PÁROVÁ SEKVENCE  (adjacency pair)

Základní

Dvojice takových jednání (nejčastěji výpovědí), které jsou natolik jedním celkem, že uvedení první výpovědi v rozhovoru vyžaduje specifickou výpověď druhou, např. „otázka – odpověď“, „pozdrav – pozdrav“, „žádost – vyhovění/odmítnutí žádosti“. Jeden ze základních pojmů ↗konverzační analýzy.

Rozšiřující

P.s. je jedním z druhů sekvencí. Sekvencí v rozhovoru se rozumí několik ↗replik, které jsou jako celek určitou významovou jednotkou. Sekvencí tedy není pouhá posloupnost replik, z čehož plyne, že dvoučlenná sekvence (jakožto významová jednotka) může být realizována např. v průběhu deseti replik (viz dále). Podstatné pro utváření a interpretaci rozhovorů je to, že mluvčí vědí, že repliky tvořící sekvenci patří k sobě, a orientují se na to, že v rozhovoru zazní sekvence ve své úplnosti.

Dalšími příklady p.s. jsou dvojice (nejčastěji výpovědí) „pozvání – přijetí/odmítnutí pozvání“, „kompliment – reakce na kompliment“ n. „úsluha“ (např. dát přednost ve dveřích) – reakce na úsluhu (např. poděkování)“ (v případě „úsluhy“ vidíme, že členem p.s. může být i jednání nejazykové). Pro všechny uvedené dvojice jednání je charakteristické to, že první jednání provádí v příslušné sekvenci první aktér a druhé jeho komunikační partner. Pokud jde o jednání jazyková, mluvčí se vlastně pomocí takových dvojic jednání v rozhovoru vystřídají. P.s. jsou tedy prostředkem, jak zvolit v rozhovoru dalšího mluvčího (viz první pravidlo mechanismu ↗střídání replik mluvčích). Pro p.s. je dále charakteristické to, že po uvedení prvního členu páru mluvčí normativně očekávají, že bude následovat příslušný člen druhý. Nenásleduje‑li tento druhý člen, je jeho nepřítomnost signifikantně nápadná a mluvčí jeho absenci interpretují: např. jako neznalost (po otázce), nezdvořilost (po úvodním pozdravu) apod. Absence toho, co se normativně očekává, má tedy v interakci svůj význam. Normativní očekávání druhého členu p.s. však neznamená, že tento druhý člen musí zaznít v replice, která bezprostředně následuje po uvedení členu prvního. Pro řadu typů p.s. platí (ne např. pro dvojici „pozdrav – pozdrav“), že mezi prvním a druhý členem p.s. se může objevit další sekvence; ta se výstižně nazývá vložená sekvence. Tato sekvence je obsažena v následujícím fragmentu rozhovoru (komunikace v restauraci):

1.

Mladík: Jednu plzeň.

2.

Číšník: Už ti bylo osmnáct?

3.

Mladík: Samozřejmě.

4.

Číšník: ((s ironíí)) Jedna plzeň pro pána. ((podává mu půllitr))

V první replice byla zformulována žádost. Jak už bylo řečeno, toto jednání je prvním členem p.s.; jejím druhým členem je buď vyhovění, n. nevyhovění žádosti. Tento druhý člen se však objevil až ve čtvrté replice. Mezi oba členy byla – ve druhé a třetí replice – vložena sekvence „otázka – odpověd“. Normativní očekávání druhého členu p.s. může zůstat v platnosti i v průběhu mnohem delšího úseku rozhovoru. Ve výše uvedeném rozhovoru z restaurace si lze jistě představit obsáhlejší vloženou sekvenci, resp. několik vložených sekvencí:

1.

Mladík: Jednu plzeň.

2.

Číšník: Už ti bylo osmnáct?

3.

Mladík: Samozřejmě.

4.

Číšník: Mohl bych vidět občanku?

5.

Mladík: No, prosím. ((ukazuje občanský průkaz))

6.

Číšník: ((s ironíí)) Jedna plzeň pro pána. ((podává mu půllitr))

Diskuse o věku zákazníka mohla být samozřejmě ještě delší. Podstatné je to, že navození normativního očekávání druhého členu p.s. může formovat i poměrně dlouhé úseky rozhovoru a někdy i celý rozhovor. Některé televizní publicistické pořady, např. krátké interview moderátora s politikem, nejsou ničím jiným než položením zjišťovací otázky („Pane poslanče, budete hlasovat pro tento zákon?“), jejím zodpovídáním, v důsledku interakce s moderátorem často tvořeným hierarchicky uspořádanými vloženými sekvencemi, a konečně (i když ne vždy) odpovědí typu ano/ne. Je tedy zřejmé, že p.s., ačkoli samy o sobě jsou minimální (tj. dvoučlenné) organizační formy rozhovoru, mohou mít zásadní podíl na utváření (celého) rozhovoru.

Analogie k p.s. lze najít i v komplexnějších komunikačních formách, jaké představují ↗mediální dialogické sítě (viz ✍Nekvapil & Leudar, 2002).

Literatura
  • Auer, P. Jazyková interakce, 2014.
  • Levinson, S. C. Pragmatics, 1983.
  • Nekvapil, J. & I. Leudar. Sekvenční struktury v mediálních dialogických sítích. Sociologický časopis / Czech Sociological Review 38, 2002, 483–499.
  • Sacks, H. Lectures on Conversation, 1992.
  • Schegloff, E. A. Sequence Organization in Interaction: A Primer in Conversation Analysis, 1, 2007.
  • Sidnell, J. & T. Stivers. (eds.) The Handbook of Conversation Analysis, 2013.
Citace
Jiří Nekvapil (2017): PÁROVÁ SEKVENCE. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/PÁROVÁ SEKVENCE (poslední přístup: 1. 6. 2020)

Další pojmy:

analýza diskurzu

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka