SYNCHRONNÍ KORPUS

Základní

Korpus usilující o záznam živého jazyka, skutečně užívaného současníky. Zjednodušeně řečeno, pro psaný text platí, že synchronní je takový text, který se (stále) čte. Protože současnost a živost jaz., a tedy i korpusu je teoreticky vázána vždy jen na své uživatele, není korpus synchronní, který je vytvořený pro svůj cíl, tj. zachycovat současný jazyk, svou povahou synchronní navždycky a mění se v čase souběžně se změnou jaz., především pozvolným přechodem do diachronie a do diachronního korpusu (v tomto smyslu např. č. kolem poloviny 19. stol. byla pro takového současníka, jako Jan Neruda, pochopitelně synchronní, jakkoliv pro člověka 21. stol. je to už č. diachronní apod.). Všechny dnešní č. korpusy v rámci ↗ČNK tudíž po čase přestanou být synchronní a stanou se součástí diachronie. Zásadní rozdíl mezi korpusem synchronním a korpusem diachronním je v jeho jinak nesnadno uchopitelné „živosti“, kterou nejlépe vyjádřil F. de Saussure tak, že za živé v jaz. lze považovat to, co je uživateli jako živé „vyciťováno“.

Je zřejmé, že většina našich informačních potřeb je uložena v současném jaz., a proto se také jak jeho výstavbě, tak vytěžování věnuje zdaleka největší pozornost, jakkoliv poznání jaz. minulosti, který předcházel, je v zásadě předpokladem k plnému pochopení i současného stavu jaz. I proto je třeba jaz. studovat skrze korpusy jak diachronní, tak i synchronní.

Vzhledem k současné koexistenci mluvčích několika generací zároveň, z nichž každá zná, resp. vyciťuje jako živé něco trochu jiného, se však za synchronii, ze které čerpá s.k., považuje širší časové údobí společné několika generacím, jakkoliv se to přesně měřit nedá, není tu ani jasný konsensus. Nahlédnutím např. do SSJČ (1958–1971) dnes snadno zjišťujeme, že už nejde plně o slovník synchronní, protože i v jádru zde zachyceného jaz. se dá množství už nepoužívaných, neživých lexémů odhadovat na aspoň 10 %, a to z hlediska evidence pouze formy (přitom z hlediska živosti jsou výrazně důležitější způsoby úzu a jejich význam; jejich úzus a kolokabilita se dosud co do stupně změny a zastarávání nijak nezjišťují, rozhodně však budou větší než údaje o formě). Těchto odhadovaných 10 % patří tedy už k diachronii jaz. Za zásadní indikátory větších změn jaz., posouvajících jeho část do diachronie a přispívajících na druhé straně vyšší mírou neologismů, se mechanicky považují obvykle vnější společenské faktory, jako jsou války (první a druhá světová), revoluce (sametová) aj., jde ale jen o kritérium pomocné a nespolehlivé. Přitom každý s.k., složený ze skutečných textů, proto v důsledku těchto faktorů obsahuje malé procento i prvků diachronních, z nichž některé udržují při životě např. někteří archaizující spisovatelé, školní četba aj. Řada slov však prochází jednotlivými jaz. stavy v zásadě beze změny, srov. strom, spát, že aj. S.k. je tedy takto specificky podle časové osy striktně řečeno smíšený, stejně jako reálné texty, z nichž je budovaný, jakkoliv se to explicitně nezdůrazňuje a odhlíží se od toho.

Jedním z úkolů korpusové lingvistiky je najít kritéria, podle nichž lze nejstarší s.k. vzhledem k jejich zastarávání a míře zastaralosti, „neživosti“ přesunout do diachronie. Míra zastoupení diachronních prvků v korpusu musí být pro takové časové přeřazení relativně velká, známá však dosud není, a tedy ani kritéria jejího měření.

Rozšiřující
Literatura
Citace
František Čermák (2017): SYNCHRONNÍ KORPUS. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/SYNCHRONNÍ KORPUS (poslední přístup: 22. 9. 2020)

Další pojmy:

korpusová lingvistika

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka