze s krásnou literaturou (názor formulovali např. R. Pokorný, J. Holeček v r. 1880, a také V. Vlček v díle Literatura na Slovensku, její vznik, rozvoj, význam a úspěchy, 1881 – to, že Vlček od formulovaného názoru později ustoupil, reprezentuje existenci vývoje a proměn individuálních názorů a postojů v jaz. otázce). Odpor k návrhům tohoto typu je obsažen v kritice stati J. Holečka Podejme ruku Slovákům, kterou do knihy Slováci a ich reč (1903) zakomponoval S. Czambel. I když zaujímal stanovisko potřeby debohemizace slovenštiny, také v jeho vlastních textech jsou výrazové prostředky, které se dnes pociťují jako zastaralé bohemismy. Normu spis. slovenštiny, kterou se Czambel usiloval zachytit už v práci Slovenský pravopis (1890), pomáhala v čase narůstajícího maďarizačního tlaku ustalovat jeho Rukoväť spisovnej reči slovenskej, která vyšla v r. 1892, v dalších vydáních pak s úpravami pod redakcí J. Škultétyho v r. 1915, 1919. Martinské centrum reprezentované osobnostmi J. Škultétyho, (v Pešti působícího) S. Czambla a J. Hurbana Vajanského stojí za zformováním tzv. martinského úzu, resp. martinské normy, která se promítala do jaz. podoby děl vycházejících zejména v Martině, mezi nimiž významnou pozici zaujímaly Slovenské pohľady, a představovala víceméně stabilizovanou podobu spisovné slovenštiny na začátku 20. stol. (✍Krajčovič & Žigo, 2006; ✍Kačala & Krajčovič, 2006 aj.).

Vznik Československé republiky v r. 1918 představuje další mezník ve vývoji česko-slovenských jaz. kontaktů otevírající prostor pro realizaci konvergentních, divergentních i paralelních jaz. tendencí v podmínkách koexistence č. a slovenštiny v jednotlivých etapách společného státu (✍Lipowski, 2005). Oficiální idea společného státního jaz. uvedená do ústavy Československé republiky z r. 1920 v ústavně-právním konceptu československého národa a československého jaz. se dvěma rovnoprávnými spisovnými zněními, českým a slovenským, představovala obecný rámec pro rozvoj obou jaz. v širokém spektru společenských funkcí v kontextu společného státu, důležitý zejména z hlediska slovenštiny ve srovnání s předchozí existencí v diskriminačním postavení v Uhrách. Ve srovnání s č. nebyla slovenština vzhledem na nerozvitost odborného a administrativního stylu a terminologie mnoha oborů na plnění všech funkcí dostatečně připravena. Vstupní rozdíly ve funkční diferenciaci obou jaz. v důsledku rozdílného předchozího vývoje, absence slovenské inteligence připravené pro práci v různých oblastech společenského života vedoucí k příchodu představitelů české inteligence na Slovensko, asymetrie v institucionální sféře unitárního státu a průmět čechoslovakistické ideologie do řešení otázek koexistence č. a slovenštiny v meziválečném období vedly k mnoha vývojovým rozporům a pnutím projevujícím se zejména ve slovenském prostředí (✍Buzássyová, 1998). Vedle ústavně-právního konceptu československého národa a československého jaz. byla z předcházejícího období do nové situace v jisté míře přenesena koncepce československé etnicko-kulturní a jaz. jednoty a vize jaz. sjednocování. Při objektivně menší vypracovanosti slovenštiny pro potřeby odborné sféry se vedle názorů o vhodnosti přebírání terminologických soustav jednotlivých oborů z č. opět vynořovaly názory o vhodnosti užívání č. ve vědecké literatuře jako substituci slovenského odborného stylu a ✍Trávníček (1933) jako reprezentant krajního proudu v nazírání na vzájemné vztahy formuloval názor o optimálnosti opuštění spisovné slovenštiny a přechodu k společnému užívání č. v zájmu společného kulturního rozvoje (srov. ✍Kačala, 1998, a jiní). Specifickou sféru odrážející rozdíly v přístupu k jaz. otázkám v českém a slovenském prostředí představovalo školství – rozdíly existovaly jak v koncepčním přístupu promítajícím se do různých nároků na získané vědomosti a dovednosti týkající se tzv. druhého znění československého jaz. (a vůbec uplatňování kategorie československý jaz. ve slovenském školství na rozdíl od českého jaz. běžného v českém prostředí), tak z hlediska přímých jaz. kontaktů v důsledku přítomnosti českých učitelů více n. méně ovládajících a užívajících slovenštinu na všech úrovních slovenské vzdělávací soustavy (✍Šmejkalová, 2005ad.; k českým vysokoškolským učitelům na FF UK v Bratislavě ✍Mlynárik, 1994). Se školskou sférou těsně souvisí jaz. stránka učebnic, které často představovaly jen poslovenštění textů českých knih s početnými bohemismy (✍Pauliny, 1983). Komplexní pohled na postavení slovenštiny a složitost dobových česko-slovenských jaz. vztahů meziválečného období přinesly Jazykovedné glosy k československej otázke (1935) Ľ. Nováka, vycházející z pevné pozice existence dvou samostatných národů a jaz. v opozici k unifikační koncepci národní a jaz. jednoty, ve kterých je jaz. problematika představena v komplexu právních, politických, sociálních a kulturních vztahů. Analýza širokého okruhu problémových sfér a návrhy řešení směřující k odstranění asymetrií v zájmu dosažení parity v česko-slovenském vztahu, které se na české straně vedle odmítání setkaly s pozitivním přijetím zejména u F. X. Šaldy, představuje zachycením konkrétních situací jaz. kontaktu v podmínkách vícejazyčného společenství východisko sociolingvisticky zaměřeného pohledu na česko-slovenské jaz. vztahy (✍Nábělková, 2011). Vedle úlohy zakladatelské postavy moderní slovenské lingvistiky má Ľ. Novák specifické postavení také v oblasti organizace soudobého vědeckého výzkumu (ústící do založení Slovenské akademie věd a umění v r. 1942). Podílel se na organizační a vydavatelské činnosti jak Matice slovenské, tak Učené společnosti Šafaříkovy, představující od r. 1926 vědecké sdružení zejména čechoslovakisticky orientovaných českých profesorů University J. A. Komenského (z humanitních vědců např. V. Chaloupecký, A. Pražák, M. Weingart), s publikační platformou v časopisu Bratislava. Jeden z rozporů spjatých s Učenou společností ve slovenském prostředí představoval už její název s českou podobou Šafaříkova jména, kterou v časopisu Bratislavar. 1927 obhajoval A. Pražák.

Bezprecedentně intenzivní slovensko-český jaz. kontakt na všech úrovních společenského života spolu s nárůstem slovenských uživatelů spisovné slovenštiny bez předchozí školní slovenské lektury a slovenskou jaz. praxí Čechů na Slovensku způsobil zejména v prvním desetiletí společného státu rozkolísání dosavadní martinské normy, s projevy bohemizujících vlivů na různých úrovních jaz. systému, zvl. v lexiku (✍Pauliny, 1983). V rozkolísané dobové jaz. praxi s uzualizací některých bohemismů (sdeliť, nastíniť, láhev, bota, péče, nabídka, žne, zavazadlo aj.) vidí Blanár „jistou živnou půdu“ kodifikace bohemismů v Pravidlech slovenského pravopisu (1931) poplatných unifikační československé ideologii, připravených pod redakcí V. Vážného v obnovené Matici slovenské. Pravidla představují první oficiální příručku spisovné slovenštiny, která v mnoha směrech přispívala ke stabilizaci normy (✍Kačala & Krajčovič, 2006), na druhé straně však kodifikací hláskoslovných, slovotvorných a lexikálních variant, z nichž jedna představovala konvergenci s č. (krúžekkrúžok, prášekprášok, svobodasloboda, syrovátkasrvátka, bednadebna, lokeťlakeť, rokytarakyta, barvafarba, flétnaflauta, bruslekorčule, levnýlacný, myslivecpoľovník, pohrabáčkutáč, smyčecslák, kozelcap, limecgolier, láhev/láhvafľaša, silnicahradská aj.), a odmítáním některých původem maďarských a německých slovenských lexémů (kartáč místo kefa/kefka, klam místo faloš aj.) působila jako další zdroj rozkolísání normy a současně dvojkolejnosti v rozvíjení jazykové kultury (ke slovensko-maďarským kontaktovým jevům ve vztahu k č. viz ✍Horecký, 1999). Vzhledem k vzedmuté kritice se širokou publicitou Pravidla výrazně ovlivnila jaz. i obecně politicko-společenskou situaci na Slovensku z hlediska česko-slovenských nejen jaz. vztahů (kromě věcných výhrad předmětem kritiky byl i fakt zásadní úlohy českého jazykovědce V. Vážného při jejich přípravě). V kodifikaci posilující konvergentní tendenci je možné souběžně s projevem oficiální jaz. ideologie vidět také odraz vnitrojazykových geografických diferencí (kdy část výrazových prostředků, které byly podrobeny kritice, představovaly bohemismy bez opory ve slovenštině, jiné měly oporu v nářečních varietách, zejm. v kontaktních oblastech česko-slovenského nářečního kontinua, narušovaly však kontinuitu směřování dosavadní kodifikace). Reakcí na vydání Pravidel kromě kritických reflexí bylo založení prvního lingvistického časopisu Slovenská rečr. 1932. Vznik časopisu odrážel vědomí potřeby specializovaného prostoru pro výsledky lingvistického výzkumu, lingvistické reflexe jaz. praxe a stabilizaci normy v duchu zachovávání a rozvíjení martinského úzu. Ve Slovenské reči byly v meziválečném období publikovány analytické studie a články věnované dílčím otázkám slovenského jaz., velkou část obsahu však představovaly drobné purizující příspěvky v zájmu stabilizace spisovné normy. Skoro polovinu z 3 134 takových příspěvků v prvních 7 letech Slovenské reči představovaly podle sečtení L. M. Jánskeho poznámky týkající se bohemismů (46,5 %), podstatně méně germanismů (8,2 %) a hungarismů (3 %) (✍Ondrejovič, 2001). Pauliny v časově blízkém ohlédnutí na práci puristů vedle negativ spjatých s neprosazováním funkčního přístupu k jaz. konstatoval jejich pozitivní dobový přínos k stabilizaci hláskoslovné a gramatické normy a ustálení slovníku (viz ✍Pauliny, 1983; ✍Žigo & Krajčovič, 2006:222–224). V r. 1978 byly zveřejněny výsledky kritické analýzy jednotlivých stanovisek zaujatých ve Slovenské reči v 30. letech – závěry komise se od stanovisek v Slovenské reči stojících na „málo diferencovaných kritériích“ lišily v 46 %. Z lexémů, u kterých se komise v odmítavém hodnocení z hlediska spisovného jaz. shodovala, zpráva zmiňuje bohemismy jako brusle, kartáč, kapesník, hýčkať, chlapecký, ješitný, jednanie, omluvenka, prádlo, spešne, spiklenec, spatriť, smečka, vliv (slova hýčkať, chlapecký, vliv, spiklenec, spatriť, prádlo Pravidlar. 1931 přijímala). ✍Jarošová (2012), která hodnotí přístupy k bohemismům v kodifikacích spisovné slovenštiny v metafoře kodifikačního kyvadla, vidí Pravidlar. 1931 jako vychýlení k bohemizaci slovní zásoby slovenštiny a reakci v poradenské a normotvorné delimitační praxi Slovenské reči a přípravu nových Pravidel slovenského pravopisu s pravopisným slovníkem (která vyšla už v nové společensko-politické situaci Slovenské republiky v r. 1940 a která české lexikální dublety až na výjimky ze slovníku odstranila) jako návrat z unifikační, bohemizační polohy do polohy reprezentované předchozí martinskou kodifikací.

Samostatnou kapitolou jsou meziválečné dvojjazyčné slovníky vznikající na bázi diferencovaných ideových postojů autorů jak čechoslovakistického, tak protichůdného zaměření (✍Gajdošová, 2015), z nichž nejvýznamnější je slovník K. Kálala a M. Kálala.

Koncepce československého jaz. se specifickým způsobem promítla do popisu českých a slovenských nářečí v Československé vlastivědě (1934), kde při prvním komplexním popisu slovenských nářečí V. Vážný s ohledem na česko-slovenské nářeční kontinuum a v návaznosti na předchozí hodnocení moravskoslovenských nářečí jako nářečí slovenštiny vedl hranici českých a slovenských nářečí hluboko v moravském území. Oficiální koncepce československého jazyka byla při novém koncipování vzájemných vztahů v poválečné etapě opuštěna.

Košický vládní program (1945) jako projektový dokument budování poválečného státu a ústava z r. 1948 deklarovaly existenci dvou národů a dvou samostatných jaz. Tendence po sbližování jaz. však v celkovém směřování k zachování unitarismu státu opuštěna nebyla – ✍Lipowski (2005) nazývá první poválečnou etapu „obdobím maskovaného čechoslovakismu“. Prvními kodifikačními kroky, které vedle konvergentních prvků přinesly do poměru češtiny a slovenštiny také divergence v pravopisné rovině, byla vydání nových Pravidel slovenského pravopisur. 1953 a Pravidel českého pravopisur. 1957. U části slovenských lingvistů existovalo v poválečném období směřování k radikální pravopisné reformě zahrnující odstranění y-ý (nejvýznamnějším propagátorem radikální reformy byl dlouhodobě Ľ. Novák), která by bez odpovídajícího kroku na české straně významně vzdálila grafickou podobu slovenských a českých textů. I když se reforma nerealizovala, přijaté pravopisné změny, zejména uplatnění fonetického principu v psaní předpon a sjednocení plurálu minulého času ‑l‑ových participií (jednotný tvar boli, bežali, pili pro všechny rody), přinesly do slovenské a české pravopisné koncepce novou divergenci (✍Krajčovič & Žigo, 2006). Na druhé straně však Pravidla ve slovníkové části kodifikovala některé nové bohemismy jako synonyma slovenských lexémů (např. kovadlina, náramenník, korenáč) i část starších bohemismů, které Pravidlar. 1940 odmítala, např. divoký, drzý, jedinec, kdežto, kloktať, nadprodukcia, nedostižný, objaviť sa, pilný, pravítko, príklop, samozrejmý, schôdza, sústruh, šedý, škrtnúť, ťažkopádny, tužka, učiniť, úkol, úplatok, vodník, vzostupný, zdraviť, závadný, žehlička (✍Jarošová, 2012). Částečná fonetizace českého pravopisu v r. 1957 znamenala jisté pravopisné přiblížení k pravopisné konvenci slovenštiny.

Sbližovací tendence přinesla zejména Konference o marxistické jazykovědě, která se konala v r. 1960 v Liblicích (tzv. liblická konference), se samostatným blokem věnovaným vztahům češtiny a slovenštiny a jejich dalšího vývoje (srov. ✍Bělič & Doležel ad. (eds.), 1962), a bratislavská konference o vývojových tendencích spisovné slovenštiny a o problémech jaz. kultury. Teze Perspektívy vývoja spisovnej slovenčiny, publikované samostatně ve Slovenské reči (1962), obsahovaly formulace týkající se zejména významu jednotné terminologie v obou jaz. pro vzájemné odborné dorozumívání a hodnotící jako škodlivé „buržoazně nacionalistické a puristické snahy“ oba spisovné jaz. uměle oddělovat a vzdalovat. Přijaté zásady se promítly do koordinace terminologie, byla zřízena Ústřední československá terminologická komise, publikovány zásady koordinace české a slovenské terminologie a časopis Slovenské odborné názvoslovie (1953–1961), zaměřený na otázky slovenské terminologie, byl transformován na Československý terminologický časopis (1962–1966), jehož cílem bylo přispívat k upevňování kontaktu mezi češtinou a slovenštinou. Koncept koordinace české a slovenské terminologie na jedné straně odrážel potřeby bezporuchového fungování společného státu v odborné sféře a přinesl z hlediska implementace postulátů korpusového ↗jaz. plánování pozoruhodné výsledky v budování paralelních terminologických soustav a také v podpůrném konfrontačním výzkumu české a slovenské terminologie. Na druhé straně hledání možností zamezení vzniku n. odstranění lexikálně diferenčních termínů v konkrétních případech (i když koncepce koordinace se zachováním ustálených diferenčních termínu počítala) často, jak dokazují také dobové diskuse (z ideově-politických důvodů sice v značné míře omezené), negativně ovlivňovalo především slovenskou slovní zásobu s přesahem za hranice terminologie. Na české straně vedlo někdy koordinační úsilí k posílení internacionálního a ústupu domácího termínu v situaci, kdy ve slovenštině v důsledku odlišného vztahu k internacionalismům domácí pojmenování nebylo (k tomuto typu diference srov. ✍Buzássyová, 1989). V tomto období vzniklo pod redakcí Š. Peciara základní slovenské lexikografické dílo, první moderní šestisvazkový Slovník slovenského jazyka (1959–1968), u kterého se v atmosféře politického uvolnění vzhledem ke způsobu zpracování bohemismů rozproudila široká diskuse, týkající se zejména otázky sbližování obou jaz. a tzv. nehateného rozvoje jazyka (✍Múcsková, 2013; posudky Slovníku slovenského jazyka byly publikovány v časopisu Slovenská reč, 1966). Novou formulaci vzájemných vztahů s odmítnutím umělého a násilného sbližování (a také umělého a násilného oddalování) přinesla konference O kultúre spisovnej slovenčiny (1966), kde J. Ružička představil Tézy o slovenčine. Z tohoto období pochází také slovenský návrh deklarativního Zákona o jazyku. Společensko-politické uvolnění 60. let a procesy směřující k federalizaci společného státu tak přinesly změny v rovině lingvistické reflexe česko-slovenského jaz. poměru (i když ideologické vlivy podílející se na existenci lingvistických tabu byly odbourány až po r. 1989). Na druhé straně připravily vznik kontaktové situace, která, zejm. posílením nepřímého kontaktu Čechů a Slováků s druhým jaz. přijetím mediálního modu s pravidelným střídáním obou jaz. (komplementárního k rozmanitým situacím přímého jaz. kontaktu), představovala široký prostor pro nové paralelní, konvergentní a také divergentní procesy. Od 70. let se ve vztahu k výsledkům jaz. kontaktu v české a slovenské lingvistice využívá termín kontaktové jevy, v užším smyslu kontaktové varianty/kontaktová synonyma (např. ✍Jedlička, 1975; ✍Sokolová, 1995, aj.). Široké spektrum otázek česko-slovenských jaz. vztahů v dobové jaz. situaci je zpracováno ve studiích V. Budovičové (např. ✍Budovičová, 1989), představujících také východisko pro srovnávání podob česko-slovenského jaz. kontaktu v situaci společného státu a po jeho rozdělení.

Reakci na sbližovací tendence předcházejícího období je možné vidět zejména ve slovenských lexikologických dílech Krátký slovník slovenského jazyka (1. vyd. 1987) a Česko-slovenský slovník (1. vyd.) s posílením delimitační tendence ve vztahu k češtině (✍Nábělková, 2008; ✍Jarošová, 2012, ad.). Lexikální jednotky českého původu, které se v kodifikační příručce hodnotí jako nespisovné, jsou vedle jiných způsobů hodnocení a doporučení (slang., nespis.) často opatřeny nově zavedeným kvalifikátorem subšt. (subštandard; k diskusi o kvalifikátoru srov. např. ✍Dolník, 2003) – jedná se např. o lexémy jako andulka, blbec, sranda, búračka, dopad, fandiť, flákať sa, habadej, hecovať, kecať, kamoš, klokan, kočka, hulvát, krb, kumbál, lebediť si, byť v pohode, mindrák, náklaďák, sympaťák, úchylák, osobák, postrádať, prachy, puklica, šuškanda, sáčik, somarina, vyhadzov, spústa, sústo. První vydání Krátkého slovníku ve srovnání se Slovníkem slovenského jazyka u některých slov posílilo delimitační hodnocení (tuto tendenci je v jistém rozsahu možné sledovat také v jeho dalších vydáních; viz ✍Gazdíková, 2005), na druhé straně u některých lexémů se postupovalo opačným směrem (tak bylo např. na základě výsledků dialektologických výzkumů na spisovné přehodnoceno slovo ľadvina).

Rozdělení Československa v r. 1993 na samostatné státy, Českou republiku a Slovenskou republiku, přineslo nově změněnou jaz. situaci jak ve vztahu k oficiálnímu statusu češtiny a slovenštiny na území druhého státu, kde se staly menšinovými jaz., tak v existujícím spektru běžných kontaktových situací s asymetrickým vývojem v českém a slovenském prostředí (např. ✍Nábělková, 2008). Specifickou oblast problematiky česko-slovenského jaz. kontaktu představuje otázka právního vymezení sfér používání obou jaz. formou zákonů a právních norem – na rozdíl od českého prostředí, kde je postavení slovenštiny regulováno v mnoha jednotlivých právních předpisech, byl na Slovensku v r. 1995 přijat jazykový zákon (Zákon NR SR č. 270/1995 Z. z. o štátnom jazyku Slovenskej republiky, novelizovaný zákonom č. 357/2009 Z. z. a zákonom č. 35/2011 Z. z.), ve kterém čeština vystupuje jako „jazyk spĺňajúci požiadavku základnej zrozumiteľnosti z hľadiska štátneho jazyka“ s možnostmi širokého mediálního uplatnění (omezení se týkají zejména mediálního vysílaní pro děti). Na sklonku 20. stol. se rozdíly v české a slovenské kontaktové situaci, pokud se jedná o vzájemný poměr přímého a nepřímého jaz. kontaktu, vyvinuly k vyšší přítomnosti nepřímých kontaktů ve slovenském a přímých kontaktů v českém prostředí (s otázkou volby komunikačního modelu v konkrétní mezijazykové interakci). Specifickou kontaktovou sférou otevírající prostor vzájemné komunikace Čechů a Slováku se koncem 20. stol. stal internet (✍Nábělková, 2008). Se změnami kulturně-politické a jazykové situace, která se promítá např. do vyjednávání komunikačního kódu ve vzájemné komunikaci (✍Sloboda & Nábělková, 2013), je spjat také vývoj přirozené kategorizace v oblasti jazykového kontaktu (✍Nábělková & Sloboda, 2005, ✍Nábělková, 2009). V reflexi vývoje česko-slovenského jaz. kontaktu se v novém období specificky vynořuje otázka jeho perspektiv v širším časovém horizontu, svázaná s vývojem bilingvismu dětí (✍Svobodová, 2006, ad.), a také otázka uchovávání jazyka v druhém jazykovém prostředí (✍Hoffmannová & Müllerová, 2004, ✍Sloboda, 2005).

Kontinuita jaz. kontaktu v tomto období představuje prostor pro vznik dalších kontaktových jevů jak v č. (↗slovakismy v češtině), tak ve slovenštině. Ve srovnání s lépe identifikovatelnými absolutními kontaktovými jevy (jaz. prostředky, které v přijímajícím jaz. předtím nebyly) je složitější identifikace relativních kontaktových jevů, spočívajících v kontaktovém vlivu na posílení některého a oslabení jiného z konkurenčních domácích jaz. prostředků – nejen lexikálních, často morfosyntaktických – s perspektivou historizace/antikvarizace až vytěsnění (✍Nábělková, 2014). Relativní morfosyntaktické kontaktové jevy se identifikují také mezi ↗slovakismy v češtině. Mezi absolutními kontaktovými jevy jsou mnohá lexikální převzetí z různých období vzájemného jaz. kontaktu, i taková, u kterých se český původ běžně neuvědomuje, i když je indikován morfematickým složením slov a/nebo komplexem paradigmatických vztahů (např. verejný, prospech, pojem, otázka). Zajímavým důsledkem otevřenosti slovenštiny k přebírání z češtiny je menší míra pravidelnosti a rozvětvenosti paradigmatických slovotvorných vztahů u mnoha lexémů, kterým (na rozdíl od češtiny) v slovenštině chybí slovotvorně průzračné motivační východisko, napr. umenie, dotazník, zmluva, vzdelanie, bezpečný, otázka, poslucháč, nález, zjazd, bydlisko (✍Nábělková, 2014). Některá slova byla v průběhu jaz. vývoje ustálena v české hláskoslovné podobě (s českým hláskoslovným komponentem), i když v přechodném období fungovala v podobě odpovídající slovotvornému základu. Lifanov upozorňuje např. na bohemismus svedectvo a doloženost podoby svedoctvo odpovídající slovenskému substantivu svedok u S. Czambla. Slovo svedoctvo je nezanedbatelně doloženo v slovenské literatuře 19. stol., i u Ľ. Štúra (kuriozitu v daném vztahu představují situace, kdy se při edici díla pravidelná autorská podoba svedoctvo upravuje na svedectvo v souladu s ustáleností této podoby slova v současné slovenštině). Rozsáhlou skupinu bohemismů představují lexémy, které, i když jsou součástí úzu, představují (některé dlouhodobě) předmět jazykové kritiky, vedle domácích ekvivalentů vytvářejí variantnost v jazykové praxi, přičemž jsou uživateli slovenštiny vnímány diferencovaně. Vzhledem k frekvenci v komunikaci bývají zachyceny v slovníku s kvalifikátorem n. poznámkou naznačující jejich situovanost mimo hranice spisovné slovenštiny (např. kľud, kľudne, ovšem, prádlo, dotaz, začínať, končiť, zahájiť, jednička, botník, sáčok, krabica, hmoždinka, vadiť, závada, sranda, vrchný, jednať, venčiť, rohlík, vysporiadať sa, naviac, ješitný, hýčkať, predať (‘odevzdat’), prehlásiť (‘vyhlásit’), previesť (kontrolu); slova s příponou ‑tk(‑o) (strúhatko, lízatko, slúchatko, lehátko, potítko, špáratko, ukazovátko, vodítko, tlačítko, razítko, nosítka …) aj. (viz ✍Sokolová, 1995). Na explanaci vzájemných jaz. vztahů z hlediska existence kontaktových jevů se soustřeďuje J. Dolník (např. ✍Dolník, 2010) v postupně rozvíjené koncepci založené na souhře mezigenerační analogie ve fungování kulturních modelů a tří forem etnojazykové analogie (formální, formálně-sémantické a sémantické analogie), o které se přijetí bohemismů ve slovenštině opírá. Kontaktové jevy přítomné jako bohemismy v současné slovenštině a, byť méně, slovakismy v češtině odrážejí historické situace a podoby vzájemného jazykového kontaktu v různých obdobích jazykového vývoje. Ve slovenském jazykovém prostředí bohemismy představují objekt jazykové metareflexe na laické i expertní úrovni a vzhledem k rozdílnosti postojů, názorů a metodologických pozic také východisko lingvistických polemik. Viz také ↗bohemismus, ↗slovenština, ↗slovakismy v češtině, ↗dějiny češtiny na Slovensku.

Rozšiřující
Literatura
  • Bartko, L. O jazyku spevníka Cithara sanctorum z roku 1636 a jeho ďalších vydaní v 17. storočí. SR, 64, 1999, 13–23.
  • Bartková, M. Levočské vydanie Komenského učebnice Orbis pictus z roku 1685 ako predmet filologického záujmu. In Ričalka, M. (ed.), Vplyv pokrokového dedičstva Jana Amosa Komenského na vývin socialistickej pedagogiky a školstva, 1980, 119–124.
  • Bekešová, M. Ediční činnost Bohuslava Tablice (Kapitola z dějin slovensko-českých lingvoliterárních a kulturních vztahů), 2007.
  • Bělič, J. & L. Doležel ad. (eds.) Problémy marxistické jazykovědy, 1962.
  • Berger T. Slovaks in Czechia – Czechs in Slovakia. International Journal of the Sociology of Language 162, 2003, 19–39.
  • Berger, T. Argumentace reformátorů českého pravopisu v letech 1780–1850. In Čornejová, M. & L. Rychnovská ad. (eds.), Dějiny českého pravopisu (do r. 1902), 2010, 342–358.
  • Blanár, V. K terminológii v matičných rokoch. Československý terminologický časopis 2, 1963, 257274.
  • Blanár, V. Historický slovník slovenského jazyka. In Mistrík, J. (ed.), Studia Academica Slovaca 13, 1984, 95114.
  • Blanár, V. Nový pohľad do autorskej dielne Antona Bernoláka. SR 70, 2005, 142–153.
  • Budovičová, V. Etapy vývoje česko-slovenských jazykových vztahů. SlavPrag 21, 1978, 133–145.
  • Budovičová, V. Dynamika vývinu česko-slovenských jazykových vzťahov v socialistickom období. SlavPrag 30, 1989, 17–42.
  • Buzássyová, K. Niektoré rozdiely v stupni internacionalizácie medzi češtinou a slovenčinou. SlavPrag 30, 1989, 77–83.
  • Buzássyová, K. Fungovanie dvoch národných jazykov v jednom štáte. In Bosák, J. (ed.), Najnowsze dzieje języków słowiańskich. Slovenský jazyk, 1998, 15–21.
  • Czambel, S. Slováci a ich reč, 1903.
  • Dolník, J. Lexikológia, 2003.
  • Dolník, J. Slovenčina vo vzťahu k češtine. SlavPrag 41, 2009, 17–27.
  • Dolník, J. Teória spisovného jazyka – so zreteľom na spisovnú slovenčinu, 2010.
  • Doruľa, J. Slováci v dejinách jazykových vzťahov, 1977.
  • Doruľa, J. Slovansko-slovenský vlastenec Ján Kollár. SlSlov 44, 2009, 46–68.
  • Doruľa, J. Slovenčina a bibličtina v evanjelickej cirkvi na Slovensku. SlSlov 46, 2011, 3–9.
  • Dudok, M. K jazykovednému dielu Juraja Ribaya a jeho názorom na diverzifikáciu slovenčiny. In Dudok, M. & M. Kovačka (eds.), Jur Ribay 1754–1812. Život, dielo, doba, 2007, 34–46.
  • Ďurišin, D. Osobitné medziliterárne spoločenstvá I, 1987.
  • Ďurovič, Ľ. Pavel Doležal a jeho Grammatica Slavico-Bohemica (Pri trojstom výročí narodenia: 1700–2000). SR 65, 2000, 22–32.
  • Ďurovič, Ľ. Jozef Dobrovský a gramatika Pavla Doležala. In Vavřínek, V. & H. Gladkova ad. (eds.), Josef Dobrovský. Fundator studiorum slavicorum, 2004, 403–413.
  • Ďurovič, Ľ. O slovenčine a Slovensku. Vybrané štúdie I, 2004a.
  • Ďurovič, Ľ. Kodifikácia novej spisovnej slovenčiny – predpoklady a kompromisy. In Ondrejovič, S. (ed.), Ľudovít Štúr a reč slovenská, 2007, 21–34.
  • Ďurovič, Ľ. Gramatiky Daniela Krmana. SR 77, 2012, 164–167.
  • Ďurovič, Ľ. Masniciovo Prefacio. SR 78, 2013, 32–36.
  • Gajdošová, K. Slovensko-česká a česko-slovenská dvojjazyčná lexikografia. Vývinový prehľad od 19. storočia po súčasnosť I. SR 79, 2014, 274–303.
  • Gajdošová, K. Slovensko-česká a česko-slovenská dvojjazyčná lexikografia. Vývinový prehľad od 19. storočia po súčasnosť II. SR 80, 2015, 37–72.
  • Gazdíková, M. Die tschechischen Kontaktwörter in der slovakischen Sprachpraxis und in der Reption der zeitgenössischen Slovakistik, 2005.
  • Giger, M. Die Sprachsituation der Slowakei: Diglossie in der Vergangenheit und ihre Spuren in der Gegenwart. In van Leeuwen-Turnovcová, J. & N. Richter (eds.), Entwicklung slawischer Literatursprachen, Diglossie und Gender, 2006, 91–125.
  • Giger, M. Die Entstehung des Partizips Präteritum aktiv im Tschechischen und Slovakischen des 19. Jahrhunderts. In Kusse, H. & C. Woldt (eds.), Tschechisch und Slowakisch. Nähe und Distanz, 2009, 135–146.
  • Habovštiaková, K. Jazyk Hugolína Gavloviča. SR 35, 1970, 79–87.
  • Habovštiaková, K. Slovná zásoba spisovnej slovenčiny z vývinového hľadiska, 1987.
  • Hoffmannová, J. & O. Müllerová. Kontakt češtiny a slovenštiny v rodinné komunikaci. In Patráš, V. (ed.), Súčasná jazyková komunikácia v interdisciplinárnych súvislostiach, 2004, 387–396.
  • Horálek, K. Poměr češtiny a slovenštiny. SR 39, 1974, 286–290.
  • Horecký, J. Hadvabného Stručný návod. Jazykovedný sborník Slovenskej akadémie vied a umení 4, 1950, 174–192.
  • Horecký, J. Odraz kultúrnych prvkov v slovnej zásobe slovenčiny, češtiny a maďarčiny. In Ondrejovič, S. (ed.), Slovenčina v kontaktoch a konfliktoch s inými jazykmi, 1999, 94–97.
  • Hrdlička, M. Literární překlad a komunikace, 2003.
  • Jarošová, A. Bohemizmy a kodifikačné „kyvadlo“. In Bohunická, A. (ed.), Jazykoveda v pohybe, 2012, 255–263.
  • Jedlička, A. Stopadesáté výročí narození Martina Hattaly. 54, 1971, 273–275.
  • Jedlička, A. Vztah současné spisovné češtiny a slovenštiny (k aktuálním problémům teorie a praxe). SlavPrag 18, 1975, 163–174.
  • Jóna, E. Profesor Juraj Palkovič a jeho slovník. SR 35, 1970, 321–331.
  • Kačala, J. Slovenčina – vec politická?, 1994.
  • Kačala, J. Spisovná slovenčina v 20. storočí, 1998.
  • Kačala, J. Martin Hattala – významný znalec a kodifikátor spisovnej slovenčiny v polovici 19. storočia. Kultúra slova 38, 2004, 3–10.
  • Kačala, J. Vzťah slovenčiny a češtiny u Ľudovíta Štúra. In Ondrejovič, S. (ed.), Ľudovít Štúr a reč slovenská, 2007, 130–143.
  • Kačala, J. & R. Krajčovič. Náčrt dejín spisovnej slovenčiny, 2006.
  • Kopecká, M. & T. Laliková ad. Staršia slovenská lexika v medzijazykových vzťahoch, 2011.
  • Krajčovič, R. Hlavné fázy formovania kultúrnej západoslovenčiny. In Tibenský, J. (ed.), K počiatkom slovenského národného obrodenia, 1964, 171–180.
  • Krajčovič, R. Slovenčina a slovanské jazyky 2, 2003.
  • Krajčovič, R. & P. Žigo. Dejiny spisovnej slovenčiny, 2006.
  • Kralčák, Ľ. Kedy bola uzákonená štúrovská spisovná slovenčina? SR 75, 2010, 239–247.
  • Kuchar, R. Význam Palkovičovho slovníka pre dejiny slovenčiny. SR 70, 2005, 276–283.
  • Kuchar, R. Žilinská právna kniha. Preklad Magdeburského práva. Zápisy právnych úkonov žilinských mešťanov, 2009.
  • Lauersdorf, M. R. The Morphology of 16th-Century Slovak Administrative-Legal Texts and the Question of Diglossia in Pre-Codification Slovakia, 2010.
  • Lifanov, K. V. Genezis slovackogo literaturnogo jazyka, 2001.
  • Lipowski, J. Konvergence a divergence češtiny a slovenštiny v československém státě, 2005.
  • Majtán, M. Tristoštyridsať rokov slovenskeho prekladu Komenskeho Januy. SR 71, 2006, 313–315.
  • Měšťan, A. Pavel Josef Šafařík a česká a slovenská právní terminologie. Sl 65, 1996, 139–140.
  • Mlynárik, J. Českí profesori a ich slovenskí žiaci na Univerzite Komenského v rokoch 1919–1949. Českí profesori na Slovensku 1., 1994.
  • Múcsková, G. „Nehatený rozvoj“ spisovného jazyka v kultúrnom a politickom kontexte 60. rokov 20. storočia. In Ondrejovič, S. & J. Vrábľová ad. (eds.), Jazyk a diskurz v kultúrnom a politickom kontexte spisovnej slovenčiny, 2013, 91–103.
  • Musilová, K. Komunikace Slováků – vysokoškoláků v ČR (sociolingvistický průzkum). In Klincková, J. (ed.), Odkazy a výzvy modernej jazykovej komunikácie, 2010, 486–498.
  • Muziková, K. Vývinové tendencie v pravopise v 1. polovici 19. storočia. In Orgoňová, O. (ed.), Jazyk a komunikácia v súvislostiach 3, 2011, 295–304.
  • Nábělková, M. Slovenčina a čeština v kontakte. Pokračovanie príbehu, 2008.
  • Nábělková, M. Slovenčina a čeština – blízke „cudzie“ jazyky? In Pekarovičová, J. & M. Vojtech (eds.), Studia Academica Slovaca 38, 2009, 221–238.
  • Nábělková, M. Jazykovedné glosy k československej otázke Ľudovíta Nováka v dobovom kontexte a v súčasných česko-slovenských vzťahoch. In Ondrejovič, S. (ed.), Ľudovít Novák. Tvorca modernej slovenskej jazykovedy a zakladateľ SAVU, 2011, 60–76.
  • Nábělková, M. The Case of Czech-Slovak Language Contact and Contact-induced Phenomena. In Besters-Dilger, J. & C. Dermarkar ad. (eds.), Congruence in Contact-Induced Language Change. Language Families, Typological Resemblance, and Perceived Similarity, 2014, 61–92.
  • Nábělková, M. The Czech-Slovak Communicative and Dialect Continuum: With and without a Border. In Kamusella, T. & M. Nomachi ad. (eds.), The Palgrave Handbook of Borders, Identity and Language in the Modern Slavic World, 2015.
  • Nábělková, M. & M. Sloboda. „Aj ja som išiel do sveta a donášel jsem své lásce najkrajšie kvety ...“ Podoby bilingválneho diskurzu a „českoslovenčina“. In Štefánik, J. (ed.), Individuálny a spoločenský bilingvizmus, 2005, 51–65.
  • Newerkla, S. M. Sprachkontakte Deutsch – Tschechisch – Slowakisch. Wörterbuch der deutschen Lehnwörter im Tschechischen und Slowakischen: historische Entwicklung, Beleglage, bisherige und neue Deutungen, 2011.
  • Novák, Ľ. Čeština na Slovensku v predspisovnom období. In Mistrík, J. (ed.), Studia Academica Slovaca 11, 1982, 377–393.
  • Ološtiak, M. O interlingválnej proxemike (Príspevok k poznaniu medzijazykových súvislostí). In Patráš, V. (ed.), Súčasná jazyková komunikácia v interdisciplinárnych súvislostiach, 2004, 131–142.
  • Ondrejovič, S. Slovenský jazykovedec Henrich Bartek (1907–1986). SR 66, 2001, 65–90, 129–146.
  • Ondrejovič, S. Jozef Dobrovský a Jur Ribay. In Dudok, M. & M. Kovačka (eds.), Jur Ribay 1754–1812. Život, dielo, doba, 2007, 23–27.
  • Pauliny, E. Čeština a jej význam pri rozvoji slovenského spisovného jazyka a našej národnej kultúry. In Holotík, L. (ed.), O vzájomných vzťahoch Čechov a Slovákov, 1956, 99–124.
  • Pauliny, E. Začiatky kultúrneho jazyka slovenskej národnosti. In Pauliny, E. (ed.), Jazykovedné štúdie 6. Štúdie a pramene k dejinám jazyka slovenskej národnosti, 1961, 5–39.
  • Pauliny, E. Dejiny spisovnej slovenčiny od začiatkov po súčasnosť, 1983.
  • Pauliny, E. Poznámka k vzťahom češtiny a slovenčiny v 14. a 15. storočí. SlavPrag 25, 1985, 161–168.
  • Rychlík, J. Čechoslovanství a čechoslovakismus. In Koschmal, W. & M. Nekula ad. (eds.), Češi a Němci: dějiny kultura – politika, 2002, 64–74.
  • Řepa, M. Češi na Slovensku. In Pánek, J. (ed.), Akademická encyklopedie českých dějin III, Č/2, 2012, 321–324.
  • Sloboda M. Slovensko-česká (semi)komunikce a vzájemná (ne)srozumitelnost. Čeština doma a ve světě 12, 2004, 208–220.
  • Sloboda, M. Od aspektov bilingválnej komunikácie k jazykovej asimilácii a retencii. Slovenská reč 70, 2005, 338–354.
  • Sloboda, M. & M. Nábělková. Receptive Multilingualism in ‘Monolingual’ Media: Managing the Presence of Slovak on Czech Websites. International Journal of Multilingualism 10, 2013, 1–18.
  • Sokolová, M. České kontaktové javy v slovenčine. In Ondrejovič, S. & M. Šimková (eds.), Sociolingvistické aspekty výskumu súčasnej slovenčiny, 1995, 183–206.
  • Stich, A. Z klenotnice staršieho písomnictva (trochu i o svízelích edičních). Čeština doma a ve světě 7, 1999, 212–216.
  • Svobodová, J. K pasivnímu bilingvismu dětí v česko-slovenském prostoru. Slovo o slove 12, 2006, 17–22.
  • Šimek, Š. K intertextovým vztahům Zprávy písma slovenského Tobiáše Masníka: prameny Zprávy, Zpráva jako pramen. Varia 20, 2012, 540–546.
  • Šmejkalová, M. Jazyk československý na českých a slovenských středních školách mezi učebními osnovami z let 1919 a 1927. SaS 66, 2005, 32– 47.
  • Švagrovský, Š. Od spisovnej češtiny k Bernolákovej slovenčine. 58, 2007, 55–74.
  • Švagrovský, Š. Spisovná slovenčina pred a po revolúcii 1848/49 (epizóda s tzv. staroslovenčinou). SR 75, 2010, 97–116.
  • Švagrovský, Š. & S. Ondrejovič. Predspisovná slovenčina v tlačených a písaných dokumentoch tereziánskej urbárskej regulácie. SR 77, 2012, 48–66.
  • Tóbik, Š. Šafárikov a Kollárov jazyk. Príspevok k vývinu českého a slovenského spisovného jazyka v období národného obrodenia, 1966.
  • Trávníček, F. Česko-slovenský pomer po stránce jazykové. Bratislava. Časopis Učené společnosti Šafaříkovy 7, 1933, 217–231.
  • Weingart, M. Příspěvky k studiu slovenštiny, 1923.
  • Zelenková, A. Medzi vzájomnosťou a nevzájomnosťou: Sondy do česko-slovenských a slovensko-českých literárnych vzťahov, 2009.
  • Zeman, J. Výzkum kontaktů češtiny a slovenštiny v poválečném období. In Kesselová, J. & M. Imrichová ad. (eds.), Registre jazyka a jazykovedy, 2014, 236–242.
  • Žigo, P. Konvergentné a divergentné tendencie vo vývine slovenčiny a češtiny. Slovenská reč 67, 2002, 5–18.
  • Viz také Slovenština, Slovakismy v češtině, Dějiny češtiny na Slovensku.
Citace
Mira Nábělková (2017): ČESKO-SLOVENSKÝ JAZYKOVÝ KONTAKT. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/ČESKO-SLOVENSKÝ JAZYKOVÝ KONTAKT (poslední přístup: 13. 12. 2019)

Další pojmy:

kontaktová lingvistika

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka