KONVERZAČNÍ ANALÝZA

Základní

Disciplína, která se zabývá výzkumem toho, jaké metody a prostředky užívají mluvčí při produkci a interpretaci různých aspektů přirozeně se vyskytujících rozhovorů. K.a. je nejrozvinutějším odvětvím ↗etnometodologie (proto se někdy užívá jednoznačnější název „etnometodologická konverzační analýza“). K.a. studuje to, jakým strukturním „problémům“ mluvčí v rozhovoru čelí a jaké metody, resp. prostředky mají při jejich zvládání rutinně k dispozici.

Rozšiřující

Při produkování a interpretaci rozhovoru se mluvčí musí vypořádat se třemi druhy strukturních „problémů“; jsou to: (1) Sekvenční organizování rozhovoru. Jde o to, že účastníci rozhovoru v zásadě hovoří jeden po druhém, což nastoluje problém, kdo se kdy dostane ke slovu, jde tedy o koordinaci verbálních i neverbálních aktivit účastníků rozhovoru. (2) Tematické organizování rozhovoru, tj. o jakých tématech jeho účastníci budou/mají/chtějí hovořit (určitému tématu se např. někdy vyhnou a místo něho do rozhovoru zavedou téma jiné; změna tématu může např. znamenat, že určitý návrh byl odmítnut atd.). (3) Problém kategorizace, tj. jak se hovoří, resp. má hovořit, o věcech, dějích, institucích, osobách (velmi nápadné je to při kategorizaci významných společenských událostí: Co se stalo s Němci v Česku po druhé světové válce? Budeme říkat, že to byl „odsun“, nebo „vyhnání“?; jde však i o zcela rutinní záležitosti jako výběr sociální kategorie pro osobu – mám o stejném člověkovi mluvit jako o „Pepovi“ n. o „Novákovi“ n. o „kolegovi“ atd.). V k.a. byla největší pozornost věnována sekvenční organizaci rozhovoru (někdy bývá k.a. s touto analytickou podoblastí dokonce ztotožňována), menší pozornost kategorizační analýze (ta bývá někdy chápána jako samostatný analytický předmět v rámci etnometodologie) a nejméně pozornosti se dosud věnuje organizaci tematické (je však jasné, že uvedené druhy „problémů“ rozhovoru nelze analyticky zcela oddělit, jde o určité teoreticko‑metodologické akcenty). Strukturními „problémy“ v rozhovoru se míní takové záležitosti, jejichž „metodické řešení“ nevyžaduje nijak dlouhé uvažování; prostředky k jejich „vyřešení“ jsou užívány rutinně, v zásadě automaticky (čímž se tyto „problémy“ v zásadě stávají neproblematickými). Tento způsob uvažování o strukturních problémech rozhovoru je blízký pražskému chápání prostředků a jejich funkcí (means‑ends model v terminologii R. Jakobsona). Existence organizačních forem rozhovoru je motivována příslušnými strukturními problémy rozhovoru a viděno z druhé strany, funkcí těchto forem je „metodicky řešit“ tyto strukturní problémy. Příkladem strukturního problému rozhovoru je např. zajištění toho, aby hovořil vždy jen jeden mluvčí, a prostředkem rutinně užívaným k jeho metodickému řešení je mechanismus ↗střídání (replik) mluvčích. V k.a. nejde o to, co všechno může školený analytik (odborník) o nějaké komunikační události zjistit, ale o to vysvětlit ty jevy, které jsou pro samotné mluvčí relevantní (na něž se sami orientují). V návaznosti na rozlišení mezi fonetikou a fonologií lze obrazně říct, že k.a. je „fonologií komunikace“ nikoli „fonetikou komunikace“ (jde o přístup émický; viz ↗émický – etický). K.a. věnuje velkou pozornost tomu, jak sami mluvčí interpretují své ↗repliky. V ↗transkriptu může totiž konverzační analytik vidět, jak v rozhovoru sám mluvčí analyzoval předcházející repliku, resp. repliky svého komunikačního partnera. K studovaným organizačním formám v k.a. patří hlavně ↗střídání mluvčích, ↗párové sekvence, ↗preferenční organizace, ↗presekvence, ↗opravné sekvence↗globální organizace rozhovoru (tj. to, co bývá souhrnně nazýváno sekvenční analýza) a sociální kategorizace (viz ↗členská kategorizační analýza). Klasikem k.a. se stal H. Sacks, spolupracovník zakladatele ↗etnometodologie H. Garfinkela. K.a. se zrodila ze zájmu sociologů o analýzu průběhů sociálních aktivit a její zrod byl podmíněn vynálezem a rozšířením magnetofonu, který poprvé v historii umožnil tyto průběhy zachytit. Ze sociologických kateder se k.a. rozšířila do lingvistiky, kde je její recepce spojena s teoreticko‑metodologickými posuny (ke kritice této novější orientace viz např. ✍Watson, 1997; ✍Watson, 2008). Na pomezí k.a. a lingvistiky (zejm. syntaxe) vznikl program ↗interakční lingvistiky. Pro lingvisty se k.a. stala zajímavou tím, že pomohla narušit saussurovskou představu parole či chomskyánskou myšlenku performance jako něčeho, co je chaotické a nestrukturované (oproti tomu kladla k.a. analytickou maximu order at all points). Tento zájem o „řád“ vedl lingvisty k zájmu o organizační formy rozhovoru (viz už ✍Levinson, 1983).

K.a. byla vypracována na materiálech anglickojazyčných rozhovorů a teprve postupně se začalo vážněji uvažovat o mezích univerzálnosti jejích zjištění a k.a. byla aplikována na řadu dalších jaz. a kultur. Tak se v ní postupně prosazoval i komparační zřetel (viz ✍Sidnell (ed.), 2009).

Literatura
  • Auer, P. Jazyková interakce, 2014.
  • Bergmann, J. R. Ethnomethodologie und Konversationsanalyse, 1988.
  • Francis, D. & S. Hester. An Invitation to Ethnomethodology: Language, Society and Interaction, 2004.
  • Havlík, M. „Slušný“ Bursík a „neslušný“ Železný v Otázkách Václava Moravce. Biograf 43–44, 2007, 33–68.
  • Hutchby, I. & R. Wooffitt. Conversation Analysis: Principles, Practices and Applications, 1998.
  • Lerner, G. H. (ed.) Conversation Analysis: Studies from the First Generation, 2004.
  • Levinson, S. C. Pragmatics, 1983.
  • Nekvapil, J. & I. Leudar. Prezentace událostí 11. 9. 2001: Bush, bin Ládin a jiní v interakci. Sociologický časopis / Czech Sociological Review 42, 2006, 353–377.
  • Psathas, G. Conversation Analysis: The Study of Talk-in-interaction, 1995.
  • Sacks, H. Lectures on Conversation, 1992.
  • Sacks, H. & E. A. Schegloff ad. A Simplest Systematics for the Organization of Turn-taking in Conversation. Lg 50, 1974, 696–735.
  • Schegloff, E. A. Sequence Organization in Interaction: A Primer in Conversation Analysis 1, 2007.
  • Sherman, T. Proselyting in First-contact Situations as an Instructed Action. Sociologický časopis / Czech Sociological Review 46, 2010, 977–1009.
  • Sidnell, J. (ed.) Conversation Analysis: Comparative Perspectives, 2009.
  • Sidnell, J. & T. Stivers. (eds.) The Handbook of Conversation Analysis, 2013.
  • Silverman, D. Harvey Sacks. Social Science and Conversation Analysis, 1998.
  • ten Have, P. Doing Conversation Analysis: A Practical Guide, 1999.
  • Watson, R. Some General Reflections on ‚Categorization‘ and ‚Sequence‘ in the Analysis of Conversation. In Hester, S. & P. Eglin (eds.), Culture in Action: Studies in Membership Categorization Analysis, 1997, 49–75.
  • Watson, R. Comparative Sociology, Laic and Analytic: Some Critical Remarks on Comparison in Conversation Analysis. Cahiers de praxématique 50, 2008, 203–242.
Citace
Jiří Nekvapil (2017): KONVERZAČNÍ ANALÝZA. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/KONVERZAČNÍ ANALÝZA (poslední přístup: 24. 10. 2020)

Další pojmy:

analýza diskurzu

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka