JAZYKOVÉ PORADENSTVÍ

Základní

Institucionálně organizovaná forma péče o jazyk. Funguje v řadě evropských zemí, vedle České republiky např. na Slovensku, ve Velké Británii, Německu, ve všech zemích Skandinávie, v Maďarsku, Bulharsku a jinde (v některých již po řadu desetiletí). Je považována za druh kulturní služby (↗jazykového managementu) poskytované ze strany jazykovědců ve prospěch veřejnosti. Jednotlivé jazykové poradny (dále JP) působí ve specifických národnostně‑jazykových a sociálně‑politických poměrech, mají odlišnou institucionální organizaci vycházející z různých tradičně vžitých „stylů kodifikace“ od „akademického“ po „komerční“ a liší se v neposlední řadě rozsahem svých aktivit, ale jejich základní poslání je stejné, totiž odpovídat na dotazy laické i odborné veřejnosti o jazyce, poskytovat konkrétní jazykové rady, poučení a návody pro jazykové chování.

Pražská JP byla založena r. 1936. Hlavními iniciátory byli M. Weingart, zakladatel a předseda Společnosti pro slovanský jazykozpyt se sídlem v Praze (Společnost byla založena r. 1935; zanikla v r. 1955, kdy se včlenila do Jazykovědného sdružení při ČSAV), jednatel Společnosti J. Stanislav a odpovědný redaktor časopisu J. Haller. Dne 21. března 1936 byla podána III. (filologické) třídě České akademie věd a umění žádost o dovolení zřídit JP a 25. března 1936 bylo na schůzi III. třídy České akademie zřízení JP schváleno. Tímto aktem získala JP oficiální statut samostatné sekce Společnosti a relativní samostatnost v rámci Kanceláře Slovníku jazyka českého. Původní název zněl Jazyková poradna Společnosti pro slovanský jazykozpyt a Naší řeči. Před rokem 1936 plnila roli poradenskou „z dobré vůle“ (✍Ertl, 1922:109) redakce (v pravidelných rubrikách Hovorna, Listárna, Drobnosti aj.), ale už v r. 1922 Ertl poukazoval na to, že „povinnost poskytovati všem vrstvám naší veřejnosti, jednotlivcům i korporacím, poučení ve věcech jazykových…“ (✍Ertl, 1922:109) by měl na sebe vzít jazykový ústav; o jeho zřízení bylo už tehdy, bohužel marně, usilováno.

Akademický Ústav pro jazyk český, který vznikl roku 1946 institucionální transformací Kanceláře Slovníku jazyka českého, tuto povinnost na sebe v plném rozsahu vzal; v Praze pracuje JP nepřetržitě od r. 1946, v brněnské pobočce Ústavu od r. 1952. JP je začleněna do pražského oddělení jazykové kultury, v Brně je součástí oddělení dialektologického. Činnost JP se rozvíjí v souladu s tím, jak se proměňuje společenská situace a spolu s ní komunikační nároky uživatelů jazyka, a ve vztahu k tomu, jak se vyvíjí jazyk sám a jeho vědecké poznání. K tradičním formám poradenství, telefonickému (v Praze a v Brně každý pracovní den v určitých hodinách na samostatné telefonní lince) a dopisovému (převážně v Praze), přibylo v roce 1998 poradenství internetové (http://www.ujc.cas.cz/jazykova-poradna). Speciální dotazy jsou zodpovídány ve spolupráci s pracovníky dalších oddělení ústavu; ověřováním podob jmen a příjmení z hlediska zákonných ustanovení usměrňujících jejich zápis do osobních dokladů se zabývá oddělení onomastiky. Na požádání jsou v Praze (v omezeném rozsahu) prováděny revize textů. V r. 1988 byla v obnovena rubrika Z dopisů jazykové poradně (namísto starší zaniklé rubriky Okénko z naší poradny), v níž je pravidelně zveřejněn (zpravidla jeden) jazykový dotaz spolu s odpovědí na něj.

Základní princip činnosti JP: Kdokoli má dotaz týkající se češtiny, má možnost se obrátit na pracovníky JP a obdrží na svůj dotaz odpověď – radu, doporučení, výklad, vysvětlení, zdůvodnění. Touto jazykověvýchovnou činností JP ovlivňuje (reguluje) jazykové chování uživatelů češtiny, resp. té skupiny uživatelů, kteří se na poradnu obracejí. To je důležité zejména tehdy, nežádá‑li tazatel radu jen pro sebe, ale pro širší skupinu uživatelů: učitel ji zprostředkuje žákům, redaktor čtenářům knihy, posluchačům rozhlasu atd.; bylo zjištěno, že více než polovina dotazů souvisí s profesními potřebami tazatelů. Pracovníci JP nemají však pravomoc tazatelům určité jazykové chování přikázat, anebo naopak zakázat, přestože jsou o to čas od času i důrazně žádáni („zakažte tento strašlivý jazykový nešvar, který hyzdí naši mateřštinu“), ani nedisponují žádnými sankcemi vůči těm, kdo by případně radu jazykové poradny odmítli (n. o ni vůbec nepožádali). JP nemá kodifikační pravomoc.

V dotazech od veřejnosti jsou manifestovány aktuální jazykové problémy a potřeby uživatelů, faktický stav vyjadřovací praxe, individuální či skupinové postoje mluvčích k jazyku a řeči. Jakožto jedno z měřítek jazykového úzu jsou jazykové dotazy považovány za cenný zdroj sociolingvistických informací, které mohou mít někdy bezprostřední, jindy dlouhodobý zpětnovazební účinek na rozhodování lingvistů jako jazykových manažerů.

Dotazy a odpovědi na ně jsou dlouhodobě shromažďovány, kvantitativně zpracovávány a zveřejňovány v tištěné a elektronické podobě. Na základě jejich analýzy byly publikovány četné studie v domácí a zahraniční odborné literatuře (viz lit.). Knižně vyšel jednak výběr z nejfrekventovanějších dotazů a odpovědí na ně (✍Černá & Svobodová ad., 2002), jednak soubor 261 nejzajímavějších „dotazů týdne“ shromážděných za pětileté období 2006–2010 (✍Pravdová (ed.), 2012).

Od r. 2009 je novým prostředkem výměny jazykových informací mezi JP a jejími klienty Internetová jazyková příručka (http://prirucka.ujc.cas.cz/). Příručka se stala nejnavštěvovanější stránkou webu Akademie věd ČR. Dlouhodobé statistiky její návštěvnosti ukázaly, že poslouží v průměru více než třiceti tisícům tazatelů denně. Příručka má dvě složky: slovníkovou databázi o rozsahu více než 102 000 hesel, jež jsou opatřena informacemi o pravopisu, morfologii, dělení slov, výběrově o výslovnosti, rekci či významu slov, s příklady užití, a rozsáhlou složku výkladovou, která podává obecné poučení o vybraných jazykových jevech. Průběžně se pracuje na rozšiřování databázové i výkladové části internetové příručky a na jejím propojení s dalšími elektronickými datovými zdroji. Knižní přepracované a rozšířené vydání výkladové části příručky vyšlo v r. 2014 s titulem Akademická příručka českého jazyka.

r. 2013 vznikla JP Asociace středoškolských češtinářů (poradna@ascestinaru.cz), která je propojena s JP Ústavu pro jazyk český. Založení JP Asociace bylo motivováno snahou pomoci řešit problémy související s výukou češtiny na středních školách.

S rychle se rozvíjející elektronizací veřejné komunikace se objevují v posledních letech na internetu další webové stránky, které nabízejí jazykové rady a informace (různého rozsahu a nestejné odborné kvality a hloubky). Ústav pro jazyk český není jejich autorem a neodpovídá za informace o českém pravopisu, tvarosloví aj. na těchto stránkách uvedených.

Rozšiřující
Literatura
  • Černá, A. Telefonáty v jazykové poradně a jejich databáze. (Pokus o sociolingvistický pohled). 82, 1999, 237–244.
  • Černá, A. E-maily v jazykové poradně. Co víme o tazatelích? 84, 2001a, 62–73.
  • Černá, A. Čeština v jazykové poradně – postoje uživatelů. In Balowski, M. & J. Svoboda (eds.), Český jazyk a literatura na sklonku 20. století, 2001b, 59–64.
  • Černá, A. Jaké změny vlastně chceme? In Balowski, M. & J. Svoboda (eds.), Stałość i zmienność w języku i literaturze czeskiej 20 wieku, 2004, 51–57.
  • Černá, A. Slovenština v pražské jazykové poradně. In Považaj, M. (ed.), Jazyková kultúra na začiatku tretieho tisícročia, 2009, 193–198.
  • Černá, A. & I. Svobodová ad. Na co se nás často ptáte, 2002.
  • Dvořáčková, V. Osudy Ústavu pro jazyk český. Dějiny ÚJČ ČSAV a jeho předchůdců ve světle archivních pramenů, 2011.
  • Dvořáčková, V. K počátkům institucionalizace českého jazykovědného bádání. In Čmejrková, S. & J. Hoffmannová ad. (eds.), Čeština v pohledu synchronním a diachronním. Stoleté kořeny Ústavu pro jazyk český, 2012, 15–19.
  • Ertl, V. Ústav pro jazyk československý. 6, 1922, 97–112.
  • Haller, J. Dvacet let Naší řeči. 11, 1937, 1–10, 33–46.
  • Hrušková, Z. Z jazykové poradny Ústavu pro jazyk český. 40, 1957, 309–310.
  • Jedlička, A. K aktuálním otázkám péče o spisovnou češtinu. 44, 1961, 143–154.
  • Mlejnecká, J. & M. Pravdová ad. Pražská jazyková poradna dnes a zítra. In Minářová, E. & K. Ondrášková (eds.), Spisovnost a nespisovnost. Zdroje, proměny a perspektivy, 2004, 130–136.
  • Polívková, A. Z jazykové poradny. 55, 1972, 27–33.
  • Polívková, A. & I. Svobodová. Současný stav a úkoly jazykové poradny. 70, 1987, 9–10.
  • Pravdová, M. (Nejen) o korespondenci v korespondenci jazykové poradny. 89, 2006, 225–233.
  • Pravdová, M. Jazyková poradna: radíme médiím i v médiích. JA 45, 2008, 74–79.
  • Pravdová, M. Projekt internetové příručky. In Považaj, M. (ed.) Jazyková kultúra na začiatku tretieho tisícročia, 2009, 199–201.
  • Pravdová, M. Elektronizace jazykových dat – nové výzvy pro jazykovou kulturu. In Čmejrková, S. & J. Hoffmannová ad. (eds.), Čeština v pohledu synchronním a diachronním. Stoleté kořeny Ústavu pro jazyk český, 2012, 819–823.
  • Pravdová, M. (ed.) Jsme v češtině doma?, 2012.
  • Pravdová, M. & I. Svobodová. (eds.) Akademická příručka českého jazyka, 2014.
  • redakce. Jazyková poradna. 20, 1936, 119.
  • Svobodová, I. Analýza dotazů v jazykové poradně. 71, 1988, 115–127.
  • Svobodová, I. Poznatky z jazykové poradny jako jedna z možností poznání současného stavu češtiny. JA 36, 1999, 26–28.
  • Svobodová, I. O psaní velkých písmen (na pozadí poradenské počítačové databáze). 83, 2000, 17–29.
  • Svobodová, I. Dnešní a budoucí jazykověporadenská činnost. In Považaj, M. (ed.), Jazyková kultúra na začiatku tretieho tisícročia, 2009, 183–186.
  • Svobodová, I. Dotazy týkající se školní jazykové výchovy. ČJL 61, 2010–2011, 236–237.
  • Štěpán, J. Jazyková poradna ve Varšavě. 56, 1973, 48–50.
  • Uhlířová, L. Archivace lingvistických dokumentů na počítači I a II. 79, 1996, 171–186, 225–237.
  • Uhlířová, L. “Language Service” is also a Service for Linguists. LPr 7, 1997, 82–90.
  • Uhlířová, L. Linguists vs. the Public: An Electronic Database of Letters to the Language Consulting Service as a Source of Sociolinguistic Information. Journal of Quantitative Linguistics, 1998a, 262–268.
  • Uhlířová, L. O dialogu mezi jazykovou poradnou a veřejností aneb K čemu slouží počítačová databáze dotazů o jazyce a odpovědí na ně. In Česká slavistika 1998, 1998b, 169–177.
  • Uhlířová, L. O co se zajímají ti, kdo posílají dopisy, faxy a e-maily jazykové poradně? 82, 1999a, 225–236.
  • Uhlířová, L. Jazyková poradna pro rok 2000. SaS 60, 1999b, 241–246.
  • Uhlířová, L. „Gramatický telefon“ v Cáchách. 83, 2000, 46–47.
  • Uhlířová, L. Internetový dialog jazykové poradny s veřejností (poradna@ujc.cas.cz). 84, 2001, 1–15.
  • Uhlířová, L. Jazyková poradna v měnící se komunikační situaci u nás. Sociologický časopis 38, 2002a, 443–455.
  • Uhlířová, L. E-mail in der Sprachberatungsstelle. In Ziegler, A. & Ch. Dürscheid (eds.), Kommunikationsform E-Mail, 2002b, 245–262.
  • Uhlířová, L. Méně známá kapitola z historie pražské jazykové poradny. 89, 2006, 260–263.
  • Uhlířová, L. Jazykovědci píší e-maily. Ezikovi spravki po elektronna poshta. In Comati, S. (ed.), Bulgaristica – Studia et Argumenta. Specimina Philologiae slavicae, 2008, 485–492.
  • Uhlířová, L. Reflexe činnosti Kanceláře Slovníku jazyka českého v časopise Naše řeč. 95, 2011, 1–14.
  • Uhlířová, L. Kancelář Slovníku jazyka českého a Naše řeč: osobnosti, souvislosti. In Čmejrková, S. & J. Hoffmannová ad. (eds.), Čeština v pohledu synchronním a diachronním. Stoleté kořeny Ústavu pro jazyk český, 2012, 21–26.
  • Uhlířová, L. & I. Svobodová ad. Současný stav a perspektivy jazykové poradny. 88, 2005, 113–127.
  • Uhlířová, L. & M. Tomov. Jazykové poradenství v Bulharsku: blízké a odlišné zároveň. 91, 2008, 206–213.
Citace
Ludmila Uhlířová (2017): JAZYKOVÉ PORADENSTVÍ. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/JAZYKOVÉ PORADENSTVÍ (poslední přístup: 19. 9. 2019)

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka