VIETNAMSKO-ČESKÝ JAZYKOVÝ KONTAKT

Základní

Na území České republiky se odehrává jednak v rovině jednosměrného vlivu češtiny na vietnamský jazyk, jednak v rovině osvojování češtiny jako druhého jazyka, tedy ↗bilingvismu mluvčích vietnamského původu, případně v rovině ztráty jazyka, posunu (↗jazykový posun) k jazyku majoritní společnosti. Počet osob hlásících se k vietnamštině jako mateřskému jazyku při sčítání lidu v r. 2011 byl 30 830. K vietnamské národnosti se tehdy přihlásilo 29 660 osob, do roku 2008 však podle statistiky cizinecké policie počet trvale n. dlouhodobě žijících vietnamských občanů v ČR stoupl na více než 60 tisíc osob, v pozdějších letech však mírně klesá. Trvale usazená vietnamská komunita začala v ČR vznikat na začátku 90. let 20. stol. kolem jádra vietnamských absolventů č. vysokých škol a učňovských učilišť, kteří v ČR zůstali, aby zde mohli žít jako živnostníci a podnikatelé, n. kteří se za tímto účelem navrátili do ČR. Ti všichni si č. osvojovali jako dospělí v organizovaných kurzech češtiny a při školní výuce v českém jazyce. Většinou hovoří česky plynně s více či méně zjevnými charakteristickými fonetickými a fonologickými zvláštnostmi ovlivněnými jejich foneticky velmi odlišnou mateřštinou: kromě toho, že chybují v kvantitě samohlásek, často nerozlišují např. [c] a [s], jindy též [s] a [š], [ď] a [j], [z] a [ž], což představuje substrátový příznak cizosti, jenž ale na běžnou komunikaci mezi Vietnamci a Čechy nemá vliv. Dospělí rodinní příslušníci, kteří za Vietnamci do ČR přijeli z Vietnamu v rámci spojování rodin, většinou neměli možnost projít žádnými intenzivnějšími kurzy, a proto vedle problematičtější výslovnosti mají i omezenou slovní zásobu, kterou si osvojují v často velmi stereotypní komunikaci se zákazníky ve svých rodinných obchodech. S touto limitovanou českojazyčnou kompetencí první generace vietnamských migrantů ostře kontrastuje č. jejich potomků, kteří přicestovali do ČR v raném věku n. se zde narodili a kteří v ČR bez výjimky absolvují české základní a mnozí i střední a vysoké školy v českém jazyce. Ti si č. osvojují na úrovni rodilých mluvčích a užívají ji nejen při komunikaci v českém prostředí, ale zpravidla i mezi sourozenci a stejně starými vietnamskými kamarády. V rodinách druhá generace vietnamských migrantů většinou užívá vietnamštinu, v mnoha případech ale jejich kompetence ve vietnamštině umožňuje jen běžnou každodenní komunikaci s omezenou slovní zásobou a se ↗střídáním kódů a někteří jednotlivci ani po fonetické stránce nedosahují úrovně rodilých vietnamských mluvčích. Vzhledem k různorodému složení vietnamské komunity v ČR při vietnamských kulturních, sportovních a společenských akcích i ve zdejších vietnamských periodikách, jak klasických, tak internetových, jednoznačně dominuje vietnamština. Za této ↗jazykové situace se nevytvořil zvláštní vietnamský ↗etnolekt češtiny.

Typologická odlišnost vietnamštiny a češtiny vede k některým zajímavým úkazům v interkulturním kontaktu. Je především běžné, že téměř všichni Vietnamci, kteří pravidelně pracovali n. pracují v českém prostředí, jsou známi pod neúředním č. osobním jménem, např. Petr, Pavel, často v domáckém tvaru, např. Tonda, Franta, Honza, jehož domácké konotace si nejsou vědomi a představují se tak i ve veřejné sféře. Česká jména téměř bez výjimky používají při styku s vyučujícími a spolužáky i příslušníci druhé generace (Martin, Jana, Mates, Hanka a pod.) s tím, že pro Čechy je zapamatování vietnamských jmen spojeno s obtížemi. Ve styku mezi sebou Vietnamci ovšem používají svá vietnamská jména n. přezdívky. V úředním písemném styku se vietnamská jména zapisují vietnamským pravopisem s vynecháním všech diakritických znamének. Kromě toho se vietnamská jména v českých úředních dokumentech většinou uvádějí v pořadí osobní jméno a příjmení oproti vietnamštině, kde je tomu naopak (viz ↗příjmení).

Obtížnost č. místních jmen řeší vietnamští uživatelé první generace nejčastěji jejich zkracováním, a to buď jednoslabičně: Ka: Karlovy Vary, Ốt: Ostrava, Stra: Strakonice, n. užitím prvního slova víceslovného názvu: České: České Budějovice. Přitom dochází k reinterpretaci diakritického znaménka označujícího v č. dlouhou samohlásku v souladu s jeho funkcí ve vietnamském pravopisu, kde čárka nad samohláskou označuje stoupavý tón. Název jihočeského krajského města pak nejčastěji zní: Četké[?]. Některé populární orientační body v českém prostoru pak jsou mezi Vietnamci známy téměř výlučně pod názvy vzniklými před r. 1990 mezi tehdejšími vietnamskými učni a dělníky: z nich nejznámější je označení Cầu Tình (Most lásky) pro Karlův most, Quảng trường Con gà (Kohoutí náměstí) pro Staroměstské náměstí a Quảng trường Con ngựa (Koňské náměstí) pro Václavské náměstí v Praze. Snad už v 60. letech vzniklo žertovné endoetnonymum [Sù] pro označení českých Vietnamců, a to nápodobou poslední slabiky českého slova Vietnamců (což Vietnamci slyší jako tři slova: Viet, Nam a Su). K těmto a jiným místním a vlastním jménům se v české varietě vietnamštiny přimykají některá jména obecná, úzce spojená se způsobem života českých Vietnamců; patří k nim např.: barák (rodinný domek), bou (pouť spojená s příležitostí stánkového prodeje), bốt (potraviny, prodejna potravin, večerka), trvalý (povolení trvalého pobytu, často vysloveno čtyřslabičně: târâvali), ahoj (běžný pozdrav mezi českými Vietnamci spojovaný i s oslovením vážené osoby, jak ukazuje spojení ahoj bác [bák], kde bác znamená strýc, starší bratr otce, což je velmi uctivé oslovení).

Jako nejúčinnější integrační opatření se uplatňuje česká školská politika, která zajišťuje všem dětem povinnou a bezplatnou docházku do č. základních škol i bezplatnou docházku do škol vyšších stupňů stejně jako všem ostatním obyvatelům ČR. V r. 2009 byla zavedena povinná zkouška z č. jazyka pro cizince, který žádá o udělení povolení k trvalému pobytu. Jde však jen o administrativní opatření, požadující úrovní A1 (podle Společného evropského referenčního rámce pro jazyky) jen nejzákladnější znalost jazyka, takže situaci osvojování češtiny zásadním způsobem neřeší. Při podání žádosti o udělení státního občanství ČR se však požaduje zkouška z českého jazyka na úrovni B1. V r. 2013 byli Vietnamci oficiálně uznáni v ČR za národnostní menšinu, což se již v praxi projevilo finanční podporou vietnamského měsíčníku Huong Sen / Vůně lotosu Ministerstvem kultury ČR, dílu Velkého učebního česko‑vietnamského slovníku Ministerstvem školství ČR apod.

Rozšiřující
Literatura
  • Černík, J., a kol. S vietnamskými dětmi na českých školách, 2006.
  • Freidingerová, T. Vietnamci v Česku a ve světě: migrační a adaptační tendence, 2014.
  • Vasiljev, I. Čeština a vietnamština v bilingvním mozku. Češtinář 20, 2009/2010, 65–79.
  • Vasiljev, I. & J. Nekvapil. Markets, Know-how, Flexibility and Language Management: The Case of the Vietnamese Migrant Community in Czech Republic. In Studer, P. & I. Werlen (eds.), Linguistic Diversity in Europe: Current Trends and Discourses, 2012, 311–338.
  • Vasiljev, I. & Nguyến Quyết Tiến. Velký učební česko-vietnamský slovník, díl 1, A–G, 2013, díl 2, H–koník, 2014, díl 3, Koniklec–O, 2015.
  • Odkaz na zdrọj statistického údaje: https://czso.cz/csu/ (navštíveno 20.9.2014).
Citace
Ivo Vasiljev (2017): VIETNAMSKO-ČESKÝ JAZYKOVÝ KONTAKT. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/VIETNAMSKO-ČESKÝ JAZYKOVÝ KONTAKT (poslední přístup: 21. 9. 2019)

Další pojmy:

kontaktová lingvistika

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka