STYLOTVORNÝ FAKTOR  (stylotvorný činitel)

Základní

Vnitřní nebo vnější determinující vliv na stylovou podobu (stylizaci) textu. Předpokladem procesu utváření stylu je výběr z více možností vyjádření. Ten není náhodný, ale (alespoň částečně) cíleně vedený. Všem okolnostem a vlivům, které usměrňují výběr výrazových prostředků a ovlivňují výsledný styl textu, říkáme stylotvorné faktory neboli slohotvorné činitele // slohotvorné faktory. Část s.f. plyne ze všeho, čím je autor textu obklopen, co z okolí jeho styl komunikace podmiňuje, usměrňuje a doprovází. Jde o působení objektu (okolí), a proto je označujeme za objektivní stylotvorné faktory. Druhou skupinu představují ↗subjektivní stylotvorné faktory; jsou spjaty se subjektem, s jeho odlišnostmi od ostatních, s jeho individualitou. Soustava působících s.f. bývá v odborné literatuře uváděna různě a odlišný výčet faktorů u jednotlivých autorů plyne z užšího n. širšího pohledu na komunikační proces.

1. Objektivní stylotvorné faktory // Mimopersonální stylotvorné faktory stojí v procesu komunikace mimo autorský subjekt. Patří k nim základní funkce textu a z nich se odvíjející dílčí funkce, cíl a záměr autora, ráz komunikace, situace a prostředí, a to vše v souvislosti s dobou a s politickými, ekonomickými a jinými společenskými okolnostmi. I když faktory působí vně autora, postihují (ovlivňují) současně i samotného autora. Objektivním s.f. je také cílená adresnost – počet adresátů, věk, jejich charakter a úroveň, dále užitá forma komunikace a možnost n. nemožnost připravenosti (jež je ovlivněna objektem), komunikační kód, téma komunikátu aj. Rovněž způsob vedení komunikace – monologičnost a dialogičnost (resp. polylogičnost) ovlivňuje styl.

Jako nejzávažnější objektivní s.f. bývá v č. stylistice už tradičně označována funkce komunikátu. Primární funkci dorozumívací neboli komunikační doprovázejí v některých komunikačních sférách specifické funkce další: funkce odborně sdělná a vzdělávací (↗odborný styl), direktivní, operativní, správní (↗administrativní styl), uvědomovací a získávací, působicí, přesvědčovací, ovlivňovací neboli komplexně pojata funkce persvazivní (↗publicistický styl, ↗reklamní styl), funkce esteticky sdělná (↗umělecký styl, ↗esejistický styl a některé žánry řečnické) aj. Tradiční chápání funkčnosti textu souvisí s myšlenkami funkční lingvistiky, z nichž od 20.–30. let 20. stol. vyrůstala č. stylistika. Stylistická teorie už od dob Mathesiových a od dob působení ↗Pražské školy poukazovala na tzv. ↗funkční jazyky (✍Havránek, 1932:41–79; ✍Havránek, 1942) a zdůrazňovala funkci komunikace jako ovlivňující faktor stylotvorného procesu.

Jako závažné pro stylové odlišnosti se jeví odlišení textů s funkcí věcně sdělnou od textů s funkcí esteticky sdělnou. Stylové rozdíly lze sledovat i mezi formou mluvenou a psanou a obě komunikační sféry se jeví jako dichotomní. Volba kódu jako s.f. souvisí s komunikací verbální, neverbální, popř. smíšenou, a rovněž s volbou mezi mluvenou a psanou podobou kódu v rámci dichotomie mluvenosti a psanosti. Ráz souvisí s funkcí a celkovým charakterem objektivních okolností. Text může mít ráz oficiální, veřejný, popř. polooficiální, n. naopak může jít o text zcela neoficiální, soukromý až familiérní. Míra oficiálnosti souvisí s veřejností a závažností komunikačního aktu a s jeho společenským dosahem a významem. Styl bývá modifikován také vlivem prostředí, místem a časem komunikace. Ve vzájemné opozici a se zcela jiným vlivem bude jako stylotvorný faktor vystupovat prostředí rázu soukromého a veřejného, prostředí známé a neznámé. Podstatný vliv na komunikaci má počet adresátů, jejich věk, pohlaví aj. Také kvality konkrétního prostředí z hlediska příznivých a nepříznivých vlivů fyzikálního charakteru (teplo n. chlad, ticho n. hluk, osvětlení místnosti a jiné kvality místa komunikace) výrazně jazykovou komunikaci ovlivňují.

Jako objektivní s.f. bývá v některých pramenech (✍Mistrík, 1997:419–566) uváděn prostor, tj. rozsah prostředí, v němž se jaz. komunikace uskutečňuje. V mluvené komunikaci má význam vzdálenost mezi mluvčím a posluchačem neboli tzv. proxemika. Prostor při komunikaci mluvené je rovněž pojímán jako sféra dosahu komunikace. Na styl působí i přítomnost n. nepřítomnost adresáta. Stylově odlišné jsou texty s přímým kontaktem s adresátem a s kontaktem nepřímým, event. se záměrnou stylizací přímého kontaktu. Jako závažná se jeví spontánnost a bezprostřednost komunikace, n. naopak její připravenost. Oficiální komunikace, zvl. psaná, bývá předem připravená n. zachycená v tezích, v bodech. Primární psaná forma může sloužit jako východisko k sekundární komunikaci, psané texty mohou být druhotně pronášené jako bezprostřední projevy, dokonce i přímé publicistické rozhovory a moderátorské projevy bývají předem stylizované (alespoň ze strany moderátora n. tázajícího se).

Uznávání n. zařazení některých s.f. do stylistické systematiky se jeví problematické. Týká se to např. tématu. Styl nevytvářejí jen prostředky verbální, ale rovněž integrita prostředků tematických (event. obsahových) a kompozičních. Vzhledem k tomu, že styl je v současné stylistice pojímán jako záležitost uspořádání celého textu, lze z určitého aspektu brát v úvahu jako s.f. i téma. (Počítala s tím už klasická rétorika, neboť uchopení tématu a jeho rozvinutí ve smysluplný text vždy patřilo k podstatě řečnictví a svědčilo o kvalitách autora.) Každé téma komunikace je převážně spjato s konkrétní oblastí lidské činnosti a myšlení, důsledkem toho je také převážně vázáno na určitou komunikační sféru (např. téma výroba benzinu n. řešení goniometrických funkcí si vynucuje styl odborný). Vztah mezi tématem a jeho obvyklým jaz. vyjádřením je také proměnný a ustaluje se spolu s vytvářením žánrového povědomí. Nelze opomíjet skutečnost, že ve výsledné komunikaci se odráží i autorské pojetí tématu, což už lze chápat jako faktor subjektivní.

2. Subjektivní stylotvorné faktory // Personální stylotvorné faktory // Individuální stylotvorné faktory jsou faktory vycházející z komunikujícího subjektu. Jsou autorem podmíněny a souvisejí se všemi jeho kvalitami, svéráznostmi a vlastnostmi. Při výrazném působení faktorů modifikujících osobitý individuální styl autora textu dospíváme k pojmu autorský styl. K subjektivním s.f. patří především intelektuální a rozumová vyspělost autora, jeho schopnost abstrakce a úroveň logického myšlení. Styl je ovlivněn celou osobností člověka, jeho společenským a sociálním chováním. Autor je schopen do komunikace promítat své postoje etické, ekologické, estetické, kulturní rozhled, dále postoje, které formují jeho vlastní osobnost, např. postoje občanské, vlastenecké, sociální a ekonomické. Rozdíly ve stylu vyjadřování plynou i ze zvláštních sklonů, zálib a zvyklostí autora a se vším, co je pro jeho osobnost charakteristické a čím se liší od jiných. Všechny tyto s.f. působí ve vzájemné symbióze a často jeden faktor podmiňuje působení faktoru dalšího. Např. schopnost logického myšlení nachází odraz v logickém uspořádání promluvy, v jasnosti, zřetelnosti a srozumitelnosti textu, vyplývá z promyšlené návaznosti v rovině obsahové a ve výstavbě textu, souvisí s plynulým jazykovým ztvárněním komunikátu, zvl. po stránce syntaktické. Důležitým subjektivním s.f. je znalost kódu komunikace a schopnost se jím kultivovaně vyjadřovat.

Styl autora je ovlivňován i jeho životními zkušenostmi a celkovým kulturním a společenským rozhledem. Zdůrazněný zkušenostní komplex autora a jeho schopnosti kulturního komunikování se projevují jak v komunikaci bezprostřední, spontánní, tak také v monologických projevech oficiálních, zvl. s vyšší kulturní funkcí. Vedle odborné a všeobecné úrovně autora odhaluje styl textu jeho znalosti jazykové, ale také vliv četby i širší kulturní rozhled (obliba citátů, aforismů, kulturních frazémů, knižnosti ve vyjadřování aj.). Individuální stylové rozdíly mezi autory plynou také ze znalosti tématu a obsahu a ze vztahu autora k nim. (Do textu se může promítnout odraz souhlasného n. nesouhlasného stanoviska autora k obsahu komunikace, stejně jako k adresátovi, autorův případný humorný, ironizující nebo výrazně zesměšňující postoj apod.) Projevující se emocionální založení, resp. emotivní, plyne už ze záměru a cíle komunikace. Stylově se projevují také faktory biologické, tj. věkové a pohlavní. Na vliv pohlaví na stylovou podobu textu upozornil zvl. ✍Jelínek (1996a) a při vymezení subjektivních stylů rozlišuje mužský stylženský styl.

Subjektivními s.f. jsou rovněž povahové a mentální vlastnosti člověka i jeho momentální psychický a fyzický stav. Důležitá je připravenost ke komunikaci a schopnost se vyjadřovat v dané situaci pohotově a bez zábran. Z vlastností osobnosti nelze zapomínat také na pesimistický n. optimistický postoj ke světu, racionální pohled, schopnost humoru n. ironie (i sebeironie), kritizující n. tvůrčí přístup k problémům, vstřícnost k adresátovi, schopnost empatie a vědomého vyjádření postoje k adresátovi. Právě promyšlený záměr a schopnost autora a jeho dovednost vědomě a zřetelně vyjádřit postoj k čemukoli je už výrazně faktor subjektivní. Nesporný vliv na styl textu má také schopnost metajazykového myšlení a jeho adekvátní odraz v jazykové komunikaci; smysl pro jazykové hodnoty se tříbí vzděláním, kulturností života a prostředí. Výchozí premisou je úroveň všeobecného a odborného vzdělání a jazyková uvědomělost autora. Ta je v praxi různá.

Pod vlivem výrazných vlastností, které má každý subjekt a které se jeví jako subjektivní s.f., vznikají subjektivní styly. Lze je chápat jako styly odrážející vlastnosti a kvality určitého subjektu. (Jako vyhraněný subjektivní/autorský styl lze v č. literatuře označit např. styl K. Čapka, V. Vančury, J. Haška, J. Škvoreckého, V. Čtvrtka aj.) V publicistice vystupuje výrazněji do popředí osobnost autora jen v žánrech analytických (v úvodnících, komentářích, glosách aj.) a beletristických (v novinářských fejetonech, beletrizovaných reportážích aj.). Příznivější k subjektivním faktorům je sféra rétoriky. Relativně malou možnost uplatnění vlastního autorského stylu můžeme sledovat ve stylu odborném, i když i v této stylové sféře dochází (byť částečně) k vývoji a ke změnám směrem k částečné individualizaci vyjadřování. Snad ještě více je individualita autora potlačena ve sféře administrativní. Navyklá konvence písemného úředního stylu a vžité modelové vyjadřování subjektivitu stírají.

Působením objektivních s.f. a abstrahováním od subjektu se vyhraňují objektivní styly. Vzhledem k nejvýraznějšímu faktoru, jímž je funkce komunikátu, rozlišujeme objektivní styly funkční. Kromě dominantní funkce sledujeme působení ostatních objektivních faktorů, takže se podle formy utváří styl komunikátů mluvených a psaných, odlišný je styl komunikátů předem připravených a spontánních (nepřipravených), monologických a dialogických apod. Se zřetelem k adresátům je důležitá nejen výsledná produkce komunikátu (ta bývala stylistickou teorií sledována vždy), ale i percepce textu. Výsledkem percepce, která je adekvátní komunikačnímu záměru autora, je pak komunikační úspěšnost jako nejvyšší komunikační cíl (nikoli jen vyprodukování textu). I když stylistika se zřetelem k adresátovi jako se stylotvorným faktorem počítá, konečná fáze celého komunikačního procesu, tj. percepce, interpretace, event. následné akce, už není v její kompetenci. Obecné působení objektivních s.f. sice bereme v úvahu (protože existuje), ale připouštíme, že nakonec zůstává vždy na autorovi, zda a do jaké míry připustí působení objektivních faktorů, zda se nechá jimi ovlivnit a „nasměrovat“, n. naopak bude komunikovat navzdory komunikačním a stylovým zvyklostem společenského, kulturního a sociálního prostředí a navzdory vžitému komunikačnímu úzu.

I když v tradicích č. stylistiky vycházíme z odlišení objektivních a subjektivních s.f., které je nesporné, je třeba primárně brát v úvahu všechny faktory formulující komunikační situaci. V širším smyslu je komunikační situace pojímána komplexně jako souhrn existujících objektivních a subjektivních faktorů, včetně všech komunikantů a kódu, jimiž komunikace probíhá. Je třeba připomenout i jazykovou situaci daného místa, prostředí a společenství. V užším smyslu je komunikační situace navozena atmosférou, jež je dána společenským prostředím, např. sociálním, ale i politickým, ekonomickým n. kulturním, jeho povahou, kvalitou a rovněž okruhem adresátů, kteří v příslušném prostředí žijí a komunikují. Všechny aspekty komunikační situace jsou vzájemně provázány. Bývají označovány jako komunikační faktory // komunikační činitelé a představují nadřazený pojem stylotvorným faktorům objektivním i subjektivním. Jde o širší a komplexní působení všech přítomných vlivů a okolností, které komunikaci provázejí, na výslednou stylovou podobu textu. Komunikační faktory v nejširším pojetí jsou odrazem dobového kontextu. Nelze přehlížet ani faktory související s dobovou úrovní vzdělání a s úrovní jazyka jako vyjadřovacího kódu. Při zpětném nahlížení na styl textu je třeba počítat s tím, že dobový kontext (a nejen ve vztahu k jazyku a k úrovni poznání, ale i ke společnosti) se může měnit, stejně jako se mění funkce a cíle komunikace, komunikační normy a výsledný styl. Právě v posledních letech jsme svědky uvolňování komunikačních norem, zvl. v oficiálních projevech řečnických (v politickém řečnictví) a v žurnalistice mluvené i psané (komentáře analytické publicistiky, moderování publicistických pořadů aj.).

Výsledná úroveň stylu je vždy důsledkem komplexního působení všech komunikačních faktorů, v různé míře pak s.f. objektivních i subjektivních. Vzhledem k pragmatickým funkcím jaz. lze pro působící s.f. užít též označení pragmatické faktory (navázání kontaktů s partnerem komunikace, sledování cíle něčeho dosáhnout, komunikační dovednosti autorů při cílené ↗persvazi komunikace aj.).

Rozšiřující
Literatura
  • Čechová, M. Komunikát a text. In ČŘJ, 2000, 332–367.
  • Čmejrková, S. Jazyk pro druhé pohlaví. In Daneš, F. a kol., Český jazyk na přelomu tisíciletí, 1997, 146–158.
  • Čmejrková, S. & J. Hoffmannová. (eds.) Mluvená čeština: hledání funkčního rozpětí, 2011.
  • Davidová, D. Komunikační situace a adekvátnost komunikačního kódu. Jazykověda. Linguistica 2, 1996, 17–57.
  • Findra, J. Štylistika slovenčiny, 2004.
  • Findra, J. Jazyk v kontextoch a textoch, 2009.
  • Havránek, B. Úkoly spisovného jazyka a jeho kultura. In Havránek, B. & M. Wiengart (eds.), Spisovná čeština a jazyková kultura, 1932, 32–84.
  • Havránek, B. K funkčnímu rozvrstvení spisovného jazyka. ČMF 28, 1942, 409–416.
  • Hirschová, M. Interpersonální komunikace ve stabilizovaných malých skupinách. SaS 52, 1991, 89–103.
  • Hoffmannová, J. Styl současných teenagerů (na pozadí úvahy o „stylech věkových“). In Moldanová, D. (ed.), Žena - jazyk - literatura, 1996, 247–262.
  • Hoffmannová, J. Stylistika a… Současná situace stylistiky, 1997.
  • Höflerová, E. Žákův řečový projev v proměňující se komunikační situaci. Češtinář 8, Příloha, 1998, 4–8.
  • Hubáček, J. Slohotvorní činitelé. In Hubáček, J. Úvod do stylistiky českého jazyka, 1985, 11–17.
  • Hubáček, J. & E. Jandová ad. Čeština pro učitele, 2010.
  • Chloupek, J. Dichotomie spisovnosti a nespisovnosti, 1986.
  • Chloupek, J. Sjednocující a rozrůzňující faktory v mluvené komunikaci. In Davidová, D. (ed.), K diferenciaci současného mluveného jazyka, 1995, 33–38.
  • Chloupek, J. Vliv sociolingvistických faktorů na komunikaci. In Odaloš, P. (ed.), Sociolingvistické a psycholingvistické aspekty jazykovej komunikácie, 1996, 35–41.
  • Chloupek, J. Výběr jazykových prostředků podle komunikační situace. SPFFBU A 45, 1997, 105–109.
  • Chromý, J. Koncepce stylotvorných faktorů v československé lingvistice: rozbor, kritika, nástin řešení. 95, 2012, 57–69.
  • Chromý, J. & J. Milička. Experimentální zkoumání stylotvorných faktorů: první výstupy. 95, 2012, 181–186.
  • Jedlička, A. Spisovný jazyk v současné komunikaci, 1978, 92–96.
  • Jedlička, A. & V. Formánková ad. Základy české stylistiky, 1970, 10–15.
  • Jelínek, M. Pojem funkčního stylu v řečové stylistice. In Gajda, S. (ed.), Synteza w stylistyce slowiańskiej, 1991, 13–19.
  • Jelínek, M. Stylistika. In PMČ, 1996, 701–782.
  • Jelínek, M. Existuje obecný styl ženský a mužský? In Moldanová, D. (ed.), Žena - jazyk - literatura, 1996a, 297–302.
  • Jelínek, M. Principy rozboru individuálních stylů. In Jaklová, J. (eds.), Komunikace - styl - text, 2006, 35–40.
  • Jelínková, J. (= Jelínek, M.) Tzv. subjektivní styly a jejich zobrazení v uměleckých projevech. In Literárněvědné studie, 1973, 337–350.
  • Kořenský, J. Osobnost, sociální role, komunikace, rozpor, konflikt. SaS 52, 1991, 241–246.
  • Kořenský, J. Ke vztahu osobnostních a sociálních faktorů komunikační interakce. JA 29, 1992, 83–88.
  • Kořenský, J. & J. Hoffmannová ad. Komplexní analýza komunikačního procesu a textu, 1999.
  • Krčmová, M. Stálé komunikativní faktory a možnosti jejich využití při deskripci stylu. In Findra, J. & P. Odaloš ad. (eds.), Všeobecné a špecifické otázky jazykovej komunikácie, 1991, 78–85.
  • Krčmová, M. Stylové normy a jejich místo ve stylistické teorii a stylizační praxi. In Gajda, S. & M. Balowski (eds.), Stylistyczne konfrontacje, 1994, 33–38.
  • Krčmová, M. Mluvenost a psanost jako slohotvorné činitele. Sborník prací Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě D 3, 2003, 29–35.
  • Macurová, A. Subjektová problematika jazykového projevu. SaS 35, 1974, 121–128.
  • Macurová, A. Ztvárnění komunikačních faktorů v jazykových projevech, 1983.
  • Minářová, E. Slohotvorní činitelé. In Čechová, M. a kol. Současná česká stylistika, 2003, 59–72.
  • Minářová, E. Stylotvorné faktory. In Čechová, M. & M. Krčmová ad. Současná stylistika, 2008, 75–92.
  • Mistrík, J. Štylistika, 1997.
  • Nebeská, I. K prostředkům výstavby feministického textu. In Moldanová, D. (ed.), Žena - jazyk - literatura, 1996, 303–305.
  • Prošek, M. Objektivní stylotvorné faktory. In Uličný, O. & S. Schneiderová (eds.), Komunikační situace a styl. Studie k moderní mluvnici češtiny 2, 2013, 143–151.
  • Schneiderová, S. Mediální diskurz. In Uličný, O. & S. Schneiderová (eds.), Komunikační situace a styl. Studie k moderní mluvnici češtiny 2, 2013, 95–121.
  • Smejkalová, K. Subjektivní stylotvorné faktory. In Uličný, O. & S. Schneiderová (eds.), Komunikační situace a styl. Studie k moderní mluvnici češtiny 2, 2013, 152–157.
  • Uličný, O. Komunikační dominanta. Prace filologiczne 18, 1998, 485–488.
Citace
Eva Minářová (2017): STYLOTVORNÝ FAKTOR. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/STYLOTVORNÝ FAKTOR (poslední přístup: 19. 9. 2020)

Další pojmy:

stylistika

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka