FORMY PODÁNÍ ŘEČI / MYŠLENÍ

Základní

Formy ↗reprodukce prvotních výpovědí, tradičně sledované a rozlišované především v textové výstavbě epických literárních děl v souvislosti s perspektivizací vyprávění, s jeho vazbou na jednotlivé vnitrotextové subjekty. Terminologie užívaná k rozlišení forem „reprodukce“ vlastní/cizí řeči n. vlastního/cizího myšlení se nejčastěji opírá o klasickou angl. soustavu, tj. o rozlišení reporting situation, reported situation, reported speech/thought, direct/indirect speech/thought, free direct/indirect speech/thought. Objevují se ale i nesčetné další termíny: represented speech, quasi‑direct, semi‑direct, semi‑indirect speech; srov. např. ✍Leech & Short (1981), ✍Coulmas (1986). V němčině srov. termín erlebte Rede, ale i berichtete Rede, halbdirekte Rede aj.

č. prostředí bylo uvažování o těchto jevech textové výstavby nadlouho formováno především pracemi L. Doležela. V knize ✍Doležel (1960) navázal na starší stať ✍Hallera (1929) a v širším kontextu na teorii Ch. Ballyho. Vymezil hlavní kontextové postupy podle vztahu k promluvovému pásmu postav/vypravěče a na základě ustálených kombinací distinktivních znaků grafických (delimitační prostředky jako uvozovky a jiná interpunkční znaménka), formálních, resp. kategoriálně gramatických (slovesné osoby, časy), výpovědních (apel, exprese, deixe), sémantických (postojová modalita, prostředky subjektivizace), slohových (volba prostředků spisovných – nespisovných) rozlišil:

(a) přímou řeč, reprezentující promluvové pásmo postav: Řekl potichu a jakoby nerad: „Dokončil jsem svou práci.“

(b) nevlastní (neznačenou) přímou řeč, založenou na zrušení grafických znaků: Dokončil jsem svou práci, najednou se slyším, jak to říkám, potichu a jakoby nerad, dokončil jsem svou práci…

(c) polopřímou řeč jako postup vnitřně rozporný: znaky sémantickými, výpovědními a slohovými se shoduje s řečí přímou a nevlastní přímou; zrušením grafických znaků a eliminací 1. a 2.os. směřuje k pásmu vypravěče; někdy však využívá čas minulý, jindy všechny tři slovesné časy: Svou práci dokončil, ale říkal nám to potichu a jakoby nerad…

(d) smíšenou řeč, kde jsou (v méně koncentrované podobě než v řeči polopřímé) roztroušeny jednotlivé signály pásma postav uvnitř pásma vypravěče;

(e) nepřímou řeč, jež patří do promluvového pásma vypravěče, využívá hlavně 3.os. a minulý čas. I do řeči nepřímé však mohou pronikat různé znaky pásma postav, zvláště signály jazykové; tak vzniká subjektivizovaná nepřímá řeč, pouze syntakticky začleněná do řeči vypravěče (u ✍Trosta, 1937, řeč nepřímá‑polopřímá). Řeč nepřímá je vždy uvozena větou rámcovou, resp. větou uvozovací: Potichu a jakoby nerad řekl, že svou práci dokončil.

Doležel zdůraznil, že v moderní próze dochází k plynulému prolínání pásma vypravěče s pásmem postav, k oslabování a změkčování předělů mezi nimi; přechodné kontextové postupy se uplatňují zejména při tvarování vnitřního monologu a při subjektivizaci vyprávění. V pozdější práci ✍Doležel (1993) nahradil termín „kontextové postupy“ termínem promluvové typy.

✍Adam (2003) užívá termín formy podání řeči a Doleželovu typologii v některých bodech modifikuje. Nevlastní (neznačenou) řeč přímou nepokládá za samostatnou formu (také ✍Leech & Short, 1981, ji chápou spíše jako „řečovou aluzi“) a přiřazuje ji k řeči přímé; mezi f.p.ř. neřadí ani Doleželovu smíšenou řeč. Typologii však rozšiřuje o dvě další formy:

(f) zprávu o řeči (promluvení/myšlence, u ✍Leeche & Shorta (1981) narrative report of speech/thought acts), tj. o informaci o něčí řeči, o jejím obsahu, která je blízká řeči nepřímé a je zformulována nejčastěji do podoby jmenné fráze: Oznámil dokončení své práce;

(g) podání řeči pomocí částice „prý: Svou práci prý dokončil. Říkal to potichu a jakoby nerad.

Forma využívající částice prý se dnes dostává do nového kontextu s rozvojem zkoumání ↗evidenciálnosti, kde je výraz prý chápán jako hlavní č. evidentiality marker. Patří k lexikálním prostředkům, které signalizují reprodukci cizího mínění (hearsay markers), zdůrazňují cizí původ reprodukované řeči. K této jeho funkci se nezřídka připojují významy epistémické, vyjadřování pochybnosti, nedůvěry k reprodukovanému tvrzení (ať už se pochybnost týká platnosti sdělovaného obsahu, n. spíše nedůvěryhodného zdroje informace, zdroje anonymizovaného atd.: Zaplacené zboží v dohodnutou dobu nedostal, prý nedoletělo letadlo); srov. o tom ✍Wiemer (2006), ✍Hoffmannová (2008a).

Rozlišování jednotlivých f.p.ř. ve vazbě na promluvová pásma (postav/vypravěče) bývá zařazováno pod ↗vertikální členění textu. ✍Hrbáček (1994) užívá termínů složená promluva s citátem, složená promluva epická, inkorporace (jedné promluvy do druhé), amalgamace. Záleží vždy na tom, čí řeč je podávána, jak věrně je „reprodukována“, jak je/není „reprodukce“ signalizována a jaký je postoj mluvčího k podávané řeči. ✍Mistrík (1997) staví svůj výklad na rozlišení postupů reprodukováníreferování. V řeči přímé i nevlastní přímé jde o řeč postavy reprodukovanou vypravěčem (autor mluví i o „doslovném citování“, „věrném reprodukování“). Řeč polopřímá je pak podle Mistríka doslovně – nikoli už reprodukovaná, ale referovaná. Mistrík zdůrazňuje, že při reprodukování něco doslovně opakujeme tak, jak se to říkalo, kdežto při referování vyjadřujeme to, co se říkalo; reprodukce tedy zahrnuje i formu, výrazové prostředky, zvukovou stránku řeči přenášenou do nového kontextu, zatímco referování se týká hlavně obsahu této cizí či vlastní řeči. O řeči nepřímé Mistrík uvádí, že je to řeč postavy referovaná vypravěčem – už ne „doslovně“, ale na druhé straně kolorit postavy z ní ještě úplně nemizí, nejde ještě o pouhou informaci o obsahu promluvy. A řeč smíšená je vymezena jako aklimatizovaná řeč vypravěče, prokládaná výrazy postav (citátovými prvky). Mistríkova distinkce reprodukování a referování odpovídá tomu, že někteří autoři (např. ve sborníku ✍Janssen & van der Wurff, 1996) interpretují přímou a nepřímou řeč jako dva odlišné styly: přímá řeč je založena na ztotožnění mluvčího s reprodukovaným výrokem, nepřímá spíše na distanci.

S distinkcí reprodukování a referování tu však nelze vystačit. U přechodných forem v literárním díle velmi často nerozlišíme, zda jde o „(fingované) reprodukování“, n. spíše o referování. Ostatně dříve pronesené výroky – ať už vlastní n. cizí – nemůžeme ani při sebevětší snaze reprodukovat beze změny. Už proto, že cizí n. vlastní řeč přenášíme do jiného kontextu, vlastně ji znovu konstruujeme, jde vždy o stylizaci, transformaci; už sama interference dvou „hlasů“, dvou různých kontextů význam původního výroku nějak posunuje. Mluvčí „reprodukovanou“ řeč znovu vytvářejí, což jim umožňuje i manipulativní zásahy; srov. ✍Tannen(ová) (1989). Podle ✍Fludernik(ové) (1993) nelze proto jednotlivé formy podání řeči rozlišovat podle míry mimeze: přímá řeč nepředstavuje vždy věrnou reprodukci řečeného, naproti tomu ani řeč nepřímá nemusí být úplně nemimetická. „Čistá mimeze“ (představa, že by mohlo jít o imitaci, přesnou reprodukci) je podle autorky naprostým omylem, mýtem, iluzí, konvenčním ideálem, který je v rozporu s empirickou realitou. Zprostředkující subjekt („reportér“) tu vždy vytváří určitou fikci, sám do ní vstupuje se svými záměry i se svým jazykem (idiolektem), jde tedy o „dual voice“. Provádí při tom různé operace založené na interpretaci, výběru, kondenzaci, shrnování aj. Nanejvýše se snaží o evokaci možné, v daném kontextu pravděpodobné řeči; k tomuto účelu se obvykle dopouští typizace, schematizace, užívá různé formule a klišé, přizpůsobuje „citované“ výroky vzorcům, skriptům, rámcům spojeným s určitými situacemi. V jedné „reprodukci“ se kondenzuje, slévá i více hlasů dohromady. Mnohoperspektivní pojetí narativu u Fludernik(ové) jako polyfonie různých „hlasů“ je v souladu s přístupem francouzských poststrukturalistů (G. Genette, J. Kristeva ad.), kteří – inspirováni dílem M. M. Bachtina – zformulovali svou teorii ↗intertextuality. (V č. prostředí o ní informuje ✍Homoláč, 1996.) „Reprodukování“, „citování“ dříve realizované promluvy cizí n. vlastní je profilovým případem intertextového navazování.

↗publicistickém stylu se různé f.p.ř. hojně uplatňují např. při prezentaci interview v tisku. Při úpravě pořízeného rozhovoru novinář někdy ponechá výslednému textu podobu posloupnosti pravidelně se střídajících otázek a odpovědí, využije tedy pouze přímou řeč. Velmi často však dá svému textu podobu dialogizovaného vyprávění, z něhož zmizí původně vyslovené otázky novináře a odpovědi zpovídané osobnosti jsou transformovány v „citáty“, které mohou být kontextualizovány a inkorporovány do textu různými způsoby: hojně se tu střídá řeč přímá, polopřímá, nepřímá i forma s „prý“.

Ve spontánních mluvených projevech doslovné citování či věrné reprodukování vůbec nepřichází v úvahu, tady se neustále – většinou dost nepřehledně – pohybujeme mezi „reprodukováním“ a „referováním“. Při signalizaci reprodukce se (na místě uvozovek v projevu psaném) výrazně uplatňuje zvuková stránka, nejrůznější prostředky parajazykové a mimojazykové. Řeč přímá (řikala sem já nevim) a nepřímá (řikala sem že nevim) leckdy splývají (řikala sem nevim), s formami neznačené přímé řeči a řeči polopřímé tu vůbec nelze pracovat. Prostupuje se zde i reprodukce (vlastní) řeči a reprodukce myšlení, řeči vnitřní; samomluva a vnitřní řeč tu tvoří různě reprodukovatelně mezistupně mezi řečí a myšlením. Častá je i „reprodukce na druhou“ (von povidal že jí to řikal…; srov. ✍Goodwin, 1990) a forma s „prý“, resp. č. „prej“ a moravským „pré“ (voni řikaji že prej je to hraběnka; řikajó že pré od prvního bude dražší mlíko a máslo). Při takto složitých reprodukcích, kdy zaznívá množství „hlasů“, posluchači někdy ztrácejí přehled o tom, kdo kdy komu co říkal. Pak bývá dialog přerušen vysvětlovacími ↗sekvencemi (zajímavými z pohledu ↗konverzační analýzy), kdy otázka typu a to řikal kdo teda? iniciuje identifikaci subjektů, jejichž řeč je reprodukována. Zdatní mluvčí někdy za tímto účelem sami zařazují metakomunikativní rámec, který objasňuje konstelaci situací a subjektů; nebo toto vysvětlení suplují dramatizací, využitím neverbálních prostředků, předváděním řeči reprodukovaných osob; srov. o tom ✍Hoffmannová (1999), ✍Hoffmannová (2008b).

Rozšiřující
Literatura
  • Adam, R. Formy podání řeči. SaS 64, 2003, 119–128.
  • Coulmas, F. (ed.) Direct and Indirect Speech, 1986.
  • Doležel, L. O stylu moderní české prózy, 1960.
  • Doležel, L. Narativní způsoby v české literatuře, 1993.
  • Fludernik, M. The Fictions of Language and the Languages of Fiction, 1993.
  • Goodwin, M. H. He-Said-She-Said, 1990.
  • Haller, J. Řeč přímá, nepřímá a polopřímá. 13, 1929, 97–107, 121–130.
  • Hoffmannová, J. Reprodukce řeči a myšlení. In Hoffmannová, J. & O. Müllerová ad., Konverzace v češtině při rodinných a přátelských návštěvách, 1999, 99–125.
  • Hoffmannová, J. Role českého prý/prej/pré při vyjadřování reproduktivních a modálních významů. WSA, Sonderband 72, 2008a, 149–164.
  • Hoffmannová, J. The Reproduction of One´s Own Speech or the Speech of Others: From L. Doležel to Contemporary Communication and Corpus Research. In Jettmarová, Z. & J. Králová (eds.), Tradition versus Modernity. From the Classic Period of the Prague School to Translation Studies at the Beginning of the 21st Century, 2008b, 101–123.
  • Homoláč, J. Intertextovost a utváření smyslu v textu, 1996.
  • Hrbáček, J. Nárys textové syntaxe spisovné češtiny, 1994.
  • Janssen, T. & W. van der Wurff. (eds.) Reported Speech. Forms and Functions of the Verb, 1996.
  • Leech, G. N. & M. H. Short. Speech and Thought Presentation. In Leech, G. N. & M. H. Short, Style in Fiction, 1981, 318–351.
  • Mistrík, J. Štylistika, 1997.
  • Tannen, D. Talking Voices. Repetition, Dialogue, and Imagery in Conversational Discourse, 1989.
  • Trost, P. Poláčkův román maloměstský. SaS 3, 1937, 166–172.
  • Wiemer, B. Particles, Parentheticals, Conjunctions and Prepositions as Evidentiality Markers in Contemporary Polish (a First Exploratory Study). Studies in Polish Linguistics 3, 2006, 5–67.
Citace
Jana Hoffmannová (2017): FORMY PODÁNÍ ŘEČI / MYŠLENÍ. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/FORMY PODÁNÍ ŘEČI / MYŠLENÍ (poslední přístup: 14. 8. 2020)

Další pojmy:

textová lingvistika

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka