ŘEČNICKÝ STYL  (rétorický styl, persvazivní styl)

Základní

Styl veřejných projevů, jejichž hlavní funkcí je zaujmout a přesvědčit auditorium pomocí zvolených jaz. prostředků a argumentů racionální (logické) i citové povahy. Tím, že ř.s. (a rétorika jako obor, který se jím zabývá) těsně souvisí s politickým, kulturním a náboženským vývojem společnosti, přitahovaly k sobě mnohostranný zájem již od dob antiky. Vznik samostatného ř.s. tehdy vyplynul z práva na svobodu slova ve veřejném životě a z práva i povinnosti občana osobně obhajovat svou při před soudem. V pracích o rétorice vesměs převažují výklady normativní a výchovné (didaktické), které však v sobě zahrnují i poznatky o soudobé komunikační praxi a jaz. výchově. Klasická rétorika vypracovala předpoklady pro studium řečnického projevu od fáze vyhledávání témat a argumentů (inventio) k jejich uspořádání v řeči (dispositio), stylizaci, tj. volbu jazykových prostředků (elocutio), až po pamětní osvojení písemně vypracované předlohy (memoria) a způsob podání, přednesu (pronuntiatio), který zahrnuje složku zvukovou, gestickou a mimickou. Všechny tyto fáze přípravy i realizace řeči v praxi neprobíhají postupně, ale vzájemně se mísí a kombinují. S vývojem technických prostředků veřejné komunikace se mění i obsah těchto fází. Stoupají nároky na odbornou vybavenost, krátkodobou i dlouhodobou paměť a na přípravu řečníka, jemuž jsou k dispozici četné zdroje informací (internet apod.), závěrečná fáze podání (přednesu) řeči může počítat s využitím nejrůznějších pomůcek akustické i vizuální povahy apod.

Ř.s. se vymezuje jednak podle hlediska funkčního, tedy uplatněním dominantní funkce přesvědčovací (persvazivní), resp. získávací (apelativní, sugestivní), jednak podle stylotvorných činitelů, které se v něm uplatňují: veřejného prostředí, mluvené podoby a převládající jednosměrnosti komunikace (od řečníka k auditoriu). Z hlediska funkčního se tak příznačnými rysy ř.s. vyznačují i projevy písemné, poznamenané apelativností (např. novinové úvodníky, reklamy, ale i romány à la thèse, politická a agitační poezie). Ř.s. je stylem komplexní povahy, protože své příznačné vlastnosti sdílí s ↗funkčními styly ostatními. Se ↗stylem uměleckým se shoduje využíváním obrazných prostředků jaz. ozvláštnění (metafor, paradoxů, hyperbol, antitezí, větných paralelismů, opisných pojmenování, zvukových figur), se ↗stylem publicistickým v úsilí o přesvědčivost a obecnou srozumitelnost, se ↗stylem odborným a vědeckým v důrazu na rozvinutou argumentaci, se ↗stylem běžně dorozumívacím ve snaze vyvolat dialogický a důvěrný kontakt (oslovováním auditoria, vkládáním osobních a citově zabarvených pasáží). Syntaktická a kompoziční výstavba textu se vyznačuje užíváním výrazů vyjadřujících věcné členění textu (po tomto úvodu přistoupím; závěrem ještě připomenu; shrneme si ještě znovu; až dosud jsme se zabývali). Výběr slov se podřizuje potřebám obecné srozumitelnosti a apelativnosti, výlučnější termíny bývají doprovázeny synonymy n. opisem. Charakteristické jsou polemické n. souhlasné odkazy na jiné texty, argumentace založená na názorných příkladech, využívání hodnotících a modálních výrazů, zdůrazňování názorové shody mezi řečníkem a posluchači (často prostřednictvím osobních zájmen a slovesných osob zařazujících mluvčího do kolektivu posluchačů (my všichni si musíme uvědomit; každý z nás by měl), s tím souvisí i vyzdvihovaný rozdíl mezi myoni. Díky medializaci veřejného života se v poslední době zvýšily nároky na mluvní pohotovost, osobitost a jaz. kultivovanost veřejných činitelů. V pracích a výrocích o ř.s. vesměs převládají zřetele normativní nad objektivním popisem individuálních i obecných rysů reálných veřejných vystoupení. Projevy ř.s. se vyznačují pestrou žánrovou diferenciací. Klasičtí autoři rozlišovali řeči politické (poradní), soudní (forenzní) a příležitostné (oslavné), později se tato klasifikace obohatila o řeči duchovní (kázání), odborné (přednášky, debaty, polemiky) i o útvary písemné (traktáty, manifesty, otevřené dopisy).

V domácích stylistikách se samostatný ř.s. uvádí teprve v současné době, jako podtyp se dříve řadil k stylu publicistickému n. prakticky odbornému. (Do značné míry to souvisí s nedostatečnou tradicí parlamentní demokracie.) O řečnictví politickém a soudním již ✍Jungmann (1845) prohlásil, že „u nás pro ně není příležitosti“. Teprve společenské přeměny po r. 1989 a s nimi související rozmach řečnických žánrů, ovlivněný též médii a nástupem nových komunikačních technologií, vyvolává nejen k obsahu, ale i k jaz. formě řečnických projevů značnou pozornost odborníků i veřejnosti. Vychází množství příruček, v jejichž názvu slovo rétorika apod. najdeme. Jsou však většinou prakticistní.

Rozšiřující
Literatura
  • Jelínek, M. & B. Švandová ad. Argumentace a umění komunikovat, 1999.
  • Jungmann, J. Slovesnost, 1845.
  • Klapetek, M. Komunikace, argumentace, rétorika, 2008.
  • Kraus, J. Rétorika a řečová kultura, 2010.
  • Kraus, J. Rétorika v evropské kultuře i ve světě, 2011a.
  • Kraus, J. Člověk mluvící, 2011b.
  • Krčmová, M. Působení na posluchače jako konstituující faktor veřejného mluveného projevu. Funkční styl rétorický. In Čechová, M. & M. Krčmová ad., Současná stylistika, 2008, 284–295.
  • Lotko, E. Kapitoly ze současné rétoriky, 1997.
  • Mathesius, V. Jazykové poznámky k řečnické výstavbě souvislého výkladu. In Mathesius, V., Čeština a obecný jazykozpyt, 1947, 380–417.
  • Špačková, A. Moderní rétorika, 2003.
Citace
Jiří Kraus (2017): ŘEČNICKÝ STYL. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/ŘEČNICKÝ STYL (poslední přístup: 14. 8. 2020)

Další pojmy:

stylistika rétorika

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka