JEDNOTKA TEXTU  (textém)

Základní

Prvek, který je východiskem pro strukturaci textu. Potřeba stanovit základní (elementární) j.t. je spojena už s ranou, tzv. transfrastickou koncepcí textové lingvistiky, která chápala text právě jako sled navzájem propojených verbálních jednotek; např. podle vymezení ✍Harwega (1968:17) tvoří text „následnost jazykových jednotek konstituovaná nepřetržitým pronominálním zřetězením“. Za základní j.t. bývá nejčastěji pokládána ↗věta pojímaná strukturálně i především na základě formálních kritérií, případně ↗výpověď jako komunikační realizace (resp. ekvivalent) věty (mj. ✍Hausenblas, 1977:150; ✍Agricola, 1979:32). Např. 3 (1987:628) uvádí, že základními j.t. jsou „části textu zakončené tečkou, ev. jiným ekvivalentním grafickým (resp. zvukovým) koncovým signálem“; jednotky jsou vytvářeny různými syntaktickými konstrukcemi, převážně větnými. ✍Hrbáček (1994:45) pokládá za základní j.t. výpověď jako spojení gramatické formy, určitého obsahu a komunikativní funkce. AGSČ (2013:541) znovu vychází od věty, jež je označována za „gramaticky uspořádanou elementární jednotku textu […] s výpovědní funkcí“; zároveň se zde poukazuje na to, že základní j.t. je „věta, resp. výpověď“ (ibid. 918). Se zdůrazněním sémantické orientace v rámci textové lingvistiky začala být za základní j.t. považována také propozice chápaná jako sémantická struktura, jež je utvářena vztahem mezi predikátem a jeho doplněními (např. ✍van Dijk, 1980a:25–26). Připomenout je třeba také osobité pojetí ✍Barthesa (2007:26–27), který z hlediska recipienta stanovuje jako základní j.t. lexie, tj. úseky rozmanitého rozsahu, jež se utvářejí v procesu čtení a jejichž rozsah závisí „na hustotě konotací“ v dané části textu. Základní j.t. bývá (bez ohledu na to, jak je specifikována) nazývána textém (mj. ✍Viehweger, 1977:7; ✍Agricola, 1979:32; VT, 1985:113; ✍Hrbáček, 1994:8; AGSČ, 2013:919), objevily se ale i alternativní návrhy na její označení, např. textové membrum (VT, 1985:113).

Vedle základní j.t. bývají vymezovány také vyšší (komplexní) j.t., které se utvářejí z nějak ohraničeného souboru základních j.t. Jako vyšší j.t. je uznáván především odstavec, jenž ovšem představuje primárně grafickou jednotkou sloužící k členění psaného textu a může jeho sémantickou a tematickou strukturu profilovat různými způsoby (mj. ✍Bečka, 1964; ✍Daneš, 1994; ✍Hrbáček, 1994:80–81; AGSČ, 2013:920–921). Nad odstavcem se pak umísťuje kapitola, která opět graficky signalizuje celkovou tematickou segmentaci textu. V souvislosti s tím navrhuje ✍Hrbáček (1994:73–79) rozlišovat další vyšší j.t. podložené sémantickými a tematickými kritérii: Výpovědní bloky jsou tvořeny skupinami výpovědí, které na sebe bezprostředně navazují, a jsou ukončeny předělem v bodě, kde je toto mezivýpovědní navazování přerušeno. Při pohledu od celku textu (promluvy) je pak možno vydělit promluvové úseky, které odpovídají jednotlivým dílčím tématům (✍Hrbáček, 1994:73–79). Z jiných řešení je možno zmínit např. pojetí ✍Agricolovo (1979:10, 60–61), který operuje se svazky textémů (Textemverbände), o jejichž ohraničení rozhoduje přítomnost společného inventáře ↗aktantůn. propojení logickými vztahy vyjádřené pomocí ↗konektorů, a dále se subtexty, které jsou obdobně jako v předchozím případě spojeny s dílčími tématy. V koncepci ✍van Dijka (1980a:41–67), ✍van Dijka (1980b) založené na propozicích jsou vyšší j.t. tvořeny makropropozicemi, jež jsou prostřednictvím tzv. makropravidel odvozovány ze sledů propozic a samy pak vytvářejí hierarchickou strukturu s několika úrovněmi obecnosti.

V dalším aspektu se projevila potřeba stanovit systémovou j.t. Snaha o její vymezení je spjata především s těmi koncepcemi textové lingvistiky, které postulují existenci textové roviny v rámci jaz. systému (srov. k tomu ✍Daneš, 1971; ✍Daneš, 1977). Byla tak konstruována abstraktní j.t., nazývaná někdy rovněž textém, která by měla být – analogicky k systémovým jednotkám na nižších rovinách jazyka (foném, morfém atd.) – invariantem ve vztahu k množině komunikačních realizací (různým textům). Nověji bývá jako j.t., jíž je možno připsat systémový charakter, chápán textový vzorec, tj. ustálené schéma výstavby tvořící bázi pro určitý druh (žánr) textů (✍MČ 3, 1987:626–627; ✍Hoffmannová, 1987:91–92; ✍Hoffmannová, 1989). Jen některé druhy textů (administrativní písemnosti, smuteční oznámeni, předpovědi počasí, horoskopy apod.), mají ovšem natolik konvencionalizovanou strukturu, aby jim bylo možno přiřadit relativně pevný textový vzorec (AGSČ, 2013:889).

Rozšiřující
Literatura
  • Agricola, E. Textstruktur – Textanalyse – Informationskern, 1979.
  • AGSČ, 2013.
  • Barthes, R. S/Z, 2007.
  • Bečka, J. Odstavce. 47, 1964, 65–74.
  • Daneš, F. On Linguistic Strata (Levels). TLP 4, 1971, 127–144.
  • Daneš, F. Zum Status der Textebene. In Daneš, F. & D. Viehweger (eds.), Probleme der Textgrammatik II, 1977, 153–158.
  • Daneš, F. Odstavec jako centrální jednotka tematicko-kompoziční výstavby textu. SaS 54, 1994, 1–17.
  • Harweg, R. Pronomina und Textkonstitution, 1968.
  • Hausenblas, K. Zu einigen Grundfragen der Texttheorie. In Daneš, F. & D. Viehweger (eds.), Probleme der Textgrammatik II, 1977, 147–152.
  • Hoffmannová, J. Modelování textových typů ve vztahu ke komunikačním procesům. SaS 48, 1987, 81–97.
  • Hoffmannová, J. Typ textu a textový vzorec. In Mistrík, J. (ed.), Textika a štylistika, 1989, 37–43.
  • Hrbáček, J. Nárys textové syntaxe spisovné češtiny, 1994.
  • 3, 1987.
  • van Dijk, T. A. Textwissenschaft, 1980a.
  • van Dijk, T. A. Macro-Structures, 1980b.
  • Viehweger, D. Úvahy ke gramatice textu: propoziční pojetí textu proti pojetí orientovanému k jednání. SaS 38, 1977, 1–8.
  • VT, 1985.
Citace
Petr Mareš (2017): JEDNOTKA TEXTU. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/JEDNOTKA TEXTU (poslední přístup: 27. 11. 2020)

Další pojmy:

textová lingvistika

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka