TOTALITNÍ ČEŠTINA

Základní

Označení pro specifickou slovní zásobu a specifické komunikační a výrazové strategie češtiny, jež jsou československé realitě charakteristické pro oficiální vyjadřování především v 50. a 70. letech 20. století za vlády komunistické strany. S obdobnými způsoby vyjadřování se lze setkat i v jiných totalitních systémech. Toho, že se totalitní společnost neobejde bez specifických složek slovní zásoby, si povšiml německý filolog V. Klemperer a od počátku vlády nacismu v Německu zaznamenával jazykové jevy, které se mu zdály specificky nové. V roce 1946 mohl svou práci uzavřít koncipováním a posléze knižním vydáním souhrnu, který nazval LTI, tj. Lingua Tertii Imperii (Jazyk Třetí říše); viz ✍Klemperer (1947); ✍Klemperer (2003). Za nejnebezpečnější ze specifických jevů epochy považoval skutečnost, že publicistika závazně využívala úředně stanovených klišé, která bylo možno jen mírně obměňovat. Východiskem k ní byly Hitlerovy a Goebbelsovy formulace. Jejich účelem byla povinná manifestace názorové solidarity s vládnoucí mocí. Lživé eufemismy, mezi nimiž byl nejproslulejší obrat Endlösung der jüdischen Frage jako oficiální pojmenování pro vyhlazení židů, byl prototyp nejnebezpečnějšího jevu LTI, tj. používání obecných ↗hyperonym na místě pojmenování specifických, dále užívání militárních metafor (Schlacht ums Korn) a řada dalších typů.

Když o necelá dvě desetiletí později, začátkem 50. let, začalo totalitní období v č. prostředí, byly jazykové symptomy totality snáz identifikovatelné. Do analýzy t.č. nejhlouběji pronikl P. Fidelius. Největší nebezpečí totalitního propagandistického jazyka viděl v záměrném rozrušování obsahu klíčových pojmů politického jazyka jako lid, společnost, demokracie apod. Nápadná byla i rychlá významová devalvace jména intelektuál, od pojmenování společenské vrstvy k politické nadávce (srov. spojení planý intelektuál, kavárenští intelektuálové, intelektuálská kasta… apod.). Nejcharakterističtějším rysem t.č. byly fixní obraty, klišé. V totalitním jaz. nešlo o obecné fráze, ustálené v úzu, ale o obraty oficiálně dané, jako plnění nezastupitelné role, řešení aktuálních problémů současné etapy vývoje aj. Jejich opakování se považovalo za žádoucí manifestaci názorové solidarity s vládnoucí mocí. Důsledkem byla významová prázdnost politických textů; novinové texty nepřinášely téměř žádné informace kromě oné manifestace ortodoxních postojů. Užívání fixních obratů dosáhlo vrcholu v 70. letech, v epoše tzv. normalizace, v níž verbální manifestace solidarity s vedením byla politickou prioritou. Nejdůležitější byla jakási „magická funkce jazyka“ (co je řečeno, to je skutečností, např. Bez Říjnové revoluce nebylo by naší svobody), která se prosazovala na úkor funkce informační. Obrazná pojmenování, jejichž pozadím byla militaria, jako boj za mír, boj za lepší mezilidské vztahy, boj o zrno…; Národní fronta, kulturní fronta, Mladá fronta; kulturní ofenziva, mírová ofenziva…, spojovala t.č. s jazykem nacistickým. Odráželo se v nich takové chápání společnosti, podle něhož je jedinec pouhou součástí jakési bojové sestavy, plně podřízené velení.

Nejzávažnějším rysem t.č. byla záměrná sémantická zamlženost až vyprázdněnost důležitých pojmenování sloužících manipulaci s vědomím společnosti (viz ✍Fidelius, 1983). Ta se stala integrální součástí politického diskurzu, protože zbavuje agens příslušného jednání části odpovědnosti za obsah domnělého pojmu (jako kult osobnosti místo stalinská nezákonnost, vstup vojsk místo vojenský přepad, odklonění finančních prostředků místo defraudace, také charakteristika politických stran jako levicových či pravicových apod.).

S ústupem totalitních rysů společnosti nejrychleji vymizely fixní obraty. Jejich relikty jsou nepočetné: chceme klid a pořádek, urychlení rozvoje demokracie atd. Staré fixní obraty vymizely z tisku během několika měsíců po převratu. Poněkud delší trvání měla v demokratické společnosti militární obraznost, jako kulturní fronta, post ministra apod. Operace se sémantikou klíčových pojmů zůstávají namnoze nečistým prostředkem politického diskurzu dodnes. Jeho analýzou se zabývá tzv. kritická lingvistika a ↗kritická analýza diskurzu.

Rozšiřující
Literatura
  • Fidelius, P. Jazyk a moc, 1983.
  • Klemperer, V. LTI: Notizbuch eines Philologen, 1947.
  • Klemperer, V. Jazyk Třetí říše – LTI. Poznámky filologovy, 2003.
  • Komárek, M. & O. Bláha. Čeština za socialismu. In Komárek, M., Dějiny českého jazyka, 2012, 54–58.
  • Weinrich, H. Linguistik der Lüge, 1966.
Citace
Dušan Šlosar (2017): TOTALITNÍ ČEŠTINA. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/TOTALITNÍ ČEŠTINA (poslední přístup: 8. 4. 2020)

Další pojmy:

dějiny češtiny

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka