VNITŘNÍ ŘEČ

Základní

Nezvučná „řeč pro sebe“, ke které dochází, když člověk o něčem přemýšlí, vytváří si nějaké plány, rozhoduje se, vzpomíná, něco si pro sebe ujasňuje. Je pro ni tedy typické těsné sepětí s myšlením, zejména s řešením problémů, soudí se, že fixuje výsledky psychických procesů. Pojem zavedl ve 20. letech 20. stol. ruský psycholog Vygotskij, později ho rozpracovali jeho kolegové a následovníci Lurija, Sokolov a další (✍Vygotskij, 2004; viz též komentáře Průchy tamtéž). Původně se užíval ve dvou významech: (1) etapa plánování ↗produkce řeči, předcházející vyslovení výpovědi (předstupeň řeči vnější), (2) jazyková forma myšlení, která není určena žádnému adresátovi; již řadu let se užívá termín v.ř. (inner speech) pouze v druhém významu.

V.ř. má specifickou formu, povahu i funkce. Je zlomkovitá, útržkovitá, zhuštěná („svinutá“), se zjednodušenou syntaxí. Zachovává intonační schémata, může mít i dialogickou formu. Metodou zkoumání v.ř. je dlouhodobě introspekce (vědomá reflexe tohoto procesu), která poskytuje pouze omezené možnosti zobecnění. V poslední době se v.ř. stává předmětem zájmu i ↗neurolingvistiky, která zkoumá neurologické koreláty vnitřní a vnější řeči, studuje v.ř. u osob, které v důsledku poškození mozku nemluví (např. ✍Majerová, v tisku) aj. Zajímavá je i otázka, v jaké formě probíhá v.ř. u neslyšících, zda ve ↗znakovém jazycen. mluveném (✍McGuire & Robertson, 1997). Z jiného aspektu se dnes v.ř. studuje v souvislosti s intrapersonální komunikací, která může být i slyšitelná n. viditelná, ale také není určena žádnému adresátovi (✍Janoušek, 2001; ✍Janoušek, 2002).

Geneticky se v.ř. vyvíjí při ↗osvojování jazyka dítětemřeči egocentrické (hlasitého mluvení dítěte pro sebe); charakter egocentrické řeči byl předmětem známého odborného sporu mezi psychology Piagetem a Vygotským. Piaget soudil, že egocentrická řeč dítěte postupně přechází v řeč socializovanou (určenou adresátovi), zatímco Vygotskij dokazoval, že „se stáhne dovnitř“, přechází v řeč vnitřní.

Rozšiřující
Literatura
  • Horálek, K. Psaný jazyk a vnitřní řeč. SaS 43, 1982, 213–218.
  • Janoušek, J. Intrapersonální komunikace a vnitřní řeč. Čs. psychologie 45, 2001, 481–492.
  • Janoušek, J. Projevy vnitřní řeči v intrapersonální a interpersonální komunikaci. Čs. psychologie 46, 2002, 193–207.
  • Majerová, R. Vnitřní řeč u osob s vývojovou anartrií. Studie z aplikované lingvistiky (v tisku).
  • McGuire, P. K. & D. Robertson ad. Neural Correlates of Thinking in Sign Language. Neuroreport 8, 1997, 695–698.
  • Vachek, J. K problémům psané normy jazyka a vnitřní řeči. SaS 44, 1983, 131–135.
  • Vygotskij, L. S. Psychologie myšlení a řeči, 2004.
Citace
Iva Nebeská (2017): VNITŘNÍ ŘEČ. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/VNITŘNÍ ŘEČ (poslední přístup: 12. 12. 2024)

Další pojmy:

psycholingvistika

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka