Zvláštní případ ↗grafu, který určujeme tehdy, pokud se dva prosté grafy vyskytují spolu v kontextu a pořadí tak, že tento kontext a pořadí jim dává jiný význam, než kdyby byly prostě v postavení vedle sebe v řetězci (konkatenovány); d. tedy není pouhá skupina dvou grafů vedle sebe. D. je zvláštním příkladem multigrafu, od jiných multigrafů (např. diakritických) se odlišující přítomností více prostých grafů.

V č. psací soustavě je typickým příkladem digrafu ch, neboť zde existuje zvláštní vázanost obou grafů (<c> a <h>) k sobě. O d. v č. psací soustavě lze hovořit i v případě <dž> (např. <džezva>). Typickými dalšími příklady d. jsou anglické <sh>, polské <sz, cz> (ve funkčním protikladu k složeným grafům složeným z prostého grafu a diakritikonu <ś, ć>), latinské <ae, oe>. V některých psacích soustavách je možné hovořit i o trigrafech, např. německé <sch>, to je pozoruhodným příkladem i proto, že se skládá vlastně z grafu a d. (= <s + ch>).

Historicky je d.č. <ů>, neboť šlo původně o dva grafy <u+o>, druhý pak byl písařskou zkratkou přesunut nad předchozí písmeno, dnes ovšem jde o diakriticky modifikovaný graf. V případě <ou, au, eu> se naopak jedná o d. jen v některých případech, neboť dílem sice splňují podmínku zvláštního významu v případě vyjádření diftongů ou, au, eu (např. <touha, auto, pneumatika>), v jiných případech (<poloučený, nauka, neunesl>) se ale jedná jen o vedle sebe konkatenované prosté grafy. Rozlišení d. a dvou prostých grafů je záležitostí již složitější grafematické analýzy, v případě prvním bychom měli mluvit o digrafémech («ou», «au», «eu»), v případě druhém o dvou grafémech («o»«u», «a»«u», «e»«u»). Zvláštním případem d. může být ↗ligatura.