SUBJEKT TEXTU

Základní

V textové lingvistice subjekty, které s textem operují nebo jsou jím ztvárňovány. Víceznačný výraz s.t. (✍Hausenblas, 1971, přetištěno in TaST, 1996) se zde objevuje ve významu „reálná nebo textem konstruovaná lidská bytost, případně jiná entita (bytost, věc, jev, abstrakce), jíž byly přisouzeny určité lidské rysy“. Problematika s.t. je rozsáhle probírána nejen v rámci lingvistiky a teorie komunikace, ale i v teorii literatury, naratologii či teorii fikce. Vzniklo velké množství koncepcí, jež se ve svém přístupu částečně překrývají, a terminologie je velmi nejednotná.

Fundamentální platnost má jednak rozlišení subjektů mimotextových, které s textem operují, jsou aktanty komunikačního procesu, a subjektů vnitrotextových, jež jsou textem ztvárněny (✍Macurová, 1983:32), jednak diferenciace komunikačních rolí (produkce a recepce). V mimotextové oblasti vystupuje na straně produkce reálný (empirický) původce/autor (mluvčí, pisatel), na straně recepce reálný (empirický) příjemce/recipient (vnímatel, posluchač, ↗čtenář). Vedle toho se mohou komunikačního procesu účastnit další mimotextové subjekty, jako je překladatel, adaptátor, redaktor, recenzent, cenzor, v recepčním aspektu předčitatel, recitátor apod.

Vnitrotextové subjekty jsou modelovány jako určité protějšky mimotextových subjektů původce a příjemce. ✍Macurová (1974), ✍Macurová (1983:28–51), ✍Macurová (1993) navrhla jejich klasifikaci na základě toho, zda jsou ztvárněny implicitně, n. explicitně. „Produktorreceptor se vydělují už na základě samotné sdělné povahy“ textu (✍Macurová, 1983:33), jsou to určitá hypotetická vědomí, která mu odpovídají. Produktor je charakterizován souborem dispozic, jež lze odvodit od rysů jazykové a tematické výstavby textu, receptora konstituuje soustava jazykových i mimojazykových znalostí a zkušeností, které umožňují adekvátní porozumění textu; reální recipienti se pak receptorovi více n. méně přibližuji. Naproti tomu subjekty, jež jsou označeny narátor a adresát, představují explicitně ztvárněného vnitrotextového původce a příjemce sdělení; jsou konstituovány jaz. prostředky (např. zájm. 1. a 2. os., vlastními jmény) a bývá jim výslovně přisouzena komunikační činnost (mluvení/psaní – poslouchání/čtení).

Různé další koncepce, rozvíjené zvláště v rámci výzkumu literárních textů a vyprávění, tato rozlišení do značné míry zachovávají, často ovšem volí jinou terminologii a zavádějí i poněkud odlišné diferenciace. Na straně produkce se v návaznosti na ✍Bootha (1961) často pracuje s termínem implikovaný (implicitní) autor (mj. ✍Chatman, 2008:154–157), případně autor abstraktní (✍Schmid, 2008:45–64) či ideální (✍Pfister, 2001:20–21); ✍Vinogradov (1971) a jinde od 30. let užíval označení obraz autora (celkově k tomu ✍Koten, 2013:99–101). V zásadě se pod tím rozumí představa recipienta o autorovi vytvářená na základě vnímání textu (✍Bílek, 2003:255), resp. „antropomorfní hypostaze všech tvůrčích aktů, personifikovaná intence díla“ (✍Schmid, 2008:60). ✍Ecův (2010:79) koncept modelového autora je pojat jako textová strategie, na jejímž základě čtenář konstruuje „svoji hypotézu Autora“; tuto hypotézu ovšem mohou ovlivňovat i představy o rysech empirického autora (ibid. 80). ✍Okopień‑Sławińska (2002:108–112) hovoří o subjektu díla jako vůdčí produkční instanci textu určující pravidla jeho stavby. Pro ✍Červenku (2005:747–755) pak tento subjekt představuje čtenářův konstrukt, který vystupuje jako uživatel sémiotických systémů uplatněných v textu a stává se tak jeho úhrnným, sjednocujícím označovaným (srov. ✍Kubínová, 2012).

Na straně recepce se operuje s termíny implikovaný či implicitní, abstraktní, ideální, modelový, případně virtuální ↗čtenář, které většinou fungují jako protějšky analogických označení spjatých se stranou produkce (srov. ✍Kubíček & Hrabal ad., 2013:203–223). Někdy je tento subjekt vymezován jako struktura textu sloužící k orientaci recipienta a programující podoby interpretace: Vlivný koncept implicitního čtenáře rozpracovaný ✍Iserem (2004:139) představuje konstrukt, jenž „ztělesňuje souhrn předem vytvořených orientací, které fikční text nabízí svým možným čtenářům jako podmínky recepce“. Jindy vystupuje do popředí předpoklad disponování uplatněnými kódy a normami a v souvislosti s tím umístění do pozice ideálního recipienta (✍Schmid, 2008:68–70). ✍Ecův (2010:65–84) postulát modelového čtenáře pak nepočítá s ideálním a „správným“ porozuměním textu, ale je to textem předvídaný s.t., který je ochoten vytvářet hypotézy ve vztahu k němu, kooperovat s ním a tím jej aktualizovat.

Subjekt narátora/vypravěče bývá často pojímán jako zásadní zprostředkující instance realizující svým projevem řečové podání textu. Z toho vyplývá, že takový subjekt musí být v textu nutně ztvárněn; protože označení narátor poukazuje k vyprávění, používají se i další termíny, jako lyrický subjekt (např. ✍Červenka, 2005:756–766), n. se navrhují pojmenování obecnější povahy (podavatel). Zároveň ovšem vzniká potřeba vyrovnat se s případy, kdy narátor není individualizován jako bytost (hovoří se pak např. o narativní funkci; ✍Koten, 2013:104–109). Adresát je většinou vymezován jako textový partner narátora, tj. ten, k němuž se narátor výslovně obrací, bývá ale také pojímán obecněji jako textem modelovaný příjemce, ten, jemuž je text určen (TasT, 1996:43–44). Např. ✍Jedličková (1992:12) rozlišuje „adresáta implicitního, tj. skrytě přítomného ve struktuře“ textu, a „adresáta tematizovaného“.

Soubor návrhů na klasifikaci a popis vnitrotextových subjektů je tak velmi rozmanitý a je spojen s řadou otevřených otázek. Mj. jde o to, zda je třeba počítat s uplatněním celého aparátu ve všech textech, n. zda ve faktuálních textech zakotvených v aktuální komunikační situaci vnitrotextové ty prostě poukazují k reálnému původci a příjemci.

Vedle uvedených subjektů texty fakultativně zahrnují také subjekty, o nichž se hovoří (✍Okopień‑Sławińska, 2002:99), tj. subjekty, jež se stávají složkou jejich tematické výstavby (TaST, 1996:44). Na obecné rovině jim byla zatím věnována jen poměrně malá pozornost; Hausenblas (TaST, 1996:44) uvádí, že mohou být v textu představeny prostředky pojmenovacími (např. vlastní jména), n. gramatickými. Soustavně jsou ovšem zkoumány subjekty vystupující v literárních textech, tzv. postavy (mj. VJPS, 1971:115–126; ✍Fořt, 2009; ✍Kubíček & Hrabal ad., 2013:57–77).

Obecně platí, že vnitrotextové subjekty mají status sémantických entit, které jsou konstituovány prostředky rozmístěnými v různých úsecích textu (TaST, 1996:42; ✍Bílek, 2003:252). Některé z nich jsou primárně teoretické konstrukty, jinak ale dochází k tomu, že subjekt je „na pozadí nabídnuté textové struktury recipientem ‚oživován‘, přiřazován do sféry vnímatelem zživotněného ‚světa‘ textu […] v určité konkretizované podobě“ (✍Bílek, 2003:257).

Rozšiřující
Literatura
  • Bílek, P. A. Hledání jazyka interpretace (k modernímu prozaickému textu), 2003.
  • Booth, W. C. The Rhetoric of Fiction, 1961.
  • Červenka, M. Fikční světy lyriky. In Červenka, M. a kol., Na cestě ke smyslu. Poetika literárního díla 20. století, 2005, 711–783.
  • Eco, U. Lector in fabula. Role čtenáře aneb Interpretační kooperace v narativních textech, 2010.
  • Fořt, B. Literární postava, 2009.
  • Hausenblas, K. Subjekty v promluvě. In Grabowski, T. S. & S. Urbańczyk (eds.), Sesja naukowa Międzynarodowej komisji budowy gramatycznej języków słowiańskich, 1971, 217–223.
  • Chatman, S. Příběh a diskurs. Narativní struktura v literatuře a filmu, 2008.
  • Iser, W. Koncepty čtenáře a koncept implicitního čtenáře. Aluze 8, 2004, 135–143.
  • Jedličková, A. Ke komu mluví vypravěč? Adresát v komunikační perspektivě prózy, 1992.
  • Koten, J. Jak se fikce dělá slovy. Pragmatické aspekty vyprávění, 2013.
  • Kubíček, T. & J. Hrabal ad. Naratologie. Strukturální analýza vyprávění, 2013.
  • Kubínová, M. Ještě k rozvržení a funkcím subjektu (subjektů) v lyrice. Svět literatury 22, 2012, 5–19.
  • Macurová, A. Subjektová problematika jazykového projevu. SaS 35, 1974, 121–128.
  • Macurová, A. Ztvárnění komunikačních faktorů v jazykových projevech. Utváření významové perspektivy, 1983.
  • Macurová, A. Subjekty a text. In Hodrová, D. (ed.), Proměny subjektu 1, 1993, 131–37.
  • Okopień-Sławińska, A. Vztahy mezi osobami v literární komunikaci. In Trávníček, J. (ed.), Od poetiky k diskursu. Výbor z polské literární teorie 70.–90. let XX. století, 2002, 98–115.
  • Pfister, M. Das Drama. Theorie und Analyse, 2001.
  • Schmid, W. Elemente der Narratologie, 2008.
  • TaST, 1996, 40–46.
  • Vinogradov, V. V. Problema obraza avtora v chudožestvennoj literature. In Vinogradov, V. V., O teorii chudožestvennoj reči, 1971, 105–211.
  • VJPS, 1971, 115–126.
Citace
Petr Mareš (2017): SUBJEKT TEXTU. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/SUBJEKT TEXTU (poslední přístup: 21. 1. 2021)

Další pojmy:

textová lingvistika

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka