AUTOR A PSANÍ

Základní

Psaní, tedy užívání soustavy grafických znaků k zaznamenání jazykového projevu, se v literární vědě chápe jako model pohybu značení, při němž se teprve utváří označovaná, zdánlivě předchůdná skutečnost. Autor se z tohoto pohledu jeví jako instance původu, na niž výsledné dílo nemůže plně a jednoznačně odkázat (např. ↗osobním zájmenem „já“, ↗deixí apod.). V lingvistice se s ohledem na autora mluví o ↗formách podání řeči, obecněji o ↗produkci řeči.

Ačkoli mají v běžném použití pojmy autor (tedy původce díla) a psaní (tedy grafický záznam myšleného či mluveného) poměrně jasný význam, z hlediska moderní literární vědy a filosofie je takto samozřejmě pojaté obsahy nutno podrobit dalšímu rozlišení a zpřesnění. Vzhledem k literárnímu n. intelektuálnímu dílu získává pojem autora různý význam podle oblastí aplikace, jako jsou interpretace, teorie intence a významu, teorie znaku aj. Odlišná pojetí si vynucuje rovněž genologické hledisko, např. rozlišení mezi imaginativními, fikčními texty a texty nefikčními (mj. autobiografie). V souvislosti s tím pak může pojem autora označovat např. textově imanentní významový konstrukt (vnitrotextový autor, viz dále význam 3); původce v jeho skutečnostním, psychologickém a fyzickém bytí (vnětextový autor, viz dále význam 4); nástroj interpretace, hodnocení nebo třídění; nositele stylizovaného sebevyjádření atd. Odlišné charakteristiky má autor ve smyslu tvůrce jednotlivého textu, n. úhrnu celého díla. V kontextu literární historiografie se autor v tzv. obrazu autora stává předmětem literárněhistoriografické narace jeho osudu a osudu jeho díla.

Bez ohledu na historický původ různých koncepcí autorství lze v kontextu literárních a tvůrčích děl systematicky rozlišit přinejmenším následující významy pojmu autora:

(1) Konstrukt osobnosti, jehož podkladem je řada textů pojímaných jako celek – výraz určitého intelektuálního a kreativního stanoviska, životní zkušenosti atd. V tomto smyslu se používají pojmy jako literární osobnost (✍Tyňanov, 1988), umělecká osobnost (✍Mukařovský, 2007b), kariérní autor (✍Booth, 1979; ✍Chatman, 1990) n. pseudohistorický autor (✍Gracia, 2002).

(2) Klasifikační kategorie, která předpokládá přirozenou spojitost řady děl připisovaných téže biografické osobě, umožňuje jejich archivaci, výklad, třídění, typologizaci atd. V tomto smyslu mluví ✍Foucault (1994) o diskurzivní funkci autora (ta je předpokladem prvního zde uvedeného významu).

(3) Abstraktní mysl či inteligence pořádající text, jejíž intence lze rekonstruovat z užitých znaků a kompozice určitého díla a jež tvoří rámec celkového smyslu textu jako literárního díla. Tomuto významu se blíží pojmy jako implikovaný autor (např. ✍Booth, 1961), modelový autor (✍Eco, 2010), subjekt díla (✍Mukařovský, 2007b; ✍Červenka, 1992), abstraktní autor (✍Schmid, 2006) ad.

(4) Reálný, psychofyzicky existující jedinec, který dané dílo nebo řadu děl vytvořil. K tomuto významu odkazují pojmy jako reálný autor (✍Booth, 1961ad.), psychofyzický autor (✍Mukařovský, 2007b), historický autor (✍Gracia, 2002), empirický autor (✍Eco, 2010) aj.

Některé literárněvědné n. filosofické diferenciace pojmu autora mísí různé charakteristiky v jediném konceptu, používají ještě nuancovanější rozlišení n. používají ještě jiná než výše zmíněná hlediska a typologizační kritéria (např. ✍Gass, 1985). ✍Okopień-Sławińska(ová) (2002) dělí třetí význam na dva aspekty: (a) odesílatel díla, což je mimotextová hypostaze autora, subjekt tvůrčích činností, (b) subjekt díla – vnitřní subjekt vyvstávající ze souvztažnosti jednotlivých stylistických, tematických a žánrových voleb, jež daly textu jeho podobu; analogické rozlišení podává Okopień-Sławińska i na straně ↗čtenáře a čtení. Existují ovšem koncepce, které vycházejí ze zpochybnění možnosti zmíněné příznaky oddělit. Např. ✍Greenblatt (2007) spojuje interpretaci autorské osobnosti a jejího díla se stopami reálného (materiálního) historického dění, přičemž prostředkem takového spojení činí literárněhistoriografickou naraci. ✍Kristeva(ová) (2004) spojuje procesy značení a psaní výslovně s fenomény tělesnosti. Ze sféry jaz. znaku nelze podle ní vyřadit jeho materiální substanci.

Představy o vztahu původce k vytvořenému předmětu n. iniciované činnosti apod. byly v západním myšlení od antického světa rozporné (✍Jannidis, 1999). To se v kontextu psané kultury promítalo i do různých modelů autora (např. římský poeta vates – básník věštec, navazující na Platónovu myšlenku básnění z posedlosti, nadšení – řec. Entheos, n. poeta faber – básník řemeslník, s nímž pracuje v Poetice [asi 335 př. Kr.] ✍Aristotelés, 2008). Vývoj významu lat. slova auctor (z lat. augere – tvořit, růst) byl úzce spjat s problematikou římského práva: auctor zde byl chápán jako disponent autority (auctoritas), držitel zvláštních práv, které lze za určitých podmínek převést na jinou osobu; tato autorita byla založena a potvrzena specifickým věděním (✍Schönert, 2009). Na otázky textu a jeho původního n. zamýšleného významu, komentáře a výkladu mělo trvalý vliv myšlení sv. Augustina. Jeho uvažování o autorství a člověku čerpá z různorodých zdrojů (řecká etika a teologie, židovská exegese, římská právní hermeneutika, neoplatonismus), objevuje se u něj však zřejmě poprvé myšlenka, že spolutvůrcem významu (Písma) může být spolu s Bohem i člověk (✍Wyrick, 2004). „Jeho popis autora poprvé pojímá pisatele ne pouze jako biografickou entitu [písaře či zapisovatele], ale též jako lidského jednotlivce s vůlí a intencí, schopného přenosu navždy platné informace“ (✍Wyrick, 2004:366).

Od sklonku 15. stol. byli jako autoři (auctores) označováni původci učených děl, jejichž nárok na pravdivý výklad určitého fenoménu nicméně pramenil ze zaštítění starověkou autoritou. Do počátku 18. stol. dochází k obratu v přístupu k tomu, jaké druhy textů jsou spjaty s autoritou autora; zatímco v předchozí éře to byly texty, které dnes označujeme za vědecké, nyní se jimi stávají především texty literární a filosofické (✍Foucault, 1994). Pojetí autorských vztahů k psaným n. tištěným textům se dále měnilo v průběhu 18. stol., kdy došlo k proměnám právních pojetí vlastnictví zahrnujícího i vlastnictví duchovní (první kodifikace tzv. autorského práva proběhla ve Francii roku 1793) a k dovršení socioekonomické transformace mecenášství v komerční vydavatelský systém s autorskými nároky a právně či smluvně regulovanými vztahy mezi autorem, vydavatelem a distributorem. Slovo autor se stalo neutrálním, zastřešujícím pojmem pro speciálnější označení (profesní n. hodnotící) jako spisovatel, básník apod. Podle ✍Chartiera (1994:38) „[f]akt, že se autor podřizoval povinnostem, které vyplývaly z patronátních vztahů nebo spojení s mecenáši, dříve provázela zásadní nesouměřitelnost literárních děl s ekonomickými operacemi. V druhé polovině [osmnáctého] století se situace obrátila, když se možné a nutné peněžité ocenění literárních skladeb, z jejichž zpracování plynula odměna a jež podléhaly zákonům trhu, opřelo o ideologii tvůrčího a nezainteresovaného génia, který zaručoval originalitu díla.“ Za těchto okolností se upevňuje předpoklad jednoty, celistvosti života a literárního díla napojovaného na biografii autora a jeho milieu jako jeho obraz (klíčový pro nejrůznější oblasti literární kultury, od vydávání přes kritiku po historiografii); rozvíjejí se metodologické otázky autorského záměru, který se stává noremní kategorií interpretace atd.

Půdu pro odlišení vnitrotextového a vnětextového autora (významy 3 a 4 výše), které probíhalo v různých směrech a přístupech literárněvědného myšlení 20. stol., připravily různorodé vývojové faktory a tendence. Můžeme k nim počítat: profesionalizaci autora a komercionalizaci literárního textu, tj. jeho ustálení v podobě komodity a počátek veřejné cirkulace spjaté s komerčním ziskem či slávou autora; filosofické zpochybnění osvícenských pojetí subjektu odvozovaného výhradně z racionality; zrod fenomenologické perspektivy a otázek intencionality včetně nutného sepětí „vnějšího“ předmětu a lidského vědomí ad. Různé koncepce vnitrotextové kategorie autora (viz výše zmíněné pojmy subjekt díla, implikovaný autor, modelový autor, abstraktní autor ve významu 3 ad.) nacházíme v takových literárněvědných směrech a obecných přístupech, jaké představují fenomenologie, formalismus, strukturalismus, nová kritika, něm. werkimmanente Interpretation, franc. explication de texten. textová sémiotika. Např. v kontextu ↗Pražské školy rozeznává ✍Mukařovský (2007a:13–14) subjekt díla jako „bod, v kterém se sbíhá a vzhledem ke kterému je uspořádána celá umělecká výstavba díla, avšak do něhož může být promítnuta kterákoli osobnost, stejně vnímatelská jako autorská“. V návaznosti na Mukařovského úvahy pojímá ✍Červenka (1996:151) tento vnitřní autorský subjekt jako „svorník významové výstavby v celé šíři, hypotetický subjekt všech rozhodnutí, která vedla ke vzniku díla; tento subjekt […] stojí na vyšší rovině sémiotické syntézy [než lyrické já] a jeho komunikačním partnerem není žádná osoba v textu, ale virtuální (tedy stále ještě vnitrotextový) vnímatel“. Subjekt díla podle Červenky volí různé tvárné postupy textu (také jej opatřuje nadpisem) a sjednocuje ve vší jeho rozpornosti, zároveň je však – na rozdíl od skutečnostního autora (4) – rekonstruovatelný pouze z daného jednotlivého textu. Autorský subjekt díla se tedy liší jak od explicitně ztvárněného, ústředního podávajícího subjektu literárního textu (v lyrice lyrický subjekt, v epice vypravěč), tak od reálného, psychofyzického autora; je implicitním obrazem původce v textu, zároveň se však jedná o znakový konstrukt, který z jednotlivých indicií skládá až čtenář.

Vlivným pojmem se stal původně v kontextu naratologické a rétorické analýzy utvořený pojem implikovaný autor (implied author, ✍Booth, 1961). Implikovaným autorem je míněna nevyslovená, od vypravěče odlišitelná, implicitní rétorická role, v níž se soustředí etické a estetické aspekty, normy a hodnoty obsažené v narativním textu, které však nutně nesdílí jeho skutečný, reálný autor (Booth jako jeden z příkladů narativu implikujícího eticky rozporuplného autora uvádí Camusova Cizince, 1942).

Ke společným východiskům širokého a heterogenního proudu výše zmíněných směrů literárněvědného uvažování o autorovi a psaní patřil antipsychologismus, tj. názor, že psychické stavy autora jsou pro rozumění literárnímu textu sekundární, a také antiintencionalismus – autorský záměr neurčuje jednou provždy význam výsledného textu. Radikálnější je teze o smrti autora, jíž razil na konci 60. let 20. stol. R. Barthes. Smrt autora je princip, který zpochybňuje samy metafyzické a estetické základy, na nichž je budována nejen představa o sepětí života autora a jeho díla, ale především, a ještě nadto předpoklad o významové jednotě a celistvosti textu, možnosti jeho sémiotické syntézy v koherentním sémantickém gestu. Pro Barthese je literární text součástí bezhraničného prostoru psaní (espace de l’écriture), sítí mnohosměrných odkazů, řetězcem označujících, které nelze uzavřít konečným, posledním označovaným. Namísto komplexní znakové výstavby textu (model stavby) se staví neustále rozehrávaná ↗intertextualita (model sítě) a namísto abstraktního autorského subjektu, stmelujícího různé hierarchicky uspořádané roviny díla, procesualita a proměnlivost čtení; viz ↗čtenář a čtení.

V myšlence o smrti autora překračuje Barthes východiska určující strukturalistické metodologie a zároveň spojuje absenci figury autora v aktu čtení – tj. princip nemožnosti garantovat objektivní a sjednocený význam textu – s pojmem psaní. Ten byl pro západní kulturu důležitou otázkou od známé ✍Platónovy (2000) kritiky písma v dialogu Faidros po surrealistický koncept écriture automatique (automatické psaní, tj. zápis volných, vůlí a vědomím nekontrolovaných asociací). Frekventovaným termínem se stal ve francouzském myšlení 50. a hlavně 60. let 20. stol. u Barthese, Derridy, Foucaulta a skupiny sdružené kolem časopisu Tel Quel (1962–1980). Značnou heuristickou sílu přiřkl ✍Barthes (1997) pojmu écriture (rukopis, nyní častěji překládáno jako psaní) v knize Nulový stupeň rukopisu. Psaní-rukopis je zde v návaznosti na historický materialismus a marxistické myšlení chápán jako souhrn tvůrčích formálních voleb, jimiž je autorovo dílo spojeno s dějinami společnosti. Později (např. ✍Barthes, 2006; ✍Barthes, 2007) používá Barthes pojem écriture ve značně pozměněném významu, když má na mysli proces značení („signifiance“), který se ex definitione vzpírá hypostazi (nelze jej ukotvit a resumovat) a který odporuje mechanismům významového scelení.

Význačné místo získal pojem écriture v dekonstruktivní filosofii J. Derridy, jehož úvahy měly značný vliv na literárněvědný poststrukturalismus, postkolonialismus, feminismus ad. Derrida (např. ✍Derrida, 1979) používá psaní jako strategický pojem, s jehož pomocí zpochybňuje některé dominantní tendence západních myšlenkových tradic. K těmto tendencím patří binární členění skutečnosti na členy, z nichž jeden je chápán jako pozitivní a bezpříznakový, druhý jako negativní, příznakový: mysl – tělo, dobro – zlo, muž – žena, přítomnost – absence, mluvená řeč – písmo. Mluvená řeč je spojována s bezprostředností, přítomností, identitou, životem, psaní se zprostředkovaností, absencí, diferencí, smrtí. Psaní a písmo se pro Derridu stává v podstatě modelem fungování veškeré komunikace a myšlení, které je vždy – nejen v písmu – poznamenáno nemožností dokonalého zpřítomnění intence, materializace původní, zakládající příčiny, ideálního spojení znaku a předmětu atp. V tomto smyslu používá Derrida i pojem archi-écriture (pra-písmo/pra-psaní): prvotní možnost myšlenky, slova a jejich záznamu. Ambivalentní status psaní v západní kultuře – ústřední prvek její identity, který je zároveň odmítán jako přídavný, sekundární, odvozený – se Derridovi od Platónova obrazu písma a psaní jako farmakonu (řec. „jed“ i „lék“) jeví jako symptomatický. Pozdější aplikace např. v kontextu feminismu – écriture feminine (tj. ženské psaní; Cixous, Irigaray ad.)  – se soustředí na politický rozměr pojmu psaní.

Již od 70. let, a výrazněji od 90. let dochází v literárněvědném uvažování o otázce autora k tzv. návratu (✍Jannidis & Lauer ad. (eds.), 1999; ✍Woodmansee(ová) & Jaszi (eds.), 1994ad.). Tento návrat má ovšem různý obsah; může se jím mínit např.: návrat k intencionalismu; zdůraznění role autora n. autorky jako původce a nositele/nositelky žité zkušenosti (psychické – např. trauma, n. materiální – tělesnost) a díla jako jejího vyjádření; zdůraznění významu autora pro literární historiografii, hodnocení a periodizaci; hledání kritérií, na jejichž základě by byly ze souvislostí autorova života a/nebo díla vybírány znaky pro vytvoření věrohodného rámce pro interpretaci jeho díla atd. (Viz též ✍Detering, 2002).

Rozšiřující
Literatura
  • Aristotelés. Poetika, 2008.
  • Barthes, R. Nulový stupeň rukopisu. In Barthes, R., Kritika a pravda, 1997, 7–78.
  • Barthes, R. Smrt autora, 2006.
  • Barthes, R. S/Z, 2007.
  • Bílek, P. A. Obraz Boženy Němcové – pár poznámek k jeho emblematické funkci. In Piorecký, K. (ed.), Božena Němcová a její Babička, 2006, 11–23.
  • Booth, W. C. The Rhetoric of Fiction, 1961.
  • Booth, W. C. Critical Understanding: The Powers and Limits of Pluralism, 1979.
  • Červenka, M. Významová výstavba literárního díla, 1992.
  • Červenka, M. Sebeoslovení v lyrice. In Červenka, M., Obléhání zevnitř, 1996, 149–186.
  • Derrida, J. L’écriture et la différence, 1979.
  • Derrida, J. Gramatológia, 1999.
  • Detering, H. (ed.) Autorschaft. Positionen und Revisionen, 2002.
  • Eco, U. Lector in fabula. Role čtenáře aneb Interpretační kooperace v narativních textech, 2010.
  • Foucault, M. Co je to autor? In Foucault, M., Diskurs, autor, genealogie: tři studie, 1994, 41–73.
  • Gass, W. H. The Death of the Author. In Gass, W. H., Habitations of the Word: Essays, 1985, 265–287.
  • Gracia, J. J. E. A Theory of the Author. In Irwin, W. (ed.), The Death and Resurrection of the Author?, 2002, 161–189.
  • Greenblatt, S. William Shakespeare. Velký příběh neznámého muže, 2007.
  • Chartier, R. The Order of Books: Readers, Authors, and Libraries in Europe between the Fourteenth and Eighteenth Centuries, 1994.
  • Chatman, S. Coming to Terms. The Rhetoric of Narrative in Fiction and Film, 1990.
  • Irwin, W. (ed.) The Death and Resurrection of the Author?, 2002.
  • Jannidis, F. & G. Lauer ad. (eds.) Rückkehr des Autors. Zur Erneuerung eines umstrittenen Begriffs, 1999.
  • Kristeva, J. Sémiotično a symbolično. In Kristeva, J. Jazyk lásky: eseje o sémiotice, psychoanalýze a mateřství, 2004, 15–12.
  • Mukařovský, J. Strukturalismus v estetice a ve vědě o literatuře. In Mukařovský, J., Studie I, 2007a, 9–25.
  • Mukařovský, J. Individuum a literární vývoj. In Mukařovský, J., Studie I, 2007b, 336–352.
  • Müller, R. Autorský subjekt jako gesto, stopa, hypotéza. PhD. dis., FF UK, Praha, 2010.
  • Okopień-Sławińska, A. Vztahy mezi osobami v literární komunikaci. In Trávníček, J. (ed.), Od poetiky k diskursu. Výbor z polské literární teorie 70.–90. let XX. století, 2002, 98–115.
  • Platón. Faidros, 2000.
  • Schmid, W. Abstraktní autor a abstraktní čtenář. Česká literatura 54, 2006, 74–97.
  • Schönert, J. Author. In Hühn, P. ad. (eds.), The Living Handbook of Narratology, 2009 (http://www.lhn.uni-hamburg.de/).
  • Tyňanov, J. N. O literární evoluci. In Tyňanov, J. N., Literární fakt, 1988, 189–201.
  • Woodmansee, M. & P. Jaszi. (eds.) The Construction of Authorship. Textual Appropriation in Law and Literature, 1994.
  • Wyrick, J. The Ascension of Authorship. Attribution and Canon Formation in Jewish, Hellenistic and Christian Traditions, 2004.
Citace
Richard Müller (2017): AUTOR A PSANÍ. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/AUTOR A PSANÍ (poslední přístup: 23. 1. 2020)

Další pojmy:

literární věda

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka